Zázrak vzkříšení
Klaudije Ustjužaninové z Barnaulu v roce 1964
Zapsáno podle výpovědi Klaudije Ustjužaninové
Byla jsem bezbožnice, silně a strašně jsem hanobila Boha a pronásledovala svatou pravoslavnou Církev. Vedla jsem hříšný život, byla jsem duchovně mrtvá, spoutaná mocí ďábla. Avšak milosrdenství Boží mě nenechalo zahynout. Bůh mě povolal k pokání. Onemocněla jsem rakovinou a trpěla jsem tři roky. Neležela jsem, ale pracovala. Prosila jsem, aby mě vyléčili, avšak nebylo mi pomoci a každým dnem se můj stav zhoršoval. Posledních šest měsíců jsem úplně roznemohla, dokonce jsem nemohla pít ani vodu – vše jsem zvracela a odvezli mě do nemocnice. Byla jsem velmi aktivní komunistka, proto mi zavolali profesora z Moskvy. Rozhodli se, že mě budou operovat. V roce 1964, 19. února o 11. hodině mě operovali. Objevili mi zhoubný nádor a rozkládající se střeva. Během operace jsem zemřela. Když mi rozřezali břicho, náhle jsem stála mezi dvěma lékaři a s hrůzou jsem se dívala na svou nemoc. Celý žaludek i tenké střevo bylo rozežrané rakovinou. Dívala jsem se a přemýšlela, jak je to možné, že současně stojím i ležím.
Lékaři vyložili moje vnitřnosti na stůl a řekli, že na místě, kde by měl být dvanácterník, je jen tekutina; to znamená, že je úplně rozpadlý. Vypumpovali ze mně půl druhého litru hnisu a konstatovali: „Žila by celkem zbytečně, nemá nic zdravého, všechno je rozložené.“
Všechno jsem pozorovala a rozmýšlela, proč ležím a zároveň stojím? Potom lékaři vrátili moje vnitřnosti (jak byly) a zašili mi břicho. Operoval mě profesor Izmail Isajevič Nejmark, což byl Žid, ve spolupráci s deseti jinými lékaři.
Když mě zašili, řekli: „Mohli bychom ji dát mladým lékařům na praxi.“ Pak moje tělo odvezli do márnice a já jsem šla za ním; stále jsem se divila – proč jsme dvě?
V márnici jsem ležela nahá, potom mě přikryli plachtou. Přišel ke mně můj bratr s mým synem Andrjušem. Andrjuška přiběhl ke mně, líbal mé čelo, žalostně plakal a říkal: „Maminko, proč jsi umřela, já jsem ještě malinký, jak budu žít bez tebe? Nemám ani tatínka.“ Já jsem ho objala a políbila, jenže on mě nevnímal. Můj bratr plakal.
A potom jsem se ocitla doma. Přišla tchyně, matka mého prvního zákonitého manžela, a byla tu i moje rodná sestra. Prvního muže jsem opustila, protože věřil v Boha. V domě začalo dělení mých věcí. Sestra si začala brát nejhezčí a nejhodnotnější věci, a tchyně ji prosila, aby nechala něco pro mého syna. Sestra však na nic nedbala a začala na ni všelijak nadávat. Při jejím nadáváním jsem viděla démony, jak si zapisovali do svých listin každičké hanebné slovo a radovali se. Potom sestra s tchyní zamkly dům a odešly. Sestra si odnášela velký majetek. Já hříšná Klaudije jsem vzlétla do výšky. Velmi jsem se divila, jak je to možné, jak je možné, že letím nad Barnaulem.
Během putování se vynořovala místa, na nichž jsem byla od svého mládí. Nevím, jak jsem letěla, zda ve vzduchu, nebo na oblaku, nedokážu to vysvětlit. Když jsem letěla, byl zamračený den, potom však zazářilo tak silné světlo, že se na ně nedalo pohlédnout.
