Kapitoly II. a III.
LATINSKÁ ORIENTACE a HUSITSKÉ HNUTÍ

Z knihy: Biskup Gorazd - Z díla (z historických prací mučedníka Gorazda Pavlíka; + 1942)
Obsah této stránky:

Kapitola II. - LATINSKÁ ORIENTACE

Kapitola III. - HUSITSKÉ HNUTÍ

Kapitola II. - LATINSKÁ ORIENTACE

Dříve než přistoupíme ke konstatování a zhodnocení důsledků latinské církevní orientace, k níž se přiklonili vůdčí političtí činitelé našeho národa na Moravě v roce 885 a v Čechách v roce 895, je třeba si všimnout rozšíření, trvání, obrany a zániku slovanské bohoslužby ve střední Evropě.

1. OSUDY SLOVANSKÉ BOHOSLUŽBY U NÁS

Většina českých historiků se příliš spoléhala v otázce cyrilometodějské na autoritu Dobrovského, která ovlivňovala naše filology a historiky po celé 19. století.

V době, kdy žil Dobrovský, nebyly ještě známy právě nejdůležitější prameny pro posouzení této otázky. Dobrovský, ač osobně s cyrilometodějstvím sympatizoval, je známo, že si doma pro sebe občas sloužil slovanskou liturgii, byl odkázán pouze na kroniku Kosmovu (který, jakožto děkan latinské svatovítské kapituly, zamlčoval v ní vše, co mohlo svědčit o konání slovanské bohoslužby v českých zemích) a na rukopisy ze 14. a 15. století. Při své přísně kritické metodě nemohl vyslovit jiného úsudku o významu slovanské bohoslužby v dějinách našeho národa, než negativního, neboť marně pátral po pramenech z dřívějších století, jež by dosvědčovaly, že v Čechách byla konána slovanská bohoslužba. Jediné, co připustil, bylo, že Bořivoj měl sice možnost v Čechách slovanskou bohoslužbu zavést, ale jestli to skutečně učinil, o tom nenašel Dobrovský žádné zprávy, které by si vynucovaly jeho důvěru.

R. 1827 objevil ruský filolog A. Vostokov rukopis, obsahující církevněslovanský životopis svatého Václava (Žitije sv. Vjačeslava). Později bylo nalezeno ještě několik rukopisů téhož životopisu, čátečně psaných cyrilicí, částečně hlaholicí. Dále byly nalezeny četné církevněslovanské rukopisy o životě sv. Cyrila (Konstatina) a Metoděje, a to na různých místech (ve Lvově, v Rylském monastýru v Bulharsku, ve vatikánské knihovně, v knihovně moskevské duchovní akademie, v sofijské knihovně v Novgorodě, v knihovně petrohradské duchovní akademie, v synodální knihovně v Moskvě, v Čudovském monastýru v Moskvě, v knihovně Trojicko­Sergijevského monastýru u Moskvy, v Zagrebu ve sbírce Mihalovičově, v knihovně Uspenského chrámu v Moskvě, v Prizrenu, a jinde). Byly též nalezeny rukopisy kratičkého církevněslovanského životopisu svaté Ludmily a stejně krátkého církevněslovanského životopisu svatého Václava, jakož i církevněslovanské zprávy o přenesení těla sv. Václava z Boleslavi do Prahy a rukopis církevněslovanské jitřní v den sv. Václava. Dále se našly takzvané Pražské zlomky (nalezené v Praze). Všechny tyto rukopisy byly bedlivě probádány a způsobily převrat v názorech.

Bylo by zajímavé stopovat, jak čeští učenci neradi se loučili s názorem Dobrovského. Z německých opustili stanovisko Dobrovského především W. Wattenbach a M. Büdinger. Ještě za života Dobrovského učinil to, na základě studia rukopisu Nestorových letopisů ruských, německý badatel A. Schllözer ve své velké knize „Nestors russische Annalen“, vydané v roce 1816, ale zůstal nepovšimnut. V české vědě nastal dokonalý převrat zásluhou dr. F. Pastrnka (Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda, 1902) a dr. J. Pekaře, který v roce 1903 vydal svůj spis „Nejstarší kronika česká“ a vývody v něm obsažené obhájil proti kritikům, zvláště německým, v dalším spise „Die Wenzl's und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians“, vydaném v roce 1906.

Nejnovější názory na význam slovanské bohoslužby jsou podány v knize dr. Wáclava Chaloupeckého: „Prameny X. století. Legendy Kristiánovy o svatém VácIavu a svaté Ludmile“, Praha 1939. Vývody Chaloupeckého jsou přesvědčivé, třebaže, nejsa teologem, v některých jednotlivostech nemá pravdu.

Pokud s ním souhlasím, držím se jeho vývodů a uvádím je ovšem ve zkratce, téměř doslova a vyznačeně, aby bylo znát, co jsem z něho vzal.

Nelze už pochybovat o tom, že svatý Metoděj pokřtil nejen Bořivoje i družinu jeho velmožů, ale že poslal do Čech hned zvláštní misi v cele s knězem Kaichem. Jejím prvním proboštstvím byl Levý Hradec, kde Bořivoj kolem roku 874 založil první křesťanský kostel slovanské bohoslužby. Metoděj brzy po pokřtění Bořivoje přišel osobně do Čech, aby pečoval o další rozvoj a organizaci své misijní práce. Při této příležitosti pokřtil také kněžnu Ludmilu. V Čechách působili sice už před tím misionáři křesťanští z Německa, ale bez valného úspěchu. Také proti Bořivoji nastal ještě silný odpor, takže byl nucen utéci i s Ludmilou na Moravu, kde se jim dostalo dalšího utvrzení ve víře křesťanské. Bouře se však utišila a Bořivoj mohl se vrátit a pokračovat v pokřesťanštění Čech. Založil při samém vchodu do svého hradu další kostel zasvěcený Panně Marii, taktéž obřadu slovanského. Víra křesťanská se šířila nejen v okolí Prahy, ale i na Kouřimsku, v severním Charvátsku (sousedícím s Pražskem a Kouřimskem) v srbském kmenu, z něhož pocházela Ludmila1, a jinde. Užívání slovanského jazyka při bohoslužbách bylo za vlády Bořivoje obecné nebo téměř obecné. Pod Bořivojovou ochranou vytvořilo si slovanské křesťanství základnu i pro své kulturní a literarní úkoly, jež plnilo a s nimiž se setkáváme za Bořivojových nástupců.

Pro vývoj církevních věcí po Bořivojovi byly rozhodující tyto okolnosti:

1.) Vypuzení slovanských kněží po smrti svatého Metoděje mohlo být pravděpodobně provedeno jen na onom území Velké Moravy, jež Svatopluk ovládal bezprostředně, a ne tedy též na území Čech, jež sice tehdy příslušely k Velké Moravě, ale dosti volně, neboť měly svého knížete.

2.) Naprostým podřízením Moravy rozkazu papeže Štěpána VI. (V.) co do bohoslužebného jazyka, co do víry o pocházení Ducha svatého i ze Syna, jakož i co do postního řádu, stala se absolutní autorita papežské stolice v naší zemi věcí samozřejmou, zvláště když po vypuzení slovanských kněží, pokud byli tak pevni, že nechtěli se diktátu papežovu podvolit, nezbylo zde nikoho, kdo by byl měl dosti autority, aby se tomu opřel.2

3.) Pokřesťanštění Čech prostřednictvím slovanské bohoslužby začalo asi v roce 874, tedy 180 let před velkým církevním rozkolem, a bylo též před tímto rozkolem ukončeno. V důsledku těchto tří vážných okolností začal se u lidí, držících se slovanských bohoslužeb, vyvíjet stav vnitřní rozpolcenosti. Ačkoliv museli vědět, že v roce 885 byly na Moravě slovanské bohoslužby zakázány římskou stolicí, kterou uznávali, zůstávali, z důvodů věcně rozumových, přívrženci těchto bohoslužeb. Odvolávali se na jejich povolení ze strany papeže Jana VIII. z roku 880, které zákazem papeže Štěpána VI. (V.) bylo zrušeno. Tato rozpolcenost nemohla nakonec jinak skončit než zánikem slovanských bohoslužeb.

Bořivoj zemřel asi v roce 888, tedy tři léta po smrti sv. Metoděje. Poněvadž jeho nejstaršímu synu Spytihněvovi bylo tehdy teprve 12 let, spravoval Svatopluk až do své smrti v roce 894 též Čechy. Přesto však, jako jiné země připojené k Moravě, nedovedl v důsledku své bezzásadovosti ani Čechy ideově a vnitřně získat a připoutat. Po smrti Svatoplukově ujal se v Čechách vlády Spytihněv I. (894-905), a ačkoliv on sám i jeho mladší bratr byli pokřtěni podle obřadu slovanského a zůstali tomuto obřadu věrni, podřídil se se všemi četnými knížaty hned následujícího roku 895 v Řezně německému králi Arnulfovi, slibuje mu věrnost. To zahrnovalo v sobě i příslušnost k německé diecézi řezenské, kde před 50 lety přijalo křest 14 českých předáků. Pravděpodobně si Spytihněv přitom vyžádal, aby Čechové směli si ponechat bohoslužby slovanské. Je jisté, že v Čechách slovanská bohoslužba zůstala i nadále, třebaže země církevně příslušela k Řeznu.

Za politickou věrnost českých knížat přistoupili Němci na tuto žádost. Jinak by nebylo lze vysvětlit si dvě fakta:

1. Že Čechy skutečně příslušely k Řeznu (sv. Václav žádal řezenského biskupa Tutona o povolení ke stavbě chrámu sv. Víta v Praze).

2. Že sv. Václav byl přívržencem slovanské bohoslužby. Ještě za jeho vlády a z jeho popudu byl napsán církevněslovanský životopis sv. Ludmily a několik let po jeho smrti kolem roku 940 též církevněslovanský spis o jeho životě. Oba tyto spisy dokazují, že v Čechách bylo kněžstvo, jež pokračovalo v literární tvorbě jazykem slovanským, a že tu bylo též obecenstvo, pro něž tyto životopisy byly určeny.

Nezbývá než usuzovat, že Řezno proti slovanské bohoslužbě v té době nemělo zásadních námitek, jen když Čechové politicky drželi s německou říší.

Poněvadž příslušnost k diecézi řezenské musela být dokumentována přítomností německého kněžstva latinského obřadu v Čechách, nutno z toho vyvozovat, že se tu v církevním životě vyvinula dvojjazyčnost slovansko-latinská. To znamená, že v Čechách po roce 895 byly konány bohoslužby i slovanské i latinské. Za dané politické i oficiálně církevní situace měla tato dvojjazyčnost ten důsledek, že slovanská bohoslužba přestala být průbojným programem, kterým byla za života sv. Cyrila a Metoděje. Naopak stala se věcí tolerovanou, jejíž tolerování mělo sloužit jednak politickému přimknutí Čech k říši německé, jednak též intenzivnímu pokřesťanění dalších Slovanů za účelem rozšíření politického prostoru německé říše.

Další důsledek byl, že slovanská bohoslužba byla z ofenzívy zatlačena do defenzívy. V ní přes dočasná vzepětí byla sice pomalu, ale stále ze svých pozic vytlačována, zatímco latina, která za sv. Cyrila a Metoděje byla v defenzívě, přešla do útoku.

Již za sv. Václava (924-929), třebaže sám se držel slovanského obřadu, hrnuli se do Čech kněží z Bavorska i Švábska, přinášejíce s sebou ostatky svatých a latinské knihy. Svatý Václav byl pokřtěn slovanským knězem, postřižiny obdržel od slovanského biskupa Notarije, ale když dosedl na knížecí prestol, byl nucen jednat s řezeňským biskupem o uznání svatosti své babičky Ludmily, třebaže na jeho dvoře zaujímali slovanští kněží čelnější místo, než latinští. Někteří čeští badatelé, i ti, kteří zajisté správně dokazují dlouhé a plodné trvání slovanské bohoslužby v Čechách a oceňují její velký národní i kulturní význam v prvních stoletích dějin našeho národa, opomíjejí, nevyjímaje ani dr. Václava Chaloupeckého, poukázat na tuto vnitřní rozpolcenost českého církevního života po roce 895 i na její pozdější důsledky.

K důsledkům těm přísluší především obyčej, který se tehdy vyvinul, že čeští předáci posílali své syny na vzdělání do Německa, třebas měli na Vyšehradě školu slovanskou a na Budči školu latinskou. Nebyly to školy nijak zaostalé, vždyť slovanská byla zřízena od kněží slovanských, kteří byli vzděláni a vychováni na Moravě a pravděpodobně se řídili vzorem onoho učiliště, jež podle vzoru byzantského na Moravě ve své době za účelem vzdělání svých učedníků zřídili sv. Cyril a Metoděj. Pokud řeči se týče, vyučovalo se na moravském učilišti spisovné církevní slovanštině, řečtině a latině, jak to vysvítá ze 17. hlavy církevněslovanského životopisu sv. Metoděje. A že se na něm nevyučovalo jen jazykům, je zřejmé z celého kulturního založení obou soluňských bratří, jakož i z uvědomělého a pevného postoje jejich učedníků např. v otázce nadřazenosti všeobecných sněmů církevních nad kterýmkoliv církevním hodnostářem, i nad římským papežem, což svědčí o historickému rozhledu, jakého tehdy v Německu nebylo.

Po vypuzení dvou set slovanských kněží z Moravy (886) bylo přirozeně i toto učiliště, jakožto semeniště systému, který byl biskupem Wichingem nenáviděn, buď zničeno, nebo přetvořeno na latinské. Když se Čechy po smrti Svatoplukově od Moravy odtrhly a podrobily německé říši, nebyla slovanská škola na Vyšehradě zasažena takovou nenávistí německých církevních kruhů, jako učiliště moravské, neboť už k tomu nebylo mocenských důvodů, jež u Němců hrály vždy rozhodující úlohu. Mimo to politické zřetele německé říše vyžádaly si tehdy, alespoň dočasně, tolerantní taktiky.

Ostatně už ta skutečnost, že sv. Václav byl nejvzdělanějším panovníkem celé tehdejší střední a západní Evropy, neboť znal slovansky, latinsky i řecky, svědčí o úrovni jednak pražské slovanské školy, jednak slovanského, na Moravě vychovaného kněžstva. Vždyť i na Budči vyučoval sv. Václava latině slovanský kněz Učen, ať už toto jeho jméno, jak správně praví dr. Chaloupecký, bylo jméno vlastní, nebo epiteton, dávané mu jeho okolím pro jeho učenost. Bylo tedy zbytečné posílat syny na vzdělání do Německa. Jestliže se to přece dělo, mohlo k tomu dojíti buď z úsilí českých předáků zalichotit se Němcům a dokázat jim svou věrnost, nebo na přání vyslovené z Německa, aby synové českých velmožů byli vychováváni v německém prostředí a s ním vnitřně srostli.

Začalo to, co v pozdější době zaznamenáno v Dalimilově kronice, že kníže Soběslav II. (1173-1179) měl dva syny, Boleslava a Přemysla, které na stálé naléhání císaře Friedricha Barbarossy, ač se dlouho bránil, nakonec přece na vzdělání do Němec poslal, odkud se mu Boleslav vrátil jako Friedrich (Bedřich) a Přemysl jako Konrád (Kunrát).

Už nástupce a bratr svatého Václava, Boleslav I. (929-967), ačkoliv motiv jeho bratrovraždy byl možná národního rázu, poněvadž se mu snad zdálo, že svatý Václav je proti Němcům příliš měkký a počíná si jako mnich, a ačkoliv činil několikerý pokus setřást ze sebe nadvládu říše německé, přece poslal svého syna Strachkvasa na vzdělání do kláštera sv. Emmerána v Řezně. Týž Boleslav I. bojoval ve vojsku císaře Oty I. Velikého (936-973) v roce 955 na Lešském poli proti Maďarům, ale i proti polabským Slovanům.

Marné bylo jeho úsilí dosáhnout u papeže Jana XIII. svolení ke zřízení biskupství v Praze, neboť řezeňský biskup Michal nechtěl české vévodství propustit ze své pravomoci, poněvadž odtud pobíral různé důchody a poplatky. Teprve když Michal zemřel dosáhlo se souhlasu jeho nástupce Wolfganga a také císaře Oty I. Velikého, který ke konci svého života neměl námitek proti zřízení biskupství pražského, neboť biskup pražský měl se stát vazalem německého krále a od něho dostával biskupství v léno. (Což bylo symbolicky prováděno tím, že panovník biskupu navlékl na prst prsten a do ruky vložil žezlo.) Mimo to rozšíření a upevnění křesťanství ve střední Evropě znamenalo současně i rozšíření moci německé říše.

2. LATINSKÉ BISKUPSTVÍ V PRAZE

V roce 973 za Boleslava II. (967-999) na základě zakládací listiny císaře Oty I. Velikého bylo zřízeno biskupství pražské ovšem - latinské. Poněvadž Boleslav II. podporoval bavorského vévodu Jindřicha II., stalo se zřízení biskupství perfektním až za dva roky (975). Aby císař Ota II., který jinak stejně jako již jeho děd, císař Jindřich I. (919-936), i jeho otec, císař Ota I. (936-973), byl vévodou saským,3 pojistil svou rodinu proti eventuálnímu spojenectví Čechů s bavorským vévodou, bylo pražské biskupství připojeno ne k arcibiskupství solnohradskému, kam řezenská diecéze příslušela, nýbrž k arcibiskupství mohučskému, na něž měla saská dynastie vliv.

