Život sv. Cyrila a Metoděje
a jejich poměr k Římu a Cařihradu

Napsal sv. mučedník Gorazd, biskup český a moravsko-slezský

Díl I.

A.
Život sv. Cyrila a Metoděje

Obsah

Předmluva
1. Mladí, studia a první činnost
2. Žádost moravského knížete Rostislava
3. Příprava na misii moravskou
4. Práce na Moravě
5. Pozvání z Říma
6. Příchod do Říma
7. Smrt sv. Cyrila
8. Sv. Metoděj obdržel pověření od římské stolice
9. Uvěznění Metoděje
10. Zásah papeže Jana VIII.
11. Úspěšná práce na Moravě po návratu z vězení
12. Metoděj obžalován v Římě
13. Cesta do Cařihradu
14. Poslední léta činnosti Metodějovy na Moravě a jeho smrt
15. Vítězství Vichingovo
16. Osudy slovanské bohoslužby
17. Který obřad zavedli svatí bratří na Moravě
18. Svatí bratři a církevní rozkol

a) Řím a Cařihrad v době sv. Cyrila a Metoděje
b) Svatí bratři a patriarcha Fotios
c) Otázka bohoslužebného jazyka na východě a na západě
d) Boj sv. Cyrila a Metoděje za slovanskou bohoslužbu
e) Svatí bratři a "Filioque"
f) Stanovisko svatých bratří ke všeobecným sněmům a k autoritě římského papeže
g) Důsledek

Předmluva

V roce, kdy je vzpomínáno 1050. výročí smrti svatého Metoděje, organizátora církve velkomoravské na základě slovanského jazyka bohoslužebného, vychází tento krátký životopis apoštolů slovanských. - Knížka nečiní si nároku, aby byla považována za vědeckou studii. Není založena na zevrubné znalosti všech pramenů a veškeré na nich vybudované, nyní už ohromné literatury cyrilometodějské a nezabývá se ani vědeckou kritikou. Jest psána lidově a omezuje se na snadno přístupné nejhlavnější prameny, neboť dostačují ke správnému poznání životního díla svatých bratří.

Dobré služby prokázala mi kniha Dra Fr. Pastrnka "Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda" tím, že jsou v ní otisknuty všechny závažné prameny, z nichž v poslední době dostalo se co do věrohodnosti zaslouženého ocenění staroslovanským legendám o Konstantinovi Metoději. (V r. 1933 vyšel v Praze nákladem L. Mazáčovými jejich pečlivý slovenský převod od Dra Jána Stanislava.) Všestranné zadostiučinění přinesly těmto legendám důkladné studie Dra Fr. Dvorníka.

Chybou zvláště lidových životopisů sv. Cyrila a Metoděje bývá, že neberou dostatečného zřetele k faktu mocenského vzestupu římské biskupské stolice uvnitř křesťanské církve a promítají do IX. století církevně právní stav, který nastal teprve v roce 1054 při velkém rozkolu mezi křesťanským západem a východem, což přirozeně vede k nesprávným úsudkům o smýšlení, povaze i počinech sv. bratří. Proto považoval jsem za nutno, připojit k životopisu dodatek, obsahující stručný nástin vývoje jurisdikční otázky v křesťanské církvi od doby apoštolské do r. 1054. Jenom v rámci vývoje lze správné chápat oba naše apoštoly.

Pokud knížka tato přináší co nového, je to snad jen to, že jako lidový spisek snaží se dívat se na činnost sv. Cyrila a Metoděje z pozadí doby, jejímiž byli současníky, dětmi a spolutvořiteli, a že chtějíc se vyvarovat jednostrannosti, přihlíží také ke svědectví církve východní, v důsledku čehož některé detaily jeví se v jiném světle, než v jakém bývají u nás obyčejné podávány a viděny.

Aby knížka byla co nejsrozumitelnější, nerozpakoval jsem se o některých věcech psát i v životopise i v dodatku.

V den svatého Václava 1935

Život sv. Cyrila a Metoděje,
učitelů a apoštolů národů slovanských

1. Mládí, studia a první činnost

Otec svatých bratří, jménem Lev, byl vojenským hodnostářem východo-římského čili řeckého císařství a působil ve městě Soluni, které tehdy co do velikosti a významu následovalo hned po hlavním městě Cařihradu. Sedmi svým dětem dal nejpečlivější výchovu a nejširší vzdělání v rámci tehdejší vysoké a jemné řecko-byzantské kultury.

Syn Metoděj, o němž nevíme, kterého roku se narodil, slynul rozhledem ve spravovědě a byl brzy po ukončení studií ustanoven správcem okrsku (pravděpodobně strymonského), osídleného Slovany. Hodil se k tomuto úřadu zvláště též proto, že ovládal slovanský jazyk, jemuž se pravděpodobně naučil od slovanských venkovanů, kteří přicházeli do města prodávat zemědělské plodiny. Jako úředník všímal si pozorně potřeb lidu mu svěřeného, takže nejen se zdokonalil v jazyku jeho, ale seznámil se i s jeho radostmi a bolestmi, obyčeji, přednostmi i nedostatky. Srdce jeho přilnulo k Slovanům a jest velmi pravděpodobno, že už jako úředník uvažoval, jak by bylo možné pozvednouti duchovní život tohoto prostého lidu.

V úřadě správce setrval Metoděj řadu let. Nikde není zaznamenáno, proč najednou, třebas byl miláčkem císařovým a kynula mu skvělá budoucnost, místa svého se vzdal a vstoupil do jednoho z četných monastýrů (klášterů), nacházejících se na hoře Olympu v Malé Asii, stav se prostým mnichem.

Konstantin, narozený v roce 827, byl nejmladším jeho sourozencem. Když otec umřel, byl teprve nedospělým chlapcem a matka těžce se trápila starostmi, jak synka vychová. Na štěstí hoch vynikal nadáním nade všechny spolužáky, ale byl i povahy neobyčejně vážné a srdce hluboce zbožného; projevoval též přímo vášnivou žízeň po všestranném vzdělání. Dověděv se o něm kancléř císařského dvora Theoktist, povolal ho do Cařihradu, aby se učil u nejlepších profesorů a při tom dozíral na učení osiřelého mladičkého císaře Michala III., za něhož vládla jeho matka císařovna Teodora. Bylo zvykem císařského dvora v Cařihradě starati se pečlivě o sirotky po vyšších státních úřednicích a důstojnících. Konstantin studoval řecké i římské spisovatele doby klasické, geometrii, aritmetiku, astronomii, dialektiku, filosofii, hudbu a všechna ostatní řecká umění. Jeho nejmilejším profesorem byl největší učenec té doby Fotios, který byl vůdcem cařihradské inteligence.

Když Konstantin dorůstal do let mužných, nabídl mu Theoktist za manželku dívku z vysoce postavené rodiny, které byl křestním kmotrem, ale on neměl smyslu pro nic jiného, než pro studium, které ukončil dosáhnuv hodnosti "filosofa", rovnající se hodnosti "doktora" na západoevropských universitách. Byl pak rukopoložen (vysvěcen) na jáhna, chtěje se cele věnovat vědecké činnosti a zbožnému životu. Vysocí příznivci zamýšleli ho ustanovit archivářem patriaršího stolce, ale ještě než se to mohlo uskutečnit, zmizel beze stopy, patrně aby unikl eventuelním konfliktům s patriarchou Ignatiem, který, jsa odpůrcem řeckých i latinských klasiků, nedůvěřoval žákům Fotiovým. Teprve po šesti měsících vyšlo najevo, že Konstantin žije v malém monastýru na jednom ostrůvku Mramorového moře. Nato buď koncem r. 850 nebo začátkem r. 851 byl ustanoven profesorem filosofie na vysoké škole v Cařihradě, stav se tak nástupcem Fotiovým, který v té době byl jmenován ředitelem císařské kanceláře a po několika letech prvním státním tajemníkem a senátorem, na konec pak byl zvolen patriarchou.

Brzy podnikl Konstantin na přání císaře Michala III. cestu do Bagdadského kalifátu, a to jako člen poselstva, jehož vůdcem byl Fotios a jež mělo učinit pokus odvrátit Kalifa od pronásledování křesťanů. Konstantin disputoval několikráte s učenci mohamedánskými o víře a projevil takovou bystrost a pohotovost, že vzbuzoval údiv. Avšak politického úspěchu toto poselstvo nemělo, ba mohamedáni učinili pokus otrávit Konstantina. Po nějakém čase, patrně po zavraždění Theoktista, vzdal se Konstantin stolice filosofie a odebral se k bratru svému Metoději do olympského monastýru. Pravděpodobně v té době byl rukopoložen na kněze.

Tehdy (asi koncem r. 860) přišlo od národa Kozarů (Chazarů dle jiné výslovnosti; pozn.), kteří bydlili severně a východně od Černého moře, k císaři Michalu III. poselstvo s prosbou, aby jim poslal učitele křesťanské víry. Kozaři (Chazaři) byli ještě pohany; jelikož k nim přicházeli misionáři mohamedánští i židovští, chtěli se seznámit blíže také s křesťanstvím. Volba císařova padla na Konstantina, který rád tento úkol vzal na sebe, prosil však, aby také Metoděj zúčastnil se této misie. O náboženském i vědeckém zájmu Konstantinově svědčí, že když cestou byli nuceni zdržeti se v Chersonu na Černém moři, podle starých písemných záznamů i na základě místního ústního podání začal hledat ostatky svatého Klimenta, který za císaře Trajána byl vypovězen z Říma na toto vzdálené místo a tam na konec umučen. Ostatky světcovy byly v roce 861 při kopání skutečně nalezeny. Část jich Konstantin nosil stále s sebou. O svém nálezu napsal zprávu a složil pochvalnou řeč o sv. Klimentu i hymnu k jeho poctě. Z Chersonu plavili se pak bratři po Černém moři směrem k zemi Kozarů (Chazarů). Tam měl Konstantin velké půtky se židy a mohamedány, nad nimiž zvítězil. Hned po skončení disputací dalo se okolo 200 Kozarů (Chazarů) pokřtít a vladař jejich prohlásil, že dává každému volnost, aby kdo chce, stal se křesťanem. Disputace se židy a mohamedány napsal Konstantin řecky a Metoděj později převedl je na jazyk slovanský. Navrátivše se z misijní výpravy kozarské (chazarské), svatí bratři uchýlili se do ústraní. Metoděj odebral se do monastýru Polychronu na asijském břehu Mramorového moře, byv tam ustanoven igumenem (představeným). Konstantin pak, jsa po vysilující misionářské práci tělesné vyčerpán a k tomu i nemocen, žil v Cařihradě při chrámě sv. apoštolů.

2. Žádost moravského knížete Rostislava

Život v ústraní netrval však dlouho. V r. 862 objevili se v Cařihradě poslové moravského knížete Rostislava a přednesli císaři Michalu III. tuto žádost: "Lid náš zavrhl již pohanství; avšak nemáme učitele, jenž by nás v našem jazyce pravé víře křesťanské naučil, aby též jiné kraje slovanské vidouce to, napodobily nás; pošli nám tedy, o císaři, biskupa a učitele takového, neboť od vás na vše strany dobrý zákon vychází".

Abychom správně porozuměli této prosbě Rostislavově, je třeba všimnout si politických poměrů, v nichž tehdy žili středoevropští Slované. Krátce lze poměry ty charakterizovat jako kmenovou rozdrobenost. Asi před sto lety, v VIII. století, byli též Němci tak rozdrobeni; ve století IX. však byli už ve velké výhodě oproti Slovanům. Jednak byli už pokřesťanštěni usilovnou prací celé řady obětavých misionářů, kteří do Němec od začátku VII. stol. přicházeli z Irska (sv. Kolumbán, sv. Gall a sv. Kilián), z Francie (sv. Emerán a sv. Eligius) a z kmene anglosaského (sv. Vilfrid, sv. Vilebrord a zvláště sv. Vinfrid, přezvaný později na Bonifáce), a měli i rozvětvenou církevní organizaci, pozůstávající asi z 11 biskupství v čele s arcibiskupem, jehož sídlo bylo v Mohuči (Mainz) ¹⁾, jednak byli už koncem VIII. stol. politicky sjednoceni, příslušejíce k veliké říši Karla Velikého, která sice byla pak rozdělena mezi jeho potomky, ale ve formě obnoveného západního císařství římského tvořili jakýsi morální celek. Bezprostředními východními sousedy této říše, a to po celé délce hranic, byly nesjednocené kmeny slovanské. Říše Karla Velikého zaujímající celou západní polovinu nynějšího Německa, dále alpské země, celou nynější Francii, nynější Španělsko, ba i téměř celou Italii, nemohouc už dále postupovat na západ, neustále usilovala rozšiřovat se na straně východní, což se mohlo dít jenom na úkor Slovanů: Glomačů, Obodritů, Gliňanů, Srbů (polabských), Veletů, Suslů, Čechů, Moravanů a alpských i panonských Slovanů. Úsilí toto bylo ovšem v první řadě politické, ale podloženo bylo i snahou obrátit Slovany na křesťanskou víru, aby pomocí náboženského spojení byli získáni pro připojení k říši Karla Velkého neb aspoň pro uznání její převahy. Proto nelze se diviti, že už od začátku IX. stol. pracovali též na Moravě němečtí misionáři křesťanští. Nemile se však Moravanů dotýkalo, že když misionářská práce Němců neměla vždy očekávaného úspěchu, nerozpakovali se vynucovat si jej vojenskými výpravami. Jest historicky zjištěno, že roku 822 vyslali Slované, a to Obodrité, Srbové (lužičtí), Veletové, Čechové, Moravané a Panonové poselství k nástupci Karla Velikého, Ludvíku Pobožnému do Frankfurtu; že kolem roku 833 byl v Nitře vysvěcen křesťanský kostel solnohradským biskupem Adalramem; že r.845 dalo se 14 českých šlechticů v Řezně pokřtít a že r. 850 biskup solnohradský Linfram vysvětil první křesťanský chrám v Panonii u jezera Blatenského. Němečtí kronikáři už k r. 826, pak k r. 846, 856 a 862 si pochvalovali, že Moravané poslouchali Němců na slovo. Stejně však zjištěny jsou i válečné výpravy Němců proti Slovanům, vedené osobami duchovními. Tak roku 849 křesťanští němečtí kněží byli vůdci vojenské výpravy proti Čechům; r. 857 vedl takovou výpravu eichstadtský biskup Otgar, r. 871 a 872 biskup vircburský Arno, a to napřed proti Čechům, pak proti Moravanům. Této druhé výpravy zúčastnil se také biskup řezenský Embrich. Proti polabským Slovanům vedl výpravu v r. 872, 874 a 883 sám mohučský arcibiskup Ljutprecht.

Všecky tyto skutečnosti vysvětlují s dostatek, proč kníže Rostislav obrátil se do Cařihradu s prosbou o poslání takového učitele víry, který by Moravany uváděl v ducha křesťanské víry jinak, než to činili misionáři a biskupové němečtí. Sám Rostislav byl r. 855 nucen bránit se proti silnému vojenskému útoku Němců a brzy na to (r. 862) se dověděl, že se proti němu chystá nová německá výprava válečná. To naplňovalo jej obavami, zvláště když v jeho knížectví byla již řada německých kněží hlavně z biskupství pasovského v Bavorsku, kteří tu působili nejen jako misionáři, chodíce z místa na místo, ale byli částečně ustanoveni jako stálí duchovní správcové a dovedli ve svém duchu vychovat jakýsi počet učedníků i kněží ze samých synů Moravy. Prozíravý Rostislav děsil se takovéhoto vývoje poměrů. Každý německý kněz jevil se mu v případě války vyzvědačem a spojencem německého krále. Uvažoval stále, jak by bylo lze odvrátit nebezpečí německé nadvlády nad Moravou, avšak běželo mu též o to, aby Moravané poznali lepší křesťanství, než jak se projevovalo u Němců.

Církev německá uznávala tehdy už vrchní pravomoc biskupského stolce římského, oč se hlavně hned v první polovici VIII. stol. přičinil sv. Bonifác, a což dokonal císař Karel Veliký. Prostřednictvím německé církve dostávalo se do sféry vrchní jurisdikce římského biskupa též území středoevropských Slovanů, mezi nimiž působili němečtí misionáři. Čechy byly považovány za misijní území biskupství řezenského, na Moravě působili, jak už řečeno, kněží z diecéze solnohradské. Poněvadž od smrti sv. Bonifáce (+ 755) uplynulo už více než 100 let a od smrti Karla Velikého (+ 814) více než půl století, považovali biskupové řezenský, pasovský i solnohradský vrchní pravomoc stolce římského už za věc samozřejmou. To věděl i Rostislav a proto, aby uchránil svou zemi od nadvlády německé, obrátil se napřed do Říma s prosbou, aby na Moravu byli posláni misionáři, kteří by zřídili pro Moravu vlastní církevní organizaci, na německé církvi nezávislou, nýbrž jí souřadnou a ovšem podřízenou biskupskému stolci římskému stejně, jako byla církev německá. Avšak jeho žádosti v Římě nebylo vyhověno. Po tomto nezdaru vyslal Rostislav poselstvo do Cařihradu, který byl sice mnohem vzdálenější než Řím, ale za to jednak pro tuto vzdálenost, jednak též i v důsledku jiné tradice nehrozilo od něho Moravě žádné nebezpečí. Bylať říše byzantská říší stárnoucí, nepomýšlející na výboje a kromě toho prosáklá starou kulturou řecko-křesťanskou bez primitivního fanatismu mladých národů, nedovedoucích chápat, že také druzí mají právo na život a svobodu. Do jisté míry bez lichocení mohl Rostislav ve své prosbě říci, že z Cařihradu na vše strany dobrý zákon vychází, ne zákon svévole a panovačnosti, jaký vycházel z Mohuče, Řezna, Pasova a Solnohradu, jehož základní myšlenkou bylo: "Ať Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu (t. j. německému) království podrobeni", jak ji později v roce 900 přímo neomaleně vyslovili němečtí biskupové v listě zaslaném do Říma.²⁾ Faktum jest, že cařihradští misionáři byli vždy zakladateli národního písemnictví u všech národů, které získali víře křesťanské, a že tedy postupovali zcela jinak, než misionáři římsko-katoličtí.³⁾

3. Příprava na misii moravskou

Císař Michal III. projevil ihned ochotu vyhověti prosbě Rostislavově a pověřil misijní prací na Moravě bratry Konstantina a Metoděje, kteří už osvědčili své misionářské schopnosti a nad to jakožto Soluňané mluvili slovansky, což zaručovalo, že budou zdárně působit v zemi Rostislavově.

Konstantin vzal s radostí na sebe novou misii, třebas byl stále ještě churav. První, co ho zajímalo, byla otázka, zdali moravští Slované mají písmo pro svůj jazyk. Dověděv se, že ne, sestavil společně s Metodějem podle řecké abecedy písmena pro slovanské hlásky a jal se ihned převáděti na slovanský jazyk čtení evangelií, potřebná ke konání služeb Božích, zvláště pak liturgie. Tento překlad byl první knihou napsanou v řeči slovanské, a byl jím učiněn počátek slovanského písemnictví.

Když překlad nejnutnějších bohoslužebných textů byl ukončen, vydali se bratři na dalekou cestu. Císař Michail III. odevzdal jim pro Rostislava list, v němž pravil: "Bůh, který přikazuje každému, aby k poznání pravdy přišel a na vyšší stupeň se povznesl, vida víru tvou a snahu, zjevil písmena pro váš jazyk, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, kteří oslavují Boha svým jazykem. A tak ti posíláme toho filosofa, muže velmi učeného, ctihodného a blahověrného, jemuž Bůh je (tj slovanská písmena) zjevil. Proto přijmi tento dar, který jest větší a čestnější nad zlato a stříbro a drahé kamení. Přičiň se společně utvrdit dílo a hledej celým srdcem Boha. A neodvrhuj od sebe společného spasení, ale povzbuď všechny, aby neotáleli a nastoupili cestu pravdy, bys i ty, přivedla je svým úsilím k poznání Boha, přijal svou mzdu za to i v tomto i v budoucím věku za všechny ty duše, které uvěří v Krista, Boha našeho, od nynějška až do konce, a abys památku svou zanechal budoucím pokolením podobně, jako veliký císař Konstantin." - List tento, obsažený ve XIV. hlavě staroslovanské legendy o Konstantinovi, naprosto se liší od ducha, jejž projevovali císař Karel Veliký i jeho nástupci. Kdežto tito měli na mysli hlavně podmanění Slovanů a podnikali nové a nové válečné výpravy proti nim a v důsledku své vlastní ještě nízké kulturní úrovně nebyli ani s to, aby se zabývali otázkou slovanského písemnictví, zvláště když ani sami svého ještě neměli, cařihradský císař neprojevuje ani nejmenšího úmyslu usilovat o jakékoliv politické ovlivnění Moravanů, naopak vyslovuje přání, aby podle vzoru jiných národů, kteří mají vlastní písemnictví, stali se i oni velkým národem, jakým byli Řekové a Římané. Kromě toho je pozoruhodno, že list císaře Michala III. má obsah veskrze náboženský. Jest velmi pravděpodobno, že byl inspirován patriarchou cařihradským Fotiem.