Najednou jsem se ocitla na velkém prostranství. Místo ulice tu byla alej, dole kolem se táhla řada keřů. Nebyly vysoké, nepoznala jsem takový druh, proutky měly velmi tenké, listy ostré z obou stran. Potom jsem zpozorovala nádherné stromy s pestrobarevnými listy. Mezi stromy stály malé domy. Avšak neviděla jsem žádného člověka. V dolině rostla překrásná tráva. Kam jsem přišla?, na vesnici nebo do města? Nevidím žádné dílny, továrny ani lidi. Kdo zde žije? Nedaleko vidím kráčet velmi krásnou a vysokou ženu. Měla dlouhé oblečení a na něm přehozený brokátový plášť. Za ní šel chlapec, velmi plakal, o něco ji prosil, ale ona mu nevěnovala žádnou pozornost. Přemýšlela jsem: „Co je to za matku? On pláče a ona si jeho proseb nevšímá.“ Když se ke mně přiblížila, mládenec jí padl k nohám a opět ji o něco prosil, nic mu však neodpověděla.
Chtěla jsem se zeptat, kde jsem. Vtom přišla ke mně a říká: „Hospodine, kam s ní?“ Stála, složila ruce na hrudi a dívala se vzhůru. Tehdy jsem se strašně lekla. Uvědomila jsem si, že jsem zemřela a moje duše se nachází v nebi a tělo na zemi. Najednou jsem si uvědomila, že mám mnoho hříchů a budu se z nich zodpovídat. Zarmoutila jsem se a začala jsem plakat. Pozdvihla jsem hlavu, abych viděla Hospodina, avšak neviděla jsem nikoho, jen slyšela Jeho hlas. Pravil: „Vrať ji na zemi, nepřišla ve správném čase. Ctnosti a neustálé modlitby jejího otce mě pohnuly k tomu, abych se nad ní slitoval.“
Nyní jsem pochopila, že ta Žena je Královna nebeská a mládenec, který chodil za Ní, plakal a prosil Ji, byl můj anděl ochránce. Bůh dále řekl: „Chtěl jsem ji smést z povrchu země, avšak její otec se za ni modlil a prosil. Ukažte jí, jaké místo si zaslouží.“ V okamžiku jsem se ocitla v pekle. Lezli po mně strašní ohniví hadi. Měli dlouhé jazyky, z nichž šlehal plamen. Byly tu i jiné druhy hadů a nesnesitelný zápach. Hadi se na mně přisáli a vlezli mi do uší, očí, úst - do všech tělních otvorů. Na ocasech měli zoubkované jehly - způsobili mi nesnesitelnou bolest. Začala jsem křičet, avšak pomoci ani milosti tam není. Objevila se zde žena, která zemřela při potratu. S pláčem začala prosit Boha o milost. On odpověděl: „Jak jsi žila na zemi? Mně jsi nepoznávala a nevyznávala a zabíjela jsi děti ve svém lůně, lidem jsi radila: „Netřeba trpět chudobou (kvůli živení dětí), děti jsou zbytečné.“ Jenže pro mě tu není nikdo zbytečný, dal bych svému stvoření cokoliv.“
Tehdy se zem, na které jsem stála, zakřivila a já jsem odtud odletěla, vytratil se smrad a zem se vyrovnala. Nastalo dunění. Viděla jsem náš chrám, jemuž jsem se posmívala. Když se otevřely dveře chrámu, vyšel z nich kněz celý v bílém, z jeho odění vycházely zářivé paprsky. Stál se skloněnou hlavou. Tehdy se mně Hospodin zeptal: „Kdo je to?“ Odpověděla jsem: „Náš kněz“. Hlas mi odpověděl: „A ty jsi říkala, že je to darmožrout. Ne, není to darmožrout, ale neúnavný pracovník, on je opravdový pastýř, nikoliv nájemník. Věz, že jakkoliv by byl malý svými činy, přesto slouží mně, Hospodinu. Jestliže kněz nad tebou nepřečte rozhřešující modlitbu, tak ani já ti neodpustím.