Prvním pražským biskupem se stal saský mnich Thietmar (Teomar-Dětmar), který ovládal slovanský jazyk. Byl vysvěcen roku 976 mohučským arcibiskupem Willigisem v Brumptu v Elsasku a téhož roku nastolen slavnostně v Praze. Není bez významu, že když kněží zanotovali při jeho instalaci „Te deum“, Boleslav II. se svými velmoži zpíval německy: Christe keinado, kyrie eleison, und die Halliigen alle helfnent unse“ (v nové němčině by se řeklo: „Christe gib uns Gnade, Kyrie eleison, und die Heiligen alle mogen helfen“4. Thietmar spravoval pražskou diecézi jen do roku 982, kdy zemřel, tedy pouhých šest let. Když umíral, činil si velké výčitky, že neměl žádného úspěchu v práci. Zda to nebylo zaviněno tím, že nebyl slovanské národnosti?

Jeho nástupcem byl syn mocné rodiny Slavníkovců Vojtěch, který byl poslán na výchovu do Magdeburku, odkud se vrátil jako Adalbert (982-997). Tímto jménem se pak stále až do smrti podpisoval. Víme, že po pěti letech opustil Prahu a odcestoval do Říma, kde vstoupil do benediktinského kláštera sv. Alexeje, kde zůstal, nestaraje se o svůj úřad, celých pět let. Navrátil se na důtklivé napomenutí mohučského arcibiskupa do Prahy, avšak odešel opět brzy z vlasti do Uher, kde se s úspěchem uplatnil jako misionář Maďarů, kteří byli ještě pohany. Z Maďarska se odebral znovu do Říma. Byv roku 996 opět povolán do vlasti, zdržel se tam krátce a odešel znovu do Uher a odtud do Polska, kde byl misijně činný. Následujícího roku (997) byl od pohanských Prusů zabit.

Z 15 let svého biskupského úřadu strávil Vojtěch v Čechách na svém místě jen asi 6 let, tedy ani ne polovinu. Byl intimním přítelem císaře Oty III. (983 až 1002). Vše nasvědčuje, že nebyl odpůrcem slovanské bohoslužby, neboť když po zřízení pražského biskupství začaly latinské bohoslužby vlivem celkové situace pronikati do popředí a když v důsledku toho začal zápas o slovanskou bohoslužbu, byl to on sám, který svého strýce Kristiána vybídl, aby napsal kroniku o sv. Ludmile a sv. Václavu. Tomu Kristián vyhověl tím způsobem, že v této své latinsky psané kronice se upřímně zastával slovanské bohoslužby. To znamená patrně, že též Vojtěch přál slovanské bohoslužbě,5 třebas z úřední povinnosti, jako pražský biskup latinského obřadu, sám sloužil latinsky. Byl tedy i on vnitřně rozpolcen.

Zdali právě tato rozpolcenost nebyla vlastní příčinou jeho neúspěchu ve vlasti? Jestliže jeho působení mezi Maďary bylo plodné, ačkoliv oni teprve po strašné své porážce na Lešském poli (955) stali se z národa divokých hord národem usedlým a byli jím teprve necelých 40 let, nelze přece předpokládat, že by Čechové, usedlí už několik set let a ovlivňovaní křesťanstvím (čítáme-li začátek tohoto vlivu do roku 974) už asi 120 let, byli divočejší, surovější a barbarštější než Maďaři.

Známe dobře, že latinské anály německých autorů z 9., 10. a 11. století vysvětlují neúspěchy německých misionářů u Slovanů zpravidla „jejich (tj. Slovanů) vrozenou divokostí“. Jak nemělo český lid pobuřovat, když za prvního biskupa pražského byl ustanoven Němec a když jeho nástupce, rodem Čech, byl nucen konat svůj úřad jako by byl Němcem.

Tehdy obyvatelstvo Čech bylo vesměs slovanské a jak Slované pohanští, tak ještě více už křesťanští, nebyli tak zatemnělí, aby nedovedli rozeznat, co je cizinec, co svůj člověk, co jednotně vyhraněný muž a co rozeklanec.6

Svatý Vojtěch byl zajisté kněz upřímně založený, pro království Boží hořící. Čím tedy vysvětlíme u něho tak veliký přestupek proti biskupovým povinnostem, jakým byla jeho téměř devítiletá vzdálenost z diecéze, než vnitřní rozpolceností, kterou pociťoval doma, před tváří a ve středu svého lidu, a která ho hnala pryč do klášterní odloučenosti, od světa, anebo k národům, kde jeho rozeklanost se tak bezprostředně neozývala? Jeho rodina byla vyvražděna až roku 995, tedy dvě léta před jeho smrtí, a tato událost nemohla tedy na něho působit už v roce 987!

Je pochybné, zda bezprostředním nástupcem Vojtěchovým byl bratr Boleslava II. Strachkvas, který se v řezenském klášteře přejmenoval na Christiana. Avšak i v kladném případě by jeho biskupská funkce byla trvala jen několik měsíců, neboť ještě v roce 997 následoval na pražském biskupském stolci Sas Thiddag (988-1017), který do Prahy povolal německého učitele Hubalda. Po něm byl biskupem opět Sas Ekkehard (1017-1023) a pak opět Němec Hizzo (1023-1030).

Přesto se však slovanská bohoslužba dále udržovala jako lidový církevní směr. Její přívrženci napsali brzy po zřízení pražského biskupství, tedy ještě před Kristiánem, latinské obrany tohoto směru. Jsou to „Privilegium ecclesiae moraviensis“ (Privilegium církve moravské) a legenda o křtu Bořivojově (Diffundente sole justitiae radios fidei christianae. - Když slunce spravedlnosti [tj. Kristus] rozlévalo paprsky křesťanské víry). Už z toho, že tyto spisy byly napsány latinsky, vysvítá jejich pouze defenzivní ráz.

Přívrženci slovanské bohoslužby se vzchopili k činu založením slovanského kláštera sázavského v roce 1032.

Dalším projevem aktivity byla žádost vévody Vratislava II. (1061-1092), aby papež Řehoř VII. (1073-1085) schválil v Čechách všeobecné konání slovanské bohoslužby. Bylo to už po vypuknutí velkého rozkolu mezi církví západní a východní (1054). Třebas tato žádost neměla už naděje na příznivé vyřízení ze strany Říma, přece je důkazem, že široké vrstvy lidové, jak v žádosti bylo psáno, lpěly na slovanské bohoslužbě. Řehoř VII. ovšem prosbu zamítl. Ve své odpovědi z roku 1080, píše: „Věz, že prosbě urozenosti tvojí, abychom dali souhlas k sloužení služeb Božích v jazyku slovanském u vás, v žádném případě nemůžeme vyhověti. Po častém uvažování jeví se nám jasným, že ne bez důvodu líbilo se všemohoucímu Bohu, aby Písmo svaté v některých místech bylo utajeno, aby, kdyby bylo všem zjevno, snad nezevšednělo a nestalo se předmětem opovržení, nebo špatně byvši pochopeno, neuvedlo prostřední lidi v omyl. Nelze na omluvu uvádět, že někteří nábožní mužové shovívavě snesli nebo bez opravy připustili, čeho si lid prostou myslí žádá, jelikož prvotní církev přivírala oči nad mnohými věcmi, které později po utvrzení křesťanství a vzrůstu náboženství, zevrubně byvše vyšetřeny od svatých otců, byly napraveny. Pročež, aby se nestalo skutkem, co od vašich lidí neprozřetelně je žádáno, mocí svatého Petra to zapovídáme a tobě přikazujeme, abys ke cti všemohoucího Boha této bláhové nerozvážlivosti se opřel.“

Odpověď tato naznačuje, jak papež Řehoř VII. byl myšlenkově vzdálen od prvního křesťanství z dob apoštolských, kdy se Písmo svaté nikomu neuzavíralo a kdy nebylo obavy, že by čtením zevšednělo a stalo se předmětem opovržení, a jak byl vzdálen od smýšlení sv. Cyrila a Metoděje i od ducha církve východní.

Toto rozhodnutí papeže znamenalo odsouzení slovanské bohoslužby v Čechách a vlastně všude, kam sahala moc papežské stolice. Rozhodnutí obsahovalo v sobě vlastně i její zákaz v klášteře sázavském. Vratislav II. se podřídil a jeho nástupce Břetislav II. (1092-1100) vyhnal definitivně i ze Sázavy slovanské mnichy.

Rodina Přemyslovců tehdy kvůli slovanské bohoslužbě se znesvářila. Předchůdce Vratislava II. Spytihněv II. (1055-1061) nenáviděl slovanskou bohoslužbu pravděpodobně v důsledku velkého církevního rozkolu a brzy po svém nastoupení (1057) vypudil slovanské mnichy ze Sázavy. V té době z touhy po titulu královském, který už měli král polský i uherský, žádal Spytihněv II. papežskou stolici o udělení královské hodnosti. Obdržel však pouze právo nositi při slavnostech biskupskou mitru. Vratislav II. přál slovanské bohoslužbě, avšak, jak patrno z toho, že byl spoluzakladatelem německo-latinských klášterů v Peggau a v Gottweigu a podporovatelem klášterů v Pasově a Hersfeldu, dále skotského kláštera v Řezně i německého biskupa Lamberta v Krakově, ozývala se i u něho vnitřní rozpolcenost. Jeho bratr Jaromír, který se stal pražským biskupem (1068-1090), přijal jméno Gebehard a později se stal i kancléřem římsko-německého císaře, smýšlel německy a podkopával slovanskou bohoslužbu. Syn Vratislava Břetislav II. neomezil se na vypuzení slovanských mnichů ze Sázavy, ale zakázal za součinnosti pražského biskupa Kosmy (1091-1098) užívání slovanského jazyka při bohoslužbách v celé zemi.

Po tomto zákazu byly všude ničeny slovanské knihy a bylo činěno vše, aby z české duše byla vymazána veškerá vzpomínka na slovanskou bohoslužbu i na sv. Cyrila a Metoděje, na Bořivoje a Prokopa. Také ze starých legend bylo vymýceno vše, co by mohlo připomínat slovanskou bohoslužbu. Pokud se kde děla zmínka o Cyrilu a Metodějovi, vždy bylo zamlčeno, že zavedli u nás tuto bohoslužbu, naopak byli líčeni jako pravověrní latiníci.

Takové změny byly provedeny ve všech legendách7, mimo církevněslovanské, které byly vůbec u nás zničeny.

Nepřátelé slovanské bohoslužby nezastavili se ani před osobou svaté Ludmily. Latinská církev snažila se uvrhnouti v zapomenutí její zásluhy o počátky křesťanství i svatost jejího života. Pražský biskup Hermann (1099-1122), Němec z Lotrinska, když v jeho přítomnosti kterási česká šlechtična se zmínila o svaté Ludmile, vykřikl: „Nemluv, paní, o její svatosti!“ Děkan pražské kapituly Kosmas ve své latinsky psané kronice záměrně mlčí o Cyrilu, Metoději, Rostislavu, Bořivoji, Ludmile, Prokopovi i Ivanovi. Oficiální církev v Čechách uznávala jen sv. Václava a Vojtěcha.

Dr. Chaloupecký, z jehož už uvedené knihy tyto poslední poznámky vybírám, praví, že tímto způsobem byla na konci 11. století a ve století 12. zahlazena každá stopa po slovanském křesťanství, které pod tlakem církevní cenzury upadalo čím dále více v zapomenutí.

V breviáři a homiliářích, užívaných v pražské diecézi ve století 12. a v době pozdější, a též v kalendářích připomíná se památka sv. Bonifáce, apoštola Němců, ne však památka sv. Cyrila a Metoděje. V liturgických knihách téže diecéze připomíná se sv. Emmerán, jako „přesvatý otec a ochránce náš přejasný“, ne však sv. Metoděj a Prokop. V litaniích, které byly odříkávány na hrobě sv. Ludmily v klášteře sv. Jiří na hradě pražském, byla uváděna celá řada německých světců: sv. Korbinián, sv. Wolfgang, sv. Willibrod, sv. Odil, svatá Walpurga, ale nikde ani vzpomínka světce, z jehož rukou přijala Ludmila křest. Za takového tlaku nebylo možno opisovat a zachránit legendy a spisy, jako „Privilegium církve moravské“, „Diffundente sole“ a kroniku Kristiánovu, které Kosmas sice znal, ale zavrhl, tím méně pak církevněslovanské spisy.

Kdyby se nebyly zachovaly na Rusi nebo na Balkáně, byly by zcela zapadly v propast zapomenutí. A přece vzpomínky na slovanské křesťanství v Čechách nezmizely. Za Přemysla Otakara II. (1253-1278), který ve sporu s Rudolfem Habsburkem se rozpomenul, že je také Slovanem a dovolával se ve jménu slovanství pomoci polské, začaly se objevovat poukazy na činnost sv. Cyrila a Metoděje.

Ba Přemysl se obrátil do Říma s prosbou, aby bylo obnoveno arcibiskupství moravské, a to se sídlem v Olomouci. V rukopisech olomoucké kapituly (dopisech) z konce XIII. století, byly opsány a v jedno spojeny latinské legendy „Diffundente sole“, „Fuit in provincia Bohemorum“ a nalezeny i jiné rukopisy ze XIV. století, téhož námětu a také o sv. Prokopu Sázavském.

Dr. Chaloupecký se táže: „Kde se vzaly a proč není po nich stopy ze století XII. a XIII.? Je to náhoda nebo byly skryty a utajeny? V době Karla IV. dochází k novému oživení slovanského křesťanství a slovanské tradice kulturní a politické a v té době literární památky tohoto rázu počaly se znova opisovati i literárně zpracovávati. Pro Karla IV. byl pro šíření legend o době cyrilometodějské a o starém království moravském... ještě zvláštní a mocný důvod v jeho politických aspiracích a státoprávních nárocích na dědictví po staré Moravě. Šířením úcty cyrilometodějské, šířily a propagovaly se i politické nároky Karlovy země, které patřily někdy ke starému království moravskému.


Jisto je, že v našich kulturních dějinách máme dvě epochy slovanské liturgie a slovanského kultu. Starou, počínající příchodem Cyrila a Metoděje na Moravu a pokračující pak v Čechách s pokřesťanštěním Bořivoje a Ludmily, epochu skutečného trvání slovanského obřadu v církvi a v literatuře, která se končí na rozhraní století XI. a XII.


Druhou pak epochu, která se ohlašuje politickými snahami Přemysla Otakara II. po obnovení staré říše moravské, a která se zejména rozvíjí v době Karla IV. po založení kláštera na Slovanech. Mezi nimi jest epocha perzekuce a tendenčního vykořenění všeho, co by připomínalo slovanskou bohoslužbu a slovanské křesťanství, jež sahalo od konce XI. století, až do polovice XIII. století.“8

3. ZAKLÁDÁNÍ LATINSKÝCH CÍRKEVNÍCH

Latinská orientace a jí způsobené zřízení pražského biskupství latinského měla však nejenom ten následek, že v době trvavší víc než 150 let bylo zničeno vše, co připomínalo slovanskou církev u nás, ale i následky jiné.

Především sem patří hromadné zakládání.a bohaté vybavování latinských církevních institucí, jako far, kapitul a klášterů.

Nebylo mi možno zjistit v době války všecky tyto instituce, ani u několika přesně rok založení, jelikož v některých případech se prameny v datech rozcházejí, ani odkud přišli první jejich správcové. Avšak i tak neúplný jejich výpočet, jak jej zde uvádím, postačí k našemu poučení.



Roku 973 bylo zřízeno latinské biskupství v Praze.

Roku 973 založen u kostela sv. Jiří na hradě pražském klášter benediktinek princeznou Miladou, sestrou Boleslava II., která byla od papeže Jana XIII. ustanovena abatyší. Po ní byly abatyšemi Němky. Klášter byl vybaven velkým jměním, pozůstávajícím z více než 100 osad, ležících v různých krajích Čech, a mimo to pobíral z mnoha jiných měst desátek. V listině z roku 1128 jsou jako jmění kláštera uvedeny tyto osady (z nichž některé od té doby zanikly): Třebnice, Siřejovice, Veleminy, Cnodovlice, Hlupohlavy, Božtěšice, Polep, Podlešín, Chudovice, Borec, Vransko, Újezdec, Kololeč, Nebužely, Chorušice, Vrutice, Chorousky, Niněchov, Vinařec, Kobylník, Kněnice, Libice. Osek, Oldříš, Odřepesy, Sadové, Čelejovice, Blžany, Hořetice, Týnec, Statenice, Suchý Dol, Kamýk, Lichuscves, Nutomice, Hrádek, Husinec I., Rež, Okoř, Kněževes, Zelunice, Knovice, Holovousy, Vrbno, Toužetín, Otvojovice, Ovenc, Bojmice, Košíř, Lubešov, Chrášťany, Hořelice, Rehel, 'Stradonice, Bratoronice I., Bruck(?), Neratovice, Panenské Břežany, Črnkov, Dušníky, Svétnyslice, Střížkov, Sestelice, Bežkovice, Křivá ves, Řep-čice, Radějovice, Olešnice, Uhříněves, Psáře, Záběhlice, Karlín, Opolely, Kněnice, Bořek, Krňany, Sopopysky, Doudlevec I., Dušník, Mokropsy, Lety, Otník, Boh, Bnečice, Lazy, Luhov, Neviď, Buje-šily, Libliny, Bovorovice, Karlovice, Malešice, Ctimírovo Vesce, Radčice, Pokořovice, Strunkovice, Velenov, Krsice, Řevnice, Zarubyňany, Vlčkovice, Mukařov, Bratronice II., Pážejov, Sevitinsko, Čejkovice, Domažlice, Jivany, Ptenín, Otešice, Beňovice, Horky, Novákovice, Zizenkovice, Týnec, Doudlevec (II.), Obytec, Bnišice, Hradiště, Zahorou, Pole, Podruhlí, Husinec (II.), Drahynice, Luskovice, Stěžov a Reteč.