4. Práce na Moravě

Svatí bratři přišli přes Bulharsko na Moravu v první polovici r. 863, nesouce nejen první slovanskou knihu, ale i část ostatků sv. Klimenta, jehož památku pravoslavná církev ctí dne 25. listopadu (římská dne 23. listopadu). Byli radostně přijati a uvítáni od knížete Rostislava i lidu moravského. Po příchodu přeložili v nejkratší době do slovanského jazyka i ostatní bohoslužebné texty, jako jitřní, hodinky, večerní a liturgii a vysvětlivše všechno věřícím a naučivše vybrané mladíky bohoslužebným zpěvům, začali konat služby Boží slovansky. Konstantin sloužil a Metoděj, jsa patrně jerodiakonem, přisluhoval. Pomocí slovanských bohoslužeb začali Moravané teprve řádně vnikati v ducha a smysl křesťanské víry, a působení obou bratří, kteří byli odevšad zváni, bylo provázeno velkým úspěchem. Lid shromažďoval se kolem nich ve velkém počtu, kamkoliv zavítali, a jest pravděpodobno, že též latinsko - slovanští kněží, vyučení od německých misionářů, opouštěli latinský obřad a začali sloužit podle vzoru Konstantinova. - Mimo to svatí bratří zřídili brzy po svém příchodu na Moravu školu pro výchovu slovanského dorostu kněžského. Tím byly ovšem ohroženy zájmy německých kněží nejen po stránce hmotné, ale i národní a církevně - politické, a oni si to také záhy uvědomili. Do té doby, tj. do r. 864 spadá velká vojenská výprava německého krále Ludvíka proti Rostislavovi. K této výpravě poslal Ludvíkovi římský papež Mikuláš I. (858-867) zvláštním listem své požehnání⁴⁾, kterýmžto stanoviskem papežovým lze také vysvětlit, proč Rostislav v Římě nepochodil se žádostí o lepší misionáře, než byli němečtí.

Přesila německého vojska byla tak veliká, že Rostislav, byv se všech stran sevřen na hradě, byl nucen se pokořit. Tato událost dodala německým kněžím právě odvahy, aby proti misijní práci Konstantinově i Metodějové otevřeně vystoupili. Začali proti oběma bratřím sočit a vytýkali jim hlavně, že bohoslužbu konají ???????????????? a ne - jako oni - latinsky. Spatřovali v tom neslýchanou a nepřipustitelnou novotu, domnívajíce se, že bohoslužba smí býti konána jen řecky nebo latinsky nebo hebrejsky, tj. v těch jazycích, v nichž podle evangelia Lukášova (kap. XIII., 38) byl na kříži Kristově napsán nápis: "Král židovský." Konstantin však nazval je tříjazyčníky a pilátníky, vyvrátil tento jejich dětinský názor Písmem svatým a nedal se sebevětší zlobou jejich zviklat ve svém způsobu misijní práce.

Za půl čtvrtého roku vychovali svatí bratři řadu moravských mladíků k duchovní službě, i bylo potřebí postarat se o jejich rukopoložení. Proto vydali se v r. 867 s těmito mladíky na cestu do Cařihradu, při čemž Konstantin vzal s sebou opět ostatky sv. Klimenta. Poznavše r. 863 cestou z Cařihradu na Moravu veliké obtíže putování přes Balkán, odebrali se do Benátek, aby odtud lodí dostali se do Řecka. Bylo pro ně samozřejmým dát učedníky rukopoložit od své rodné církve cařihradské. Že šli do Cařihradu, vysvítá ze staroslovanského životopisu Metodějova, kde v kap. V. se dí: "A když tři roky přešly, vydali se, vycvičivše učedníky, z Moravy na zpáteční cestu." Vraceti se mohli jenom tam, odkud na Moravu přišli, tj. do Cařihradu. Ačkoliv misionáři německými byla Morava - jako misijní území - vsouvána do organizace církve německé a tím do sféry vrchní jurisdikce patriaršího stolce římského, přece v plné a závazné formě nebylo o církevní příslušnosti Moravy v té době ještě definitivně rozhodnuto, a proti rukopoložení slovanských kněží v Cařihradě nebylo tehdy žádných pravoplatných překážek.

Cestou do Benátek zastavili se svatí bratři u panonského knížete Kocela, který jim svěřil 50 mladíků, aby jim dali vzdělání potřebné kněžím, neboť si oblíbil slovanské knihy a bohoslužby.

Za pobytu v Benátkách, který se prodloužil, poněvadž bylo nutno čekat na loď, vzbudili naši bratři, doprovázení svými učedníky, pozornost místního duchovenstva latinského.

Byli mezi nimi biskupové, kněží a mniši. Ti vrhli se na Konstantina jako havrani na sokola, jak se praví v XVI. kap. staroslovanské legendy o Konstantinovi, a vytýkali mu, proč vynašel pro Slovany knihy, když jsou jenom tři jazyky, kterými se sluší v knihách oslavovati Boha: hebrejský, řecký a latinský. Důkladnou odpovědí Konstantinovou, kterou byli úplně přemoženi a zahanbeni, budeme se zabývat později.

5. Pozvání z Říma

V Benátkách zastihlo svaté bratry pozvání římského patriarchy, papeže Mikuláše I., který jim vzkázal, že touží je spatřit. Byl to týž Mikuláš, který před třemi lety přál německému králi Ludvíku, aby jeho výprava proti Moravanům skončila šťastně. Poukazujíce v zájmu správného pochopení tohoto pozvání na dodatek, pojednávající o vývoji jurisdikční otázky v křesťanské církvi, poznamenáváme zde k charakteristice silné osobnosti Mikuláše I. jen to, že to byl první papež římský, který se dal po způsobu světských panovníků korunovat. Jeho programem hned od začátku bylo, zdefinitivnit církevní pravomoc římského biskupského stolce nad celou západní Evropou, jak se od století V. a VI. z původního svého území rozšířila, pokusit se o její rozšíření na východní Evropu a prosadit vůbec velmocenské postavení papežů i v ohledu politickém. Dobře vystihl osobnost jeho kronikář Regino Pruemský (+ 915) slovy, že rozkazoval králům a tyranům jako vládce světa⁵⁾. Domnělou právní základnu pro tyto snahy viděl Mikuláš I. jednak ve falešných dokumentech vyrobených ve stol. V. a VI., jimž věřil, jednak v postupu svých předchůdců a později ještě více ve sbírce dalších falešných dokumentů, známé pod jménem "pseudoisidoriánské dekretalie", která se objevila krátce před jeho nastoupením a jemu samému se dostala do rukou v roce 863. Ve východní Evropě soustředil tento papež svou pozornost zvláště na Bulharsko, které tehdy začínalo přijímat křesťanství; chtěl v tomto státě nabýt pevné opory pro další církevně-právní výboje. Nelekal se ani toho, že Bulharsko přímo sousedilo s patriarchátem cařihradským, ba právě tato skutečnost jej lákala, neboť mohl se domyslet, že zakotví-li v Bulharsku, kdež už byli činní cařihradští misionáři, bude moci bezprostředně a systematičtěji, než se to dělo dosud, ohrožovat samostatnost cařihradské církve a tím i ostatních církví východních, jakož i zasahovati do poměrů byzantského císařství. Tohoto nebezpečí byli si jak císař, tak i patriarcha cařihradský dobře vědomi a snažili se církevní politiku římské stolice v Bulharsku paralyzovat. Půtky o Bulharsko vedly k tomu, že bylo dočasně přerušeno církevní společenství mezi Římem a Cařihradem, což však neznamenalo trvalého rozkolu. Bulhaři sami nebyli ještě schopni zabývat se církevně-právními otázkami a kolísajíce mezi východem a západem snažili se vytěžit pro budoucnost svého státu pokud možno nejlepší podmínky. V době, kdy na římském stolci byl Mikuláš I., dali se přemluvit, aby se přiklonili k církvi římské, domnívajíce se, že pod její ochranou budou moci lépe zabezpečit svůj stát oproti sousednímu byzantskému císařství⁶⁾. Později však se definitivně rozhodli svěřiti zřízení své církve péči patriarchátu cařihradského.

Jest pochopitelno, že bystrého a cílevědomého politika, jakým byl Mikuláš I., zajímala misijní práce Konstantina a Metoděje na Moravě. Zájem ten byl pravděpodobně diktován třemi důvody. Byla tu především příležitost rozřešiti definitivně otázku církevní jurisdikce vzhledem ke Slovanům střední Evropy a neponechávat ji ve stadiu misijní nejistoty a lability; dále zamýšlel Mikuláš I. vyřazením středoevropských Slovanů z vlivu německé církve klepnouti citelně přes prsty německou hierarchii, tehdy nedosti poslušnou a nedosti ochotnou sbírat poplatky pro papežskou stolici; konečně chtěl posílit svou akci v Bulharsku. - To byly zřetele, jež přiměly Mikuláše I., aby pozval soluňské bratry do Říma, při čemž současně je upozornil, že pracují v území, které církevně podléhá římskému stolci. Toto upozornění bylo u něho samozřejmé, neboť podle jeho názoru podléhaly mu všechny země.

Nebylo žádného důvodu, proč by svatí bratři - třebas příslušeli k řecké církvi - nemohli jeho pozvání vyhovět. Šarvátky mezi Římem a Cařihradem, jakož i jinými biskupskými stolci, byly v těch dobách zjevem častým, při čemž docházelo vždy zase k usmíření. Konstantin a Metoděj, jeden jako prostý kněz, druhý jako mnich, zaujímali po stránce oficielní v církvi podřadná místa a nepovažovali se za oprávněny pronášet úsudky, kdo v těchto prestižních bojích, při nichž neběželo o slávu Boží, má pravdu. Pro ně - jako pro všechny východní křesťany té doby - byl podle čestného pořadí, konstatovaného všeobecnými církevními sněmy, biskup římský prvním křesťanským patriarchou, biskup cařihradský druhým, alexandrijský třetím, antiochijský čtvrtým a jerusalemský pátým. Církev byla v té době přes všechna dočasná nedorozumění, půtky a klatby, jednotná, a mezi biskupskými stolci římskými a cařihradským byly stálé styky, třebas vzájemné napětí v důsledku mocenských pretensí biskupů římských trvalo, ba se stupňovalo, Jest naprosto pochybeno vyvozovat z pouhého toho faktu, že Konstantin a Metoděj v r. 867 vyhověli pozvání papeže Mikuláše I. a šli do Říma, jakékoliv důsledky vzhledem k pozdějšímu rozkolu mezi křesťanským východem a západem, nastavším teprve v roce 1054, tedy téměř o 200 let později. Není ovšem neoprávněna otázka, na čí stanu by se byli sv. Cyril a Metoděj v r. 1054 postavili, ale z pouhé cesty do Říma a z jednání s římským papežem v IX. století nelze činiti žádných vývodů tohoto druhu, nýbrž bylo by potřeba vzít v úvahu řadu jiných skutečností z jejich činnosti. Učiníme to později.

6. Příchod do Říma

Téměř současně s pozváním Mikuláše I. došla do Benátek i zpráva o jeho smrti, která nastala 13. listopadu 867. Proto svatí bratří vyčkali v Benátkách, až bude zvolen nový papež, načež teprve se vydali na cestu, aby se papeži představili; nemohli se přenášet přes tvrzení Mikulášovo, že Morava přísluší k jurisdikci římského stolce. Nástupem Mikulášovým byl Hadrián II. (867-872), stařec již 75-letý, ženatý, dobrosrdečný, oddaný ovšem politice svého předchůdce. Zdá se však, že nesouhlasil s postupem římské misie v Bulharsku, jak ji vedl biskup Formosus, který projevoval příliš velké nepřátelství k východní církvi a snažil se snižovat ji v očích Bulharů způsobem beztaktním a nezodpovědným. Hadrián II. naopak projevoval výchoďanům zjevnou přízeň, neboť chtěl získat pomoci císaře Basila I. Makedonce (867-886) proti Saracénům, kteří ohrožovali jižní Itálii a Řím. Dověděv se začátkem ledna 866, že soluňští bratři nesou s sebou část ostatků sv. Klimenta, vyšel jim ve slavnostním průvodu vstříc. Při zprávě, kterou si od nich vyžádal uvědomil si, že jejich misijní práce bylo by lze vhodně použít k uskutečnění dalekosáhlých plánů papežské stolice. Proto, ač to bylo v rozporu se staletým postupem papežů v otázce bohoslužebného jazyka, vyslovil souhlas se slovanskou bohoslužbou, sám položil slovanské bohoslužebné knihy na svatý prestol ve chrámě Panny Marie a Jesliček a byl přítomen slovanským bohoslužbám, jež konal Konstantin za zpěvu slovanských žáků. Pak rozkázal, aby Metoděj a někteří žáci byli vysvěceni na kněze, jiní pak na diakony (jáhny). Nato slouženo bylo slovansky ve chrámě sv. Petra, sv. Petronily, sv. Ondřeje a sv. Pavla. Římská legenda ve hlavě IX. tvrdí, že v těch dnech byli Konstantin i Metoděj vysvěceni na biskupy, ale staroslovanské legendy se o té věci nezmiňují, naopak legenda o Metoději ve hlavě VI. a VIII. praví, že Metoděj byl vysvěcen na kněze a teprve po smrti Konstantinově na biskupa.

7. Smrt sv. Cyrila.

Pobyt svatých bratří v Římě protáhl se nad očekávání. Mnoho času zabraly porady o dalším programu práce na Moravě i v okolních slovanských zemích a o církevně-právní formulaci tohoto programu. Jistě však k prodloužení pobytu přispělo i vážně onemocnění Konstantinovo, který začátkem r. 869 vycítil, že se už asi neuzdraví. Přijal v řeckém monastýru, v němž za svého pobytu římského bydlili, mnišství a jméno Cyril (řecky Kyrillos) a žil nato ještě 50 dní. Když se mu Metoděj svěřil, že se leká bojů, které ho očekávají, zvláště bude-li nucen vrátit se bez něho na Moravu, a že cítě se nedostatečným dokončit započaté dílo, pomýšlí na návrat do vlasti, aby se uchýlil do svého monastýru, prosil ho sv. Cyril, aby neopouštěl moravské misijní práce a dokončil brázdu, kterou dosud společně orali. V den smrti, kterou s klidem očekával, modlil se se slzami, aby Bůh zachoval duchovní stádce moravské, a na to políbiv bratra i všechny shromážděné žáky, odevzdán do vůle Boží zesnul dne 14. února r. 869 ve věku 42 let.

Metoděj chtěl ho - odvolávaje se na přání matčino, vyslovené ještě před odchodem na Moravu - přivézti do vlasti a pochovati v monastýru Polychronu a papež mínil toto přání respektovat, ale na prosbu římského duchovenstva i obyvatelstva rozhodl, aby zesnulý byl pohřben v Římě. I bylo tělo Cyrilovo slavnostně uloženo ve chrámě sv. Klimenta.

8. Sv. Metoděj obdržel pověření od římské stolice

Po smrti sv. Cyrila dospělo se k určité církevně-právní formulaci budoucí funkce Metodějovy. Papež se rozhodl obnovit bývalou diecési sirmujskou, která podle staré tradice byla založena sv. Andronikem, spolupracovníkem sv. Pavla, a měla sídlo ve Sremu (Sirmium, pravděpodobně nynější Sremská Mitrovice v Jugoslávii). Biskupský stolec sremský dosáhl záhy hodnosti metropolitní, neboť Sirmium bylo hlavním městem Ilyrie, k níž patřila též Panonie. Metropolie sremská trvala však jen do roku 582, kdy Avaři dobyli Panonie i části Ilyrie a hlavní město Sirmium zničili. Po 200 letech císař Karel Veliký, podmaniv si Panonii přivtělil ji církevně k arcibiskupství solnohradskému. Nyní papež Hadrián II., jsa roztrpčen pokusem německé církve konkurovat s římským stolcem v Bulharsku, prohlásil akt Karla Velikého neplatným a vytvořil z Panonie a Moravy církevní provincii, v jejíž čelo postavil Metoděje, který mezi tím byl vysvěcen na biskupa. (Z toho lze právem usuzovat, že otázka církevní jurisdikce, pokud se týkala samé Moravy, nebyla do té doby vůbec vyřešena. Tímto rozhodnutím Hadriána II. byly, jak je vidět, nároky německých biskupů na Moravu úplně ignorovány, zatímco počin Karla Velkého, týkající se jen Panonie, byl prohlášen neplatným, protože podle názoru papežova metropolie sremská a její asi v polovině VI. století nastavší podřízenost pod patriarší stolici římskou nebyly zrušeny žádným právním aktem, nýbrž trváním tohoto právního stavu bylo jen přerušenou válečnými událostmi. Morava nepříslušela však k metropolii sremské a o jejím eventuelním přidělení k Pasovu v IX. století nebylo ještě pravoplatně rozhodnuto, takže byla vlastně mimo jakoukoliv jurisdikci. Jinak by nebyl mohl ani papež přidělit ji bez výslovného souhlasu církve německé k obnovené církvi sirmijské, vždyť ani v přítomné době, kdy centralizace v římské církvi oproti IX. stol. je daleko tužší, přesuny církevních obvodů nedějí se bez souhlasu příslušných biskupů. Za tohoto stavu byli by svatí bratři mohli bez jakéhokoliv porušení církevních předpisů své moravské žáky dát vysvětit kdekoliv, tedy i v Cařihradě, zvláště když ze staroslovanské legendy o Metoději (kap. V.) vysvítá, že na Moravu před vysláním Konstantina a Metoděje přicházeli misionáři nejen z Německa, ale i z Vlach a Řecka).

Po tomto rozhodnutí poslal Hadrián II. koncem r. 869 moravskému knížeti Rostislavovi, jeho synovci Svatoplukovi, který jsa podřízen strýci sídlil v Nitře, a panonskému knížeti Kocelovi list, ve kterém oznamuje, že jim posílá Metoděje jako biskupa, aby konal bohoslužby na slovanském jazyku s tou jedinou výhradou, že epištola a evangelium budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky.⁷⁾

9. Uvěznění Metoděje

Avšak než Metoděj přišel na Moravu, nastaly tam velké změny. Svatopluk z touhy, státi se vládcem celé Moravy, spojil se s Němci, kteří vtrhli do země a za pomoci jeho porazili Rostislava, zmocnili se ho a odvlekli do Němec, kde ho oslepili a hladem umořili k smrti. Svatopluk sám na oko podřídil se vrchní vládě Němců, kteří v čele s markrabaty Vilémem a Engelšalkem zařídili se na Moravě jako doma. Metoděj navrátiv se na podzim r. 870 z Říma, neshledal se už s Rostislavem a Svatopluka spatřil obklopena německým duchovenstvem, které křičíc na Metoděje, že se vetřel do území, příslušejícího pod pravomoc německých biskupů, zajalo ho a poslalo, stejně jako před tím se stalo Rostislavovi, do Německa, kdež byl v prosinci 870 postaven za přítomnosti samého krále Ludvíka před soud shromážděných biskupů: Alvina solnohradského, Arna frizinského a Hermanricha pasovského. Jakého ducha byli tito biskupové, vysvítá mimo jiné z toho, že Hermanrich pasovský přišel k tomuto církevnímu soudu v oděvu jezdeckém s bičem v ruce a hnal se na Metoděje, aby ho udeřil do tváře. Soud skončil tím, že sv. Metoděj byl prohlášen za sesazena o odsouzen do žaláře. Podobně bylo zakročeno i proti jeho učedníkům, kteří byli taktéž trýzněni a pozavíráni do žaláře. Současně byl dán všem, kdož o tom věděli, příkaz, aby v zájmu německé věci zachovali vše v úplné tajnosti.