“ Potom jsem prosila Hospodina: „Hospodine, propusť mě na zemi, mám tam malého syna.“ Hospodin mi řekl: „Vím, že máš. A tobě je ho líto?“ „Velmi líto.“ „Tobě je líto jednoho člověka, ale já vás mám nespočetné množství a je mi vás všech líto třikrát více. Jenže jakou cestu jste si zvolili, vy nespravedliví? Proč se snažíte shromažďovat pro sebe co nejvíce bohatství, proč činíte všechny ty nepravosti? Vidíš, jak si nyní rozebírají tvůj majetek? Kdo získal to, na co sis vzala půjčky? Tvůj majetek rozkradli, dítě dali do dětského domova, a tvoje špinavá duše přišla sem. Sloužila ďáblu, přinášela mu oběti, chodila do kina a do divadla. Do Božího chrámu nepřijdete. Čekám, kdy se vzbudíte ze spánku hříchu a vykonáte pokání.“ Potom Bůh řekl: „Starejte se o své duše, modlete se, neboť zbývá málo času. Brzy, brzy přijdu soudit svět, modlete se.“
Zeptala jsem se Boha: „Jak se mám modlit? Neumím se modlit.“ „Modli se,“ odvětil Bůh. „Ne taková modlitba je mi vzácná, kterou čtete a učíte se nazpaměť, ale hodnotu má ta, kterou přinášíte z čistého srdce a z hloubi duše. Povězte: »Hospodine, odpusť mi, Hospodine, pomoz mi,« s čistým srdcem a se slzami v očích. Každá taková modlitba a prosba bude mnou přijata a vyslyšena.“
Stál při mně můj anděl, avšak zakrýval si tvář. Zrodilo se ve mně přání poprosit Hospodina, aby mi ukázal ráj. Pravím: „Hospodine, tady je ráj?“ Hospodin mi neodpověděl. Když přišla nebeská Královna, Bůh jí řekl: „Ukaž jí ráj.“ „Nebeská Královna vztáhla nade mne svou rukou a pověděla: „Ráj je u vás na zemi a zde je takovýto ráj pro hříšníky.“ Při tom odhrnula závěs na levé straně. Spatřila jsem černé ohořelé lidi. Bylo jich nespočetné množství a vycházel z nich strašný zápach. Když si na to nyní vzpomenu, stále cítím ten nesnesitelný smrad a bojím se, abych se tam opět nedostala. Všichni pláčou, vyschla jim hrdla, prosí: „Pít, pít,“ aby jim někdo podal alespoň kapku vody. Bylo mi hrozně, když říkali: „Tato duše přišla ze zemského ráje, je cítit jeho vůně.“
Člověku je dána možnost a čas na zemi, aby mohl získat nebeský ráj. Kdo se nesnaží na zemi žít život v Bohu a pro spásu své duše, ten se nevyhne tomuto místu. Nebeská Královna ukázala na zapáchající černé lidi a pravila: „U vás na zemi, je cestou milosrdenství voda. Dávejte almužnu, kdo kolik může z čistého srdce, jak řekl sám Bůh v evangeliu: „Když dáte pohár vody v mém jménu, dostanete odměnu od Boha. Máte dost vody, a jiných věcí máte také dostatek, proto je potřebné pomáhat člověku v nouzi. A zvláště je důležitá ta voda, jejíž jediná kapka může uhasit žízeň nespočetnému množství lidí. Té blahodati máte plné řeky a moře, nikdy se nevyčerpá.“