Roku 993 založen sv. Vojtěchem za Boleslava II. mužský benediktinský klášter v Břevnově u Prahy. První mniši byli z italského kláštera sv. Alexije v Římě, ale v roce 1000 (po smrti sv. Vojtěcha) museli odejít a na místo nich přišli němečtí benediktini z Altaichu v Bavorsku, jichž bylo dvanáct, v čele s opatem Lambertem. Také majetek, jimž tento klášter byl vybaven, byl veliký. Byly to osady: Břevnov s okolím, Veleslavín, Liboc, Ruzyň, Kuromrvice, dva mlýny na Vltavě u Prahy, dále Vrané, Skochovice, Zebuzy (u Mělníka), Hrdly (u Litoměřic), Vlence, Libčice (u Plzně), Němčice, Třebestovice (u Kouřimi) a Mračenice. K tomu pobíral klášter desátek z Radotína, z Rybníků a Pošice, jednu desetinu trhových poplatků z Litoměřic a z celní stanice v Chlumci, jednu sedminu z cel povltavských z Litoměřic a Ústí. Později obdržel klášter ještě osady: Počaply, Zádušníky, Bohušovice a Dolánky.

Roku 999 založen mužský benediktinský klášter v Ostrově, mniši přišli opět z Altaichu. První opat se jmenoval Albert.

Roku 1032 založen slovanský klášter na Sázavě.

Roku 1040 založen klášter augustiniánů v Pivoňce (Stokách) od vévody Břetislava I., který mu daroval panství štocké. Mniši přišli z Bavorska.

Roku 1048 založen klášter benediktinů v Rajhradě na Moravě První mniši byli Němci z kláštera břevnovského. O zakotvení německých benediktinů mezi Čechy se velmi staral sv. Günther, člen kláštera v Altaichu, muž upřímně zbožný, ovšem přísně německy smýšlející po stránce národní i politické. Odebral se z Altaichu do pralesů šumavských, kde žil několik let jako poustevník. Stýkal se pak osobně s českými vévody a usiloval o to, aby žili ve shodě s německými králi. Zemřel roku 1045 a byl pochován v Břevnově. Češi si jeho jméno počeštili na „Guntíř“ a „Vintíř“ a přičiněním břevnovského kláštera připočetli ho ke svým patronům.

Roku 1052 založena kolegiátní kapitula ve Staré Boleslavi. Brzy po té ve druhé polovině 11. století byly zřízení kolegiátní kapituly v Litoměřicích, na Vyšehradě a na Mělníku,. Soudíc podle kapituly v Litoměřicích, kde prvním proboštem byl Němec Lanzo, třebas tehdy Litoměřice byly úplně české, byly všechny tyto kapituly v rukou německých.

Roku 1054 založen klášter benediktinů v Mnichově Hradišti, mniši přišli z Tornachu v Německu.

Roku 1057 vyhnáni slovanští mniši ze Sázavy a usazeni tam němečtí z Břevnova, opat Reginhard pocházel z Porýnska.

Roku 1063 založeno latinské biskupství v Olomouci, první biskup Jan přišel z kláštera břevnovského a byl německé národnosti, stejně jako i jeho sekretář kněz Haono.

Roku 1064 slovanští mniši opět uvedeni na Sázavu a němečtí museli odejít.

Roku 1077 založen klášter benediktinů v Klášteře Hradisku u Olomouce, mniši přišli z Břevnova a byli Němci. Ve 12. století museli benediktini klášter opustit a udělat místo premonstrátům, jejichž prvním opatem byl Němec Rainer.

Roku 1087 založen klášter benediktinů v Opatovicích, mniši přišli snad z Břevnova, historik dr. Frind však nevylučuje možnost že byli povoláni z Monte Cassina v Itálii.

Roku 1100 založen klášter benediktinů v Litomyšli, mniši přišli z Opatovic, ale v roce 1145 byli nuceni ustoupit premonstrátům, za něž se postavila první manželka Vladislava II. (1140-1173), německá princezna Gertruda Rakouská. (Premonstráti byli misijním řádem, který v Německu byl určen hlavni pro polabské a pobaltské Slovany. Jejich misijní práce měla ráz výslovně germanizační a měla v tomto ohledu naprostý úspěch.)

Roku 1096 vypuzeni definitivně slovanští mniši ze Sázavy a na místo nich přišli opět němečtí benediktini, opatem jejich byl Diethard, který ničil všechny slovanské knihy. Tím se stal klášter bojovníkem proti slovanské bohoslužbě.

Roku 1108 založen klášter benediktinů v Kladrubech. Mniši byli už asi z části české národnosti, ale v roce 1117 povolala tam manželka Vladislava I. (1109-1125) Richsa, rozená hraběnka z Bergu (v Bavorsku), reformované benediktiny ze Zwiefaltenu ve Württenbersku. Nastal dlouholetý boj mezi domácími a zwiefaltenskými mnichy, který skončil až v roce 1130 vítězstvím mnichů německých. Klášter byl vybaven velmi bohatě a koncem 14. století chtěl král Václav IV. tam zřídit biskupství, což by bylo po stránce donační bývalo usnadněno právě velkým bohatstvím tohoto kláštera.

Roku 1104-1109 založen klášter benediktinský v Třebíči. Odkud přišli mniši nebylo lze zjistit.

Roku 1120 založen klášter benediktinský ve Vilémově u Čáslavi, soudíc podle zakladatele, bavorského hraběte Viléma ze Salzburku, byli mniši pravděpodobně Němci.

Roku 1121 založen klášter benediktinů v Postoloprtech Porta apostolorum = Brána apoštolů, což si český lid, neboť tehdy tam německého obyvatelstva ještě nebylo, změnil název na právě vhodný9. První tři opati po sobě byli Němci: Bero, Friedrich a Dietrich.

Roku 1139 založen klášter benediktinů v Želivě a prvním opatem byl Rginhard z Met v Německu. Ale v roce 1148 museli benediktini ustoupit premonstrátům, jejichž prvním opatem se stal Gotschalk ze Steinfeldu v Porýní.

Roku 1140 založen klášter premonstrátek v Louňovicích u Vlašimi; mnišky byly Němky z Dunwaldu u Porýní.

Roku 1142 založen klášter premonstrátů na Strahově, nedaleko pražského hradu. Mniši přišli (počtem 12) ze Steinfeldu v Porýnsku za vedení Gottschalka, který spravoval klášter asi rok. Nato se stal opatem Gezo. Jak dlouho se němečtí mniši na Strahově drželi, je patrno z toho, že ještě za Karla IV. měli v klášteře rozhodující vliv.

Roku 1142 založen klášter cisterciáků v Sedlci u Kutné Hory. Založil jej a bohatě vybavil šlechtic Miroslav. Mniši přišli z bavorského kláštera Waldsassenu Cisterciácké kláštery zůstávaly u nás stále v rukou německých.

Roku 1144 založen cisterciácký klášter v Nepomuku (Pomuku). Mniši přišli z Ebrachu v Německu. První opati byli po sobě: Konrád, Hermann, Hardmund, Heinrich, Berhold. Tak bylo i dále.

Roku 1144 založen klášter premonstrátek v Doksanech. Mnišky přišli ze Steinfeldu v Německu. Jejich ochránkyní byla manželka Vladislava II. Gertruda Rakouská. Tento klášter se stal vychovatelem dcer panujících rodů Přemyslovců i české šlechty.

Roku 1145 založen cisterciácký klášter v Plasech. Mniši byli Němci a přišli z Langheimu v Německu.

Roku 1156 založen klášter křižovníků v Praze. Mniši byli Němci.

Roku 1159 založen klášter johanitů v Praze. Po pražském následovaly pak další johanitské kláštery: v Manětíně (1182), ve Stříbře (1183), v Mladé Boleslavi v Kadani, v Blatné, v Ploškovicích a Hořovicích.

Roku 1150 klášter benediktinů v Podlažicích u Chrudimi. Založen šlechticem Vrbatou. Odkud přišli první mniši, nebylo lze zjistit.

Roku 1164 klášter benediktinek v Teplicích. Mnišky byly Němky. Klášter byl vybaven druhou manželkou Vladislava II., Němkou Juditou Durynskou.

Roku 1177 klášter cisterciáků v Mnichově Hradišti, osazen německými mnichy z Plas.

Roku 1181 založen klášter premonstrátek v Dolnjích Kounicích na Moravě. Mnišky byly Němky a přišly z Louňovic. O založení kláštera se přičinil želivský opat Petr a podpřevor Eberhard, oba Němci.

Roku 1184 založen klášter premonstrátů v Milevsku u Písku šlechticem Juříkem z Milevska. První opat byl Němec, jménem Gerlach.

Roku 1190 založen klášter premonstrátů v Louce na Moravě. Mniši byli Němci. Obec Louka obdržela německé jméno Klosterbruck.

Roku 1190 založen v Praze klášter strážců Božího hrobu. Mniši byli Němci. Zakladateli kláštera byli rodní bratři: Všebor a Kojota z Hněvina Mostu.

Roku 1193 založen klášter premonstrátů v Teplé. Zakladatelem byl český šlechtic Hroznata. Mniši (němečtí) přišli ze Strahova.

Roku 1194 založen klášter cisterciáků v Mašťově. Němečtí mniši přišli z bavorského kláštera Waldsassen.. V roce 1200 přesídlili do Oseku. Klášter zůstal stále německý.

Roku 1199 založen klášter premonstrátek v Chotěšově. Mnišky (Němky) přišly z Doksan. Zakladatelkou byla česká šlechtična Vojslava, sestra Hroznatova.

Roku 1202-1205 založen klášter cisterciáků na Velehradě na Moravě. Mniši vesměs Němci přišli z Plas. Počáteční skupina se skládala ze šesti mnichů, kteří se jmenovali: Tezelin, Walkun, Eberhart, Gernung, Hartmut a Pertold. Brzy poté přišla další skupina šesti německých mnichů. Zakladatelem byl Přemyslovec Vladislav Heinrich, markrabě moravský, který klášter bohatě vybavil. Svěcení dohotoveného chrámu se kromě světitele biskupa olomouckého Angličana Roberta a zakladatele Vladislava Heinricha zúčastnili význační hosté: král Přemysl Otakar I., jeho syn a později nástupce, Přemysl Otakar II., nitranský biskup Jakub, opati z Třebíče, kláštera Hradiska a ze Světlé (Zwettel) v Rakousku. Je proto směšné, když Bohumil Boček T. J. v brožuře „Podzemní Velehrad“ píše tak, jakoby vznik kláštera měl nějakou souvislost s myšlenkou cyrilometodějskou. Jednak cisterciáci byli tuzí Němci, jednak vznik kláštera spadá do doby, kdy památka sv. Cyrila a Metoděje byla od latinských církevních činitelů vyhlazena. Klášter si udržel vnitřní německý ráz mnoho set let, jako všechny cisterciácké kláštery. V samé brožurce jsou uvádění ještě z 16. a 17. století opati s německými jmény: Mikuláš Kromer. Ekard ze Swoben, Jan Greifenfels. Chrám byl tehdy zasvěcen památce Nanebevzetí Panny Marie, avšak nikoliv též sv. Cyrilu a Metoději. Na sv. Cyrila a Metoděje se tam začalo vzpomínat až později. Jak záleželo cisterciákům na památce slovanských apoštolů, vidět ze soch, které v okolí kláštera postavili sv. Luitgardě, sv. Bernardu, sv. Rosalii a sv. Vendelínu, ne však sv. Cyrilu a Metoději.

Roku 1209 založen klášter premonstrátů v Zábrdovicích u Brna. Odkud přišli mniši, nebylo lze zjistit.

Roku 1211-1240 založen premonstrátský klášter v Nové Říši. Založili jej páni z Hrádku. První probošti byli Hermann a po něm Gottfried.

Roku 1213 založen klášter benediktinek v Polici. Bližšího nic nezjištěno.

Roku 1213 klášter premonstrátek v Olomouci.

Roku 1214 klášter s nemocnicí křižovníků na Hradisku u Znojma (někdy Pöltenberg). Mniši byli Němci.

Roku 1217 založen klášter řádu německých rytířů v Praze, v tzv. německé ulici u sv. Ducha na Roštci. Členové tohoto řádu museli být jen Němci rytířského původu. Jejich tehdejší velmistr Herman von Salza byl přítelem Přemysla Otakara I. (1197-1230), od něhož řád obdržel velké výsady: byly i se svými poddanými vyňati z jakékoliv jiné pravomoci, osvobozeni od jakéhokoli cla a všechny budoucí nákupy nových pozemků byly jim dopředu povoleny. Dostávali ohromné dary na pozemcích. Vbrzku měli v českém království 29 komend (=užívání církevního obročí, řádových okrsků, Pozn. red.), nemocnic s majetkem v těchto místech mimo Prahu: v předměstí Plzně (darem nemocnice sv. Magdaleny od Konráda z Dobřan [1222]), v samé Plzni (u sv. Bartoloměje [1224]), v Biřkovicích u Litoměřic (1233), v Řepíně u Mělníka (1236), v Miletíně (dar Domaslavy vdovy po Zbraslavovi [1241]), v Dobrovicích (dar šlechtice Jana, syna Zbraslavova [1242]), v Chomutově (dar Bedřicha, syna Načerata z Chomutova [1252]), dále velkostatek Křima, dar Chotěbora z Řečic v roce 1281 a dvůr Tureč od Vratislava z Mašova v roce 1282, v Chebu (1258), v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě (1270, až do toho roku se nazývalo město jen Brod), v Jindřichově Hradci (1270), v Hradci Králové (1280), v Mladé Boleslavi, v Kolíně, v Čáslavi, v Ústí, v Lobošicích, v Klatovech (vymohli si německého kazatele při farním chrámu), v Lodhéřově, v Bozotevsi, v Letařovicích, v Předlicích, v Manině, v Bíteši, Hostěradlicích, v Holoslavicích v Novosedlicích, v Krumlově, v Opavě, v Křenovicích, v Deblíně, v Hrotovicích, v Neplachovicích, v Krnově, v Holasovicích a v Bruntále. (Byl to vlastně stát ve státě, mající četné opěrné body v Čechách, na Moravě i na Opavsku a Krnovsku.)

Roku 1220 založen klášter dominikánů ve Znojmě. Tento klášter byl založen dvěma Poláky - Česlavem a Hyacintem, kteří pak založili ještě kláštery v Olomouci (1224) a v Praze (1226). Dominikáni obdrželi od papeže Řehoře IX. privilegium kázat a zpovídat kdekoliv a provádět inkvizici (pátraní po kacířích) i bez vědomí a svolení příslušného biskupa a faráře. Sídlo hlavního inkvizitora pro český stát bylo v Praze.

Kromě uvedených už tří klášterů byly ještě ve 13. století zřízeny další mužské: v Plzni (1220), v Litoměřicích (1236) - darem Kaplířů ze Sulenic, v Turnově (1250) - darem Beneše z Vartenberka, v Jablonné (1250) - darem Jaroslava Berky, v Králové Hradci (1250), v Lounech (1253) - vybaven králem Václavem I. (1230-1253), v Nymburku (1257) - vybaven králem Přemyslem Otakarem II. (1253-1278), v Budějovicích (kolem roku 1260, vybaven opět Přemyslem Otakarem II..), v Písku (1280), v Ústí, v Kotlině v Chrudimi a Jaroměři.

Kromě toho kláštery dominikánek: v Praze na Újezdě (1293) - péčí probošta Jana z Vyšehradu a mimo to darem pražského občana Rolka, který věnoval obec Hradec, načež následovaly ve 14. století dary Konráda z Hrobu, který věnoval v roce 1320 mlýn na Pšovce u Mělníka, Oldřicha z Říčan, který v roce 1324 věnoval dvůr a obec Kreslíce, a též jiných osobností, a v Hradci Králové. Celkem bylo podle dr. Frinda ve 13. století zřízeno 18 dominikánských klášterů. Přičiněním zmíněných Poláků Česlava a Hyacinta byly tyto kláštery v českém státě spojeny s dominikánskými kláštery v Polsku ve společnou polsko-českou řádovou provincii. Poněvadž však v českém státě byly jinak dominikánské kláštery v německých rukou, stala se polsko-česká provincie neudržitelnou. V roce 1307 se dominikáni v českých zemích odtrhli od polských a byla vytvořena zvláštní česká řádová provincie dominikánská, připojena k dominikánům v Německu. Na generálním shromáždění (kapitole) konané téhož roku ve Štrasburku, byl generálním vikářem české provincie jmenován Eckchard. Je zajímavé, že do roku 1307 přibyly v českých zemích ještě další dva mužské a čtyři ženské kláštery dominikánské.

Roku 1225 založen klášter cisterciátek v Oslavanech. Bližší zprávy nebylo lze nalézt.