10. Zásah papeže Jana VIII.

Jednomu z učedníků Metodějových, jménem Lazar, podařilo se koncem r. 872 nebo začátkem roku 873 uniknout ze žaláře, dostati se do Říma, jehož disposic věc se týkala, a podati tam o všem zprávu. V té době Hadrián II. byl již mrtev a papežem byl Jan VIII. (872-882). Byl to muž velmi činný a podnikavý, ale v jednání jeho byly často vnitřní rozpory, snad proto, že mu bylo souzeno vykonávati papežský úřad za přetěžkých, přímo zoufalých poměrů. Nejvíce starosti působilo mu obsazení jižní Italie mohamedánskými Araby, s nimiž spolčovali se i sami křesťané, jako např. salernský vévoda Vaiferius i vévoda neapolský Sergius, který za to byl vyobcován z církve a uvržen do papežského žaláře, když mu před tím byly vypíchnuty oči. Avšak i bratr vévody Sergia biskup Anastasius, který po něm převzal správu vévodství, spojil se s mohamedány a usadil je na neapolském území, což učinil také vévoda gaetský. Zarážející tento zjev nelze jinak vysvětlit, než náboženskou lhostejností nebo snad i nevěrou, jednak též i odporem proti světské panovačnosti a výbojnosti papežů. Věci dospěli tak daleko, že slavné kláštery Monte Kasino a Svatý Vincenc u Volturna byly zpustošeny a že byl ohrožen i Řím. Tu papež Jan VIII. dal se do boje se Saracény sám. Zřídil válečné loďstvo a postaviv se v čelo jeho jako admirál, utkal se u mysu Circe s mohamedány a ukořistil 18 jejich lodí. To však byla pouze jediná příznivá episoda v celkovém nebezpečí. K tomu zemřel v roce 877 císař Karel Lysý, jemuž Jan VIII. před tím poslal úpěnlivý list, že ho na kolenou a se skloněnou hlavou prosí a zapřísahá, aby pomohl římské církvi, zmítané vírem nebezpečí. Brzy po smrti císařově byl Jan VIII. v Římě zajat vévodou spoletským Lambertem a držen ve vězení 30 dní. Necítiv se po těchto zkušenostech ani v Římě bezpečným, rozhodl se po odchodu Lambertově uchýlit se do Francie ke králi Ludvíku Koktavému. V dopise, kterým toto své rozhodnutí králi oznamoval, tvrdil, že vévoda Lambert touží po císařství a že za tím účelem žádá Saracény o pomoc; nazval v tomto dopise sestru Lambertovu Rottildu kur...ou a jejího muže Adalberta lupičem⁸⁾. Za svého pobytu ve Francii, který se protáhl na půl roku, mínil získat pomoc královu, zamýšleje dopomoci mu za to k hodnosti císařské, ale už po několika dnech nabízel císařskou korunu královu místodržiteli Bosovi; ba nedosti na tom, tutéž nabídku činil králi Karlomanovi, králi Ludvíku Německému i králi Karlu Tlustému, a to každému z nich jako jedinému možnému zachránci říše i papežské stolice⁹⁾. Vzájemnou dohodou Karlomana, Ludvíka Německého a Karla Tlustého byl designován pro hodnost císařskou Karel Tlustý. Jak se tento panovník, mající pověst muže velmi zbožného, díval na Jana VIII., vysvítá z toho, že když v r. 879 přišel s vojskem do severní Italie (Lombardska), poslal mu do Říma rozkaz, aby přijel do Pavie¹⁰⁾. K zaujetí pohrdavého stanoviska k Janu VIII. spolu přimělo Karla Tlustého jistě i to, že papež smířil se r. 879 s cařihradským patriarchou Fotiem a poslal na církevní sněm cařihradský, který byl konán téhož roku, svého zástupce kardinála Petra, jakož i že udržoval styky s císařem cařihradským, při čemž působila na něho naděje na vojenskou pomoc řeckou proti Saracénům. V únoru roku 881 u příležitosti své korunovace na císaře římsko-německého donutil Karel Tlustý Jana VIII,. aby - jako to své doby učinili papežové Pelagius I. (556-560) na nutkání lidu a Lev III. (795-816) na rozkaz císaře Karla Velikého - ve slavnostním oblečení papežském vystoupil na kazatelnu chrámu svat. Petra s evangeliem a křížem a před císařem, biskupy, německými válečníky a římským lidem slavnostně odpřisáhl, že vyjednáváním s Fotiem nemínil učinit újmu cti a stanovisku svých předchůdců¹¹⁾. K doplnění charakteristiky Jana VIII. budiž uvedeno ještě, že se mu nepříčilo psát o církevních věcech i dopisy toho druhu jakým byl např. dopis poslaný Vibrodovi, biskupu parmskému, který na výslovné přání papežovo měl jej po přečtení spálit¹²⁾. Je potřebno upozornit na tyto črty ze života papeže Jana VIII., aby se staly pochopitelnými jeho zásahy do díla sv. Metoděje.

Dověděv se od mnicha Lazara o sesazení a uvěznění Metodějově, cítil se Jan VIII. dotčen hlavně proto, že němečtí biskupové postavili se tak drze proti plánu a rozhodnutí papežské stolice, která tím byla nesnesitelně uražena. Proto počin německých biskupů nemohl zůstat bez odčinění a trestu. Papež poslal do Němec ankonského biskupa Pavla, který podle písemných pokynů a též ve smyslu listu, jejž nesl s sebou, přikázal německým biskupům, aby Metoděje ihned propustili na svobodu, sami pak aby se za trest zdrželi tak dlouho konání bohoslužeb, jak dlouho Metoděj byl od nich držen ve vězení. Rozkaz byl tak jasný a ostrý, že ho hned bylo uposlechnuto.

11. Úspěšná práce na Moravě po návratu z vězení

Avšak též Metoději odevzdal papežský legát list, kterým mu Jan VIII. zakázal užívati při bohoslužbách slovanského jazyka a připomenul, že se bohoslužby mají konat buď latinsky nebo řecky, "jak to činí církev Boží na celém světě". Papeži bylo asi neznámo, že ve východních církvích sloužilo se nejen v té době, ale už od počátku křesťanství ne pouze řecky, ale i syrsky, arménsky, arabsky, persky, gruzínsky, koptsky aj. Je velmi významné, že sv. Metoděj, byv legátem Pavlem uveden zpět na Moravu, neuposlechl tohoto zákazu papežského, ale konal bohoslužby slovansky i dále.

Politické poměry na Moravě v době, co Metoděj dlel v německém žaláři, změnili se po té stránce, že Svatopluk střásl se sebe nadvládu německého krále, jehož vojska několikráte na hlavu porazil. Ale tento výborný válečník neměl dosti důslednosti, aby také své nejbližší okolí očistil od německých živlů, jak to učinil moravský lid, který po návratu Metodějově vyhnal ze svých osad všechny německé kněze¹³⁾. Svědčí o značné povrchnosti Svatoplukově, že na svém dvoře ponechal i nyní německého kněze Vichinga, tajného to agenta korutanského vévody Arnulfa a pletichářského Benátčana kněze Jana. Tito dva kněží rozuměli si dobře a hráli si do rukou. Oba nenáviděli slovanskou bohoslužbu, Metoděje i jeho spolupracovníky. Oba měli své osobní sobecké cíle, Viching pak myslil mimo to na opětné podrobení Moravy Němcům. K dosažení těchto cílů hodila se jim Svatoplukova lehkomyslnost v ohledu mravním. Metoděj považoval za svou povinnost napomínat Svatopluka, aby zachovával manželskou věrnost a zanechal styků se ženami jinými, varuje ho, že tato hříšná vášeň po ženách ho zničí. Stejně smýšleli i žáci Metodějovi. Za to Viching a Benátčan Jan, ač oba kněží, krále omlouvali a prohlašovali napomenutí Metodějovo za drzost a urážku panovníka, v důsledku čehož Svatopluk čím dál tím více odvracel se vnitřně od Metoděje i od slovanské bohoslužby a důvěru svou věnoval cizím pletichářům, kteří pomalu chystali se k rozhodující ráně proti Metoději, neboť byli přesvědčeni, že neposlouchal zákazu papežova, stane se v Římě nemožným, byť by byl miláčkem všeho lidu moravského. Aby cíle svého jak u Svatopluka, tak i v Římě dosáhli, pracovali dvojím směrem. Svatopluku radili, aby svou říši odporučil pod ochranu papežovu, čímž zabezpečí si důvěru papežského stolce a jeho záštitu proti komukoliv. Myslili při tom hlavně na to, že papež odstraní Metoděje, bude-li o to žádat sám Svatopluk, když před tím bude přijat pod ochranu římského stolce. Vedle toho všímali si práce Metodějovy, chtějíce shromáždit materiál k žalobě na něho, kterou zamýšleli v Římě předložit. Ve svém úmyslu byly utvrzováni velkými úspěchy Metodějovými: učení Boží - jak píše staroslovanská legenda o Metoději v kap. X. - utěšeně se vzmáhalo, slovanské duchovenstvo se rozmnožovalo a pohané zanechávali svých bludů a přistupovali k víře v pravého Boha. Do tohoto období patří pravděpodobně též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska. Vichingovi bylo se obávat, že jeho poslání na Moravě ztroskotá v ohledu církevním i politickém, bude-li Metoděj se slovanskými kněžími ponechán v klidu ještě nějakých 10-15 let, neboť zatím by mohla být úplně vybudována moravská církev obřadu slovanského, čímž by bylo upevněno národní vědomí Moravanů a vytvořen krystalizační bod, kolem něhož by se mohli časem seskupit všichni středoevropští Slované, a to by bylo snad navždy zničilo plány německé.

12. Metoděj obžalován v Římě

V roce 879 měli oba pleticháři za to, že jest nejvýš na čase, aby podnikli na Metoděje útok. Proto na jaře toho roku odešel do Říma Benátčan Jan, aby papeži přednesl pochybnosti Svatoplukovy o víře, neboť Metoděj prý hlásá víru, která se liší od učení římské církve, a Svatopluk neví, čeho se má vlastně držet, při čemž mělo býti poukázáno současně též na to, že Metoděj oproti výslovnému zákazu papežovu koná bohoslužby na slovanském jazyku. Na tuto stížnost reagoval papež Jan VIII. dopisy Svatopluku a Metoději, Svatoplukovi kladl na srdce, aby se pevně držel víry římské a kdyby kdokoliv, ať biskup, ať kněz jinou víru hlásal, aby ji se vší horlivostí zavrhl. Vyslovil také podivení, že by Metoděj učil jinak, než co v Římě za předchůdce Hadriána vyznal. Metoději pak papež oznámil, že se dovídá, jakoby uváděl národ na scestí učením, které se nesrovnává s tím, co římská církev od začátku drží, jakož i že došla stížnost, že "mši slouží v barbarském, tj. slovanském jazyku"; proto mu nařizuje, aby bez meškání vydal se na cestu do Říma za účelem zjištění, co na stížnostech je pravdy.

Když listy papežovy na Moravu přišly nastoupil Metoděj cestu ve společnosti důvěrníka Svatoplukova, jménem Zemižizn. Ale Svatopluk poslal k papeži i Vichinga se žádostí, aby papežská stolice přijala říši moravskou pod svou ochranu, aby Viching byl vysvěcen na biskupa a aby bylo nařízeno konat pro Svatopluka a jeho družinu bohoslužbu latinskou. Patrně byl Svatopluk přesvědčen, že Metoděj bude shledán vinným vzhledem k tomu, že konáním slovanských bohoslužeb zprotivil se přísnému zákazu papežovu.

Je třeba míti stále na paměti, že Jan VIII. v době, kdy toto se dělo, byl jako jeho předchůdce Hadrián II. v dobrých stycích s cařihradským císařem Basilem I. Makedoncem, nástupcem to Michala III., očekávaje, jak už bylo řečeno, od něho pomoci proti Saracénům, a že žil v této době v církevním společenství s cařihradským patriarchou Fotiem. Tato důležitá okolnost měla vliv na způsob a postup vyšetřování, jemuž Metoděj byl podroben, neboť papež měl zájem na tom, aby o Metoději, který při své misijní práci postupoval po stránce věroučné, bohoslužebné i disciplinární od prvého počátku podle církve cařihradské, jak v dalším dokážeme, mohl prohlásit, že se ničím neprovinil. Stížnost, že Metoděj učí jinak, než podle názoru Vichingova církev římská, mohla se týkat jen dvou věcí. Především nechtěl Metoděj vsunout do nicejsko - cařihradského vyznání víry, které se zpívá nebo čte při liturgii, slůvka "i od a Syna". V západní Evropě totiž oproti přesným slovům Kristovým, že Duch Svatý pochází od Otce (evang. Janovo, kap. XV., 26) vzniklo a šířilo se na základě bohoslovecké spekulace učení, že Duch svatý pochází od Otce i Syna (ex Patre Filioque), ve kterémžto smyslu bylo pak vyznání víry v latinském znění doplněno slůvkem "Filioque", a to napřed ve Španělsku, (r. 589), pak ve Francii (r. 767), pak v Německu a severní Italii (r. 809), kdežto cařihradská a vůbec východní církev tuto vsuvku vždy odmítala a i v přítomném době odmítá považujíc ji za opovážlivé "opravování" slov Kristových. V IX. a X. století bylo též v samém Římě vyznání víry zpíváno ještě bez "Filioque". Odmítal tuto vsuvku i sv. Metoděj, což Viching považoval za kacířství. Jelikož ve vyznání víry a v usneseních všeobecných sněmů církevních byly obsaženy všechny věroučné pravdy křesťanské, omezil se papež Jan VIII., jak vysvítá z listu poslaného Svatoplukovi, na otázku, zdali Metoděj užívá téhož vyznání víry, jako církev v Římě, a zdali uznává usnesení šesti všeobecných sněmů církevních.¹⁴⁾ Poněvadž na tuto otázku mohl Metoděj odpovědět a zajisté i odpověděl v celém rozsahu kladně, neboť vyznání víry, jež podle východní církve zavedl na Moravě, shodovalo se úplně se zněním, jak ho v té době bylo ještě užíváno v Římě, tj. beze vsuvky "Filioque", prohlásil papež, že ho shledal pravověrným. Mohl to s tehdejšího formálně dogmatického stanoviska římské církve učiniti právem, neboť dokud vsuvka "Filioque" neocitla se ve vyznání víry v samém Římě, nebylo ještě nutno považovati názor, že Duch Svatý pochází i od Syna, v plné formě za dogma západní církve; vždyť jinak by papež nebyl směl ani vstoupit do církevního společenství s patriarchou Fotiem, který byl otevřeným odpůrcem učení o pocházení Ducha Svatého i od Syna, a nebyli by směli ani další papežově až do XI. stol. býti v církevním společenství s patriarchy cařihradskými a vůbec východními, kteří v této otázce smýšleli vesměs stejně, jako Fotios.

Sám Jan VIII. poslal patriarchu Fotiovi dopis, z něhož vysvítá, že ani on sám neuznává pocházení Ducha Svatého i od Syna; píše: "My nejen toho (tj. "Filioque") nevyslovujeme, ale co více, ty, kteří ve svém nerozumu první se opovážili to říci, odsuzujeme jako převratitele nauky Pána Krista i svatých otců, kteří nám synodálně (na sněmech) svěřili svatý symbol (vyznání víry), a stavíme je do jedné řady s Jidášem".¹⁵⁾ Zdá se, že v Římě mimo papeže Jana VIII. byli ještě jiní církevní hodnostáři, kteří tohoto novoučení neuznávali. Lze se toho s velkou pravděpodobností domýšleti o biskupu Zachariáši z Anagni, o němž je známo, že byl blízkým přítelem Fotiovým. Takové přátelství bylo v té době nemyslitelno při rozdílech věroučných, ba i teologických.

Druhá věc, z níž asi Viching a benátský kněz Jan vinili Metoděje, týkala se církevní kázně, která na východě hlavně v otázce postu byla v některých věcech odlišná od praxe západní. Avšak papež Jan VIII. věděl, že tyto rozdíly disciplinární trvají už od staletí, aniž v tom byl spatřován důvod ke přerušení církevního společenství. Proto nemohl ani po této stránce konstatovat jakoukoli vinu Metodějovu.

V otázce pak bohoslužebného jazyka zůstal Metoděj, jako vždy, neoblomný a dovedl papeže přesvědčit o správnosti svého stanoviska a přiměti ho, aby vyslovil souhlas se slovanskou bohoslužbou.

Žádostí Svatoplukovou, aby říše moravská byla přijata pod ochranu papežské stolice, byl Jan VIII. ovšem příjemně dotčen a s radostí jí vyhověl, neboť spadala velmi vhodně do rámce papežské politiky. Ochotně též vysvětil Vichinga na biskupa.

Když veškero jednání bylo skončeno, poslal papež v červenci r. 880 po zvláštním poslu Svatoplukovi dopis, ve kterém napřed praví, že přijímá Svatopluka a všecek lid moravský pod svou ochranu, dále že Metoděj byl shledán pravověrným a posílá se proto zpět na své místo, vybaven týmiž právy jako dříve, dále že Viching je vysvěcen pro Nitru, jakožto sufragán Metodějův, k němuž se má chovat jako ke svému arcibiskupu, dále že má Svatopluk ve vhodný čas poslat do Říma ještě druhého schopného kněze nebo jáhna, který taktéž bude vysvěcen na biskupa, aby Morava měla tři biskupy, z nichž jeden bude arcibiskupem, a aby v důsledku toho další biskupové mohli býti svěceni doma, dále že papež schvaluje slovanskou bohoslužbu s tím, aby evangelium při ní zpíváno bylo také latinsky, a to napřed a pak teprve slovansky; konečně že nařizuje, aby pro Svatopluka a jeho předáky byla sloužena mše latinská, když se mu více zamlouvá než slovanská¹⁶⁾.

Nutno však upozornit na dvě věci. Především papež učinil toto rozhodnutí, aniž svolal římské duchovenstvo k synodě, což bylo proti stálé dřívější zvyklosti. Dále: dříve než Metoděj, který byl nucen vraceti se dlouhou zacházkou, aby neupadl v ruce Němců, přišel na Moravu, byl tam už Viching, který odevzdal Svatoplukovi taktéž papežský list obsahu docela opačného, totiž, že papež zakazuje slovanskou bohoslužbu, v důsledku čehož Metoděj v Římě přísahou prý se zavázal slovansky již nesloužit; konečně že papež posílá Vichinga jako vrchního pastýře církve moravské, jehož všichni mají poslouchat a kdo by toho nečinil, že má být vypuzen za hranice. Když Metoděj se vrátil na Moravu, měl Svatopluk oba papežské listy v rukou, nevěda, na čem je, jsa však více nakloněn věřiti listu, jejž mu přinesl Viching, který nepřestával s důrazem se domáhati: "Mně dal papež autoritu a poroučí, aby Metoděj i se svou naukou byl vypuzen."

Snad nikdy neocitl se Metoděj v tak strašné situaci, jako nyní. Hned pochyboval o upřímnosti papežově, zvláště když Jan VIII. zachoval se tak obojetně, že na jedné straně schválil slovanskou bohoslužbu a na druhé vysvětil na biskupa a za spolupracovníka mu určil Vichinga, největšího to a nejzákeřnějšího nepřítele Slovanů, jimž Metoděj svůj život zasvětil, při čemž ještě papež nařídil, aby pro Svatopluka i předáky moravské byla mše sloužena latinsky, jako by oni nepatřili k národu, v jehož čele stáli. Zdaž takové rozhodnutí neznamenalo dávati za pravdu současně oběma směrům, ačkoliv mezi nimi byla tak velká propast? Zdaž papež jedněmi ústy a v téže věci neříkal "ano" i "ne"? Zdaž tak obojetný člověk nemohl by být skutečně schopen poslat současně i dva vzájemně si odporující listy? Hned zase považoval za nemožné, aby ho tak hanebně klamal papež, který se k němu v Římě choval přátelsky.

13. Cesta do Cařihradu

Na štěstí obdržel Metoděj od cařihradského císaře Basila I. Makedonce list, jehož obsah jest ve staroslovanské legendě o Metodějovi stručně uveden takto: "Ctihodný otče, velmi si tebe přeji spatřiti; proto učiň dobrý skutek a pospěš přijíti k nám, abychom tě viděli, dokud jsi na tomto světě". To byl v mrákotách, jež Metoděje obkličovaly, světlý paprsek. Nemeškaje poslal k papeži zprávu o dvou listech, které Svatopluk obdržel, vylíčil mu, jak v důsledku toho nesmírně trpí, prosil ho, aby brzkým autoritativním vysvětlením učinil konec nejistotě, a na konec mu oznámil, že obdržev od císaře Basila pozvání, chce podniknout cestu do Cařihradu. List Metodějův přišel do Říma ve druhé polovině března r. 881, a papež ihned dal napsat odpověď, ve které Metodějovi oznamuje, že neposlal Svatoplukovi žádného jiného dopisu, než ten, o jehož obsahu Metoděje zpravil, a že "onomu biskupu" ničeho ani veřejně, ani důvěrně nesvěřil, co by se příčilo rozhodnutí, o němž byl Metoděj uvědomen, ba že o těch věcech s "oním biskupem" ani mimochodem nepromluvil; na konec těší Metoděje, aby všecky zkoušky odevzdaně snesl, a sděluje, že přestupky "onoho biskupa" bude se zabývat, až se Metoděj s cesty navrátí.