Vtom jsem se ocitla v ledovém pekle - byla tam tma a oheň, a přiběhli ke mně ďáblové (běsi) s listinami, ukazovali všechny moje zlé skutky (zapsané) a říkali: „My jsme ti, jimiž jsi na zemi sloužila!“ Sama jsem viděla svoje skutky. Démon dštil oheň z úst, začali mě bít po hlavě a pohltily mně ohnivé jiskry. Kvůli nesnesitelné bolesti jsem začala křičet, ale můj křik se mi zdál jako pouhé slabounké sténání. Všichni tam prosili: „Pít, pít...“ A v záblescích ohně jsem viděla, jak jsou strašně zlí, měli vytáhlé krky a hrozivé oči. Říkali mi: „Takže už i ty jsi přišla k nám, jsi naše přítelkyně, nyní budeš žít s námi. Tak jako ty, i my jsme žili na zemi a nad nikým se nesmilovali, ani na Božími služebníky, ani nad chudými. Jen jsme se vyvyšovali, Bohu se protivili, poslouchali lidi, kteří odpadli (od víry), anebo vůbec nepoznávali Boha. Boha a pravoslavné pastýře jsme hanili a nikdy jsme se nekáli. Ti, kteří se z čistého srdce káli, chodili do Božího chrámu, přijímali poutníky, rozdávali chudým, pomáhali všem v nouzi, činili dobré skutky, tito lidé se nacházejí tam nahoře.“
Třásla jsem se strachem, když mi řekli: „Budeš s námi žít a mučit se navěky jako my.“ Potom se zjevila Boží Matka a rozjasnilo se, ďáblové padali a všechny duše se obrátily k Ní a křičely: „ Matko Boží, Královno Nebeská, nenechávej nás tu.“ Jedni říkali: „My jsme zde už tolik vytrpěli!“ a druzí: „My jsme tak a tak zmučeni, není tu ani kapka vody a je to tu nesnesitelné palčivé.“ Všichni prolévali hořké slzy.
I Boží Matka velmi plakala a říkala: „Když jste žili na zemi, neprosili jste mě o pomoc a nečinili pokání před mým Synem, a já vám nyní nemohu pomoci. Nemohu se příčit vůli mého Syna a On se nemůže vzepřít vůli svého Otce Nebeského. Proto vám nemohu pomoci a nikdo se za vás ani nepřimlouvá. Já se smiluji jen nad těmi hříšníky v pekle, za něž se modlí Církev a bližní.“
Když jsem byla v pekle, dávali mi jíst všelijaké červy - živé i pošlé, smradlavé. Křičela jsem a říkala: „Jak je budu jíst?!“ Odpověděli mi: „Nedodržovala jsi půsty, když jsi žila na zemi! Myslíš si, že jsi tehdy skutečně jedla maso? Nejedla jsi maso, ale červy, proto je jez i tady.“ Namísto mléka mi dávali všelijaké slizké hady a žáby různých druhů.
Pak nastala tma a já jsem procitla na louce. Nebeská Královna složila ruce na hrudi, pozdvihla zrak k nebi a zeptala se: „Co s ní mám učinit?“ Bůh řekl: „Spusť ji na zemi.“ Přišli jsme k bezedné propasti. Nebeská Královna pověděla: „Sestup pravou nohou a potom levou.“ Odvětila jsem: „Bojím se, že spadnu.“ Pověděla: „Je potřeba, abys spadla.“ „Vždyť se zabiji!“ „Ne, nezabiješ,“ odpověděla a vložila mi do pravé ruky tlustší konec pleteného copu a tenčí konec držela. Cop byl spleten ze tří pramenů. Potom zatřásla copem a já jsem slétla k zemi. Vidím, jak po zemi jezdí auta a lidé jdou za svou prací. Vidím, jak letím, nedotýkám se země, tiše letím směrem k chladírně, kde leží mé tělo. Najednou jsem se zastavila - bylo to o půl druhé v noci. Přišla jsem do nemocnice k márnici, vešla jsem do ní a spatřila jsem své mrtvé tělo, hlava i ruce byly zvrácené a druhou ruku jsem měla přiloženou k boku. Jak jsem vstoupila do svého těla nevím, jen jsem pocítila ledový chlad.