Roku 1225 klášter křižovníků ve Strakonicích (za panování Přemysla Otakara I., a to darováním statků od šlechtice Bavora ze Strakonic a jeho manželky Bolemily. Mniši byli Němci.

Roku 1230 klášter strážkyň Božího hrobu ve Světci u Teplic, řeholnice byly Němky. V roce 1287 byl klášter velmi bohatě vybaven.

Roku 1232 založen klášter františkánský v Praze u sv. Jakuba, mniši přišli z Mohuče v Německu. Rozšířili se stejně rychle jako dominikáni, ba ještě rychleji. Do konce 13. století byly zřízeny mužské kláštery: v Praze u sv. Ambrože (1233), v Praze na Františku: (1234), v Litoměřicích, (1235). První mniši byli Italové, kteří obdrželi velké dary: od Konráda z Litoměřic, který jim postavil nemocnici a odkázal 11 budov v Praze, od Ježka z Kamence a Čakovic, od Mikuláše Zahoky z Vesky, od Kristiána z Černoseku, od Alžběty ze Záhořan aj. V Hradci Králové (1240) zřízen klášter na základě kázání Bertholda z Řezna, jehož německé kázání převáděl v chrámě do češtiny Petr Odranec z Hradce. Tento františkán Petr Odranec doprovázel Bertholda po celých Čechách při jeho kázáních. Založení umožnili velkými dary: Hynek Berka z Dubé, Bernhard a Mikuláš Košťálové ze Střezminic, Beneš z Ryzenburka a šlechtičny Zdeňka a Materina z Křince. Dále: v Kadani (1240), v Mostě (1240), ve Stříbře (1253), v Žitavě (1244) - založen Čáslavem z Ronova a Zdislavem ze Znojma, v Plzni (1263), v Bechyni (1281), v Mladé Boleslavi (1293) - darem Jana z Michalovic, v Novém Bydžově, ve Vysokém Mýtě, v Domažlicích, v Čáslavi, v Žatci, v Chrudimi. Ženské pak: v Praze na Františku (1234), současně s mužským, nahoře uvedeným, založen blah. Anežkou Přemyslovnou, dcerou krále Přemysla Otakara I. a sestrou krále Václava I. (II.)10 (1230-1253), která první františkánky (klarisky) povolala z Itálie, seznámivši se se sv. Klárou. Jejími duchovními vůdci byli Němci, a to napřed Konrád z Wormsu a po něm Theodorich z Kutné Hory, také národnosti německé, a další v Tišnově. Kromě těchto bylo zřízeno ještě do roku 1284 dalších 11 klášterů mužských a ženských. V roce 1255 byla založena česká františkánská provincie, česká ovšem jen podle země a ne podle národnosti. Řád byl ovládán Němci (před rokem 1255 příslušel k provincii saské), v jejich rukou zůstala správa řádu i nadále. Sama královna, manželka Václava I. (II.) Němka Kunigunda (Kunhuta) Staufská, velká přítelkyně řádu, nesouhlasila s takovou nesrovnalostí a stěžovala si kardinálu, protektoru františkánského řádu na to, že čeští členové řádoví jsou oproti německým stále zastrkováni do pozadí. Vytýkala řádovému provinciálnímu vedení, že české členy systematicky přesazuje do Německa a do Čech posílá členy německé a žádala také generálního ministra řádu, aby zvláště řádového člena Čáslava ponechal ve vlasti a neposílal ho do ciziny. Královna Kunigunda rozuměla slovu „Čech“ ve smyslu státním a ne národním, ale i při tomto chápání byli do tohoto pojmu zahrnuti vedle Němců v Čechách narozených a tam příslušných též rodilí Češi, jako například, jmenovaný Čáslav, který královnu pravděpodobně o tuto přímluvu sám prosil.

Roku 1238 založen klášter křižovníků s červenou hvězdou v Praze, a to pomocí bl. Anežky Přemyslovny a její nevlastní matky Konstancie Uherské, která byla druhou manželkou Přemysla Otakara I. Anežka odevzdala křižovníkům nemocnici na Františku, ke značné nespokojenosti františkánů, k jejichž řádu sama příslušela. Křižovníci se ještě ve 13. století usadili dále ve Stříbře (1244), v-Mostě (1253), v Litoměřicích (1257), v Chebu (1271) a v Klatovech (1288), takže měli šest klášterů, po nichž ve století 14. následovaly další. Všechny křižovnické kláštery byly německé.

Roku 1240 založen klášter templářů v Praze u sv. Vavřince a druhý v Celetlné ulici. Další kláštery byly v Uhříněvsi (1292), Čakovicích (1294), v Novém Dvoru (1297), v Budyni, Blatné, Králové Hradci, Liticích, Košíři a Zelené Hoře. Celkem jich bylo jedenáct. Členové byli Němci.

V letech 1245-1281 byla olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburgu (Sasem) založena kolegiátní kapitula v Kroměříži.

Roku 1251 založen klášter cisterciáků ve Žďáru, majetkově vybaven Bočkem z Obřan na přání jeho tchána Přibyslava. Řeholníci byli Němci.

Roku 1251 klášter johanitů ve Strakonicích. Němci.

Roku 1256 klášter cyriaků v Praze, založený Přemyslem Otakarem II. Řeholníci Němci.

Roku 1257 klášter cisterciáků ve Skalici, založený Dietrichem von Kugelweitem, biskupem v Mindenu, který před tím byl kancléřem českého království a z Mindenu odešel do Magdeburku jako arcibiskup. Mniši byli Němci.

Roku 1259 klášter cisterciáků ve Vyšším Brodě, mniši přišli z Witheringu v Rakousku. Založen Vokem z Rožmberka.

Roku 1259 klášter magdalenek (kajících sester) v Dobřanech. Národnost mnišek nebylo lze zjistit.

Roku 1262 klášter augustiniánů ve Zbirově (sv. Benigy-Dobrotivé). Založen Oldřichem Zajícem z Waldeku, který mu daroval panství Týn a obec Trnovou. Národnost mnichů nebylo lze zjistit.

Roku 1263 klášter cisterciáků ve Zlaté Koruně. Mniši Němci přišli z Heiligenkreuze v Rakousích.

Roku 1263 klášter augustiniánů v Šopce (?) u Mělníka, založen Smilem z Četova a Pavlem z Lučence. Velkými dobrodinci jeho byli též páni Bečnovští, kteří klášteru darovali panství Mlačice, a Jan z Bičkovic, který mu daroval dvůr, i Jan z Obříství. Národnost mnichů nezjištěna.

Roku 1265 klášter cisterciátek v Havlíčkově (Německém) Brodě. Mnišky byly Němky. Klášter nazývaly Frauernthal (Vallis virginum).

Roku 1277 klášter cisterciáků v Pohledu. Mniši Němci.

Roku 1278 klášter augustiniánů v Praze u sv. Tomáše. Založen Přemyslem Otakarem II. Velkým dobrodincem jeho byl též král Václav II. (1278-1305), syn Přemysla Otakara II., jakož i Konrád z Litoměřic. Přišli sem mniši od sv. Benigny-Dobrotivé ve Zbirohu u Berouna. Národnost neznámá.

V letech 1260-1280 klášter cisterciátek „Porta coeli“ v Tišnově. Mnišky byly Němky.

Roku 1282 klášter magdalenek v Mostě. Národnost neznámá.

Roku 1288 klášter augustiniánů v Domažlicích. Založen králem Václavem II. (1278-1305) a jeho první manželkou Jutou Habsburskou. Národnost neznámá.

Roku 1292 klášter cisterciáků ve Zbraslavi (nazývaný Königsaal), založen králem Václavem II. Mniši Němci.

Roku 1295 klášter cyriaků v Pardubicích, založil Arnošt Malovec z Hostýna (otec arcibiskupa Arnošta z Pardubic), který jim daroval dvůr Pardovice. Národnost mnichů neznámá.



I když tento seznam není úplný, vždyť pokud je mi známo, nebyl příslušný materiál z tohoto hlediska dosud zpracován a i když jsem nemohl zjistit, zda v Mnichově Hradišti byli benediktini vystřídáni cisterciáky, nebo zdali oba kláštery trvaly vedle sebe, a konečně i když o národnosti mnichů usídlivších se v některých klášterech nebylo lze se dočíst, přece jsme oprávněni učinit si docela jasný obraz o tom, co znamenaly tyto kláštery pro české křesťany.

Počítáme-li jen ta místa, u jejichž jmen je připsán rok založení, vychází najevo, že v českých zemích, odezírajíc od farností, byla do roku 973 do roku 1295, tedy během 322 let založena 2 biskupství, 2 sídelní kapituly, 5 kolegiátních kapitul a 116 klášterů, celkem tedy 125 pevných a bohatě vybavených středisek latinské církve. A poněvadž podle souvislosti, v níž dr. Frind ve svých církevních dějinách Čech uvádí ostatní kláštery, u nichž rok založení neudává, lze soudit, že i tyto kláštery vznikly před 14. stoletím, jest možno tvrdit, že průměrně v každých dvou letech byla u nás zřízena bašta latinské církevní orientace.

Slovanský klášter sv. Prokopa na Sázavě zůstal zjevem ojedinělým. Ne však proto, že by slovanské kláštery snad v důsledku náboženské a kulturní nemohoucnosti sázavského kláštera bylo zbytečno zakládat, vždyť náboženská, národní i kulturní práce slovanských mnichů na Sázavě byla velmi plodná, soudíc ze zachovalých zpráv i z trvalé lidové tradice, jež po sobě zanechali, nýbrž z příčin jiných. Slovanská Sázava se stala obětí latinské orientace Přemyslovců, z nichž jen někteří si uvědomovali nebezpečí latinského kléru pro národ, jakož i obětí nenávisti německého duchovenstva, jež v důsledku latinské orientace přímo zaplavilo české země.

Na biskupském stolci pražském seděli v první době (vyjma léta 982-997, kdy byl biskupem sv. Vojtěch) od roku 973 až do roku 1030 samí Němci. Sídelní kapitula se skládala z Němců a teprve později dostal se jako kanovník do ní Vratislav, bratr vévody Břetislava I. (1034-1055). Za nepřítomnosti Vojtěchovy byl kapitulním proboštem Němec Williko. Vévodové Oldřich (1012-1034) a Břetislav I. byli příznivci slovanské bohoslužby a založili klášter na Sázavě. Stalo se to za biskupa Severa (1030-1067), který ke vzniku a trvání slovanské Sázavy přihlížel nerad a mlčel jen kvůli vévodovi Břetislavu I., proti němuž se však v roce 1041 tajně paktoval s římsko-německým císařem Jindřichem III., který nato společně s rakouským markrabětem Leopoldem téhož roku udeřil na Čechy ze severu, západu a jihu a přinutil Břetislava, toužícího po samostatnosti, ke slibu věrnosti.

Po biskupu Severovi následoval Přemyslovec Gebhard (Gebehardus, 1068-1090), který byl pokřtěn na jméno Jaromír, ale při biskupském svěcení přijal jméno Gebhard. Byl zapřísáhlým nepřítelem slovanské bohoslužby. Stal se dokonce kancléřem německé říše, tedy jejím nejvlivnějším funkcionářem. Gebhard se postaral také o to, aby proboštem sídelní kapituly v Praze byl ustanoven energický Němec Markus. Za Gebhardova nástupce ve funkci biskupské - Kosmy (1091-1098), který byl české národnosti, byli slovanští mniši definitivně vypuzeni ze Sázavy. Po Kosmovi se stal pražským biskupem lotrinský Němec Hermann (1099-1122), po němž následoval opět Němec Menhart (1122-1134).

Ze 116 klášterů, založených od roku 973 do roku 1300, u nichž je rok vzniku znám, je bezpečně zjištěno u 101, že do nich přišli mniši němečtí, u ostatních (benediktinský v Třebíči, benediktinský v Podlezicích, premonstrátský v Zábrdovicích, cisterciátek v Doubravníku, benediktinek v Polici, premonstrátek v Olomouci, křižovníků na Hradisku u Znojma, cisterciátek v Oslavanech, magdalenek v Dobřanech, augustiniánů u sv. Tomáše v Praze, magdalenek v Praze, augustiniánů v Domažlicích a cyriaků v Pardubicích), u nich jsem nemohl zjistit, odkud obdržely mnichy, lze podle všech okolností s jistotou předpokládat totéž. Čeští lidé se ve všech klášterech bez rozdílu mohli uplatňovat jen velmi těžko a pomalu. Tak například o Strahovu a ostatních premonstrátských klášterech je známo, že ještě ve 14. století za Karla IV. (1346-1378), tedy asi po 200 letém jejich trvání, měli v nich němečtí mniši stále rozhodující vliv, takže čeští byli nuceni těžce bojovat o zrovnoprávnění.

Je třeba uvážit, jaké důsledky po stránce psychologické musela v duši českého lidu (neboť v 11. století, ba i ve 12. století ani v Čechách, ani na Moravě, ani ve Slezsku Němců ještě téměř nebylo) vyvolat tato záplava německých mnichů, usazujících se v zakládaných a velmi bohatě dotovaných latinských klášterech. Mnichů, kteří vystupovali na základě tohoto bohatství, a též jako reprezentanti německo-říšské myšlenky, s neskrývaným sebevědomím lidí privilegovaných. Jak nepříznivý vliv to muselo mít na náboženský život českých věřících, jak to uráželo jejich národní cit. Nelze se divit, že docházelo místy a časem k projevům odporu.

Tak když po smrti biskupa Severa (†1067) měl být ustanoven jeho nástupcem Sas Lanzo, probošt kolegiální kapituly v Litoměřicích a jinak vynikající a šlechetný kněz, nastalo proti tomu takové pozdvižení, že od tohoto úmyslu muselo být upuštěno. Biskupem se stal uvedený už Přemyslovec Jaromír - Gebhard, který však byl odrodilcem a po stránce národní byl horší, než by snad byl býval Lanzo. Také při pohřbu biskupa Menharta (1122-1134) vynikající olomoucký biskup, Čech Jindřich Zdík (1126-1150), snad aby předem utlumil projevy nevole proti nadvládě Němců v církvi u nás, považoval za nutné ve své smuteční promluvě říci přítomným chlácholivě: „Odpusťte mu (tj. Menhartovi), ubohému cizinci!“

Ačkoliv kláštery měly tehdy širší obor působnosti než v přítomné době, kdy stát se stará o mnohé věci, kterých dříve si nevšímal, a konaly záslužné dílo křesťanské lásky svými nemocnicemi, pracujíce nad to též kulturně, přece ohromné klášterní velkostatky, které se tehdy vytvořily, nemohly mít příznivý vliv na život náboženský.

Ne bez příčiny řekl Kristus: „Pravím vám, že bohatý nesnadno vejde do království nebeského“ (Mat. 19, 23). Nelze si vůbec představit, že by Spasitel byl chtěl nebo mohl hlásat království Boží v podobě premostrátského nebo cisterciáckého opata, německého řádového velmistra nebo latinského biskupa, jak se jejich typy uvnitř západní církve vytvořily ve středověku, nebo že by takové typy kazatelů evangelia mohly konat a vykonávat tak kvalitní křesťanskou práci misijní, jaké svět potřebuje. Ať nikdo neříká, že vytvoření typu bylo vynuceno poměry. Křesťanství jest povoláno poměry překonávat, kdežto zde bylo samo překonáno poměry.

Nelze popřít, že zakládáním tak bohatých klášterů projevila se určitá změna v chápání křesťanské víry, která znamenala značné vnitřní oddálení se od pramenů křesťanství. Jest jisté, že vysoké zásady křesťanské víry mohly jen pomalu pronikat a formovat život národů jednak pohanských, jednak více méně primitivních. Běží však o to, zdali církevní činitelé, přihlížející k daným poměrům, nepřizpůsobili se jim sami příliš. Zdali přitom nebyli vedeni motivy méně výchovnými a více sobeckými, aby se spolu mohli sami svézt při respektování poměrů.

Kdo se zabýval studiem misií, ať ve starých dobách, ať v době moderní, ví, že misijních cílů náboženských a mravních dosahuje se v každém prostředí lépe, jistěji a konečně také rychleji, když se misionáři přizpůsobují vnějším formám misijního prostředí, avšak zůstávají věrni evangelijním ideálům. I divoch pozná, žije-li misionář podle evangelia nebo ne.

Stálo by za to vystopovat vznik a vývoj onoho duchovního rozpoložení, v němž čeští lidé, obětujíce celá jmění na zřízení křesťanských institucí, dovedli je odevzdávat do rukou lidem cizího jazyka, kteří tento svůj jazyk uplatňovali nejen v českém prostředí jako takovém vůbec, nýbrž i oproti samým dárcům. A činili to se samozřejmostí, kterou by, myslím, zcela právem bylo lze kvalifikovat jednak jako provokaci, jednak jako tvoření národně-mocenských pozic, namířených proti národnosti dárců. Nebylo to ze strany dárců přímo fanatické závodění v sebezotročování? Nebyly pokusy Milady Přemyslovny a Vojtěcha Slavníkovce o usazení benediktinek a benediktinů italských v Praze a v Břevnově anebo, má-li pravdu dr. Frind, pokus z doby Vratislava II. usadit italské benediktiny z Monte Cassina v Opatovicích, dále pokus Poláků Česlava a Hyacinta o spojení dominikánů v českém státě s dominikány v Polsku ve společnou řádovou provincii a též pokus o usazení italských františkánů v Litoměřicích diktovány prohlédnutím do budoucích věcí? Pokusy ty však neměly úspěchu. Vývoj šel v důsledku vazalského poměru Čech k německé říši dále vyšlapanou již cestou i ve 14. století.