Metoděj neodebral se do Cařihradu dříve, dokud by neuplynul čas, který mohl stačit, aby mu byla doručena odpověď papežova. Ta přišla koncem dubna 881, kdy Moravané konali obvyklé jarní shromáždění. Byla to pro Metoděje vhodná příležitost, aby se pokusil zástupcům celého národa odhalit pletichy Vichingovy. Sám však byl sotva uspokojen tímto listem papežovým, neboť byl opět projevem dvojakosti. Jednak se v něm mluvil stále jen o "onom biskupovi", aniž byl Viching výslovně jmenován, což byl určitý nedostatek, vzbuzující dojem, jakoby papež měl důvody nedotýkati se příliš tohoto dobrodruha; jednak tvrdil-li Jan VIII., že s "oním biskupem", tedy s Vichingem o "těch věcech" ani mimochodem nemluvil, nevzbuzuje důvěry k němu samému; bylo přece jeho povinností, aby s Vichingem před udělením biskupského svěcení zevrubně promluvil o všech otázkách moravské církve, tedy i o nutnosti neb aspoň vhodnosti a užitečnosti slovanské bohoslužby, o důvodech, proč ji přes dřívější svůj zákaz nyní schvaluje, a o povinnosti Vichingově, jakožto nastávajícího biskupa nitranského, respektovat toto rozhodnutí. Jestliže papež s Vichingem o těchto otázkách skutečně nemluvil, dopustil se velké a neodpustitelné chyby, která nemohla být napravena pouhým všeobecným napomenutím, aby Viching se choval k Metoději jako ke svému arcibiskupovi; jestliže však s ním o tom mluvil, musel míti kdo ví jaké temné důvody, proč to nyní popíral. Konečně nevzbuzuje dobrého dojmu ani to, že papež Vichinga, jestliže předložil Svatoplukovi podvržený list papežský, ihned pro tento úžasný podvod nepohnal k zodpovědnosti. Proč potrestání podvodníka odkládal na dobu, až se vrátí Metoděj s cesty když věc byla taková, že k jejímu vyjasnění nebylo potřeba přítomnosti Metodějovy? Není oprávněno podezření, že odkladem chtěl se vůbec vyhnout rozhodování o této věci? Vždyť skutečně už se jí nezabýval ani Jan VIII., ani žádný z jeho nástupců. Jaké měl papež důvody k takovému postupu? Byly to ohledy na Vichinga nebo na papežskou kancelář nebo dokonce na vlastní osobu?

Po přečtení listu papežova ve shromáždění zástupců moravského lidu odebral se Metoděj na cestu do Cařihradu, kde byl od císaře Basila i patriarchy Fotia slavnostně přijat. Přinesl s sebou slovanské bohoslužebné knihy, které daroval císaři, a z učedníků, kteří ho doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna, kteří pravděpodobně byli určeni k tomu, aby jako misionáři byli posláni do Bulharska nebo, což není též vyloučeno, do Ruska, kamž patriarcha Fotios už v roce 866 byl poslal prvního biskupa. (Dr. A. Pichler, Geschichte der kirchlichen Trennung zwischen Orient und Occident II, 2.)

14. Poslední léta činnosti Metodějovy na Moravě a jeho smrt.

Navrátiv se na Moravu, Metoděj věnoval se cele převádění do slovanského jazyka oněch částí Písma svatého, které dosud převedeny nebyly. Vybral si z učedníků dva kněze (popy, jak se praví ve staroslovanské legendě), dobré rychlopisce a převedl z řeckého jazyka všecky knihy Bible, vyjma knihy makabejské, a mimo to i nomokánon, tj. pravidla církevní. Cítil, že už asi dlouho žít nebude, proto si s touto velkou prací pospíšil, aby moravská církev byla opatřena všemi potřebnými pomůckami.¹⁷⁾

Vichinga v té době na Moravě nebylo. Byv Metodějem na konci dubna 881 demaskován a vyloučen z církve, odešel z Moravy a odebral se patrně ke králi Arnulfovi, v jehož službách vlastně vždycky stál. Metoděj mohl opět klidně pracovat. Také od římských papežů měl pokoj. Jan VIII. zemřel 15. prosince 882, byv otráven svým příbuzným Řehořem, přednostou papežského paláce, který, když jed dosti rychle neúčinkoval, dorazil papeže kladivem. Po Janu VIII. následoval Marinus I., který zemřel po jednom roce a pěti měsících, a pak Hadrián III., který byl na stolci papežském taktéž jen jeden rok a čtyři měsíce. Žádný z těchto dvou papežů nezabýval se otázkami moravské církve jednak pro krátkou dobu svého působení, jednak že byli zaujati jinými, hlavně osobními a politickými věcmi. O Marinovi je známo, že hned po jeho nastolení byl přednostou jeho kanceláře na nádvoří sv. Petra zabit Řehoř, vrah papeže Jana VIII., a že papežská stolice přerušila opět společenství s Fotiem. Hadrián III. však s ním opět vstoupil ve styky; jinak o něm zaznamenávají dějiny, že svému odpůrci Jiřímu z Anentina dal vypíchnout oči a že vdovu po vrahu Řehoři dal zmrskat. To všechno se však svatého Metoděje netýkalo. Pokud vzpomínal na Řím, byly to vzpomínky více bolestné než radostné. Za Hadriana II., který ho vysvětil na biskupa, zemřel mu tam milovaný bratr Konstantin, jednání pak Jana VIII. činilo dojem neupřímnosti. Když ovšem uvažoval, nemohl se ubránit myšlence, že římské stolici na rozkvětu evangelia tak nezáleželo, jako na rozšíření a upevnění vlastní moci, a že on sám byl jen pokusným králíkem této papežské politiky. Vzpomínal na to jako na nepříjemný sen. Nyní ke konci života nikdo, ani Svatopluk, nestavěl mu v cestu zvláštních překážek. Příznivých těchto poměrů použil ještě k vykonání různých cest, aby své duchovní stádce upevnil v dobrém.

Jedna věc však Metoděje nadmíru znepokojila a naplnila obavami o budoucnost jeho díla; koncem r. 884 Svatopluk, nejsa schopen určité velké státnické myšlenky a nechápaje úkolu, k němuž byl předurčen svým vojevůdcovským nadáním i tou skutečností, že pro Moravu svatí bratří právě za jeho života vybudovali vlastní církev s národním jazykem bohoslužebným, čímž položen základ samostatného života Moravanů, najednou neočekávaně odebral se k římsko-německému císaři Karlu Tlustému a vzdal mu manský hold. Byl to počin upřímný, nebo jen taktika vypočítaná na oklamání? V obou případech viděl Metoděj vzcházeti nebezpečí jak pro národ, tak pro církev, o čemž svědčil i návrat Vichingův na Moravu. Bohužel nebylo v moci Metodějově nebezpečí toto odvrátit. Co s jeho strany mohlo být učiněno, učinil. Zbývalo jen ještě postarati se o vhodného nástupce. Rozhodl se pro Gorazda, syna země moravské, který byl jedním z nejvěrnějších jeho učedníků. Brzy nato síly ho opouštěly. Naposledy zúčastnil se bohoslužeb na Květnou neděli r. 885. Byl tak sláb, že nebyl s to, aby sám sloužit, a mohl jen přítomným žehnat, jak činívá biskup východního obřadu, i když neslouží a jest pouze přítomen při bohoslužbách. Když ho duchovenstvo po bohoslužbě doprovázelo do jeho bytu, byl tak vysílen, že musel být podpírán, aby neklesl. Třetího dne nato (bylo to 6. dubna r. 885) skonal. Učedníci jeho, uváživše dané poměry a nechtějíce, aby při pohřbu světcově došlo k jakémukoli nedorozumění s králem, který opiče se ve své krátkozrakosti, ba zaslepenosti po panovnících německých, dával přednost obřadnímu jazyku latinskému, rozhodli po společné poradě, aby při pohřbu byla církevní služba konána napřed dvorním duchovenstvem Svatoplukovým latinsky a pak jimi samými z úcty k vlasti zesnulého řecky a na konec v duchu jeho životního díla slovansky. (Starosl. legenda o Metoději. hl. XVII.) Tělo zesnulého bylo uloženo v sídelním chrámě za účasti nespočetného množství lidu, který doprovodil svého dobrého pastýře a učitele se svícemi a pláčem.

15. Vítězství Vichingovo

Hned nato pospíšil Viching za vědomí a souhlasu Svatopluka do Říma. Když tam přišel, nebyl papež Hadrián III. přítomen, neboť na pozvání císaře Karla Tlustého ubíral se do Vormsu, kam byl svolán říšský sněm, cestou však zemřel v severoitalské obci San Cesario.¹⁸⁾ Nový papež Štěpán VI.(V.)¹⁹⁾ nastoupil v září 885. Úspěch Vichingův v Římě byl úplný. Papež ještě téhož roku vyslal na Moravu biskupa Dominika a dva kněze Jana a Štěpána, kteří odevzdali Svatoplukovi jeho list. Obsah listu lze shrnouti takto: především papež Štěpán VI. (V), jak to již učinil Jan VIII., chválí Svatopluka, že se dal pod ochranu římské stolice, a ujišťuje ho, že této ochrany se mu ve všem dostane; nato vzdává mu další chválu, že také z horlivosti o pravou víru utekl se k římské církvi, jakožto hlavě veškerých církví, které prý od ní vzaly svůj vznik; pak zdůrazňuje nutnost víry, že Duch Svatý pochází od Otce i Syna; v dalším se praví, že Viching, ctihodný biskup a nejmilejší spolubratr papežův, se dobře vyzná v učení církevním a proto se posílá na Moravu, aby spravoval Boží církev mu svěřenou, neboť je též Svatoplukovi zcela věrný a o něho starostlivý; Moravané mají ho přijati jako duchovního otce a svého pastýře se zaslouženou ctí a povinnou úctou, neboť tak vzdávají úctu samému Kristu, který řekl: kdo vás přijímá, mne přijímá; pak jest podáno poučení o postních dnech, jak v té době byly v římské církvi předepsány; nato papež praví, že se dovídá, že Metoděj nesnaží se o vzdělání a pokoj a nýbrž pěstuje pověru a rozbroje, a jestliže někoho z církve vyloučil, padá toto vyloučení na něho, poněvadž pohrdá katolickou vírou (papež mluví tedy o Metoději, jakoby ještě byl živ); dále papež vydává pod trestem vyloučení z církve přísný zákaz slovanské bohoslužby, kterou Metoděj odvážil se sloužit, ačkoliv prý se za Jana VIII. nad tělem sv. Petra přísahou zavázal, že jí konat nebude; na konec přikazuje papež, aby ti, kdož v této věci neposlechnou a budou vyvolávat hádky a pohoršení, pakli se po jednom ani dvojím napomenutí nepolepší, byli jako rozsévači plevele z církve vyobcováni a za hranice vyvedeni, by žádná prašivá ovce celého stáda nenakazila.

Mimo to dal papež svým delegátům písemné pokyny, jak mají postupovat. Praví se v nich, že členové poselstva mají se chovati tak, aby nevzdělanému národu Moravanů dali dobrý příklad; až přijdou před Svatopluka, mají říci: "přicházejí k vám na návštěvu knížata apoštolů, blahoslavený Petr, klíčník království nebeského, a Pavel, učitel národů; pan Štěpán, nejsvětější velekněz svaté katolické a apoštolské církve římské a všeobecný (universální) papež, duchovní váš otec, přichází k vám návštěvou a vzkazuje vám otcovskou láskou, objímá vás v duchu a miluje vás jako jediného a nejmilejšího syna; všichni nejsvětější biskupové, kněží a jáhnové s ostatním duchovenstvem svaté římské církve přejí vám zdraví a vzpomínají vás pilně ve svých Boha hodných modlitbách u prahu nejblahoslavenějších knížat apoštolských; veškerý ctihodný senát Bohem chráněného římského města s ostatním zástupem věřícího lidu vzkazují vám pozdrav a přejí vám všichni, abyste ve víře Krista, Boha našeho, v každém směru prospívali a také ze slávy se těšili", to pro první den má stačit; potom má poselstvo vyložit víru o pocházení Ducha Svatého i od Syna, a jestliže někdo namítne, že od svatých otců je zakázáno něco přidávat k vyznání víry, nebo něco z něho vypouštět, ať členové poselstva řeknou, že svatá římská církev jest strážkyní a potvrzovatelkou dogmat; dále mají zdůraznit zákaz slovanské bohoslužby; následující odstavec týká se postů; konečně mají tomu, koho Metoděj opovážil se v rozporu s ustanoveními svatých otců designovat jako svého nástupce, tj. Gorazdovi, na základě apoštolské autority papežovy zakázat konání bohoslužeb do té doby, dokud osobně nepředstoupí před papeže, aby vysvětlil celou věc.

Je nepříliš vzdělatelno zabývat se těmito lišáckými dokumenty papeže Štěpána VI. U papežské stolice zvítězil pletichář a nepřítel Slovanů Viching proti svatým bratřím Cyrilu a Metoději, kteří své životy zasvětili blahu těchto národů a všechny své síly duševní i tělesné obětovali jejich posvěcení, povznesení a povýšení mezi velké národy kulturní. Ubohou úlohu hrál při tom Svatopluk, který dovedl sice ve válkách vítězit, ale neměl rozhledu svého strýce Rostislava, ani pochopení pro význam duchovních hodnot vzhledem k zajištění budoucnosti národů, ani schopnosti vybrat si mezi nimi ty, které jedině mohly být pro moravskou říši plodné, a nebyl ani tedy schopen nic trvalého vybudovat, když mu scházela myšlenka.

Učedníci Metodějovi, mezi nimiž bylo již 200 slovanských kněží, netajili se ovšem, že rozhodnutí papežovo považují za nesprávné a podle svědomí za nepřijatelné. To vedlo ke sporům, v nichž u Svatopluka, který prohlásil, že sám nedovede rozeznat lživého učitele od pravověrného, zvítězili Vichingovci, protože král řekl, že dá tomu za pravdu, kdo bude přísahat, že jeho víra je pravá, a oni to odpřisáhli, dříve než to dořekl. Výjev ten vzbuzoval dojem, jakoby Svatopluk byl s nimi býval smluven. Důsledek byl, že učedníci Metodějovi byli napřed pozavíráni do žaláře, trýzněni a pak německými žoldnéři Svatoplukovými vyvedeni za hranice země. Odebrali se k jižním Slovanům, kde se jim dostalo laskavého přijetí a přístřeší a kde mnoho přispěli k rozkvětu křesťanské víry na základě slovanského obřadu, čímž položen byl základ samostatnému kulturnímu životu Bulharů a Srbů, k upevnění jejich národního vědomí a v neposlední řadě i k jejich státotvornosti, projevivší se vznikem dvou mocných států, které teprve po několika stoletích podlehly ohromné přesile mohamedánských dobyvatelů. Avšak i v době tureckého jha plnila tam církevní organizace, jejíž začátky pocházejí od učedníků sv. Cyrila a Metoděje, svůj úkol náboženský i národní, neboť udržovala v Bulharech a Srbech křesťanskou víru i neustálou touhu po svobodě národní, kterou na konec oba národy vybojovaly. Slovanský bohoslužebný jazyk uplatnil se plně i na Rusi, kde stal se hlavní hybnou silou pokřesťanštění národa i rodícího se velestátu ruského.

Na Moravě po svém vítězství z konce r. 885 církev ovládal Viching, neboť Svatopluk byl tehdy veden politikou Němců přátelskou. V r. 892 došlo však ke změně této politiky, a mezi Svatoplukem a Arnulfem, bývalým vévodou korutanským, v té době už králem německým, nastala dlouhá válka, v níž moravského krále provázel stálý úspěch. Tu teprve Svatopluk si uvědomil, že chráně Vichinga choval na svých prsou hada, a v r. 893 vypudil ho ze své říše. Viching uchýlil se k Arnulfovi, který ho učinil svým kancléřem. Zatím Svatopluk zemřel v r. 894. S jakými pocity asi umíral? Ať cítil cokoliv, církevní přeorientace byla pro něho již nemožná, neboť byl ve směru latinsko-církevním zašel příliš daleko, než aby byl mohl ke konci svého života vrátit se tam, kde začal jeho strýc Rostislav. V takových případech lidé obyčejně se ještě více zatvrzují. Postaral se, aby též jeho nástupce Mojmír smýšlel stejně, jako on.

Netrvalo dlouho a Viching získal mladšího bratra Mojmírova Svatopluka, aby se dal pod ochranu krále Arnulfa a začal odboj proti svému staršímu bratru. Zvítěziv nad bratrem Svatoplukem, obrátil se Mojmír do Říma s prosbou, aby osiřelé církvi moravské byli dáni biskupové. Papež Štěpán VI. (V). byl již přes 7 let mrtev (+ 891). Nástupcem jeho stal se Formosus, intrikán a organizátor církve v Bulharsku, který po svém návratu z Bulharska za Jana VIII. opustil úplně svou diecézi a utekl do Francie, kde se skrýval v klášteře St. Germainu a přísahal, že se do Říma už nevrátí. Vrátil se tam však za papeže Marina a obdržel opět biskupský stolec portský, načež po smrti Štěpána VI. (V). byl zvolen papežem (891 až 896).²⁰⁾ Po něm nastoupil Bonifác VI., který zemřel za 15 dní, a na to Štěpán VII. (VI.) (896-897, který dal mrtvolu papeže Formosa vyjmout z hrobu a přinést před církevní soud. Mrtvé tělo Formosovo, ač už značně rozložené, bylo v papežských rouchách posazeno na trůn a po odsouzení a prohlášení neplatnosti všech jeho výkonů i svěcení biskupských a kněžských svrženo na zem, z rouch vysvlečeno, taženo po zemi k řece Tibeře a vhozeno do jejích vln. Po roce nato byl i sám Štěpán VII. (VI.) svržen s papežského stolce, vsazen do žaláře a tam uškrcen. Po něm vystřídali se ještě v r. 897 další dva papeži Romanus a Theodor II., načež byl zvolen Jan IX. (889-900). Ten zabýval se prosbou Mojmírovou a poslal na Moravu arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniele, kteří tam vysvětlili arcibiskupa a tři biskupy, ovšem obřadu latinského. Proti tomu poslali biskupové bavorští v r. 900 do Říma dlouhé ohražení, v němž se praví, že prý Moravané se chvástají, jakoby byli ustanovení arcibiskupa a tří biskupů od papežské stolice dosáhli množstvím peněz, čemuž prý oni však nevěří; dále dokazují, že země moravská ode dávna patřila k církevní provincii solnohradské, a to k biskupství pasovskému a proto žádají, aby byl obnoven tento právní stav, neboť ať chtějí nebo nechtějí, budou Moravané německému národu podrobeni; na konec, což jest zajímavé, poznamenává arcibiskup solnohradský Teotmar toto: "Peníze Vám (tj. papeži) po právu příslušející (tj. poplatky) nemohl jsem pro velkou zuřivost pohanů ani sám ani prostřednictvím jiných lidí poslati; ale poněvadž z milosti Boží Italie jest osvobozena, jakmile budu moci, Vám pošlu". (Do Italie byli totiž vtrhli Maďaři, kteří tehdy byli ještě pohany.) Co bylo učiněno s touto stížností, která přišla již do rukou Benedikta IV. (900-903), je neznámo. Pravděpodobně stala se bezpředmětnou, když říše velkomoravská kolem r. 905 zanikla. Bylať oslabena hned po smrti krále Svatopluka odtržením Čechů, vnitřními spory a nájezdy Němců a na konec stala se kořistí Maďarů. Pravděpodobně zanikla i její organizace církevní.