S námahou jsem uvolnila svůj přitisknutý bok, s vypětím sil pokrčila kolena a protáhla ruce v loktech. V té chvíli přivezli mrtvého muže, kterému vlak odřízl nohy. Otevřela jsem oči a pohnula se. Když mě chlapi viděli, vyděšeně utekli pryč. Potom přišli sanitáři a dva lékaři, kteří přikázali, aby mě ihned převezli do nemocnice. Sešli se kolem mně lékaři a rozhodli: „Je potřeba jí zahřát mozek lampami.“ Bylo to 23. února o čtvrté hodině. Měla jsem na těle jen osm stehů, tři na břiše, ostatní na rukou a nohách tak, jak na mně (studenti) prováděli praxi.
Když mi zahřívali hlavu a celé tělo, otevřela jsem oči a po dvou hodinách jsem promluvila. Po dvaceti dnech mi přivezli snídani: palačinky se smetanou a kávou. Odmítla jsem jíst. Vylekaná se střička utekla a všichni v pokoji na mně soustředili svou pozornost. Přišel lékař a začal se vyptávat, proč nechci jíst. Odpověděla jsem mu, že dnes je pátek a nepostní stravu jíst nebudu.
Lékaři jsem řekla: „Raději si sedněte a já vám povyprávím vše, co jsem viděla a kde jsem byla.“ Sedl si a všichni, co tam byli, mě poslouchali. Kdo se nepostí a nectí středy a pátky, tomu tam dají namísto mléka všelijaké žáby a slizké hady. Všechny hříšníky, kteří nečiní pokání a nezpovídají se ze svých hříchů před knězem, jsou už očekáváni v pekle. Proto nebudu jíst nepostní jídlo ve středu a v pátek. Lékař se při mém vyprávění červenal, bledli i pacienti, kteří tam byli, a pozorně naslouchali.
Potom se kolem mě sešlo mnoho lékařů a lidí, a já si s nimi povídala. Vyprávěla jsem o všem, co jsem viděla a slyšela, i o tom, že mě nic nebolí. Ukazovala jsem jim své rány a všechno vypověděla. Nakonec začala policie odhánět lidi, kteří za mnou přicházeli, a převezli mě do městské nemocnice. Zde jsem se úplně uzdravila. Prosila jsem lékaře, aby mě rychleji vyléčili. Všichni lékaři, kteří mě viděli, se zajímali o to, jak jsem mohla ožít, když všechna moje střeva byla rozložená a vnitřnosti postižené rakovinou. A žasli tím spíše, že po operaci byl celý vyndaný obsah břicha vložen zpět bez ladu a skladu a tělo sešito jen pár stehy.
Rozhodli se, že mě budou znovu operovat, aby si to ověřili. Znova jsem byla na operačním stole. Když hlavní lékařka Valentina Vasilievna Aljabeva vytáhla stehy a otevřela břicho, řekla: „Proč jste ji řezali, vždyť všechno má zdravé?!“
Požádala jsem je, aby mi nezakrývali oči a nedávali narkózu, neboť, jak jsem pověděla, nic mě nebolí. Lékaři vyndali moje vnitřnosti na stůl. Hleděla jsem se na strop, kde bylo zrcadlo, a viděla všechno, co se mnou prováděli. Zeptala jsem se: „Co je se mnou, jakou mám chorobu?“ Lékařka pověděla, že všechny vnitřnosti mám zdravé a čisté jako dítě. Byl tu lékař, který mi prováděl první operaci, a mnoho dalších lékařů. Dívala jsem se na ně, oni na mě, na moje vnitřnosti a říkají: „Kam zmizela nemoc? Měla dříve všechno zkažené a rozpadlé, a najednou je vše zdravé.“ Přistoupili ještě blíž a divili se.