Křižovníkům byly zřízeny nemocnice v Ústí (1327), v Kouřimi (1338), v Budějovicích (1331), v Písku (1351), v Sušici (1352), v Blatné a Dobřichovicích; cisterciátkách klášter ve Starém Brně (1325);

františkánům kláštery v Benešově (1320) a v Českém Krumlově (1357 - založen Oldřichem, Petrem Jodokem a Janem z Ražmberka);

františkánkám kláštery v Panenské Týnici (1321 - Plichtou ze Zerotína) a v Českém Krumlově (1361- Anežkou z Rožmberka a Annou z Lipé);

benediktinům v Přimdě (1306) a v Broumově (1352);

německému řádu v Klášterci u Žatce (1379); augustiniánům v Sušici (1320 - královnou Eliškou, manželkou Jana Lucemburského), v Roudnici (1332 - biskupem Janem z Dražic), v Bělé (Weisswasser - 1340 - zemským hejtmanem Hynkem Berkou z Lipé), v Outerý u Bezdružic, Neumarkt bei Wesetitz (1342 - Bohuslavem ze Švamber-ka), v Jaroměři (1349 - Arnoštem z Pardubic), v Rokycanech (1349 - taktéž Arnoštem z Pardubic), v Praze na Karlově (1351- Karlem IV.), na Bezdězi (rok neznámý, ale Karlem IV.) v Litomyšli (1356 - biskupem litomyšlským Janem II.; biskupství litomyšlské trvalo jen krátce), v Sadské (1362 - založen Karlem IV.), v Třeboni (1367 - bratry Oldřichem, Jodokem a Janem z Rožmberka), v Lanškrouně (1371- biskupem Petrem Jelitem) a v Ročově (1373 - Albertem z Kolovrat);

augustiánkám v Praze (1356 - Karlem IV.);

magdalenkám v Lounech (1331 - založil Bero z Loun);

cyriakům v Nových Benátkách (1340 - pražkým biskupem Janem z Dražic, jakož i dalšími dobrodinci Haškem ze Struže, Alešem z Dubé, Petrem Tomkem z Bratronic, Janem Sekýrou z Luček, Benešem ze Starých Benátek, Albertem z Ledče a Zikmundem z Ledče;

kartuziánům v Praze, tzv. Mariánská zahrada (1341 - králem Janem Lucemburským a jeho synem Karlem); v Trž ku u Litomyšle, tzv. Keř Mariin (1376- biskupem litomyšlským Albertem ze Šternberka).

Snad byly ve 14. století založeny ještě některé jiné, jež jsem nemohl zjistit. Avšak i tyto vyjmenované, připočteme-li k nim slovanský klášter (Na Slovanech) v Praze, dosahují počtu 34, což znamená, že každého třetího roku byl i ve 14. století založen nový klášter. Slovanský byl mezi nimi opět jedinou bílou vlaštovkou. Karel IV. žádal sice papeže Klimenta VI. (1342-1352) o povolení ke zřízení několika slovanských klášterů v různých místech Čech a odůvodňoval svou žádost tím, že v království českém i zemích s ním sousedících, které přináležejí k témuž jazyku a plemeni, jsou mnozí schizmatikové (rozkolníci) a nevěřící, kteří, když se jim svaté Písmo v latinském jazyku předkládá, objasňuje neb hlásá, nechtějí je chápati a nemohou býti tedy s prospěchem obraceni na víru křesťanskou, ale papež bulou z 9. května 1346 dovolil zřízení jen jednoho slovanského kláštera.

Že byli v Čechách lidé, kteří si dovedli představit, jaké následky tato záplava české země německými mnichy může mít po stránce náboženské i národní, vysvítá z případu pražského biskupa Jana z Dražic (1301-1343), který v roce 1332 založil v Roudnici augustiniánský klášter, do něhož povolal první mnichy z Itálie, a to pravděpodobně z Pavie. V zakládací listině ustanovil, že do tohoto kláštera smějí vstupovat a být přijímáni jen Češi, jejichž otec i matka byli české národnosti. Jsa jinak synem své doby a prosáklý tehdejším duchem latinské církve, která i takové skutky, jež se neprotivily náboženství, trestala vyloučením z církve, ustanovil při tom současně, že má být z církve vyobcován každý, kdo by do roudnického kláštera vstoupil, aniž by vyhovoval této podmínce. Jak velké bylo asi jeho rozhořčení na příval německých mnichů, když se odhodlal k takovému radikálnímu počinu. (Toto ustanovení zakládací listiny kláštera roudnického bylo však již za 17 let, v roce 1349, patrně na podnět Karla IV. Arnoštem z Pardubic zrušeno).

Jan z Dražic byl vůbec mužem statečným. Nebál se vystoupit proti zlořádům, jež v církvi latinské se už v hojné míře dostavovaly v důsledku zesvětáčtění duchovenstva a vedly k velkému úpadku náboženství. Nesouhlasil s velkými pravomocemi dominikánů a františkánů, kteří jsouce podřízeni přímo papeži, ignorovali biskupy a faráře a často postupovali svévolně při provádění inkvizice. Dal proto v roce 1318 domnělé kacíře, kteří od řeholních inkvizitorů byli odsouzeni do žaláře, svými vlastními sluhy ze žaláře vyvést a osvobodit.

Tímto činem vyvolal proti sobě velký odpor zahanbených mnichů, kteří se spojili s německými šlechtici přišlými do Čech s Janem Lucemburským a byli nespokojeni s rázným vystupováním biskupa. A poněvadž biskup předtím nepotvrdil zvolení Němce Heinricha ze Schönburgu proboštem litoměřické kapituly, podal tento postižený kněz společně s mnichy na něho u papeže žalobu pro propuštění kacířů z vazby a tedy pro domnělé nadržování kacířství, jakož i pro vzpouru proti papežskému stolci. Proces se protáhl na velkou řadu let, třebas hned na začátku bylo patrno, že biskup skutečného kacířství, bylo-li skutečným kacířstvím, nijak nepodporuje, naopak sám je vykořeňuje, jak může. Ale žalobci navrhovali znova nové a nové svědky, kteří měli dokázat biskupovu vinu. Král Jan Lucemburský, postrádaje přítomnosti biskupovy, žádal o urychlení procesního řízení. Papež však rozhodnutí odkládal patrně též z důvodu, aby krále silněji zainteresoval pro své plány, namířené proti císaři Ludvíku Bavorovi (1314-1347), jehož nástupcem se stal pak Karel IV.

Nakonec však musel přece biskup Jan z Dražic být propuštěn domů. Bylo shledáno, že se nadržováním kacířství neprovinil, za to však byl Heinrich ze Schönburgu potvrzen jako probošt litoměřický. Také o mniších bylo prohlášeno, že jsou v právu, provádějí-li inkvizici na biskupu nezávisle.

Ale spor mezi mnichy a biskupem neutuchal. Za biskupem, který soudním řízením byl celých 11 let držen mimo vlast, stálo kněžstvo z duchovní správy, za mnichy německé občanstvo a německá šlechta, která přišla do Čech s Janem Lucemburským. Ve vysokém duchovenstvu byli stále Němci v převaze, nižší duchovenstvo bylo české. V roce 1331 dal biskup dva františkány (minority) zatknout, poněvadž z kazatelny brojili proti farnímu duchovenstvu, pražští němečtí občané si však vynutili jejich propuštění. V roce 1334 došlo k otevřenému výbuchu nepřátelství, když den před svátkem sv. Jakuba farní duchovenstvo četlo z kazatelen bulu papeže Bonifáce VIII. „Super cathedram“, kterou se pravomoc mnichů omezovala. Minorité vtrhli do farních kostelů a vytrhávali farářům bulu z rukou. V týnském kostele a pak na Staroměstském náměstí došlo k pustým bitkám, při nichž bylo mnoho raněných. Obě strany o sobě vzájemně prohlašovaly, že jsou v klatbě. Biskup Jan z Dražic zakázal věřícím podporovat příště minority almužnou. Tu zakročil energicky mladý korunní princ Karel a donutil obě strany k vyrovnání. Jaké byly národnostní poměry v klášterech zvláště u cisterciáků, vysvítá z toho, že Karel IV., který si ve státě nepřál žádných národních bojů, v prosinci roku 1348 napomenul generálního opata cisterciáckého, aby nařídil opatům v Čechách by při přijímání noviců nevylučovali domácích žadatelů, z čehož lze soudit, že tito opati povolávali ještě ve 14. století mnichy z Německa, a ne z Čech.

Němečtí mniši neopomíjeli ovšem kulturní práci a byli průkopnicky činní též v obhospodařování pozemků. Jejich hospodářská práce po stránce technické měla zajisté výchovný vliv na český lid, ale po stránce psychologické mohla na něj působit jen depresivně, zvláště když se mniši k němu chovali jako povýšení cizinci. Jejich kulturní práce pak se ho dotýkala jenom nepřímo, poněvadž byla vázána na používání latinského jazyka.

Pováží-li se, že velké bohatství klášterů pocházelo vesměs z majetku českého, ať už to byl majetek koruny, biskupství nebo šlechty, a že sloužil především jejich mnišskému osazenstvu, které s místním národem nechtělo splynout a mělo vedle čistě církevních úkolů na mysli hlavně své hmotné zájmy (z listinného materiálu je patrno, že opati se o nic tak nestarali, jako o rozmnožení statků a o osvobození od poplatků), jakož i zájmy německé říše, lze snadno se domyslet, co tu české věci unikalo hodnot duševních, hmotných i politických, a že pro ni ze všeho toho zbývaly více méně jen nahodilé drobty. Jak různě tyto poměry působily na sebevědomí německých mnichů i jejich návštěvníků z Německa na jedné straně a jak na druhé straně na náš lid domácí!

Historik Jan Slavík má pravdu, tvrdí-li, že pokřesťanštění Čech, doprovázené rušením řádů pohanských a zaváděním nových řádů, založených na zcela jiných základech, nutně si vyžadovalo lidí, kteří by pomáhali organizovat stát a společnost podle těchto nových řádů, a že po zániku slovanské bohoslužby nezbylo než volat kněze z Německa, neboť tuto práci mohli v té době obstarat jen křesťanští kněží. Je však otázka, zda němečtí kněží, zvláště pak řeholníci, jednali správně, když se od lidu domácího po stránce jazykové i národní tak vytrvale odlučovali, a jestli jednali správně čeští panovníci, když k tomu pasivně přihlíželi.

Každá misijní práce konaná za účelem získáni nového národa pro víru křesťanskou vyžaduje pro první dobu zahraničních kněží. Neznám však případu, že by kdykoliv a kdekoliv na zeměkouli byli si kněží misionáři počínali tak, jako němečtí kněží u nás a u středoevropských Slovanů vůbec. Všude cizí kněží misionáři přinesli v zájmu misií pro Kristovo evangelium v oběť více méně všechno. Nechodili na koturnech vysokého jinonárodního sebevědomí, ale splývali s domácím lidem. Nedělali politiku, a jestli přece, tedy ve prospěch lidu a státu, v němž působili. Tak postupovali sv. Cyril a Metoděj. Nechtěli nic pro sebe a ničím nedali najevo úmysl dostati Moravany do vazalského poměru k byzantské říši, ale naopak nemysleli na nic jiného, než na dobro národa, k němuž přišli, a práci svou konali tak, aby nejen nekřížili možnost vybudování jeho vlastní samostatné státní organizace, nýbrž ji podpořili.

Také na Rusi byli dlouho činni řečtí misionáři, a bylo to v době, kdy byzantská říše byla ještě silná a měla starou a dobrou státní tradici. A přece tito řečtí kněží a řeholníci konali bohoslužbu slovansky, mluvili slovansky a nezakládali na Rusi řecko-národní mocenské a politické pozice ve prospěch Byzance. Na metropolitních stolcích v Kijevě byli několik set let Řekové (kdežto biskupové byli hned v prvním pokolení ruští lidé), kteří však nezneužívali své funkce na škodu Ruska a ve prospěch své vlasti, nýbrž měli na mysli jen utvrzení víry. Šlo jim o zabezpečení řádného vývoje nové církve, aby až dospěje mohla sama jít správnou cestou a prospívala i bez vrchního dozoru řeckých metropolitů. I na Rusi se začaly časem ozývat hlasy, že by už měl být metropolitou Rus, ale to se jednak týkalo jen místa metropolity, neboť biskupské stolce, jak již řečeno, byly vesměs obsazovány ruskými lidmi, a jednak jakmile byl ustanoven první Rus metropolitou, ukázalo se, že je to předčasné, čímž se církev začala, tříštit a zase se ráda vrátila k jednomu metropolitovi, třebas to byl opět Řek. Je také zajímavé, že tehdy jednotu ruské církve zachránil a obnovil patriarcha cařihradský. Bylo na Rusi nemožné, aby řecký metropolita v Kijevě byl kohokoliv, kdo by byl mluvil o svatosti prvních mučedníků ruských sv. Borise a Glěba, zakřikl: „Nemluv mi o jejich svatosti!“ - jako to učinil pražský biskup Hermann vzhledem k svaté Ludmile.

Veškerý postoj německého duchovenstva k domácímu českému lidu a ke skutečným jeho- národním potřebám byl podstatně jiný, než měl být. Nesmíme se domnívat, že by český národ ještě 300-450 let po pokřtění Bořivoje neměl lidí kvalifikovaných pro místa opatská v klášterech, které z českého majetku byly založeny, ba dokonce ani ne pro prostý mnišský noviciát, že by bylo nutno stále ustanovovat německé opaty a volat do našich klášterů novice z Německa.

Nezdá se dosti správný ani Slavíkův názor, že slovanská liturgie v našich zemích zanikla ne nepřízní domácích panovníků a papežů, nýbrž v důsledku té okolnosti, že příchodem Maďarů do dunajské nížiny byl přerušen styk s říší byzantskou, jež sama o sobě byla hodně vzdálena. Jistě vniknutím maďarského klínu do této oblasti byla věc pro středoevropské a jihoevropské Slovany velmi povážlivá a nebezpečná. Ale nesmíme zapomínat, že slovanští kněží počtem 200 byli z Moravy vypuzeni 11 let před příchodem Maďarů, což se stalo skutečně z nepřízně Svatoplukovy k nim i z rozkazu papeže Štěpána V. (VI.). Odešli z převážné většiny na Balkán. Kdyby k vypuzení nebylo došlo, byl by se počet slovanského kněžstva do příchodu Maďarů přinejmenším zdvojnásobil, ba pravděpodobně ztrojnásobil. Jaké důsledky to mohlo mít pro zesílení církevních styků s Bulharskem a též Cařihradem! Jestliže 100 let po příchodu Maďarů misijní práce mezi nimi byla konána sv. Vojtěchem a pak opět Čechem Radlou, byli by ji patrně konali slovanští kněží z Moravy, kdyby tam slovanská církev měla možnost se upevnit a bez rušení se rozvíjet. Bylo by v případě, že by byl býval tento předpoklad splněn, vyloučeno, aby vývoj Maďarů šel týmž směrem, jak se stalo u Bulharů? Jsou to jen dohady, ale nemyslím, že se vymykají pravděpodobnosti.

Nutno ovšem přiznat, že první začátky německého misijního osazenectva v Čechách nebyly snadné. Jistě tito mniši naráželi na nedůvěru, ba na nepřátelství našeho lidu, jehož řeči nerozuměli, jako on nerozuměl jim. Kolik pevné vůle a vytrvalostí bylo potřebí takovému Güntherovi nebo Gottschalkovi! Jak bylo asi u srdce baborským premonstrátům, kteří se o vánocích v roce 1148 vydali na cestu ze Steinfeldu do kláštera Želiva, který jim byl přidělen, když se museli v šumavských pralesích pěšky brodit vysokým sněhem, poněvadž jim koně v Norimberku byly ukradeni. Když přišli do Prahy, dověděli se, že želivský klášter ještě není pro ně uvolněn! Jen živé vědomí povinnosti mohlo v takových případech pohnouti k setrvání. Po této stránce nelze německým mnichům upřít neobyčejné vytrvalosti ani odepřít obdivu.

4. SMÝŠLENI PŘEMYSLOVCŮ

Latinská orientace měla nepříznivý vliv též na národní smýšlení Přemyslovců i na jejich politiku.

U panovníků lze chápat, jestliže si berou za manželky cizinky. Jednak se tím zamezuje vznik vzájemné řevnivosti a žárlivosti domácích šlechtických rodin, k níž by velmi pravděpodobně docházelo, kdyby jejich dcery se stávaly ve vlastní zemi panovnicemi, jednak je to vhodný prostředek ke sbližování panovnických rodin, což může příslušným státům více prospívat než škodit. Pro středoevropské Slovany znamenaly však sňatky jejich panovníků s německými princeznami velké nebezpečí.