16. Osudy slovanské bohoslužby

Avšak ani zásahu papežů Štěpána VI. (V.) a Jana IX., ani po zániku říše velkomoravské slovanská bohoslužba na Moravě, v Čechách a na Slovensku nevymizela brzy. Udržovala se bez ohledu na stanovisko mocných tohoto světa i přes politické převraty svou vlastní hodnotou, uznávanou vrstvami lidovými, třebas byla zbavena výhody obřadu úředního. Důkazem toho jsou písemné památky, pocházející z IX., X. a XI. století a psané na území bývalé Velké Moravy v jazyku staroslovanském. Památek těch jest ovšem málo, neboť latiníci po svém definitivním vítězství ničili všechny staroslovanské knihy bezohledně, považujíce to za svou náboženskou povinnost, jelikož knihy ty byly nejvyšší vrchností římské církve zakázány. Přece však se něco zachovalo; jsou to: legenda o Konstantinovi, legenda o Metoději, legenda o sv. Václavu, prolog (krátký životopis) o sv. Ludmile, prolog o přenesení ostatků sv. Václava, kánon k sv. Václavu (píseň v jitřní), dále tzv. zlomky pražské a zlomky kijevské. Velkomoravský původ těchto památek projevuje se u některých také tím, že v jejich jazyku jsou slova, jichž mohlo být užíváno jenom u kmenů, sídlících na území Velké Moravy, jako na př. "stol" (místo církevně-slovanského "prestol"), "milovati" (ne ve smyslu "smilovati se", nýbrž "míti rád"), "hodina" (místo církevně slovanského "čas"), "bratr" (místo církevně slovanského "brat"), "protivenstvie", dědina", "nalězti", "podolie", "pridruženie", "sčastně" aj.²¹⁾

O existenci slovanské bohoslužby v Čechách v X. stol. svědčí též list papeže Jana XIII. (956-972), dávající souhlas ke zřízení biskupství pražského a připomínající, že nesmí se jednat o "obřad nebo sektu bulharského národa nebo ruského čili slovanského jazyka", což svědčí o tom, že tehdy ještě nebyla úplně vyloučena možnost zříditi v Praze biskupství na základě slovanském. Poněvadž list ten je zachován ve zkrácené formě jen v kronice Kosmově, usuzují někteří badatelé, že je podvržen, jiní však uznávají jeho pravost. O trvání slovanské liturgie v Čechách v XI. stol. svědčí dále sázavský monastýr, založený sv. Prokopem r. 1032²²⁾ i jeho rozkvět a oblíbenost v českém lidu. Monastýr ten, proslulý prací slovansko-literární i kulturní, byl v rukou mnichů slovanských s malou přestávkou (1057-1063) až do roku 1097, kdy tito mniši byli z něho definitivně vypuzeni a místo nich tam usazeni latinští benediktini, kteří všechny slovanské knihy zničili. Dalším dokladem je žádost knížete Vratislava II., aby papež Řehoř VII. (1073-1085) schválil v Čechách všeobecné konání slovanské bohoslužby, jakož i odpověď tohoto papeže z r. 1080, v ní se praví: Věz, že prosbě urozenosti tvojí, abychom dali souhlas k slavení služeb Božích v jazyku slovanském u vás, v žádném případě nemůžeme vyhověti. Po častém uvažování jeví se nám jasným, že ne bez důvodu líbilo se všemohoucímu Bohu, aby Písmo svaté v některých místech bylo utajeno, aby, kdyby všem bylo zjeveno, snad nezevšednělo a nestalo se předmětem opovržení, nebo špatně byvši pochopeno, neuvedlo prostřední lidi v omyl. Nelze na omluvu uvádět, že někteří nábožní mužové shovívavě snesli nebo bez opravy připustili, čeho si lid prostou myslí žádá, jelikož prvotní církev přivírala oči nad mnohými věcmi, které později po utvrzení křesťanství a vzrůstu náboženství zevrubně byvše vyšetřeny od svatých otců byly napraveny. Pročež aby se nestalo skutkem, co od vašich lidí neprozřetelně je žádáno, mocí sv. Petra to zapovídáme a tobě přikazujeme, abys ke cti všemohoucího Boha této bláhové nerozvážnosti se opřel.²³⁾ Z této odpovědi papežovy vysvítá tedy, že Vratislav II. odůvodňoval svou žádost jednak historicky, že svatí mužové prvotní církve přáli slovanské bohoslužbě, jednak též účelností i potřebou národní bohoslužby, že totiž lid si jí žádá. Sama pak odpověď papežova je dokladem, jak se v té době římská církev vzdálila od ducha prvotní církve i od opravdové všeobecnosti (katolicity) církevní, když papež zákaz svůj založil na důvodu, že jest dobře, jestliže Písmo svaté nebude přeloženo do národního jazyka. O sto let později papež Inocenc III. zvláštním brevem z r. 1199 odsoudil počin několika měšťanů, kteří si dali pořídit francouzský překlad evangelií, a rozkázal vykonaný překlad spálit.²⁴⁾ Nebylo bez určitého místního pozadí ani založení slovanského kláštera západního obřadu v Praze Karlem IV. r. 1347.

Konečně však slovanská liturgie v Čechách, na Moravě a na Slovensku vymizela úplně. Není ovšem pravda, že český národ sám se rozhodl pro latinu, jak to tu a tam bývá tvrzeno. Ani král Svatopluk, který byl proti sv. Metoději i slovanské bohoslužbě, ani Spytihněv, který v roce 1057 vypudil slovanské mnichy ze sázavského monastýru ponejprv, ani Břetislav II., který je vypudil navždy, neplnili tím vůli vrstev lidových nebo českého národa. Také není pravda, že by období církevně-slovanské bylo bývalo jen bezvýznamnou episodou v dějinách česko-slovenského národa. Začíná se nyní mezi filology i historiky uplatňovat názor tomuto období příznivý. Poukazujeme na příklad na spisek Romana Jakobsona "Nejstarší české písně duchovní" (v Praze 1930) nebo na obsáhlou studii Dr. Miloše Weingarta "První česko-církevně-slovanská legenda o svatém Václavu" (ve Svatováclavském sborníku, Praha 1934).

O životnosti slovanských bohoslužeb svědčí též skutečnost, že se rozšířily i u Charvatů, kteří přeložili si římský misál i breviář do církevní slovanštiny, odvolávajíce se při tom na sv. Metoděje. Také jim však bylo zápasit o slovanskou liturgii. Papež Jan X. (914-928), o němž je známo, jak podléhal senátorce Theodoře a její dceři Theodoře mladší a že potvrdil pětiletého syna hraběte Herberta z Vermandois jakožto arcibiskupa remešského, psal r. 924 list charvatskému králi Tomislavovi, chlumskému knížeti Michalovi, arcibiskupu splitskému Janovi, všem jeho sufragánům i všemu lidu ve Slavonii i Dalmácii, že zakazuje bohoslužby, konané v cizí, barbarské řeči slovanské a vytýká věřícím všech těchto zemí, že nedbajíce učení evangelního, knih kanonických a předpisů apoštolských, utíkají se k učení Metoděje, kterého on (papež) prý v žádné knize mezi svatými spisovateli nenachází. Téhož roku byl ve Splitu konán místní sněm církevní, na němž za přítomnosti dvou legátů bylo usneseno, že žádný biskup této oblasti nesmí světit kněží obřadu slovanského. (Na tomto sněmu velmi energicky se postavil na obranu slovanské bohoslužby biskup ninský Řehoř čili Grgur.) Také v roce 1069 byl na místním církevním sněmu, konaném opět ve Splitu, obnoven zákaz bohoslužby slovanské i svěcení kněží obřadu slovanského, při čemž v důvodech tohoto zákazu bylo mimo jiné uváděno, že gotské (prý) písmo, jehož se při slovanských bohoslužbách používá, bylo vynalezeno od jakéhosi kacíře Metoděje, který ve slovanské řeči mnoho lživého proti katolické víře napsal; toto usnesení bylo potvrzeno papežem Alexandrem II. (1061-1073). Avšak lid charvatský nebyl ochoten poslechnout, ba v roce 1177 přímo si v tomto směru zademonstroval, když vítaje v Zadru papeže Alexandra III. (1159-1181) zpíval církevní písně slovanské. Konečně domohli se Charvaté diecése senjské na pobřeží dalmatském, že papež Inocenc IV. (1243-1554) roku 1248 jim slovanskou bohoslužby podle obřadu římského povolil,²⁵⁾ avšak ne v souvislosti se jmény sv. Cyrila a Metoděje, nýbrž na základě tvrzení senjského biskupa, že písmo hlaholské pochází od sv. Jeronýma. Území této bohoslužby vlivem politických sil se ovšem stále pomalu zmenšovalo. Nyní slouží se slovansky podle obřadu římského už jenom na ostrově Krku, a kdyby tento ostrov byl po světové válce připadl Italii, už by ani na něm církevní slovanština při bohoslužbách se neozývala, neboť italská vláda v r. 1935 ji zakázala v obcích Klaně, Berseči, Veprinci, Brgudu, Moščěnici a Vodici, tedy v posledních obcích istrijských, kde se až do poslední doby byla udržela.

17. Který obřad zavedli svatí bratři na Moravě

Zbývá pojednati ještě o dvou otázkách. První jest, jaký obřad zavedli na Moravě sv. Cyril a Metoděj, zda západní (římský) nebo východní (řecký). Německý učenec Ginzel, který se zabýval studiem otázky cyrilometodějské, vynaložil mnoho úsilí, aby dokázal, že to byl obřad západní. Způsob jeho dokazování je kroucený, že marnost jeho námahy je každému patrna. Bylo by nepochopitelné, proč by svatí bratři, pořizujíce překlad nejnutnějších liturgických textů ještě před odchodem na Moravu, tedy ještě ve své řecké vlasti, byli sáhli po bohoslužebných knihách latinsko-západního obřadu. Latina v té době nebyla v Cařihradě řečí běžnou. Císařové cařihradští psávali také římským biskupům řecky, ba Michal III. poslal r. 865 papeži Mikuláši I. list, ve kterém důrazně žádal, aby mu neodpovídal latinsky, poněvadž on "této barbarské řeči nerozumí". Latina v té tobě opravdu nebyla klasická. Nelze však pochybovati, že sv. Cyril a Metoděj latinu ovládli, což platí zvláště o sv. Cyrilu, který vedle řeckých klasiků studoval i latinské. Nikde se také neděje zmínka, že by v Benátkách a Římě byli používali tlumočníků, aby se dorozuměli s latinským duchovenstvem. Avšak znalost latiny nemusela býti spojena s ovládáním latinského obřadu, tj. způsobu, kterým se v latinské církvi konaly bohoslužby. Vládl tehdy v celém řeckém císařství obřad východní, jako zase na západě římský, nepřihlížíme-li k několika klášterům západního obřadu na východě a východního obřadu na západě. Církev západní uznávala obřad východní, třebas podle něho nesloužila, jako i západní obřad byl stejným způsobem uznáván církví východní; avšak duchovenstvo jak východní, tak západní prakticky ovládalo jen jeden, a to svůj vlastní obřad, ve kterém se narodilo a jehož bylo povinno se držet. Svatý Cyril byl knězem a svatý Metoděj mnichem církve východní, tedy obřadu východního, a jest velmi nepravděpodobno, že by byli ovládali obřad západní, protože neměli do příchodu na Moravu vůbec nutnosti blíže se jím obírat; nemohli totiž předvídat, že se octnou jako misionáři v zemích, kde křesťanské bohoslužby, pokud byly konány, konaly se podle obřadu západního. Nevěděli také asi ničeho o církevně právní příslušnosti knížectví Rostislavova a domnívali se pravděpodobně, že země ta je dosud mimo jakoukoliv přesně stanovenou církevně-právní souvislost. Jsouce členy východního obřadu a majíce jíti na Moravu z rozkazu císaře řeckého a zajisté i za vědomí patriarchy cařihradského Fotia, považovali za samozřejmou věc, že budou v novém působišti sloužit podle obřadu svého, ovšem slovansky. Proto také sv. Cyril začal překládat čtení evangelií podle řádu církve své, východní. Ve staroslovanské legendě o Konstantinovi (kap. XIV.) výslovně se uvádí, že začal s evangeliem ne Matoušovým, které v kanonickém seznamu Písma svatého Nového zákona je vždy na prvním místě, nýbrž s evangeliem čtvrtým, tj. Janovým: "Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha...", neboť evangelní liturgická čtení podle východního obřadu začínalo už tehdy a začínají dosud nedělí paschální (velikonoční), na kterou připadá právě čtení z I. hlavy evangelia Janova (v. 1-17), počínající uvedenými slovy. Latinský obřad má nejen nyní, ale měl již v IX. stol. řád evangelních čtení jiný. Stejně i jitřní, hodinky, večerní, povečeří i vysluhování Tajin, jimž svatý Cyril brzy po příchodu na Moravu učil učedníky přivedené mu Rostislavem, mohly být vzaty jen z obřady východního. Že se sv. Cyril a Metoděj na Moravě drželi východního obřadu, vysvítá také z toho, že sv. Metoděj světil památku sv. Dimitrije dne 26. října, jak vypravuje staroslovanská legenda o sv. Metoději ve hlavě XV., kdežto v latinském obřadu památka tohoto světce jest pouze zaznamenána v martyrologiu, a to na den 8. října. Dalším dokladem jest, že svatí bratři na Moravě zavedli postní řád východní církve, což bylo jedním z důvodů, proč němečtí kněží na sv. Metoděje žehrali, a proč papež Štěpán VI. (V.) v listě, kterým zakázal slovanskou bohoslužbu, zabýval se zvláště zevrubně otázkou postní. Uváděl jako postní dny v týdnu středu, pátek a sobotu, jak tehdy v latinském obřadu byly předepsány, kdežto ve východním obřadu sobota nebyla postním dnem, ba podle LXVI. pravidla apoštolského i LV. pravidla šestého všeobecného sněmu byl půst v sobotu přímo zakázán. Mimo to Štěpán VI. (V.) uvádí též čtvero tzv. suchých dnů (jejunium quatuor temporum), které jsou ve východním obřadu věcí neznámou, takže jich ani sv. Cyril a Metoděj na Moravě nezavedli. Vysvítá to z toho, že Štěpán považoval za svou povinnost na nutnost tohoto postu upozornit a jej i odůvodnit. Též slovo "masopust", jehož se užívá k označení doby před tzv. popeleční středou, zdá se nasvědčovati, že byl v českých zemích kdysi zaveden půst podle řádu církve východní. Ve východní církvi začíná veliký (přísný) předvelikonoční půst, v němž jídlo pozůstává pouze z vegetarií, už v pondělí před popeleční středou. Neděle před tímto pondělkem nazývá se syropustní na znamení, že po ní začíná už půst od sýra, mléka a vajec, a další neděle před tím nazývá se masopustní, neboť v pondělí po ní začíná už půst od masa. Je zde tedy už začátkem velkopostní doby skutečný masopust (podle řeckého apokreos) čili půst od masa, avšak ne ještě od sýra, mléka a vajec. Latinský obřad nemá pro určitou dobu vůbec žádného technického pojmenování, jež by mohlo být do slovanštiny přeloženo jako "masopust", a mohlo býti toto slovo u nás zavedeno jen podle obřadu východního. Vžilo se průběhem doby, kdy u nás ještě se sloužilo podle východního obřadu, v českém lidu tak, že se udrželo až dosud, třebas byl zaveden postní řád západní, čímž slovo to pozbylo i svého významu, neboť v nynějším "masopustu" se právě jí maso, jelikož půst začíná až od popeleční středy. Sem patří též fakt, že svátek Zjevení Páně byl staročesky nazýván "svíčky" podle řeckého slova "ta fóta", užívaného v obřadu východním; viz²⁶⁾.

Nepovažujeme ovšem za vyloučeno, že po smrti sv. Metoděje i u nás byla mše západního obřadu přeložena do církevní slovanštiny. Nasvědčovaly by tomu tzv. zlomky kijevské, které jsou církevně-slovanským překladem částí latinského sakramentáře a v jejichž církevní slovanštině jsou některé čechismy. Oproti tomu tzv. zlomky pražské, které mají tytéž jazykové zvláštnosti, jsou překladem z liturgických knih řeckých, tedy obřadu východního. V Charvatsku, Slavonii, Istrii a Dalmácii, jak jsme už podotkli, byly do církevní slovanštiny převedeny liturgické knihy obřadu západního.

Svatý Cyril a Metoděj však drželi se obřadu východního. Je nemyslitelné, že by byli sloužili podle obřadu obojího. Bylo by to v církevních dějinách nezvyklé obřadové obojživelnictví, jehož muži tak přísně dbalí církevních předpisů, jakým byli oni, nebyli schopni.²⁷⁾

18. Svatí bratři a církevní rozkol

Druhá otázka zní, na kterou stranu by se byli svatí bratři asi postavili, kdyby se byli dožili rozkolu, který nastal mezi církví západní a východní v r. 1054. Není to otázka zbytečná, ba možno říci, že je časová vzhledem k tomu, že jak římsko-katolická tak pravoslavná církev si je přisvojují a používají jich jedna proti druhé jako důkazu.

V souvislosti s rozkolem byly od teologů a představitelů východní církve činěny římské církvi různé výtky, mimo jiné, že její duchovenstvo připodobňuje se světské módě světáckému životu; že biskupové nosí prsteny a zúčastňují se válek dokonce i jako vojevůdcové; že její postní řád i manželské právo v lecčems se různí od východního; že římská církev zavrhuje manželství kněží, při čemž v ní bují konkubinát; že se znova biřmují lidé, kteří byli už podle východního obřadu biřmováni; že papežové domáhajíce se jurisdikčního primátu neuznávají pravidel všeobecných sněmů; že na západě změněno nicejsko-cařihradské vyznání víry a zavedeno nové učení o pocházení Ducha svatého i od Syna v rozporu s Písmem svatým i se všeobecnými sněmy církevními. Jistě smíme s tehdejším antiochijským patriarchou Petrem poznamenati, že jsou v těchto výtkách i některé, jež sice nejsou úplně bezvýznamné, neboť všechny bez rozdílu znamenají odklon od starokřesťanské tradice a emancipaci od žádoucího společenství celocírkevního, ale přece vzhledem k velké věci zachování jednoty křesťanstva nejsou dosti závažné, jelikož v nepodstatných otázkách byla v církvi vždy připouštěna svoboda a různost. Avšak poslední čtyři výtky a zvláště dvě nejposlednější byly příliš vážné, než aby bylo bývalo možno přenášet se přes ně trvale. Ty také rozhodly. Celá východní církev postavila se za ně, i mírný antiochijský patriarcha Petr.²⁸⁾

a) Řím a Cařihrad v době sv. Cyrila a Metoděje.