Ptali se: „Bolí tě to, Klaudije?“ „Ne,“ odpověděla jsem. Lékaři užasli, přesvědčili se, že správně odpovídám, a začali žertovat: „Co teď plánuješ, Klaudije? Nyní se uzdravíš a vdáš se.“ Odvětila jsem jim, aby co nejdříve dokončili mojí operaci. Jiní přítomní lékaři, a bylo jich dost, přecházeli a pobíhali tam, celí bez sebe, chytali se za hlavu, za ruce a byli bledí jako mrtvoly.
Pověděla jsem jim, že Bůh zjevil svou milost nejen nade mnou, abych žila, ale i nad druhými, aby pochopili, že nad námi je moc Nejvyššího. Potom jsem pověděla profesorovi Nejmarkovi Izrailjovi Isajevičovi: „Jak jste se mohli zmýlit a operovat mě?“ Odpověděl: „Nemohli jsme se zmýlit, neboť všechno jsi měla rozložené rakovinou.“ Tehdy jsem se ho zeptala: „Co si nyní myslíte?“ „Uzdravil tě Nejvyšší.“ Tehdy jsem mu pověděla: „Když tomu věříš, dej se pokřtít, přijmi víru Kristovu a řádně se ožeň.“ On, jsa Žid, se začervenal rozpaky a nepochopil, co se přihodilo.
Viděla a slyšela jsem všechno, jak lékaři obratně ukládali moje vnitřnosti a když dokončili poslední steh, hlavní lékařka Valentina Vasilievna vyšla z operačního sálu, sedla si za stůl a plakala. Se strachem se jí všichni ptali: „Cože, Klaudie zemřela?“ „Ne, nezemřela. Žasnu nad tím, odkud se v ní vzala taková síla, ani jednou nezasténala. Není to snad další zázrak? Je zřejmé, že jí pomohl Bůh.“
Později mi pověděli, že když jsem ležela v místní nemocnici pod jejím dozorem, onen profesor, Žid, který mě posledněkrát operoval, ji všemožným způsobem přemlouval, aby mě usmrtili. Ona kategoricky odmítla a osobně mě opatrovala, neboť se bála, že mě někdo zabije. Sama mi nosila jídlo a pití.
Když mě propustili z nemocnice, pozvala jsem toho kněze, jehož jsem hanila a posmívala se mu, že je darmožrout, avšak ve skutečnosti je skutečný služebník oltáře Hospodinova. Všechno jsem mu povyprávěla, vyzpovídala se a přijala svaté Kristovy Tajiny. Kněz sloužil moleben v mém domě a vysvětil jej. Dosavad byly v domě bitky, pijáctví, nedá se ani popsat, co jsem tam předtím páchala. Na druhý den jsem šla na okresní výbor (komunistické strany) a odevzdala jsem svůj členský průkaz. Takže ta bezbožná Klaudie a aktivní komunistka už nežije, neboť ve svých čtyřiceti letech zemřela.
Z milosti Bohorodice a všemohoucího Boha chodím do chrámu a snažím se vést křesťanský život. Chodím na různá setkání a vyprávím o všem, co se se mnou stalo, a Bůh mi ve všem pomáhá. Všechny, kteří za mnou přijdou, přijímám a mluvím s nim o všem, co se mi stalo.
Nyní radím všem, kteří nechcete trpět mukami, o nichž jsem mluvila, – čiňte pokání ze všech svých hříchů a poznávejte Boha.
V této souvislosti upozorňujeme na ruský dokumentární film (s českými titulky) Návštěva u smrti (dva případy posmrtné zkušenosti z pravoslavného prostředí). Druhý případ se týká právě zmíněné Klaudije (ve filmu vypráví její syn - od 19. minuty filmu).Film je k dispozici ke shlédnutí na našich internetových stránkách:Návštěva u smrti.
Zpět na rozcestník věnovaný Panně Marii
Zpět na rozcestník pravoslavných divů