Základní myšlenkou římsko-německé říše byla mocenská nadřaděnost této říše nade všemi křesťanskými státy západní a střední Evropy, to jest toho prostoru, který byl vně byzantské říše. Latinská církevní orientace těchto Slovanů zahrnovala v sobě tedy vlastně vstup do závislosti na římské říši a sňatky slovanských panovníků s německými princeznami činily tyto závislosti intimnější a pevnější. To však při trvale povýšeneckém stanovisku německého národa, jakožto nositele římsko-říšské myšlenky ke všem národům a při trvale nepřátelském jeho postoji ke středoevropským Slovanům neslo s sebou pro tyto Slovany i pro rodiny jejich panovníků stálé národní ohrožení. Co se po latinské církevní orientaci českých knížat projevilo na poli církevním, to jest výbojnost latinské církve a zatlačení slovanské církve u nás do obrany, projevilo se i v ohledu národním: němectví, opřené o myšlenku římsko-německé říše, dostalo se u nás do situace, která mu umožňovala stálou ofenzívu, kdežto středoevropští Slované byli odsouzeni bud k přisluhování, nebo k defenzívě.

Hned synovec sv. Václava Boleslav II., když ovdověl, oženil se s Němkou Emmou (Hemmou, Gemmou). S první ženou měl syny Václava a Boleslava, s Emmou Jaromíra a Udalbricha. Systematické poněmčování rodiny Přemyslovců začalo ve druhé polovině 11. století, a to především na Moravě. Bratr Vratislava II. Konrád, který vládl na Moravě a po smrti Vratislava II. se stal na krátký čas (v roce 1092) panovníkem celého státu, byl oddán s Němkou Wilpurgou, rozenou hraběnkou z Teyglingu, a po její smrti opět s Němkou, Marií, dcerou císaře Jindřiška II. Měl 2 syny: Udalbricha (Oldřicha) a Litolda. Oldřich vládl v Brně a měl za ženu Němku, stejně jako Litold, který vládl ve Znojmě. Tento Konrád opřel se sice ustanovení Sasa Lanza biskupem pražským, ale sotva to činil z důvodů národních, neboť si přál, aby se biskupem stal jeho bratr Jaromír, který, jak jsme již slyšeli, si při svěcení dal jméno Gebhard.

Vévoda Břetislav II. (1092-1100) byl dvakrát ženat: s Walpurgou Rýnskou a Luitgardou Bavorskou. Jeho nástupce Bořivoj II., jehož vláda byla roztržena na dvě období (1100-1107 a 1117-1120) byl ženat s Gerbirgou (Helbirgou) Rakouskou. Z moravské linie Otto II. Olomoucký měl za ženu Němku Žofii z Bergu a jeho synové Svatopluk a Otto III. měli taktéž německé ženy. Vévoda Vladislav I., který vládl taktéž ve dvou obdobích (1109-1117 a 1120-1125), byl dvakrát ženat: s Richsou z Bergu a pak s Richsou z Voburgu. Jeho nástupce Soběslav I. (1125 až 1140) měl za ženu Adlétu Maďarskou, děti dal však vychovat německy. Vladislav II. (1140-1173) byl ženat napřed s Gertrudou Rakouskou, pak s Juditou (Jitkou) Durynskou. Také jeho děti Friedrich, Svatopluk, Adalbert (který se stal arcibiskupem solnohradským), Přemysl a Vladislav (III.) byli německy vychováni. Sestra tohoto vévody Svatava, když se provdala za hraběte Adalberta z Bogenu, přijala jméno Luitgarda.

Za Vladislava II. bylo v Čechách založeno 10 bohatých klášterů (v Louňovicích, Doksanech, na Strahově, v Sedlici, Nepomuku, v Plasech, Teplicích, Podlažicích. a křižovnický a johanitský v Praze). Dokonce ze stávajících klášterů v Želivě a Louňovicích byl z prvého založen klášter v Gerasu (Jeruši), z druhého klášter v Perneggu, oba v Rakousích, kde jejich pomocí byla dokončena germanizace zbytků slovanského obyvatelstva. S tím se však Vladislav II. nespokojil, nýbrž bohatě vybavil bavorské kláštery Waldsassen (cisterciátský) a Windberg (premonstrátský) velkými statky v Čechách.11

Nástupce Vladislava II., Soběslav II. (1173-1179) dal Němcům v Praze, kteří tam při tomto režimu Přemyslovců snadno se mohli usídlit (jinde jich bylo, odezřeme-li kněžstvo a řeholnictvo, tehdy ještě moc málo), výsadu, že se smějí samostatně spravovat podle vlastního práva německého a že mají mít svého vlastního německého soudce, který dokonce je jedině oprávněn soudit i v takových případech, když Čech Němce obžaluje.12

Za vévody Friedricha (Bedřicha 1179-1189) vyžádal si a obdržel pražský biskup z rodu Přemyslovců Heinrich-Břetislav od císaře Friedricha Barbarossy v roce 1181 výsadu, že jest vyňat z moci českého vévody a podřízen přímo císaři jako říšští biskupové. Také je známo, že manželka vévody Bedřicha Alžběta darovala řádu johanitů kutací právo ve Stříbře a postavila jim tam chrám. Vévoda Konrád Ota (1189-1191) měl taktéž německou manželku, Helichu z Wittelsbachu.

Václav II. (1191-1192) nebyl ženat. Břetislav - Heinrich byl od roku 1182 biskupem pražským a v roce 1192 stal se přitom i vévodu českým (1193-1197). Byl německy vychován a také tak smýšlel. Přemysl Otakar I. (1197-1230) obdržel, jak už bylo jednou uvedeno, dědičnou korunu královskou. První jeho manželkou byla Adléta Míšeňská z poněmčené knížecí rodiny polabských Srbů, druhou pak Konstancie Uherská. Václav I. (II.) měl za ženu Němku Kunigundu (Kunhutu) Štaufskou. První ženou Přemysla Otakara II. (1253-1278) byla Němka Markéta Rakouská, druhou Kunigunda z Uher, která měla v sobě trochu ruské krve.

Velký vliv za vlády Přemysla Otakara II. měl německý biskup olomoucký Bruno ze Schauenburgu (1245-1281), rodem Sas, bývalý probošt hamburský, v kteréžto funkci rád se zúčastnil v brnění a na koni s mečem křižáckých výprav za účelem pokřešťanštění severních Slovanů, a jestli už byli křesťany, tedy aby byli zbraní poučení, že mají platit desátek. Na Moravě nebylo už potřebí lid obracet na křesťanskou víru ani jej donucovat k plnění platebních povinností, ale zato bylo nutno při zachování zdánlivé věrností českému králi mít na zřeteli zájmy německé říše, což Bruno ze Schauenburgu systematicky činil. Proto též po bitvě u Suchých Krut (1278), v níž Přemysl Otakar II. padl a po níž Rudolf Habsburský podržel si Moravu na pět let, byl Bruno ze Schauenburgu ustanoven správcem severní Moravy, kam zavolal spoustu německých kolonistů, kteří se řídili magdeburským právem.

Za Václava II. (III. 1278-1305) dosáhli Přemyslovci nejvyššího mocenského rozpětí, neboť tento český král byl roku 1300 korunován i na krále polského. Jeho první ženou byla Judita Habsburská, druhou Eliška Polská. Co však vzrůst moci panovnického rodu Přemyslovců byl platný národu, když přitom stále v českých zemích vzrůstal vliv Němců, kteří za Václava II. (III.) ovládali panovnický dvůr.

Za Přemysla Otakara I. a Václava I. (II.) cítili se němečtí minnesengři (básníci, opěvující lásku) na hradě pražském stejně doma, jako v sídelních městech kteréhokoli německého panovníka. Ulrich von Türlin a jiní minnesengři opěvovali české krále, jako by to byli králové němečtí. Německé manželky českých panovníků obklopovaly se německými kaplany, komorníky a pokojskou čeledí, pečovaly všemožně o to, aby děti vévodské a pak královské byly vychovávány německy.

U dcer to obstarávaly ženské kláštery v Doksanech, Louňovicích nebo v Třebenici u Vratislavi, synové pak byli posíláni na dvory knížat německých, kde se svému národu odcizovali, a po návratu domů zařizovali svůj rodinný a dvorský život podle vzoru německého, a to i jazykově.

Manželka Vladislava II. (1140-1172) Judita Durynská projevovala a zdůrazňovala s přímočarou rozhodností své německé smýšlení a vychovávala i vychovala v tom duchu syny Přemysla a Vladislava.

Takové poměry mohly vést bud ke vnitřnímu odnárodnění, nebo národní bezpáteřnosti a bezcharakternosti. Jen tak se mohlo stát, že Přemysl Otakar II. si dal zhotoviti dvě pečeti, jednu jako Přemysl, druhou jako Otakar (vévoda Rakouský). První užíval na listinách určených pro Čechy, druhé na listinách uveřejněných pro Němce (Rakušany). V žádném snad národě na světě by se lidé tak snadno nepřenášeli přes takové skutečnosti, jak se to dělo (a děje i nyní) u nás. Judita Durýnská se prohlašuje za vynikající českou královnu, poněvadž dala popud k postavení kamenného mostu přes Vltavu, což zajisté byla věc záslužná, ale vůbec se nepřihlíží k tomu, že byla zarputilou Němkou, a že své děti vychovala německy. Tak se český lid po stránce národní svádí ze správné cesty a demoralizuje.



Po vzoru panovnické rodiny zařizovala se i šlechta. Svým sídlům dávala německé názvy, podle nichž se pak jmenovala a psala. Nebyla to jen přechodná několik desítiletí trvající móda, nýbrž systém, který se udržel několik set let. Cožpak je možné, aby nepůsobilo cize a depresivně na národní vědomí a sebevědomí našeho lidu, když slyšel mluvit o Rosenbercích, Ryzenburcích, Mulensteinech, Seuchtenburcích, Falkensteinech, Klingenbercích, aj.?

A jakou radost může mít i v přítomné době český člověk z oslavných jubilejních zpráv, v nichž se například o tom, že Kroměříž je už 650 let městem, že bylo v roce 1290 biskupem Dětřichem založeno a obdrželo od biskupa Brunona ze Šaumburku kolegiátní kapitulu, a neřekne se, kdo byli tito dva biskupové. Jaká vzpruha může pro český lid vyplývat z toho, že před hlavním oltářem kolegiátního chrámu sv. Mořice je pohřben jeden z největších poněmčovatelů Moravy Bruno Schauenburg a že kromě něho v tomto chrámě odpočívají ještě kardinál Wollfgang Schrattenbach, Leopold Eght a Theodor Coloredo-Waldsee.

Nelze se divit, že proti poněmčování veřejného života ozývaly se rozhořčené projevy, jakým byla v 14. století kronika Dalimilova. Jak pravdivé a časové byly její verše, jimiž byli varováni čeští králové, aby vládli s přáteli svými a neradili se s cizími, neboť cizinec přitáhne do Čech své rodáky, bude se snažit poškodit Čechy a přitom vinu bude českému národu přisuzovat, až se mu podaří rozdělit svým lidem české dějiny:

„Raději si chci českou selku vzíti, než princeznu německou za ženu míti. Táhne každého srdce k národu svému, a proto Němkyně méně bude přáti lidu mému. Němkyně německou čeleď bude míti a německy bude učiti své děti.“

Nebo: „Králi, od svých Čechů máš všecku čest, a od Němců jenom lest.“

Nebo když varuje, aby čeští panovníci neposílali svých dětí k německému císaři, neboť třebas předstírá a slibuje dobro pro ně, odnaučí je české řeči a přikáže jim učit se německy, a aby se to podařilo, nebude chtít brzy je domů pustiti.

5. VYTLAČENÍ CÍRKEVNÍ SLOVANŠTINY

Latinská církevní orientace způsobila, že úřední řečí v českém státě se stala latina místo slovanštiny, čímž byla velmi ochuzena literární tvorba Čechů. Latině nebylo lze tak snadno se naučit, jako spisovnému jazyku církevněslovanskému, v němž nadto národní literární tvorba už se s úspěchem uplatňovala. Co mohlo být u nás po tak vynikajících literárních začátcích za 200 dalších let vytvořeno. Podíváme-li se na církevněslovanské texty, napsané pro nás a z velké části u nás v 9., 10. a 11. století, jako je překlad bible, životopis sv. Konstantina, sv. Metoděje, sv. Ludmily, sv. Václava, Pražské zlomky hlaholské nebo Evangelium sázavské, a srovnáme-li s nimi české glosy (poznámky) k latinskému spisu „Mater verborum“, vepsané do něho teprve ve století 13., nebo z téhož století pocházející pokusy o český překlad některých odstavců latinského spisu „Pharetra sancti Bonaventurae“ nebo glosy k žaltáři, jaké jsou to jen nepatrné, částečně nemotorné a všem abstraktním pojmům se vyhýbající drobty oproti uvedených církevně slovanských spisům, starším o 200 - 400 let.

Latinou jsme byli odtrženi od východních Slovanů, u nichž se stala církevní slovanština spisovným jazykem. V zapomenutí přišla u nás i hlaholská a cyrilská abeceda, jíž bylo lze bez obtíží napsat každou samohlásku i souhlásku naší řeči. Když u nás s latinou zvítězila též latinská abeceda, bylo velmi nesnadno písemně vyjádřit české č, ď, ě, ch, k, tvrdé 1, měkké 1, měkké r (z něhož se později vyvinulo ř), dále š, ť, a ž.

Celých 300 let, ba déle trvalo, než byla vytvořena důsledná a pevná česká abeceda na základě abecedy latinské.

Osobní a místopisná jména česká v tehdejších latinských listinách, psaných dlouhou dobu, nadto kněžími německými, jsou pravými šeredami. Místo Ždánovo psalo se Sdanowo, místo Kaliště - Caliste, místo Služetín - Zlussetin, místo Žlutice -Zlutizi, místo Újezd - Ugiezd, místo Ljibkovice - Lubkouiz, místo Černá Huť -Ccernogat, místo Protivice - Protiwisch, místo Žihla - Schela, místo Miloslav z Přehořova - Maloslaus de Prehorove, místo Netmír z Kolešova - Negmir de Colesow, místo Vidhostice - Widehostutiz, místo Úterý - Wtheri, místo Dřevohryzy -Dreworisi, místo Bezvěrovo - Bezzuerouo, místo Číhaná - Chihan, místo Mladějov - Mladiu, místo Chotěbudice - Gotibodic, místo Čachovice - Chachovitz, místo Kurojedy - Churoied, místo Svojšín - Suaysin, místo Metelsko - Metelzco, místo Černotín - Crynotin, místo Týnec - Thynech, atd. S těmito potížemi, vzniklými z používání latinské abecedy ke psaní českých slov, museli bojovat nejen němečtí, ale i čeští kněží, nevyjímaje ani kronikáře Kosmu (i když tyto tvary někdy ukazují na tehdejší českou výslovnost).

Neodůvodněná je eventuální námitka, že bychom si nebyli vytvořili svůj český spisovný jazyk, kdybychom byli bývali uchráněni latinské církevní orientace a byli setrvali při církevní slovanštině. Především nebylo by pro Slovany žádnou škodou, nýbrž naopak velkou výhodou a silou, kdyby měli společný jazyk spisovný, ale i kdyby nakonec byla církevní slovanština zůstala jen bohoslužebným jazykem, mohl náš národ na jejím základě docela dobře vytvořit si moderní svůj jazyk spisovný, jak to učinili Rusové, Srbové a Bulhaři, a mimo to bychom oproti tomu, co se s námi po stránce jazykové stalo, měli tři nesmírné výhody: že bychom měli s ostatními Slovany společný starý jazyk, jako jej mají Italové, Francouzi a Španělé v latině, dále že by se čeština nebyla tak oddálila od církevní slovanštiny a nebyla by se na základě latiny a němčiny tak pokazila co do slov a slovosledu i co do vazby slov a vět, jak se bohužel stalo. My máme podle německého „Weihnachten“ slovo „vánoce“, povstalé tím, že jsme do češtiny převedli „Nachten“ a „Weih“ jsme nechali bez převodu a pozměnili ve „va“, jež jsme v duchu německé řeči naprosto neslovansky spojili se slovem „noce“. Naši předkové se s jinými Slovany modlili Bohu, jak čteme ještě v Kralické bibli, ale my už podle Němců modlíme se nyní k Bohu, a takových příkladů bylo by lze uvést velkou řadu.

Latinská církevní orientace odstranila u nás též slovanská osobní jména a zaváděla německá (a později románská). Naši předkové se jmenovali Mojmír, Přibina, Kocel, Svatopluk, Bořivoj, Vojslav, Radoslav, Zbraslav, Sulislav, Zdislav, Miroslav, Václav, Boleslav, Ratibor, Všebor, Lutobor, Ctibor, Zbyněv, Jarohněv, Mališa, Dobroš, Dobrota, Milič, Miloň, Milován, Milhost, Těchan, Těšík, Radek, Radoň, Radovan, Radoš, Dědomil, Bezděz, Vlček, Kaňa, Slavík, Květek, Modlata, Hroznata, Kojata, Boruta, Vojtěch, Ludmila, Doubrava, Zdislava, Drahomíra, Libuše, Mlada, Svatava, Božetěcha, Božena, Radoňa, Žiznava, Milica, Rozněta, Vyšemila, Mutina, Kvasena, Dětava, Malucha, Božecha, Bohumila, Branka, Pivona, Bratroňa, Vratena, Dětana, Bratromila, aj.

Viděli jsme už, jak si členové přemyslovské knížecí rodiny proměňovali svá slovanská jména v německá nebo ke slovanským jménům přidávali německá. Snad to činili z popudu německého duchovenstva, jež po zavedení latinské orientace u nás církevní život až na řídké výjimky nejméně 400 let ovládalo, snad o vlastní újmě. Je velmi pravděpodobné, že při křtu dětí působili tito kněží k tomu, aby jim byla dávána německá jména a neomezovali se jenom na jména světců, ať biblických, nebo jiných, jak to církev vyžadovala, nýbrž doporučovali i jména jiná, vždyť německý národ v 10., 11., 12. a 13. století neměl svých světců ještě mnoho.