V době sv. Cyrila a Metoděje velká část novot, které byly v XI. století římské církvi vytýkány, nebyla ještě zavedena. Různosti v nepodstatných věcech nejevily se svatým bratřím závažnými, třebas sami drželi se praxe obřadu východního. Vážné rozdíly, které v r. 1054 vedli k rozporu, nebyly v IX. století ještě hotovy, ani precisovány, nýbrž teprve se rodily. Čestný primát římského papeže svatí bratři uznávali, jako byl na základě konstatování všeobecných sněmů uznáván na celém východě ode všech, nevyjímajíc ani Fotia, ani Michala Kerularia, za něhož došlo k trvalému rozkolu. Také apoštolský původ římského stolce stejně jako antiochijského, soluňského, efezského, alexandrijského aj. byl u nich i u všech výchoďanů povznesen nade vši pochybnost, v důsledku čehož užívali též historicky se vyvinuvších titulů římského papeže, jak bylo na východě vesměs zvykem. O nepravých dokumentech, zvláště pak o pseudoisidoriánských dekretaliách, zhotovených teprve v polovině IX. stol. a majících římským papežům dopomoci k primátu právnímu, tj. jurisdikci nad veškerým křesťanským světem, nebylo svatým bratřím ničeho známo. Papežové Hadrián II., s nímž oba přišli do bezprostředního styku, i Jan VIII., se kterým osobně jednal Metoděj, projevovali pochopení pro jejich misionářskou práci. Žádný z těchto dvou papežů ani slovem se nezmínil o "Filioque". Také vzhledem k Fotiovi ani Mikuláš I., ani Hadrián II., ani Jan VIII. nedotkli se věcí věroučných, nýbrž omezovali se na otázku, zda byl cařihradský patriarcha Ignatios právem odstraněn a Fotios po něm právem nastolen. Takové spory, provázené klatbami, byly v oněch stoletích zjevem dosti všedním, ba právě v samém rámci dosti všedním, ba právě v samém rámci západní církve jak v samém Římě, tak v Itálii i Francii a jinde velmi častým. Je nesnadno zjistit, jak se svatí bratři dívali na tehdejší boj Říma proto Fotiovi.

b) Svatí bratři a patriarcha Fotios

Fotios byl patriarchou, když Konstantin a Metoděj šli ke Kozarům (Chazarům), i když byli posláni na Moravu, a byl jím opět, když sv. Metoděj v r. 881 navštívil Cařihrad, z čehož vysvítá, že jejich misijní činnost byla spjata s osobou Fotiovou. S velkou pravděpodobností lze z toho vyvozovat, že byli přívrženci Fotiovými, zvláště uváží-li se fakt, že sv. Cyril nechtěl se stát archivářem patriarchie v době Ignatiově. Přímého důkazu o stanovisku jejich však nemáme. V době, kdy Fotios byl ještě prvním státním tajemníkem, byl sv. Cyril jeho nejpevnějším přítelem, jak vypravuje římský bibliotekář Anastasius, který seznámiv se v r. 868 v Římě se sv. Cyrilem zajel u příležitosti církevní sněmu v r. 896 do Cařihradu a tam se dověděl o přátelství Cyrilově s Fotiem od smyrenského metropolity Mitrofana; tento metropolita, nesmiřitelný to odpůrce Fotiův, vypravoval Anastasiovi též o výtce, kterou sv. Cyril učinil prý Fotiovi za to, že vyslovil názor, jakoby v člověku byly dvě duše, a též za to, že jej vyslovil ze zaujatosti proti patriarchu Ignatiovi, aby ho ne dosti znalého filosofie, uvedl do rozpaků. Je-li tato zpráva, pocházející od osobního odpůrce Fotiova, pravdivá, lze z ní vyvozovat, že sv. Cyril, třebas přítel Fotiův, nesouhlasil s ním ve všem a dovedl k němu být upřímný. Sotva však lze na základě toho tvrdit, že po nastolení Fotiově postavil se na stranu Ignatiovu, zvláště máme-li na paměti, že sv. Cyril patřil ke stále vzrůstající skupině inteligence, která nesouhlasila s Ignatiem pro jeho odpor proti oživení studia klasiků a považovala ho za ne dosti schopného representanta patriaršího stolce. Nesmíme zapomenout, že církevní sněm v r. 861 dal Fotiovi zadostiučinění, prohlásiv za souhlasu papežských legátů, biskupů Radoalda a Zachariáše sesazení Ignatiova i nastolení Fotiovo zákonným. To se stalo v době, kdy svatí bratři vraceli se asi ze země Kozarů (Chazarů). Následujícího roku 862 papež Mikuláš I. prohlásil, že neuznává usnesení tohoto sněmu, a v dubnu 863 poslal císaři Michalu III. list, kterým na základě své domnělé nejvyšší moci Fotia sesadil a dal do klatby a rozhodl, že patriarchou zůstává Ignatios. Tento list, od cařihradské církve i od Fotia úplně ignorovaný, byl dodán do Cařihradu, kdy svatí bratři byli už pravděpodobně na cestě k Moravanům. Jaké stanovisko před svým odchodem na Moravu zaujímali k usnesení sněmu z r. 861 na jedné straně a k prohlášení Mikuláše I. na straně druhé, nelze přesně zjistit. Faktem však jest, že misijní cestu na Moravu nastoupili za souhlasu Fotiova, třebas se nacházel v papežské klatbě. Je neznámo, zdali na Moravě se dověděli o listu papežově z r. 863 a jestli ano, jak se na vytvořenou situaci dívali. Než přišli na začátku roku 868 do Říma, zastihli na papežském stolci už nástupce Mikulášova, Hadriána II., ale též Fotios byl císařem Basilem I. Makedoncem sesazen, a patriarší stolec cařihradský zaujímal opět Ignatios. Když byl v Cařihradě konán od 5. října 869 do poloviny února 870 málo navštívený církevní sněm, kterým Fotios byl odsouzen, nežil už svatý Cyril, a o stanovisku Metodějově nevíme opět ničeho. Také nelze zjistit, kde se nacházel sv. Metoděj, když tento sněm byl ukončen. Putoval pravděpodobně z Říma na Moravu, po čemž následovalo jeho odvlečení do Švábska a žalářování. Když se koncem r. 873 vrátil na Moravu, byl cařihradským patriarchou stále ještě Ignatios, ale i tomu byl již papež pohrozil klatbou, protože vysvětil pro Bulharsko arcibiskupa. Jest velmi pravděpodobno, že sv. Metoděj nepovažoval za nutno zabývat se těmito spory, když se jeho pastýřské práce přímo netýkaly, Avšak i kdyby ho byly osobně zajímaly a kdyby v nich byl zaujal to neb ono stanovisko, bylo by to bezvýznamné pro otázku, jak by se byli svatí bratři zachovali při vzniku trvalého rozkolu mezi východem a západem, kdyby se ho byli dočkali.

Apologetové tzv. římské orientace sv. Cyrila a Metoděje zacházejí příliš daleko a postupují nevěcně, tvrdí-li, že svatí bratři byli odpůrci Fotiovými, že sv. Metoděj odmítl z toho důvodu arcibiskupský stolec, od císaře i od Fotia mu po návratu ze země Kozarů (Chazarů) nabídnutý, a že i jeho igumenství v monastýru Polychronu zdá se býti spíše zajetím než poctou. Je přece známo, že sv. Metoděj nechtěl vůbec hráti jakoukoli vynikající úlohu ani v politickém, ani církevním životě. Vzdal se správcovství nad slovanským okresem i kariéry, která mu kynula, a vstoupil do monastýru. Misie kozarské (chazarské) zúčastnil se na přání bratrovo a na Moravu šel z rozkazu císařova; v obou případech chtěl zaujímati místo podřadné, přisluhuje a podrobuje se mladšímu bratru jako služebník, jak uvádí staroslovanská legenda o sv. Metoději ve hlavě V. Nepřišlo mu na mysl, že bude někdy biskupem a arcibiskupem panonsko-moravským. Před smrtí bratrovou, boje se velkých bojů i odpovědnosti a touže po klidu, uvažoval o návratu do monastýru, a bylo třeba důtklivé prosby bratrovy, aby setrval a přijal na sebe, co za dané situace bylo nutno. Proč tedy jeho odmítnutí arcibiskupské hodnosti odůvodňovat odporem k Fotiovi, nijak nedoloženým? Nevěcné jest poukazovati na to, že svatí bratři neskládali účty ze své práce Fotiovi, nýbrž papeži, když cařihradský patriarcha ničím nedal najevo, že si činí nárok na jurisdikci nad Moravany, kdežto na druhé straně Mikuláš I., zvoucí bratry misionáře do Říma, tvrdil, že Morava podléhá stolci římskému. Stejně neodůvodněno jest, když se ze slov Metodějových, že oblast moravská nepřináleží německým biskupům, nýbrž je sv. Petra²⁹⁾, a dále z toho, že římský papež nazývá se v jejich životopisech "apostolikem", činí závěry vzhledem k církevnímu rozkolu. Vždyť v době, kdy se sv. Metoděj bránil proti nárokům německých biskupů, nebylo rozkolu mezi Římem a Cařihradem, kde byl právě opět patriarchou Ignatios, a neběželo o to, zdali Morava přísluší k Cařihradu nebo k Římu, nýbrž o to, zda patří k německé církvi neb ne. Konečně i po rozkolu pravoslavná církev nazývá stolec římský stolcem Petrovým a neupírá mu hodnosti a titulu stolce apoštolského, i když mu vytýká, že zašel na scestí, osudné pro veškeré křesťanstvo. Všecky tyto zde uvedené a snad ještě jiné argumenty římských apologetů jsou prázdným slovíčkářstvím, odezírajícím od historického pozadí.

Při rozkolu v r. 1054 neběželo o to, zda jest stolec římského biskupa stolcem Petrovým a zda papeži přísluší titul "apostolik", zda Morava a Panonie ve stol. IX. příslušela k jurisdikci římské nebo cařihradské a zdali sv. Cyril a Metoděj byli přívrženci Ignatiovi nebo Fotiovi, nýbrž o něco zcela jiného.

Je tu nutno především poukázat na určitý charakteristický rys v povaze sv. bratří. Oba byli muži upřímně zbožnými a askety, kteří dobrovolně zřekli se světa a zasvětili se životu modlitebnímu a práci, při tom však dovedli energicky a neústupně bojovat za své náboženské a církevní přesvědčení. Sv. Cyril ještě jako mladý 24letý muž statečně disputoval s bývalým patriarchou cařihradským Janem VII., který třebas nebyl přímo obrazoborcem, přece houževnatě zastával názor, že obrazy svatých nemají býti ctěny a pro toto své stanovisko byl r. 842 sesazen. O tomto rysu povahy svědčí též všecky disputace sv. Cyrila se Saracény a židy. Ač boje nevyhledával, přece nedovedl mlčet, setkal-li se s útočící nepravdou a nespravedlností, a bojoval po celý život.

c) Otázka bohoslužebného jazyka na východě a na západě

Zvláště měli svatí bratři příležitost projevit bojovnou nekompromisnost v otázce bohoslužebného jazyka. Zamítali neústupně názor německých kněží na Moravě i italských biskupů a kněží v Benátkách, jakoby bohoslužby křesťanské bylo dovoleno konat jen hebrejsky, řecky a latinsky. To byla věc, která se dotýkala již rozdílů v mentalitě církve východní a západní. Východ si zachoval mnoho z praxe apoštolské, vždyť apoštolé působili téměř výlučně na východě, a proto tam tradice apoštolská byla bezprostřednější, než na západě. Když víra v Krista začala od původních skupin židokřesťanských (jerusalemské, joppské aj.) pronikat i mezi Řeky, nebylo pro apoštoly žádným problémem, zda řeckým křesťanům mají být bohoslužby konány na řeckém jazyku neb ne. Že nutno je konat na srozumitelném jazyku, bylo jim i jejich spolupracovníkům samozřejmé. Marek, Lukáš a Jan napsali evangelia ne v rodné řeči židů, nýbrž řecky. Stejně se rozumělo samo sebou, že též jiným národům, přijavším víru křesťanskou, má být nejen evangelium hlásáno, ale i bohoslužba konána v jejich jazyku. Tak byla vytvořena bohoslužba koptská, syrská, arabská, perská, arménská, gruzínská, gotská aj. To byla a dosud je stálá praxe církve východní, a není pravda, jak někteří historikové se domnívají, že v pozdějších dobách se stanovisko východní církve v této věci změnilo, což prý vysvítá z obrany církevně-slovanského jazyka, kterou napsal prý proti Řekům na začátku století X. mnich Chrabr. Obrana Chrabrova (vydaná též Šafaříkem v Praze r. 1851) je rázu zcela všeobecného a nijak z ní nevysvítá, že by právě Řekové nebo dokonce zodpovědní činitelé církve řecké, jako takové, byli se zásadně stavěli proti slovanské bohoslužebné řeči. Jest ku podivu, jak takový názor mohl být Alexandrem Dimitrijevičem Voronovem, který, zdá se, první jej vyslovil, vykonstruován z obrany Chabrovy. Jestliže snad na některých místech, kde byla bohoslužba už delší dobu konána řecky, docházelo ke sporům, když Slované místo řeckých bohoslužeb zaváděli slovanské, byly to spory místně prestižní, vzniklé z proražení dosavadní mocenské državy řecké, neběželo však při nich o zásadní otázku, zda se bohoslužby vůbec smějí konat na jiném jazyku, než na hebrejském, řeckém a latinském. "Tříjazyčný" názor byl uplatňován jen na západě, kde byl držen a prosazován autoritativními místy, jak vysvítá i z listu Jana VIII., poslaného r. 879 sv. Metoději. Nemáme z IX. a X. stol. žádných dokladů ani o místních sporech mezi Řeky a Slovany o to, zda na určitém místě má se bohoslužba konat řecky neb slovansky. Ale i kdyby takové spory byly bývaly vedeny, neznamenalo by to, že běželo o otázku, zda vůbec smí bohoslužba být konána slovansky. K místním sporům může dojít, i když svářící se strany uznávají zásadně a všeobecně vzájemně svou rovnocennost a rovnoprávnost, jako na příklad když je spor, zda v určité farnosti římsko-katolické, kde dosud byla kázání konána a kostelní písně byly zpívány česky, mají být zavedeny písně německé a kázání německá. Neběží zde o otázku, zda se vůbec v křesťanské církvi, na př. v německých zemích smí německy kázat neb ne. Místní spor a zásadní spor jsou dvě různé věci. Voronov učinil přemet s eventuálních místních prestižních a mocenských sporů, ostatně pro IX. a X. stol. ničím nedoložených, na zásadní zamítání slovanské řeči se strany Řeků, což je postup logicky nepřípustný a nezodpovědný. Jestliže Chrabr činí srovnání mezi řeckým a slovanským jazykem i abecedami obou těchto řečí, byl k tomu veden právě jen tím, že žil v území, na němž spolu nebo vedle sebe bydlili Slované a Řekové, a nelze z toho vyvozovat, že právě Řekové hlásili se k "tříjazyčnému bludu". Námitky proti slovanskému písmu, jimiž se Chrabr zabývá, jsou, jak jsme už řekli, všeobecného rázu a z ničeho nevysvítá, že byly přednášeny od Řeků. Voronovův objev hodil se znamenitě Fr. Snopkovi, který zabýval se sice otázkou cyrilometodějskou velmi odborně, ale trpěl bělmem zaujatosti, která u něho vyvěrala z domnělé věroučné povinnosti římskokatolického kněze, takže přicházel k výsledkům nesprávným a neudržitelným. Ve východní církvi, jako takové, nebylo nikdy sporu, zda který národ má právo na bohoslužbu ve vlastním jazyku neb ne. Není v dějinách církve východní, v jejímž popředí stáli vždy Řekové, příkladu, že by byla kterákoliv místní církev tvrdila, že národ od ní pokřtěný musí přijat její vlastní bohoslužebnou řeč. Naopak všichni národové, příslušející k systému církve východní, mají bez výjimky bohoslužby ve svých národních jazycích. Jak by to bylo lze vysvětlit, kdyby řecká církev byla v této věci stála na stanovisku tříjazyčném?³⁰⁾ Proto považovali sv. Cyril a Metoděj, patriarcha Fotios i sám císař Michal III. za samozřejmou věc, že Slované budou míti bohoslužbu slovanskou.

Jinaké byly poměry na západě, kde v době kdy křesťanství povstalo a se šířilo, kromě řeckých kolonistů, kteří tvořili skupiny po celém pobřeží Středozemního moře, jediný národ římský měl vedle rozhodující politické moci i vyspělou kulturu. Punové byli vyhubeni, Hispanové, Galové, Germáni byli primitivní bez písma, bez písma, bez knih, beze škol. To je jedno vysvětlení, proč na západě ovládla latina. Je dále známo, že Římané byli národem dobyvatelů. Této vlastnosti se nezbavili, ani když přijali křesťanství. I jejich křesťanské misie měly do sebe cosi dobyvatelského.³¹⁾ To je druhé vysvětlení, proč všude kde působením římské církve zakotvila křesťanská víra, byly zaváděny bohoslužby latinské. Aby pro nově obrácené národy, které neměly písemnictví, byla vynalézána písmenka, jak se to na východě ve IV. stol. stalo pro Armény a Goty, ta myšlenka byla církvi římské úplně cizí. K tomu přistupovalo právnické založení římské mentality, která byla zvyklá odůvodňovat vše právem a zakládat vše na právu. Jen na půdě takové duševní disposice mohla vzniknout podivná otázka, ve kterých řečech smí křesťanský Bůh být oslavován. Poněvadž na západě věděli v IX. stol. jen o dvou jazycích, ve kterých byly bohoslužby konány (tj. o řeckém a latinském), a poněvadž jazyk, v němž byl napsán celý Starý zákon i evangelium Matoušovo, nemohli vyloučit, vytvořili si právní formuli o přípustnosti pouze těchto tří jazyků, k čemuž se jim hodil dobře též nápis na kříži Kristově, neboť souvisel, třebas jen příležitostně a ne věcně, s vykupitelskou obětí Kristovou.

Tak byla koncem stol. VIII. ražena formulka, která uspokojovala teology západní církve v té době. Kdežto dříve se latinská bohoslužba zaváděla všude na západě u nově obrácených národů via facti, nyní z toho byla činěna právní zásada, která vytrvale byla vtiskována do duše mladých národů, ať to byli Galové, Hispanové, Britanové, Longobardi, Švábové nebo Frankové, takže u nich platila jako zákon. Proto němečtí kněží hned na začátku misionářské činnosti svatých bratří na Moravě namítali, že tak se Bůh neslaví, nýbrž že sám (tj. Bůh) vybral toliko tři jazyky: hebrejský, řecký a latinský, jimiž náleží vzdávati Bohu slávu, ne však slovanský, neboť prý kdyby byl tomu chtěl, byl by učinil, aby Slované měli svá písmena od počátku a a mohli ho od počátku svým jazykem slavit a ne až nyní. Podobně i biskupové, kněží a mniši benátští útočili na sv. Cyrila slovy: "Člověče, pověz nám, jak to, že jsi nyní Slovanům sestavil písmena, kterých nikdo jiný před tím nevynašel, ani apoštolé, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen tři jazyky, v nichž má Bůh býti oslavován, hebrejský, řecký a latinský".

d) Boj sv. Cyrila a Metoděje za slovanskou bohoslužbu

Širokému rozhledu vysoce vzdělaného a křesťanstvím proniknutého Řeka, jakým byl sv. Cyril, jevila se tato řeč německého a benátského kněžstva takovou duševní omezeností, že by ji jinak nebyl jako pouhé dětinství snad ani uznal hodnou odpovědi, ale poněvadž útočili a chtěli potlačovat potlačovat pravdu, nemohl mlčet. Odpověděl jako pravý filosof, povznesený nad úzkoprsost takových primitivů, s jakými tu měl co činit, jednak slovy Písma, jednak vlastními: "Což pak Bůh nedává padati déšť na všechny stejně? A slunce nesvítí stejným způsobem na všechny? A nevdechujeme všichni stejně vzduch? A vy se nestydíte stanovit pouze tři jazyky, ostatní pak národy a plemena odsuzujete k slepotě a němotě? Řekněte mi, zda chcete Boha dělat nemohoucím a slabým, jako by to nemohl dáti všem národům, anebo závistivým, aby jim toho nepřál? Nám však jsou známi mnozí národové, kteří mají knihy a Bohu slávu vzdávají každý svým jazykem: Arméni, Peršané, Abasgové, Iberové, Sugdové, Gotové, Avaři, Tyrsové, Kozaři (tj. Chazaři), Arabové, Egypťané, Syrové a mnozí jiní. A nechcete-li se od nich poučit, všimněte si, jak o tom soudí Písmo. David volá: "Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu všechna země!" (Ž. XCVI, 1); "Plesejte Hospodinu všecka země, prozpěvujte a veselte se a žalmy zpívejte" (Ž. XCVIII, 4); "Všecka země klaněj se tobě a prozpěvuj tobě, žalmy zpívej jménu tvému, Nejvyšší" (Ž. LXVI, 4); "Chvalte Hospodina všichni národové, chvalte ho všichni lidé" (Ž. CXVII, 1); "Vše co dýchá, chval Hospodina" (Ž. CL, 6). V evangeliu pak se praví (Jan I, 12): "Těm, kteří však přijali ho, dal jim moc býti syny Božími", a opět: "Neprosím pak toliko za ně, ale za ty, kteří skrze slovo jejich uvěří ve mne, aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě" (XVII, 20-21). Matouš pak (XXVIII, 18-20) praví: "Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi; pročež jdouce, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám; a aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa". Dále uvedl podobné místo z evangelia Markova (XVI, 15-17) a citoval celý odstavec z první epištoly Pavlovy ke Korintským (XIV, 5-40), kde se mluví též o nutnosti, by řeč, kterou kdo mluví v církvi, byla srozumitelná, jakož i z epištoly téhož apoštola k Filipenským (II, 11), aby všeliký jazyk vyznával, že Pán Ježíš Kristus jest ve slávě Boha Otce. Ze synovství Božího, jehož se stávají účastnými všichni, kdož přijali Krista, to jest v něho uvěřili, vyvozoval sv. Cyril, že všichni věřící a tedy všichni národové, kteří přijali nebo teprve v budoucnu přijmou víru křesťanskou, mají právo s Bohem, jako synové s otcem svým hovořit rodným jazykem a bez používání jazyka cizího a jim nesrozumitelného. Jednota jejich má být jednotou duší, jednotou duchovní, a ne uniformitou jazykovou. V názoru německých kněží viděl sv. Cyril částečně omezenost, kterou nazval tříjazyčnictvím a pilátnictvím, částečně pak přetvářku; proto jim řekl, že Písmo praví také něco jim samým, a to: "Běda vám, zákoníci a fariseové, pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi; nebo sami tam nevcházíte, ani těm, kdož by vejíti chtěli, vcházeti nedopouštíte (Mat. XXIII, 13); a dále: "Běda vám, zákoníkům, neboť jste vzali klíč umění; sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, zabránili jste" (Lukáš XI, 52). Cyril jednání jejich velmi správně charakterizoval, neboť ač jim byly dány klíče království Božího i klíče umění, sami tam pro svou vnitřní zvrácenost i duševní omezenost nevešli a nedopřáli vejíti ani těm, kteří měli dosti dobré vůle i upřímnosti, aby tam mohli vejít.