U Přemyslovců jsme se setkali už se jmény Udalrich (Oldřich), Oto, Konrád, Gebhard, Friedrich (Bedřich), Litold, Heinrich (Jindřich), Otakar a Luitgarda. Tato a jiná jména, jako Dietrich (Dětmar), Siegmund (Zikmund), Menhart, Wilhelm (Vilém), Walther, Adalbert, Egilbert, Norbert, Wolfgang, Wilpurga, Emma, Kunigunda, (Kunhuta), Ida začala se objevovat i u šlechty a později vnikla i mezi lid. Ani tato věc není bezvýznamná, byť od někoho byla považována za malichernou.

6. PONĚMČOVÁNÍ ČESKÝCH KRAJŮ

Zřízením tolika po hmotné stránce dobře vybavených latinských klášterů a povoláváním německých mnichů do nich byla připravována půda něčemu ještě daleko nebezpečnějšímu. Bylo to osazení nejen neobydlené půdy, jež příslušela českému státu, německými lidmi, ale i zatlačení českého živlu už v jeho hotových sídlech do pozadí nebo hromadné jeho poněmčení.

To znamenalo poněmčení velké části české půdy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku avytvoření národnostně smíšených ostrovů.

V 9. století byly nejen celé Čechy, celá Morava a celé Velké Slezsko osídleno výlučně Slovany, ale slovanský živel sahal od jihu Čech až k moři. O tom, že v 9. století na jihu sahal slovanský živel ze strany Čech, až k Dunaji13 a na severu, až k moři, není mezi historiky sporu. Doznávají to všeobecně i učenci němečtí. Pouze o Bavorsku to někteří z nich popírají, zvláště apodikticky to činí Guttenberg. Většina i to přiznává, jednak na základě listin, jednak na základě místních jmen a názvů řek, hor a některých předmětů. Také to dokazují celní stanice, jež zřídil Karel Veliký pro obchod se Slovany v Hallstattu, Forchheimu, Brembergu, Řezně a Lorchu.14

Východně od prvních čtyř a severně od páté sídlili už Slované. Existenci jejich na tomto území dokazují listiny: pro rok 805 východně od Brembergu (hned v sousedství), pro rok 896 u Pösingu, pro rok 905 u Luhe, pro rok 991 u Mainsbachu. V letech 1095-1143 je zaznamenáno darování řezenskému klášteru od „člověka Slovana z čeledi Medenede“ a jako svědek jest uveden Radauan (Radovan). Diecézní shromáždění duchovenstva (synoda) biskupství bamberského, konaná v roce 1058, konstatuje, že lidé této diecéze jsou z největší části Slované.15

V okolí kláštera Waldsassen jsou zjištěna slovanská jména mužů a žen ještě ve 12. století. Mnoho místních jmen, nyní ovšem už vesměs s německými koncovkami, jest utvořeno od slovanských slov, jako Dobrov, Vilice, Slavomír, Krok, Hašek, Radovan, Javor, Ostrý, Trebina, apod. Ba doposud v tomto severovýchodním cípu Bavorska užívá lid už asi 700 let poněmčený v lidové mluvě některých slovanských slov, jako Chaluppe (chalupa), Kretscham (krčma), aj. Slované tu sahali od hranic Čech ke střednímu toku řeky Řezny, k řece Nabě a hornímu Mohanu.

Germanizace naddunajských Slovanů v jihovýchodním Bavorsku (ve Východní marce, jež roku 1156 se stala vévodstvím rakouským) začala v 9. století, když klášter sv. Emmerana v Řezně obdržel pozemky na řece Obrušti (Aist), klášter altaišský pozemky ve Vachavě a klášter freizinský a kremsminsterský na řece Chubě (Kampě). Poněmčující práce se zúčastnily ještě další kláštery v Bavorsku a ve Východní marce: Withering, sv. Štěpán (v Pasově), Waldhausen, Baumgartenberg a Sv. Florian, a to za vedení biskupů pasovských, jimž císař Jindřich III. (1039-1056) v posledním roce své vlády daroval ohromná území „ležící k Čechám, ať by jich nabyli nebo se jich zmocnili jakýmkoli způsobem“, jakož i šlechtické rodiny Schönheringů, Hannsbergů, Griessbachů a hlavně Kuenringů, kterýmžto posledním český vévoda Friedrich (Bedřich, 1179-1189) daroval rozsáhlé pozemky na řece Lužnici. Germanizace byla zde hotova do konce 13. století, byvši dokončena klášterem cisterciáckým ve Světlé (Zwettel, založ. 1138), který taktéž obdržel od vévody Bedřicha velké pozemky na Lužnici, a premonstrátskými kláštery ve Schläglu (hrad při hranicích Čech), v Jeruši (Geras) a Perneggu.

Severovýchodní cíp Bavorska byl taktéž germanizován pomocí institucí latinské církve, farností a klášterů. Území ležící západně od Chebska, jakož i částečně Chebsko bylo poněmčeno farnostmi v Kubě (Cham, založ, v roce 863), ve Wondrebu, Beidlu, Tirschenreuthu a Redwitzi, dále kláštery v Reichenbachu a ve Waldsassenu (zal. 1133), to z velké části za pomoci rodiny Babenbergů a Vohburgů. Waldsassenský klášter, když se mu od Vladislava II. (1140-1173) dostalo velkých pozemků v Čechách, přenesl svou germanizační činnost i k nám. Území toto příslušelo k diecézi bamberské, která v poněmčovací akci vyvíjela stejnou činnost jako pasovská.

Území jižně od Chebska poněmčovaly kláštery Altaich, Windberg (který obdržel od Vladislava II. taktéž rozsáhlé pozemky v Čechách), Metten a Sv. Emmeran v Řezně. Pomáhali jim přitom biskupové pasovští a rodiny Paponů, Vornbachů, dokonce i českých Vítkovců (kteří měli velké statky nejen v jižních Čechách, u Prčic i Staňkova, ale i roztroušené statky v Bavorsku16), hlavně však rodina Bogenů.

Bogenové byli sešvakřeni s Přemyslovci (princezna Svatava, sestra Vladislavova, se provdala za Adalberta z Bogenu a místo Svatava začala se, jak už bylo podotčeno, nazývat Luitgarda) a obdrželi velké statky v Čechách na východním svahu Šumavy, které sahaly až k Sušici.

Koncem 13. století byly české hranice na jihu, západě a severozápadě obklíčeny německým, případně poněmčeným živlem. Dosáhlo se toho jednak systematickou kolonizací, to jest usazováním německých zemědělců, takže vůči nim slovanští obyvatelé ocitali se v menšině, jednak též tím, že počet slovanského obyvatelstva byl mimo to uměle zmenšován nuceným jeho usídlováním v západnějších krajích bavorských, které byly úplně německé. Tím byl osud tamnějšího obyvatelstva pomalu, ale jistě od místa k místu zpečeťován. Nejtužší odpor proti tomuto vývoji a také proti křesťanství, s nímž tento vývoj fakticky souvisel, třebas se tato souvislost příčila všem zákonům zdravého myšlení, projevovali Slované sídlící na horním toku Mohanu. Teprve zřízením a asi 200letým působením biskupství bamberského byl jejich odpor zlomen. Snadnější práce byla se Slovany usedlými jižněji, tj. západně od Šumavy, kteří neměli tak úrodnou půdu a jejichž sídla byla jen řídce obydlena.

Ještě před tím, než poněmčovací proces v Bavorsku a v rakouské marce byl skončen, došlo v Čechách jednak k zakládání nových měst, do nichž byli voláni a též o své újmě přicházeli řemeslníci, obchodníci a později horníci z Německa, jednak též ke kolonizaci zemědělské. Obojímu přílivu Němců byla připravena cesta latinskými kláštery, to jest jejich německými opaty, mnichy, z nichž mnozí byli exponováni jako faráři hlavních farností, a německými abatyšemi dívčích klášterů. Působili dvojím směrem: jednak udržováním styků se svými krajany v Německu, jednak ovlivňováním zdejších panovníků, biskupů a šlechticů. Byla již předtím v Čechách i na Moravě města česká, jako například Praha, Hradec Králové, Sedlec, Litoměřice, Zatec, Bílina, Olomouc, Brno. a jiné, ale zvláštní právo městské (norimberské, magdeburské, švábské, porýnské) dostalo se k nám až v době kolonizace. Podle tohoto nového práva, které však Němci co do podstaty převzali z Francie a Itálie, byla buď stávající už města přílivem Němců přebudována, nebo byla vedle starých měst a osad zřizována nová města téhož jména, anebo byla budována města úplně nová, a to jak panovníky, tak biskupy, kapitulami, kláštery a šlechtou.

V době německé kolonizace bylo v Čechách podle německého městského práva jednak starých sídlišť přetvořeno, jednak nových měst založeno asi šedesát. Byla to: Praha, Cheb, Loket, Sedlec, Chodov, Kynšperk, Kynžvart, Falknov, Postoloprty, Kadaň, Egrberk (statky českých pánů Odolenovců), Bochov (bratři Slávek a Boreš z Ryzmburka), Žlutice (rod Hrabišovců), Planá, Tachov, Přimda, Stříbro, Domažlice, Klatovy, Plzeň, Zatec, Chomutov (křižovníci), Louny, Most (Hrabišovci), Duchcov, Osek (Hrabišovci), Bílina, Teplice, Šanov, Krupka, Litoměřice, Budyně, Libochovice, Třebenice, Ostí, Děčín (páni z Michalovic), Česká Lípa (pův. Lipá), Mělník, Nymburk, Poděbrady, Hradec Králové, Jaroměř, Nový Bydžov, Nová Páka, Miletín, Dvůr nad Labem, Trutnov, Zacléř, Náchod, Třebechovice, Týniště, Vamberk, Kolín, Kouřim, Sadská, Vlašim, Jílové, Brandýs nad Labem, Slaný, Rakovník, Beroun a mnoho jiných. Zakládání měst znamenalo značný hospodářský i kulturní pokrok ani ne tak v důsledku zavedení nového práva, jako tím, že povstala hustá síť měst, neboť jednak sama hustota obyvatelstva, nač se často zapomíná, je důležitým činitelem kulturním a civilizačním, jednak každé nové město mělo školu, takže počet škol v zemi se zvyšoval, k čemuž přistoupila ještě i ta významná okolnost, že ve městech se vyvíjela dělba a diferenciace práce, významná to podmínka pokroku. Příliv městských Němců nebyl po stránce národní příliš nebezpečný, neboť němečtí občané, obklopení kol dokola českým venkovem, časem se počešťovali.

7. NĚMECKÁ ZEMĚDĚLSKÁ KOLONIZACE

Daleko nebezpečnější a přímo osudná pro národní ráz českého státu byla však kolonizace zemědělská.

Čechy a Morava byly v některých místech v 10. a 11. století ještě slabě osídleny. Bylo v zájmu majitelů rozsáhlých pozemků, aby půda byla obdělávána a nestála ladem. Toho se docilovalo osídlováním míst dosud málo obydlených a zakládáním osad. Můj skromný názor je, že za tím účelem nebylo nutně potřebí volat kolonisty odjinud. Český stát až do smrti krále Václava I. (II.) skládal se, odezřeme-li od některých přechodných změn, podstatně z Čech a Moravy, kteréžto země, s výjimkou jižní hranice moravské a údolí Odry, mají výbornou přirozenou hradbu, pokrytou hlubokými a těžko prostupnými lesy, takže už tím značně chrání proti vnějším útokům vojenským. Myslím, že vnitřní život státní, hlavně pokud běží o vzájemný poměr mezi panovníkem a šlechtou, byl by se klidněji vyvíjel, kdyby se příliv cizích lidí byl omezil jenom na města a na hornictví, zemědělská kolonizace pak kdyby byla bývala prováděna jen potud, pokud na to stačilo domácí obyvatelstvo a cizinci kdyby k ní byli bývali připouštěni jen výjimkou.

Zemědělská kolonizace českých zemí znamenala stěhování cizinců k nám. Spatřili bychom zajímavý obraz, kdybychom si sestavili osídlovací akce z té doby podle roků, podle krajů, kde byla v kterém roce provedena, dále podle jejich iniciátorů a vykonavatelů, jakož i podle vlasti kolonistů. To by však znamenalo napsat několikasvazkovou knihu. Majitelé pozemků, jež byly kolonizovány, ať to byli šlechtici, nebo kláštery, tak bohatli, že vzrůstem svého bohatství stávali se nebezpečnými moci panovnické, což znamenalo oslabení státu. Panovníci pak byli nuceni kolonizovat také a brát kolonisty, odkud se nabízeli. Až do Přemysla Otakara II. uvědomovali si někteří čeští panovníci, že z kolonizace hrozí nebezpečí zemi. Lze tak souditi z příkazu, který byl dán v roce 1176 premonstrátům v Litomyšli, aby v lese jim darovaném, nedovolili nikomu zakládat osady a vůbec činit cokoli, z čeho by mohli míti osobní prospěch. Podobný příkaz byl dán cisterciákům v Oseku a byl obsazen též v listině, kterou byly klášteru světelskému darovány pozemky na Lužnici v Čechách. Mezi stanoviskem bavorských panovníků i jejich poddaných na jedné straně a stanoviskem panovníků českých ke kolonizaci Čech měl být a až do Přemysla Otakara II. pravděpodobně byl podstatný rozdíl. Němci měli za sebou politickou i morální moc německé říše, na čemž ničeho neměnily ani časté vzájemné půtky mezi německými knížaty, a cítili se být povoláni k tomu, aby nejen politicky, ale i hospodářsky pronikali za hranice své země, tedy i do Čech, a ovládli další kraje. Čeští panovníci viděli v pohraničních horách a lesích svou ideální přírodní hradbu a snažili se udržet ji ve svých rukou. Proto soukromé klučení pohraničních lesů zakazovali, a pokud je povolovali, zůstala půda vlastnictvím panovníkovým. Důležité průchody z Lince do Budějovic, z Pasová do Prachatic, z Kouby do Domažlic, průchod u Tachova a cesta z Norimberka přes Cheb do Čech byly zajištěny pohraničními hrady. S těmito ochrannými tendencemi souviselo patrně též usídlení chodů na západní státní hranici a zavedení stráže na všech hranicích.

Ale na zaražení německé výbojnosti tato zařízení nestačila, protože Němci mohli se opírat o samy německé manželky Přemyslovců a o více než 100 silných klášterních bašt, obsazených Němci. Jestliže nebylo možno kolonizovat přímo na hranicích, kolonizovalo se dále od hranic směrem k vnitrozemí. Vedoucí funkci měly v tom latinské kláštery, jichž pak následovali i někteří šlechtici. Přemysl Otakar II, aby nebyl zatlačen ke zdi, byl nucen dát kolonizaci volný průchod a sám pilně kolonizoval. Jaká tragédie byla v tom, že chtěje postaviti hráz proti velké a stále se vzmáhající moci rožmberských Vítkovců, založil v roce 1263 královský klášter cisterciáků ve Zlaté koruně (původně se říkalo Svatá Koruna), jejž obdařil statky v rozsahu 13 čtverečních mil a do něhož povolal z Bavorska cisterciáky, nejtužší to vedle německých rytířů germanizátory. Zlatá Koruna držela sice s králem, ale svou usilovnou germanizační činností zasévala na svých panstvích semeno, z něhož nemohlo vzejít nic dobrého pro český stát, pokud by měl zůstat státem českým. Jakmile kraje ležící blíž k vnitrozemí byly osazeny německými kolonisty, převalila se německá vlna z Bavorska i do pohraničního území Čech přes všecky stráže.

Že volání zemědělských kolonistů z Německa nebylo tak nutné, vysvítá z té skutečnosti, že tito cizí kolonisté byli usazováni z převážné většiny v místech už osídlených českým lidem, jež měla už svá česká jména, která si příchozí Němci zpravidla ani nepřekládali do němčiny, nýbrž jen přizpůsobovali německému jazyku, a že nových čistě německých osad bylo od nich založeno poměrně málo. Uvádím jen západní Čechy, a to až do horních toků, někde hustěji, někde řídce. Jména osad i názvy polních tratí a lesů byla už ustálená. Lze to dokázat listinným materiálem 11., 12. a 13. století.

Kolonistům, kteří byli přivedeni svým vůdcem, byly přiděleny pozemky na stavbu obytných i hospodářských budov a každý obdržel zpravidla určité množství lesa, aby jej vyrubal a získanou tak půdu proměnil v pole a louky. Z osad, jež stávaly už v tomto území, zůstala jen menší část ušetřena německé kolonizace, daleko větší část obdržela německé kolonisty buď v takovém množství, že časem české obyvatelstvo se úplně poněmčilo, nebo v přiměřeně menším počtu, takže osada se stala oboujazyčnou. Zpravidla však byl počet Němců tak veliký, že téměř všechny osady, kam přišli němečtí kolonisté, se poněmčily.

Se zemědělskou kolonizací pomocí německého lidu začaly kláštery, pak teprve jiní činitelé. Jaké zhoubné následky pro naši národní věc měla tato činnost klášterů, dostatečně lze poznati na klášteře kladrubském a tepelském.