Toto stanovisko nebylo však stanoviskem jenom oněch německých a benátských duchovních, s nimiž se sv. Cyril a Metoděj utkali, nýbrž byl to jeden z organizačních principů samé římské církve, která první jej zavedla, třebas ne na základě nápisu Pilátova, a na něm stále trvá. Pokud později začala se smiřovat s jinými historicky bez jejího vědomí a částečně i proti její vůli se vyvinuvšími bohoslužebnými jazyky, než uvedenými třemi, chápala to jen jako lákadlo a jako ústupek, nebyla to však změna zásadního stanoviska. To platí i o papežích Hadrianu II., Janu VIII., Benediktu XII., Eugenovi IV., Lvu XIII., Piu X. i o papeži nynějším.

Takového k novým národním jazykům bohoslužebným zásadně odmítavého stanoviska východní církev neznala. Všichni křesťanští národové, pokud k této církvi příslušejí, nebo pokud jejich církevní organizace se vyvinula v rámci této církve, konají, jak už bylo řečeno, služby Boží na svém národním jazyku, ať už starém nebo moderním. Tyto bohoslužebné jazyky nebyly zavedeny a nejsou tam zaváděny cestou revoluční nebo z nedostatku kázně, nýbrž jako věc samozřejmá, z týchž důvodů, které uváděl svatý Cyril. Důvody ty nebyly jeho objevem, jeho originální myšlenkou, nýbrž byly stálým názorem celé východní církve. Právě proto, že právo každého národa na bohoslužbu vlastního jazyka bylo založeno nejen na rozumových důvodech, nýbrž i na Písmě svatém, na zásadách apoštolských a na odvěké a stálé praxi východní církve a proto neostýchali se klasifikovat odpor proti této apoštolské zásadě jako herezi čili bludné učení, protivíce se zásadám království Božího, jak vysvítá z poslední modlitby sv. Cyrila, v níž prosil, aby Bůh zničil tříjazyčnou herezi. Otázka bohoslužebného jazyka nejevila se jim jako věc pouhé formality, praxe, taktiky nebo politiky, jak se to často o nich tvrdívá, nýbrž jako věc zásadní. Jim byl národní jazyk bohoslužebný přirozeným i náboženským právem každého člověka a tedy i každého národa, jež porušit, zradit a opustit bylo tolik, jako porušit, zradit a opustit zákon Boží. Proto když Jan VIII. slovanskou bohoslužbu zakázal, sv. Metoděj neuposlechl. Nesměl a tedy ani nemohl poslechnout, neměl-li se provinit proti zákonu Božímu. Zavedení nového jazyka do bohoslužeb a neuposlechnutí papežského zákazu vyplynulo u něho ze zásady, a ne z důvodů taktických. Tvrdí-li římsko-katoličtí cyrilometodějci, aby sv. Metoděje omluvili, že použil ustanovení starého prý církevního práva, které připouští, aby biskup z velmi závažných důvodů nařízení papežovo nevykonal, když v jeho území je neproveditelné, chceme znáti toto nařízení starého církevního práva, aspoň tak starého, aby se byl mohl sv. Metoděj podle něho řídit. On sám odmítl by zajisté jakékoliv omlouvání v této věci, neboť to, co učinil, bylo s jeho stanoviska zásadní a jedině správné. A jako neuposlechl on, nebyl byl poslechl ani sv. Cyril, neboť jejich názor v tyto věci byl úplně totožný, ba u sv. Cyrila ještě precizovanější a ostřejší. Poněvadž svého stanoviska v této otázce hájil nekompromisně do všech důsledků, obhájil je před každým forem. Prosadili je, ačkoliv byli pouhými misionáři, i u římského stolce, což se v tak všeobecné formě nepodařilo žádnému sebe vyššímu hodnostáři ani církevnímu, ani světskému před tím, ani potom. Je to v rámci římské církve případ jediný. Nelze souhlasit s názorem Dr. Pastrnka, jako by svatí bratři byli začali konat slovanské bohoslužby, až se jim dostalo schválení v Římě.³²⁾ Je nemyslitelné, že by sv. Cyril jako zbožný kněz téměř 4 roky nebyl na Moravě sloužil, což by bylo nutno předpokládat, kdyby názor Pastrnkův byl správný; bojuje za právo každého národa na bohoslužbu ve vlastním jazyku, byl by si sv. Cyril odporoval, kdyby byl Moravanům konal bohoslužby řecky, jak byl zvyklý z domu, a latinsky podle západního obřadu, jejž ostatně sotva ovládal, jistě nesloužil, neboť jinak by němečtí kněží nebyli měli důvodu mu to předhazovat. Kdyby nebyl konal na Moravě bohoslužby hned od začátku slovansky, nebyli by mu mohli tito kněží vytýkati: "Takto se Bůh neslaví", ani benátští říkati, že znají jen tři jazyky, v nichž se sluší slaviti Boha. Slaviti Boha znamená v této souvislosti tolik, co slaviti ho bohoslužbou, jelikož se mluví o třech jazycích, na než byla podle názoru německých a benátských duchovních právě bohoslužba vázána. Nebylo by dále dosti pochopitelné, proč sv. Cyril po svém příchodu na Moravu naučil žáky jitřní, hodinkám, večerní, povečeří a vysluhování svatých Tajin. Jaký smysl by to bylo mělo, kdyby své vědomosti nebyli mohli uplatňovati hned také prakticky a byli museli na to čekat několik let. Také Kocel by si nebyl mohl zamilovat slovanské bohoslužby jenom na základě prohlédnutí liturgických knih, jelikož slovanského písma ještě nemohl znát. Láska ke slovanským knihám, projevivší se u něho tím, že svěřil sv. bratřím 50 mladíků, mohla v něm býti probuzena jenom přímým dojmem z bohoslužeb samých. Konečně by nebylo možné bývalo, aby po příchodu do Říma byly tam hned konány slovanské bohoslužby, kdyby učedníci nebyli příslušných textů, zpěvů a dosti spletitých předpisů dobře ovládali, což není věc tak snadná, jak si snad člověk věci neznalý představuje. Zvládnout to vše lze jenom denním cvikem, který jest umožněn právě činnou účastí při pravidelných bohoslužbách. Nelze předpokládat, že by sv. Cyril byl bohoslužby na Moravě celého půl čtvrtého roku snad jen markýroval, aby žáci měli příležitost vniknout do všech předpisů a nabýt jistoty ve zpěvu. Se stanoviska východní církve byl sv. Cyril ihned oprávněn konat bohoslužby v novém jazyku, nebylo k tomu potřeba žádného povolení, byla-li zaručena správnost překladu.

K velkému a trvalému rozkolu mezi západem a východem došlo v r. 1054, jak už bylo podotknuto, hlavně ze dvou důvodů rázu zásadního, z nichž jeden byl věroučný, druhý církevně-právní.

e) Svatí bratři a "Filioque"

Po stránce věroučné byl vyvolán rozkol tím, že papež Benedikt VIII. vložil do vyznání víry vsuvku "Filioque", čímž nejen porušil I. pravidlo druhého všeobecného sněmu církevního, VII. pravidlo třetího všeobecného sněmu a I. pravidlo pátého všeobecného sněmu církevního,³³⁾ jimiž byla pod hrozbou nejtěžšími tresty církevními zakázána jakákoliv změna nicejsko-cařihradského vyznání víry, ale novému učení, vyjádřenému touto vsuvkou, dal i ráz dogmatu, věroučného článku. V IX. stol., kdy žili sv. Cyril a Metoděj, byla tato vsuvka, jak jsme již uvedli, do vyznání víry zavedena ve

Španělsku, Francii, Německu a severní Itálii. Exponenti německé církve, nevědouce pravděpodobně, že "Filioque" v původním vyznání víry nebylo, považovali sv. Metoděje za kacíře, poněvadž zpíval vyznání víry bez této vsuvky a odmítal požadavek jejich, by podle jejich názoru zjednal nápravu. Proto obžalovali ho v Římě. Papež Jan VIII., který se jejich stížností zabýval, nevyšetřoval však vůbec, jak už jsme uvedli, zdali sv. Metoděj věří, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, nýbrž spokojil se tím, že vyznání víry Metodějovi shodovalo se doslova s tehdejším vyznáním víry římské církve, to jest že to bylo vyznání nicejsko-cařihradské. Jest však i bez papežova šetření jisto, že sv. Metoděj nevěřil v pocházení Ducha svatého i od Syna. Vyznání víry nechtěl za žádnou cenu pozměnit nejen proto, že to bylo zakázáno všeobecnými sněmy, ale i proto, že samo nové učení zavrhoval. Ve staroslovanské legendě o Metoději, napsané podle názoru odborníků hned po jeho smrti některým z jeho učedníků, nazývá se (ve hl. XII.) nové učení hyiopaterským (syno-otcovským) kacířstvím, poněvadž jest jím Syn prohlašován za Otce Ducha svatého. Z toho jasně vysvítá, že učedníci Metodějovi zavrhovali nové učení. Praví se výslovně, že ti kteří byli postihnuti hyiopaterským kacířstvím, povstali proti Metoději říkajíce: "Nám dal papež moc; tohoto však (tj. Metoděje) káže vyhnat ven i s jeho učením". Vysvítá to též z řeckého životopisu sv. Klimenta Ochridského, žáka Metodějova, který po vypuzení z Moravy působil mezi Bulhary. Životopis ten byl napsán bulharským žákem Klimentovým a vyznačuje se přesnou znalostí detailů, týkajících se Moravy, založenou patrně na přímých sděleních Klimenta samého. Vypravuje se v něm velmi podrobně o vypuzení učedníků Metodějových, zvláště pak jejich předáků Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávy, o jejich útrapách, o jejich příchodu k Jihoslovanům, o jejich práci, zvláště pak o působení Klimentově. Uvádí se v něm, že sv. Metoděj byl biskupem 24 léta, že kněží slovanských při jeho smrti bylo už 200, a mimo četné jiné přesné údaje praví se na příklad též, že učedníci Metodějovi byli na hranice vyvedeni surovými vojáky, kteří byli Němci (řecky Nemitzoi, patrně měl Svatopluk na svém dvoře i německé žoldnéře), což vše svědčí o dobré informovanosti a věrohodnosti pisatele. Ve spise se praví: "Neustával velký Metoděj napomínati předáky, veda je k životu čestnému a hlásaje jim nezkažené učení. Byli tam totiž lidé, kteří toto učení kazili a kteří porušovali meze, stanovené Boží církví našimi Otci (to jest Otci shromážděnými na všeobecných sněmech církevních)³⁴⁾ a mnohé duše uváděli do záhuby pokaženým učením, vynalezeným od Franků; tvrdili, že Syn je zrozen z Otce a Duch svatý že pochází od Syna, kteréžto tvrzení světec (Metoděj) vyvracel jednak slovy Páně, jednak hlasy Otců". V dalším se vypravuje, jak získali též Svatopluka pro své učení tím, že mu vše dovolovali, kdežto Metoděj ho napomínal pro vášnivou náklonnost k ženám, čímž si ho znepřátelil; že po smrti Metodějově povstali proti Gorazdovi, aby světec neměl živého pokračovatele, a povznesli Vichinga, který tou herezí byl zpit.

Svatý Metoděj zavrhoval tedy učení, jež mu vnucovali němečtí kněží a vyvracel je slovy Kristovými a usneseními církevních sněmů. Tak smýšleli i jeho učedníci. Je to dosvědčeno jak o Metoději, tak o jeho žácích též listem papeže Štěpána VI. (V.), poslaným Svatoplukovi, jakož i písemnými pokyny danými týmž papežem poselstvu odcházejícímu na Moravu. V obou těchto dokumentech, namířených proti Metoději a jeho učedníkům, zdůrazňuje se, že Duch sv. pochází od Otce i Syna. Nestalo se to zajisté bezdůvodně. Stížnosti německých kněží patrně nebyly pouze povšechného rázu, nýbrž vztahovaly se na určité věci, k nimž papež zaujímá stanovisko, a to:
1. že Metoděj a jeho žáci nechtějí uznat pocházení sv. Ducha od Otce i Syna,
2. že se drží postního řádu lišícího se od římského,
3. že konají bohoslužby slovansky.
Jen výlučně těmto otázkám věnuje Štěpán VI. (V). zvláštní pozornost. Z vývodů papežových vychází také najevo, co namítal sv. Metoděj proti novému učení o Duchu svatém. V pokynech daných poselstvu se praví: "Jestliže řeknou (tj. Metoděj, jehož papež, jak jsme již podotkli, považoval pravděpodobně ještě za živého, a jeho žáci), že svatými Otci je zakázáno přidávat cokoliv ku vyznání víry, nebo něco z něho ubírati, řekněte: svatá římská církev je strážkyní a utvrzovatelkou svatých dogmat." Usnesení všeobecných církevních sněmů byla zbraní, kterou se Metoděj a jeho žáci bránili, což se shoduje se zprávou životopisu sv. Klimenta. Proti všeobecným sněmům, jejichž usnesení byla jasná, staví papež autoritu římské církve, jakožto autoritu vyšší. Používá-li Štěpán VI.(V.) v souvislosti s pocházením Ducha sv. od Otce i Syna vůči sv. Metoději a jeho žákům slova "dogma", jeví se patrným, že sv. Metoděj i jeho žáci nejen se bránili doplnit vyznání víry vzhledem k zákazu vyslovenému třemi všeobecnými sněmy, tedy více méně z důvodu formálního, nýbrž že to činili i proto, poněvadž odmítali i samu myšlenku o pocházení Ducha sv. i od Syna. Že učení sv. Metoděje neshodovalo se v čemsi s učením, jehož Němci hájili, jakožto učené římské církve, vysvítá také z latinského vypravování o obrácení Bavorů a Korutanců, pocházejícího z r. 871. Praví se tam, že v zemích Slovanů působil dlouhý čas arcikněz Rifald, až jakýsi Řek jménem Metoděj, který vynalezl slovanská písmena, podkopal vážnost jazyka latinského i učení římského, a to tím, že je filosoficky vyvracel.

O sv. Cyrilu neděje se v žádném prameni zmínka v souvislosti s tímto věroučným sporem. V době jeho působení na Moravě spor ten zdá se ještě nepropukl a rozpory se týkaly pouze zavedení slovanské bohoslužby, volné praxe německých kněží v otázce manželství i otázce pohanských obětí, jakož i některých dětsky primitivních a pověrčivých názorů jejich, jako že pod zemí žijí lidé velkých hlav, zeměplazi že jsou stvořením ďábelským, dále zabije-li kdo zmiji, že se tím zbaví devíti hříchů, a jestliže kdo člověka zabije, že nemá tři měsíce píti z číše skleněné, nýbrž jen dřevěné. (Legenda staroslovanská o Konstantinovi, hl. XVI.) Také papež Hadrián II., za něhož sv. Cyril zemřel, neměl podnětu zabývat se jakýmikoliv teologickými nebo věroučnými odlišnostmi svatých bratří, a patrně by se byl tomu vyhnul, i kdyby byla proti nim nějaká žaloba v tom směru přišla, vždyť nechtěl se otázkou pocházení Ducha svatého zabývat, ani když běželo o Fotia, jak vychází najevo z instrukce, dané legátům jedoucím do Cařihradu na sněm (r. 896), který měl za účel odsoudit Fotia. Není však pochybnosti o tom, že sv. Cyril smýšlel stejně, jako sv. Metoděj. Držel se Písma sv. a usnesení všeobecných sněmů a nelišil se ničím od ostatních Řeků, kteří vesměs nové učení pocházení Ducha sv. i od Syna zavrhovali. Bylť žákem Fotiovým. Vytkl-li tomuto svému učiteli, že se vyslovil, jakoby člověk měl dvojí duši, rozhodně to neznamená, že se s ním rozcházel v názoru na pocházení Ducha sv., zvláště když tu běželo o výslovný článek víry, obsažený jasně ve slovech Kristových a ve výroku všeobecného sněmu. Fotios to byl právě, který vytrvale poukazoval na nesprávnost nového učení, rozšířivšího se v západní Evropě. Kdyby s ním sv. Cyril nebyl souhlasil, byl by při své povaze rozhodně nemlčel. Fotios jako teolog byl v této otázce mluvčím celé východní církve, nevyjímaje ani těch, kdož proti němu měli námitky rázu osobního. Ani patriarcha Ignatios, jehož nástupcem Fotios se stal, nesmýšlel v této věci jinak. Není také známo, že by se byl sv. Cyril v této věci neshodoval se sv. Metodějem. Kdyby byly bývaly mezi nimi rozpory v učení o Boží Trojici, byla by bývala nemožnou jejich společná a jednomyslná misionářská práce, neboť by jejich různé názory byly denně na sebe narážely, a nebyl by sv. Cyril jistě též před smrtí opomenul bratra upozornit, že nesmýšlí správně, jako ho upozornil, že by bylo chybou, kdyby práce započaté na Moravě zanechal a dal přednost tichému životu v monastýru, po němž sv. Metoděj zatoužil. Upozornění toto učinil sv. Cyril kvůli spáse Metodějově, tvrdě, že bratr dosáhne spíše spásy, setrvá-li v misii moravské, než kdyby se vrátil do monastýru. Tím více však v očích sv. Cyrila byla spása kteréhokoli člověka závislá na správné víře, jak vysvítá z jeho disputací. Nebezpečí nesprávné víry a tedy i ztráty spasení vlastního a upřímně milovaného bratra nebyl by jistě sv. Cyril pominul mlčením.

Nejsou bezvýznamnými slova jeho předsmrtné modlitby: "Zachovej věrné ti stádo, k němuž jsi byl postavil mne, neschopného a nehodného služebníka svého, zbav bezbožné a pohanské zloby ty, kteří mluví proti tobě rouhavě, zahub tříjazyčný blud, rozmnož církev svou, shromáždi všechny v jednotu, učiň je výborným lidem, stejně smýšlejícím o pravdivé víře a pravém vyznání..." Není bez zajímavosti, že prosil jedním dechem o zahubení tříjazyčného bludu, o rozmnožení církve a o zachování jednoty na základě pravdivé víry a pravého vyznání. Pravým vyznáním mohl myslit jen nezměněné vyznání nicejsko-cařihradské. Novota "Filioque" mohla se mu jevit jen jako ohrožení jednoty a jednomyslnosti, a poněvadž byla uplatňována od trojjazyčníků, kteří nadto svými inferiorními metodami ohrožovali řádné a opravdové pokřesťanštění Slovanů, tedy rozmnožení církve, jest pochopitelné, proč tyto tři prosby postavil vedle sebe. Ulehčením mu zajisté bylo, že v Římě viděl na dvou kovových tabulích vyryto nicejsko-cařihradské vyznání víry bez "Filioque", neboť tehdy tam ty tabule ještě byly.

Tak smýšleli svatí bratři a tak vychovali i své učedníky, kteří byli pak na základě listu papeže Štěpána VI. (V.) z vlasti vypuzeni nejen proto, že nechtěli uposlechnout zákazu slovanské bohoslužby, ale že i zavrhovali pocházení svatého Ducha od Otce i Syna. Naprosto pošetilé a neudržitelné je tvrzení, že žáci sv. Metoděje sice zavrhovali pocházení Ducha svatého i od Syna, ale sv. Cyril a Metoděj že v ně věřili. Odkud by se v žácích byl najednou vzal tak jednomyslný a tuhý odpor proti tomuto učení, kdyby se ho byli drželi jejich učitelé?

f) Stanovisko svatých bratří ke všeobecným sněmům a k autoritě římského papeže

Druhou rozhodující příčinou rozkolu byla různost stanoviska církve západní a východní k nárokům stolice římské, aby autorita římské církve byla považována za vyšší, než autorita všeobecných sněmů.

Že sv. bratři stavěli všeobecné církevní sněmy nad římskou stolici, kterou ovšem uznávali podle pořadí cti za první mezi patriaršími stolicemi, vysvítá ze všeho, co dosud bylo uvedeno. Byli přesvědčeni, že nejvyšším viditelným orgánem celé křesťanské církve jsou všeobecné sněmy. To byl důvod, proč sv. Metoděj odmítal vložit do vyznání víry vsuvku "i od Syna", třebas tím vyvolal proti sobě výtku kacířství. Také jeho žáci, kdyby byli uznávali, že římská stolice má vyšší pravomoc a větší význam, než všeobecné sněmy, byli by názor papeže Štěpána VI. (V). přijali za svůj. Neučinili toho a strpěli raději zlé nakládání, žalařování a vyhnanství, než aby od svého přesvědčení upustili. K tomuto přesvědčení však byli přivedeni sv. Metodějem, s nímž stejně smýšlel i sv. Cyril.

Toto stanovisko zřejmě se projevuje i v úvodní části životopisu sv. Metoděje. Uvádí se tam podle časového pořadí prvních šest všeobecných sněmů církevních a hlavní věroučná rozhodnutí. Při každém sněmu jmenuje se římský biskup jako první biskup církve, ale výslovně se též praví, že šestý sněm odsoudil Teodora Farenského, Sergia a Pavla, Cyra Alexandrijského, Honoria Římského i ostatní jejich pomocníky. To je stanovisko zcela pravoslavné: uvádí se římský biskup jako v pořadí cti první biskup, ale činí se i zmínka, že byl všeobecným sněmem odsouzen mezi jinými též římský papež Honorius. Jest nepochopitelné, jak někteří římsko-katoličtí autoři mohou v tom seznamu šesti všeobecných sněmů viděti důkaz, že sv. Metoděj tu prohlašuje učitelskou a právní moc papežů nad ostatními biskupy, jak to ve "Sborníku kontroversí" (IV. díl, str. 44) činí Dr. Jer. Jurák, O. P. Jisto jest, že seznam ten odpovídá přesvědčení obou bratří, přesvědčení totiž pravoslavnému. Dr. Jurák zamlčuje, že v tomto seznamu je vzpomenuto odsouzení papeže Honoria šestým všeobecným sněmem.

g) Důsledek

Objektivnímu pozorovateli jeví se být nepochybným, že sv. Cyril a Metoděj, kdyby se byli dožili r. 1054, kdy v Římě vyznání víry bylo už 40 let zpíváno se vsuvkou "Filioque", v důsledku čehož byl ve východních patriarchátech římský papež vyškrtnut ze vzpomínkových knih církevních, a kdy též církevně-právní poměr mezi západem a východem byl tak napjat, že rozpory, měli-li obě strany setrvat na svém stanovisku, nebylo už možno vnitřně vyrovnat, zcela určitě nebyli by se postavili na stranu římského legáta, kardinála Humberta, který zašel tak daleko, že tvrdil, že "Filioque" bylo v původním znění nicejsko-cařihradského vyznání víry a že teprve později bylo do Řeků vyškrtnuto, nýbrž že by byli solidárně s celým východem věroučné i právní požadavky římské stolice zamítli. Na východě nebylo tehdy nikoho, kdo by byl souhlasil se stanoviskem římské stolice, vždyť nejednalo se o podobné otázky jako, je-li Ignatios nebo Fotios v právu, nýbrž o nové dogma a o dalekosáhlou změnu celkové struktury církve všeobecné, v důsledku čehož rýsovala se na obzoru možnost dalších změn a dalších dogmat římské církve.

Uvážíme-li, že sv. Metoděj jednal proti výslovnému papežskému zákazu slovanské bohoslužebné řeči a že na své poslední cestě do Cařihradu zanechal patriarchu Fotiovi slovanské bohoslužebné knihy a dva slovanské duchovní kněze i jáhna, ať již pro Bulharsko nebo Rusko, z čehož je patrno, že souhlasil s protiřímským vývojem věcí v Bulharsku, nemůžeme jinak než tvrdit, že svatí bratří byli by v r. 1054 odmítli jak "Filioque" a právní primát římského papeže, tak i zavedení oplatků, porušené sborovosti křesťanských bohoslužeb, instituci tichých mší, popírání platnosti biřmování východní církve, všeobecný kněžský celibát, jakož i ostatní novoty, které ještě později byly v západní církvi zavedeny. Tímto heterogenním a starokřesťanskému duchu cizím vývojem stavěla sama západní církev barikádu mezi východ a západ. Jistě sv. Cyrilu a Metoději, jakož i celému východu záleželo na jednotě církevní, ale bylo by bývalo protismyslné chtít jednotu zachraňovat zradou evangelia i starokřesťanských principů a nezodpověditelnou ústupností vůči nevypočitatelným, do nekonečna rostoucím nárokům římských papežů, kteří svým aspiracím obětovali jednotu církve a sami přerušili společenství západní církve s církví východní. Nelze ničím oddisputovat fakt, že změny, kterými byla porušována jednota křesťanstva a které způsobily rozkol, děly se vesměs na západě, ať z přímé iniciativy římských biskupů nebo za jejich mlčení, po němž časem následoval výslovný jejich souhlas.

V rozporu s touto nevyvratitelnou skutečností římsko-katoličtí historikové a apologetové v otázce cyrilometodějské líčí obyčejně rozkol tak, jakoby byl způsoben pýchou východních církevních činitelů a porušením prý původní a zákonné poslušnosti k papežskému stolci, a jakoby pravoslaví bylo se počalo rodit za Fotia a bylo se zrodilo za Michala Kerularia v r. Nic není zvrácenějšího nad toto tvrzení. Celá církev chtěla být od začátku jednak všeobecná (katolická), jednak pravoslavná (pravověrná). V dějinách nelze najíti případu, že by se strany východní církve bylo bývalo oficielně cokoliv nového zavedeno, co by se nesrovnávalo s usneseními všeobecných církevních sněmů, kterými se právě projevovala katolicita křesťanské myšlenky, a co by tedy znamenalo porušení původní všeobecnosti, čili katolicity křesťanské církve. Na věrouce, mravouce a disciplinárních i církevně-právních zásadách východní církve, která ve všech těchto oborech církevního života zůstala v souhlase se všeobecnými sněmy církevními, jejichž usnesení až dodnes považuje za závazná, nezměnilo se rozkolem ničeho. Objektivní historik nemůže popřít, že ona uchránivši se jakýchkoliv novot, jež by byly mohly ohrozit jednotu církve, její katolicitu i pravoslaví, jednak nezavinila rozkolu, jednak jest zachovatelkou zásad katolicity i pravoslaví křesťanské myšlenky. Zato na západě rodilo se mnoho nových věcí, jež se odchylovaly od ducha řádů apoštolských a jež vedly ke zničení jednoty i k porušení katolicity.

Že úsudek náš o tom, jak by se byli sv. Cyril a Metoděj zachovali v r. 1054, je správný dosvědčeno jest také vším tím, co následovalo po smrti sv. Metoděje. Církev římská chovala se po r. 885 k památce sv. bratří, zvl. pak sv. Metoděje po několik set let odmítavě. V lidu slovanském a také u mnohých kněží udržela se ovšem památka slovanských apoštolů i na západě dlouho jak v českých zemích, tak v Charvatsku. Nestalo se to však zásluhou římské církve, nýbrž ze jejího nedosti skrývaného odporu. Přišla doba, kdy v Čechách i na Moravě církev římská zapomněla úplně na sv. Cyrila a Metoděje. Latinské misály z r. 1499 a 1505, určené pro diecézi olomouckou (Missale Olomucense), a stejně i misál z r. 1522, určený pro arcidiecési pražskou (Missale secudnum ritum sanctae ecclesiae Pragensis) neobsahují o sv. Cyrilu a Metoději žádné zmínky. Jestliže kdo obnovil památku jejich u nás, byli to historikové a národní buditelé, mezi nimi též kněží. Římská církev jako taková jen z taktických důvodů uchopila se pak této už oživené památky, jednak aby uhájila své posice mezi Slovany, jednak aby se pokusila unionistickou propagandou ještě je rozšířit.

Zcela jiné stanovisko zaujímala vždy a bez přerušení ke sv. Cyrilu a Metoději církev pravoslavná. Ona nejen stále se k nim hlásila, jako k velkým a svatým učitelům a apoštolům Slovanů, konala ve výroční dny jejich smrti bohoslužby, vydávala jejich životopisy, ale i zachránila jejich církevní dílo.

Odkazy:

1) Popovič Jevsevij, Opča crkvena istoria, Srem-Karlovci, 1912, I. díl, str. 704 a násl. Zpět do textu
2) List arcibiskupa Thotmara a jiných biskupů bavorských papeži Janu XI., uveřejněný v Pastrnkově knize na str. 274. (Zpět do textu)

3) Konstatuje to i Dr. A. Baumstark v "Grundgegensätze morgenländischen und abendländischen Christentums", str. 24-29. (Zpět do textu)

4) Lapótre S. J., Moravané str. 12. (Zpět do textu)
5) P. Alberti, Papežové II., 123. (Zpět do textu)

6) Je zajímavé, že Bulhaři bez vědomí Mikuláše I. obrátili se současně též na německého krále Ludvíka, aby poslal kněze. Patrně usilovali o bezpodmínečnou nezávislost země, a bylo jim lhostejno, od koho jí dosáhnou. Ludvík vyhověl této žádosti a vypravil do Bulharska kněze za vůdcovství pasovského biskupa Hermanricha; když však vzápětí nato přišli kněží a biskupové z Říma, byli němečtí misionáři poslání zpět, čímž naděje německé církve na rozšíření svého vlivu na Balkán byly zničeny. - Seppelt F. X., Der Aufstieg des Papsttums, II, 279. (Zpět do textu)

7) Odstavec tohoto listu, týkající se slovanských bohoslužeb, zní takto: "A my trojnásobnou radostí naplnění, uváživše věc určili jsme poslati do krajin vašich Metoděje, syna našeho, muže dokonalého a pravověrného, vysvětivše ho s učedníky, aby vás učil, jak jste prosili, překládaje knihy do jazyka vašeho úplně podle církevního pořádku i se svatou mší, t. j. liturgií, i křtem, jakož začal filosof Konstantin Boží milostí a přímluvou sv. Klimenta. Ten však zachovávejte obyčej, abyste při mši nejprve četli apoštola a evangelium římsky a potom slovansky." Naprosto nelze souhlasit s názorem Dr. Fr. Hýbla, vysloveným v Českém časopise historickém z r. 1908, str. 13 a násl., že papež tímto listem neschválil bohoslužby slovanské, nýbrž jen překlady knih. Hýbl prohlašuje ovšem slova "úplně podle církevního pořádku se svatou mší, tj. liturgií i křtem" za pozdější vsuvku. Avšak i kdyby slova ta byla vsuvkou, což by ovšem bylo třeba lépe dokázat, než to učinil Hýbl, bylo by nutno listu papežovu rozuměti zase jen tak, že schválil bohoslužbu slovanskou. Svatí bratři před tím, než do jejich činnosti zasáhl Hadrián II., převedli do slovanského jazyka samé knihy liturgické: čtení evangelijní a epištolní v tom pořadí, jak jich bylo potřeba ke konání bohoslužeb, dále žaltář, jitřní, hodinky, večerní, liturgie a texty k udělování svátostí. Jest vyloučeno, aby tyto překlady byly od nich míněny a od papeže schváleny jenom jako pomůcky k poučování věřících, jak si to představuje Hýbl. Tak může se na věc dívati jen kdo neví nic o obsahu a rozsahu těchto knih. K poučování věřících nebylo takových knih nutně potřeba. Jestliže v poslední době v římské církvi jsou liturgické knihy neoficielně překládány (a to jen co do podstatných částí) do národních jazyků, děje se to těž jen ke zvýšení bohoslužebného života v rámci tzv. liturgického hnutí. Liturgické knihy obsahují jen bohoslužebné modlitby, zpěvy a čtení a jsou určeny k bohoslužbám a k ničemu jinému. Ostatně slovanské bohoslužby byly svatými bratřími konány v samém Římě hned po jejich příchodu, tedy před napsáním schvalovacího listu Hadrianova. Dr. Hýbl nechal bez povšimnutí tuto zprávu, zaznamenanou s konkrétními podrobnostmi v XVII. hlavě staroslovanské legendy o Konstantinovi, o níž, jakož i o legendě o Metoději nyní všeobecně se uznává, že jsou naprosto důvěryhodné, jak to o metodějské legendě sám Hýbl konstatuje. (Český časopis historický 1908, str. 410.) Také výhrada papežova, aby epištola a evangelium byly při mši čteny napřed latinsky a pak slovansky, vyvrací názor Dr. Hýbla. I kdyby se výslovně neděla zmínka o mši, nebylo by lze tomu rozumět jinak, než v souvislosti se mší, tedy s bohoslužbou, neboť vzhledem ke katechesi nebo kázání nebyla by měla tato výhrada smyslu. (Zpět do textu)

8) P. Alberti, Papežové II., 142 a násl. (Zpět do textu)

9) Lapotre, Moravané, str. 66 a 67. (Zpět do textu)

10) Lapotre, Moravané, str. 62. (Zpět do textu)

11) Lapotre, Moravané, str. 68. (Zpět do textu)

12) Lapotre, Moravané, str. 67. (Zpět do textu)

13) Staroslovanská legenda o Metodějovi, hl. X. (Zpět do textu)

14) Papež píše: "Pročež tohoto Metoděje, ctihodného arcibiskupa vašeho jsme se otázali..., zdali symbol (vyznání) pravověrné víry tak věří a ve slavení mše svaté zpívá, jak je známo, že jej drží svatá římská církev, a jak ve svatých šesti všeobecných sněmech od svatých otců podle evangelní autority Krista Pána našeho prohlášeno jest." Pastrnek, Děj. slov. apoštolů C. a M., v dodatku "Hlavní prameny", str. 256. Papež mluví o šesti všeobecných sněmech a nezmiňuje se o sedmém z roku 787 pravděpodobně proto, že tento sedmý zabýval se, odezírá-li se od disciplinárních ustanovení, hlavně jen otázkou ctění posvátných obrazů, vzhledem k níž nepřišla na Metoděje žádná stížnost. (Zpět do textu)

15) Jeromonach Dr. Justin, Dogmatika pravoslavne crkve, I., str. 209. Viz též Popovič Jevsevij, Opča crkvena istor. I., 786. (Zpět do textu)
16) Dr. Hýbl (Český časopis historický 1908, str. 153 a n.) snaží se dokázat, že tento list papežův je podvržen. Jeho důkazy však jsou pouhými kombinacemi. Opírá svá tvrzení hlavně o to, že považuje za nemožné, aby papež Jan VIII. v r. 880 slovanskou bohoslužbu schválil, když byla zakázána v roce 873 i v r. 879 jím samým a v r. 885 Štěpánem VI., což jest ovšem důvod vnější, založený na přesvědčení, jakoby bylo vyloučeno, aby listiny papežské si odporovaly. (Zpět do textu)

17) Vzhledem k překladatelské pohotovosti sv. Metoděje i Cyrila, k jejich obdivuhodné schopnosti vyjádřiti ve slovanské řeči všechny jemnosti vybroušeného jazyka řeckého, k jejich mluvnické důslednosti, jakož i k jejich lásce ke Slovanům domnívají se někteří, že svatí bratři byli vlastně Slovany, neb že aspoň jejich matka byla původu slovanského a s dětmi mluvila slovansky. (Zpět do textu)

18) P. Alberti, Papežové II, str. 155 (Zpět do textu)

19) U papežů nazývajících se Štěpán je dvojí označování, které vzniklo tím, že Štěpán II. (752) zemřel již třetího dne po svém zvolení, aniž byl na biskupa vysvěcen, v důsledku čehož někteří ho nepočítají za papeže. (Zpět do textu)

20) P. Alberti, Papežové II, 141 a násl. (Zpět do textu)
21) Pastrnek, Děj. slov. ap. C. a M., str. 143; viz též VI. Gruzín, Slovanský sv. Václav, str. 96 a násl. (Zpět do textu)

22) Dr. Fr. Pastrnek v Dějinách slov. ap. C. a M. na str. 143 píše: "Že pravoslavní Slované nectí navzájem sv. Prokopa toho příčinou jest, že přišel pozdě. Zemřel r. 1053, a rok po jeho smrti nastala nezhojitelná roztržka mezi patriarchou cařihradským a papežem římským...". Konstatujeme, že v měsíceslovu (menologiu, t. j. v krátkých životopisech světců pravoslavné církve), vydaném Alexejem Maljcevem v Berlíně r., 1900 (od 1. září do 29. února) a v r. 1901 (od 1. března do 31. srpna) jsou v prvním díle na str. 100-105 uvedeni ke dni 16. září tito svatí: velikomučednice Euthimie, mučedníci Viktor a Sostenes, mučednice Sebastiána, mučednice Melitina, ctihodný Doroteos, mučednice Ludmila, ctihodný Prokop, biskup Cyprian (srbský) a mučedníci Isák a Josef. - O sv. Prokopu se tam poznamenává: "Narozen v Čechách ve vesnici Chotouni. Jako kněz přispěl mnoho k rozšíření a upevnění křesťanství mezi Čechy. Založil na řece Sázavě monastýr sv. Jana Křtitele, kde i zemřel v roce 1053". Sv. Prokop Sázavský je tedy v pravoslavné církvi ctěn. (Zpět do textu)

23) Dr. Fr. Krásl, Svatý Prokop, str. 192 a 193 podle Erbenových Regest č. 136, str. 57. (Zpět do textu)

24) Dr. Fr. Pastrnek, Děj. slov. ap. C. a M., str. 83 podle Gaston-a Paris-e, La littérature francaise au Moyen Age, str. 202. 202. (Zpět do textu)

25) Dr. Pastrnek, Děj. slov. ap. C. a. M., str. 145 (Zpět do textu)
26) Dr. Jos. Kupka, O mši svaté, str. 667. (Zpět do textu)

27) Mimochodem poznamenáváme, že je proto velkou historickou chybou, jestliže sv. Cyril a Metoděj, jak se obyčejně děje i sv. Mikuláši, jsou vyobrazováni po způsobu latinských kněží, případně biskupů. (Zpět do textu)

28) Jevs. Popovič, Opča crk. ist. I, 789 a n. Podrobněji jsou hlavní příčiny rozkolu uvedeny v dodatku. (Zpět do textu)
29) Na výtku německých biskupů, že učí v jejich oblasti, odpověděl sv. Metoděj: "Ano, kdybych věděl, že vaše (t. j. tato oblast), odstoupil bych, ale ona je sv. Petra." (Zpět do textu)
30) Tvrdí-li Dr. Fr. Hýbl v Českém čas. histor. r. 1908, str. 163, že řecká církev v otázkách liturgické řeči nebyla nikterak liberálnější (než římská), je to pouhé tvrzení, s nímž se často setkáváme, ale vždy bez dokladů. Též v Dějinách národa bulharského, díle I., na str. 99 praví Dr. Hýbl, že mnich Chrabr hájí oprávněnosti písma slovanského proti útokům řeckých bohoslovců; patrně spisu Chrabrova nečetl. Sám však doznává hned na str. 100, že mimo obranu Chrabrovu se nedovídáme nic o tom, že by se bylo řecké duchovenstvo stavělo na odpor překládání posvátných knih do jazyka domácího (to jest slovanského) a jeho zavádění do bohoslužeb. (Zpět do textu)

31) (Přiznávají to i římsko-katol. bohoslovci, jako na př. v poslední době münsterský profesor Dr. A. Baumstark ve spisku "Grundgegensätze, morgenländischen und abendländischen Christentums", kde na str. 25. praví: "Misie na západě staly se dobyvatelským pochodem Říma, velkolepějším než byl vítězný pochod římských legií."- Výstižně vyjádřen jest dobyvatelský duch římské církve v modlitbě, která se podle jejího misálu koná na Velký pátek: "aby Bůh církev uklidnil, sjednotil, chránil na celém okrsku zemském a podrobil jí knížatstva a mocnosti". ("oremus, dilectissimi nobis, pro ecclesia sancta Dei, ut eam Deus et Dominus noster pacificare, adunare et custodire dignetur toto orbe terrarum, subjiciens ei principatus et potestates.") (Zpět do textu)

32) Dějiny slovan. apoštolů C. a M., str. 64, 70 a 88. (Zpět do textu)

33) Milaš, Pravila I, 231, 298 a 427 a násl. (Zpět do textu)
34) Místo "všeobecný církevní sněm" bylo často říkáno krátce "Otcové" nebo "svatí Otcové". Pravoslavná církev koná v VII. neděli po velké noci svátek svatých Otců, shromážděných na I. všeobecném sněmu. Názvu "sv. Otcové" užívá se též o starozákonních prorocích a o velkých svatých mužích z prvních století křesťanských, kteří svou činností i spisy měli rozhodující vliv na vnitřní vývoj církve. Tímto názvem jsou tedy poctíváni vůbec vynikající osobnosti, jejichž autoritu uznává veškerá církev. Zde však míněny jsou všeobecné sněmy, neboť jen ty se zabývaly stanovením nicejsko-cařihradského vyznání víry. (Zpět do textu)

Zpět na titulní stránku knihy: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu

Skok na Homepage

Život sv. Cyrila a Metodějea jejich poměr k Římu a Cařihradu