Kladrubský benediktinský klášter byl založen vévodou Svatoplukem (1107-1109) v roce 1108 a byl bohatě vybaven v roce 1115 vévodou Vladislavem I. (1109-1125), který mu daroval veškeré území od Stříbra až k hranicím. Severní hranici tohoto ohromného území tvořila řeka Mže, jižní řeka Úhlava, ale později obdržel klášter od panovníků a sám též přikoupil nové osady. První mniši byli možná z části Češi, vždyť od založení Břevnova uplynulo již 109 let. Ale velké bohatství odvádělo je možná od duchovního života, což asi přimělo německou manželku Vladislava I. Richsu, aby v roce 1117 povolala ze Zwiefaltenu reformované benediktiny, aby vzali do rukou správu kláštera, což se jim po 13letém úsilí podařilo. Podle potvrzovací listiny z roku 1186, vydané vévodou Bedřichem (1179-1189), a podle potvrzovací listiny z roku 1239, vydané papežem Řehořem IX. (1227-1241), byl klášter majitelem následujících osad, v době založení kláštera, tedy před německou kolonizací, úplně českých. Uvádím je napřed původním jménem českým, pak jménem německým, a to ve znění úředním, platném před 28. říjnem 1918, tedy za doby rakouské,17 načež následuje poznámka, jaký osud stihl jednotlivou osadu po německé kolonizaci z 12., 13. a 14. století.



1. Luková Lukowa poněmčena, zůstala česká menšina

2. Mlaďovice zůstala česká

3. Ždánov tato osada zanikla, ale pozemky zůstaly ve vlastnictví kláštera, stejně jako u jiných obcí

4. Kladruby Kladrau zde na místě osady zřídil klášter město, které dostalo německý ráz

5. Kaliště zaniklo

6. Krašov Krasch poněmčen

7. Potok Potok poněmčen

8. Kamenná Hora Kamenahora poněmčena

9. Služetín Sesetin poněmčen

10. Vlkošov Wilkoschau poněmčen

11. Žlutice Suditz poněmčeny

12. Lomnice Lomnitz poněmčena

13. Hrádek Ratka poněmčen

14. Benešov Beneschau poněmčen

15. Lobzy Labes poněmčeny

16. Plezomy Plesau poněmčeny

17. Malkovice Malkowitz poněmčeny

18. Podmokly Podmokl poněmčeny

19. Čečkovice Eschošitz poněmčeny

20. Skviřín Speierling poněmčen

21. Bonětice Wonetitz poněmčeny

22. Staré Sedlo Altsattel poněmčeno

23. Darmyšl Darmschlag poněmčena

24. Prostiboř Prostiboř poněmčena

25. Vrbice Wirbitz poněmčena

26. Hlupenovo Neuhausel poněmčeno

27. Milikov Milikau poněmčen

28. Borovany Turbau poněmčeny

29. Luzná Lusen poněmčena

30. Oboječnice (Boječnice) Woschnitz poněmčena

31. Holostřevy Heletzrieb poněmčeny

32. Milevo Mühlhofen poněmčeno

33. Vlkýš Wilkischen poněmčena

34. Meclov Metzling poněmčen

35. Močerady Motscherad zůstaly české, malá německá menšina

36. Poděvousy zůstaly české

37. Všekary Schekarschen zůstaly české, malá německá menšina

38. Hněvnice Hniemitz poněmčeny

39. Tlučná zůstala českou

40. Líně zůstaly českými, malá německá menšina

41. Doubrava Dobraken poněmčena

42. Ostrov Ostrau poněmčen

43. Únlehle Unola poněmčeny

44. Skapce Kapsch poněmčeny

45. Jivany Gibiau poněmčeny

46. Senětice Senetutz poněmčeny

47. Lišina Lischin poněmčena, malá česká menšina

48. Hradec Hradzen poněmčen

49. Mašovice Maschowitz poněmčeny

50. Nahošice Nahoschitz poněmčeny

51. Kamenice zůstala českou

52. Ohnišťovice Wonischen poněmčeny

53. Korojedy Juratin poněmčeny

54. Scdliště Alt-Sedlich poněmčeno

55. Hlinné Liehn poněmčeno

56. Damnov Damnau poněmčen

57. Pavlovice Pawlovitz poněmčeny

58. Vidovice Wiedowitz poněmčeny

59. Tisová Tissa poněmčená

60. Miřovice Mirschowitz poněmčeny

61. Metelsko Medelzen poněmčeno

62. Pňovany Piwana poněmčeny, česká menšina

63. Svinná Swina národnost smíšená

64. Malešice Malesitz národnost smíšená

65. Myslinka Myslinka národnost smíšená

6ň. Zhoř Weshor poněmčena

67. Tuněchody Tinschau poněmčeny

68. Brod Brod poněmčen

69. Výrov Vierau poněmčen, česká menšina

70. Sáz Saas poněmčen

71. Žďár Zdiar poněmčen

72. Ostrovice Ostrowitz poněmčeny

73. Sekyřany Sekeran české, německá menšina

74. Škvrňany české

75. Otov Woltawa poněmčen

76. Hůrka Hurkau poněmčena

77. Košovice Koschowitz poněmčeny

78. Kamýk Kamiegl poněmčen

79. Čebiv Zebau poněmčena

80. Záchlumí Eisenhütte poněmčeno

81. Bezemín Wesanin poněmčen

82. Mydlovary Müllowa poněmčeny

83. Čelivo Tschelief poněmčeno

84. Lomec Lohm poněmčen

85. Liběvice Libitzen poněmčeny

86. Štipoklasy Stipokl poněmčeny

87. Buková Mukova poněmčena

Kromě toho patřily klášteru ještě osady: Plesoňov, Dol, Brtná, Velká Ves a Střížkov, které zanikly.

Klášter premonstrátský v Teplé byl založen českým šlechticem Hroznatou v roce 1193. Celý ten kraj byl v té době úplně český. Městečko Teplá bylo ještě ve 14. století, kdy kolonizace byla už skončena, většinou české. Zachovala se zakládací listina z roku 1197, potvrzovací listina biskupa, současně vévody, Heinricha Břetislava, z téhož roku, potvrzovací listina papeže Celestina III. z téhož roku, darovací a potvrzovací listina Přemysla Otakara I. z roku 1219, potvrzovací listina Václava I. (II.) z roku 1232 a velká potvrzovací listina papeže Řehoře X. z roku 1273. Jak vidět, klášter si dobře zajišťoval své jmění. Bohužel zakládací listina Hroznatova jmenuje výslovně jen několik osad a ostatní zahrnuje do všeobecných slov „a všecko“ (et universa).

Současně obdržel klášter od vévody Heinricha - Břetislava celé území od Žandova až k pohraničním lesům. Za několik let poté (1213) daroval mu Přemysl Otakar I. Žandov. V roce 1233 prodala klášteru královna Konstancie okruh s mnoha obcemi. Velká potvrzovací listina papeže Řehoře drží se dřívějších listin a uvádí, že klášteru patří 84 osad, nejmenuje však všechny, nýbrž je následující, připojujíc k nim taktéž ono „a všecko“. Jmenovány jsou tyto osady, jež uvádím stejným způsobem jako u Kladrub.

1. Křivce Krips poněmčeny

2. Pláň Planes poněmčena

3. Číhaná Tschihana poněmčena

4. Pernárce Bernharz poněmčeny

5. Žandov Sander poněmčen

6. Outerý Neumarkt poněmčeno

7. Olešovice Hengendorf poněmčeny

8. Vidžin Witschin poněmčeny (v Outerý a Vidžině byly už předtím, než je klášter koupil od královny Konstancie, farnosti německých rytířů)

9. Leština zanikla

10. Pochovo zaniklo

11. Dřevohryzy Zeberhisch poněmčeny

12. Dobrá Voda Dobrawod poněmčena

13. Stará Ves zanikla

14. Hristov zanikl

15. Chvatče zanikly

16. Prachomety Prochomuth poněmčeny

17. Ostročin (Otročin) Landek poněmčen

18. Tysov Tissau poněmčen

19. Bohuslav Paslav poněmčen

20. Petrošov zanikl

21. Beranov Bohmisch Borau poněmčen

22. Jankovice Ekengrün poněmčeny

23. Rankovice Rankovitz poněmčeny

24. Babice Pobitz poněmčeny

25. Lužetín Lusading poněmčen

26. Štipoklasy zanikly

27. Hošice zanikly

28. Mrázov Prosau poněmčen

29. Bezvěrov Weserau poněmčen

30. Pěkovice Pöcken poněmčeny

31. Křepkovice Schribowitz poněmčeny

32. Zahrádka Sahrat poněmčena

33. Nezdice Nesnitz poněmčeny

34. Perná (pův. Beroun) Pern poněmčena

35. Děčkovice zanikly

36. Kladruby Kladenlas zanikly (jiné než sídlo kladrubského kláš tera)

37. Rájov Rojau poněmčen

38. Choteňov Kuttnau poněmčen

39. Holubín Hollowing poněmčen

40. Martinov Martnau poněmčen

41. Závěšín Abaschin poněmčen

42. Zádub Hohendorf poněmčen

43. Milhostov Müllestau poněmčen

44. Uševice Auschowitz národnostně smíšený

45. Vlkovice Wilkowitz poněmčeny

46. Stanoviště Stanovitz poněmčeno

47. Vyškovice Wischkowitz poněmčeny

48. Vysočany Wischezahn poněmčeny

49. Krukanice Krukanitz

50. Hunčice Hundschitz

51. Trnová zanikla

52. Slatina zanikla



Mimo to měl klášter tyto farnosti:

1. Mnichov Einsiedl poněmčen

2. Ovesné Kladruby Habakladrau poněmčeny

3. Hroznetín Lichtenstadt poněmčen

4. Pístov Pistau poněmčen

5. Bříza Seslas poněmčena

6. Teplá Töpl poněmčena

7. Chodová Planá Kuttenplan poněmčena

8. Měčín Miedschin poněmčen (Farnost v Chodové Plané Měčíně obstarával klášter jen přechodně. Mimo to však vedl farní úřad v některých obcích na svých panstvích, jako v Ostročíně - Landeku, v Křivci - Kripsu, v Pernárci - Bernharzi, v Číhané - Tschihana a převzal od německých rytířů farnosti v Outerý - Neumarktu a ve Vidžině - Witschině.)

Majetek klášterů nebyl ovšem úplně stabilní nýbrž se zvětšoval nebo zmenšoval, což však u klášterů nedělo se nikdy překotně. Není též vyloučeno, že tyto seznamy obcí nejsou zcela přesné. Také to je jisté, že souběžně se zvyšováním hustoty obyvatelstva bylo nutno zakládat i po kolonizaci nové a nové obce a že němečtí kolonisté, když se pevně usadili, zakládali také nové německé obce. Konečně by bylo potřebí u každé poněmčené obce zjistit, zdali její poněmčení bylo v bezprostřední časové a příčinné souvislosti s usídlením německých kolonistů ve 12., 13. a 14. století, nebo zda k němu došlo teprve později, aniž byly kolonizovány, tedy tlakem zesíleného němectví z jiných obcí. Dále by bylo záhodno zjistit, zdali české menšiny v některých z těchto obcí jsou starého nebo novějšího data, případně snad až z doby Československé republiky. Ať by však byly uplatňovány jakékoliv výhrady, nebyly by s to podstatně změnit obraz, jež poskytuje klášter kladrubský a tepelský. Je to obraz typický. Kdyby nebylo mnoho set, snad tisíců českých osad (vždyť zde jsou uvedeny jen osady dvou klášterů) poněmčeno německými kolonisty, kteří v nich byli usazeni německými opaty a abatyšemi latinských klášterů, nebyly by se ani další české osady poněmčovaly. Každý způsob poněmčování u nás byl umožňován jen německou kolonizací. Německým kolonistům bylo zachycení a zakotvení u nás velmi usnadněno tím, že byli dáváni do českých obcí, čímž aspoň částečně přicházeli k hotovému. Proto u nás jejich kolonizace měla rychlý spád, rychlejší, než bylo pronikání bavorských kolonistů ze strany Bavorska ke hřebenům Šumavy. Čistě německých osad vzniklo od čerstvě příchozích německých kolonistů u nás, jak jsem již dříve poznamenal, poměrně málo. Profesor Albrecht, od něhož jsem vzal uvedená zde data, jmenuje jen tyto osady:

Petersdorf, Lappersdorf, Sonnenwalde, Schönwald, Vojgtsgrün, Merkelsgrün, Tuppelsgrün, Ruppelsgrün, Grün, Tillengerg, Liebenstein, Kammerhof, Wildstcin, Fuchsberg, Ruchelberg.

Dr. Hans Wuggenthaler jmenuje tyto:

Ahrendorf, Wernsdorf, Niklasdorf, Pfaffengrün, Habelsreuth, Ziebethschlag, Wadletstift, Blahetschchlag, Wuretschlag, Ziering, Lindberg, Saalnau, Kerschbaum, Nesselbach a Alberchtsried.

Nejhlouběji a nejintenzivněji vnikl živel německý do Čech v povodí řeky Ohře, zvláště na jejím horním toku. Chebsko bylo osídleno českým kmenem Chebanů a hrad Eger, nazývaný podle řeky Ohře, byl postnven bavorskou rodinou Vohburgů v době, kdy toto území bylo obydleno Slovany. Chebané byli bez jakýchkoli zbytků zgermanizováni. Na Loketsku bydlel kmen Sedliců kolem Sedlce jako ústředního místa (v blízkosti nynějších Karlových Varů). Východně od nich kolem Zátce kmen Lučanů. V listině Soběslava I. (1125-1140) z roku 1130 se uvádějí v severozápadních Čechách města Žatec, Sedlec, Litoměřice a Bílina. V Sedlci byla fara, k níž příslušely i osady, které i se Sedlcem (Zettlitz) se všechny poněmčili:

Tuhnice (Donitz), Dalovice (Dallwitz), Drahovice (Drahowitz), Bohutice (Weheditz), Pulovice (Pullwitz), Tašovice (Taschwitz), Otovice (Ottowitz), Všeborovice (Schobrowitz), Rosnice (Rossnitz) a Přemilovice (Premlovitz). Za 100 let poté místo Sedlce stalo se úředním městem město Loket, které si tento český název udrželo i v prvních letech kolonizace. V latinské listině z roku 1234 mluví se o kastelánu Sulislavovi „de Loket“.

Z českých panovníků usazovali německé kolonisty hlavně Přemysl Otakar II. (1253-1278) a Václav II. (III.) (1278-1305). První usadil jich mnoho na Loketsku (pomocí bavorského kláštera Waldsassenu), pak na Trutnovsku a Kladsku. Václav II. (III.) usadil Němce ve Stadicích a okolí, odkud pocházel jeho předek Přemysl Oráč, zakladatel panovnické rodiny. Královské hrady místo dosavadních českých názvů obdržely německé:

Přimda - Pfrimberg, Zvíkov - Klingenberg, Hrádek - Burglin, Hluboká - Froburg, Loket - Ellenbogen.

Ze šlechty hodně kolonizovali a tím poněmčovali jih Čech Vítkovci, kteří často si brali manželky z Bavorska a Rakouska a vydávali též německé listiny, dále Seebergové u Tachova a Rvenice, Šumburgové u Děčína a Kadaně, Bibrštejnové u Frýdlantu, purkrabí z Donína u Chrastavy. V témže duchu zasahovali do Čech, jak už dříve bylo podotčeno, i bavorští Bogenové, kteří českou vesnici Sušici proměnili na Schiittenhofen, kde se usadili křížovníci a augustiniáni.

Zajímavý a potěšitelný protějšek mají tito šlechtici v pánu Jiříku z Milevska, který ve 12. století kolonizoval slovanskými lidmi severní sklony tepelské vysočiny mezi Žluticemi a Bečovem a daroval osady mnichům kláštera milevského. Ale pozdějšímu velkému přívalu německých kolonistů nemohli se už slovanští kolonisté ani ve vlastním státě udržet.

Nejvíce však vykonali pro německou kolonizaci činitelé římskokatolické církve. Co se po stránce kolonizační a tedy i národní odehrávalo na panstvích klášterů kladrubského a tepelského, dělo se někde ve stejné míře, jinde v ještě větší a ovšem někde i zase v menší míře ve všech klášterech, pokud měly rozsáhlé majetky pozemkové. Na jihu Čech nejvíce kolonizovali cisterciáci klášterů vyšebrodského, zlatokorunského, světelského (Zwettel v Rakousku) a schläglského (taktéž v Rakousku). Oba poslední kláštery měly totiž majetky také v Čechách. Německou myšlenku národní na jihu Čech pomáhali udržovat českobudějovičtí dominikáni a křižovníci, nepomučtí cisterciáci a zelenohorští templáři. V Plzni pracovali němečtí rytíři, františkáni, dominikáni a tepelští premonstráti. V Klatovech křižovníci a němečtí rytíři. Na západ od Plzně prováděli německou kolonizaci vedle kladrubských benediktinů cisterciáci plasského kláštera. Ve Stříbře působili johaniti, křižovníci a františkáni. V Manětíně johanité, v Přimdě benediktini, v Outerý u Bezdružic (Neumarkt bei Weseritz) němečtí rytíři, pak tepelští premonstráti a augustiniáni, v Domažlicích augustiniáni a františkáni. Rozsáhlé území kolem Bezdružic, Teplé, Plané, Chebu, Lokte a Zátce kolonizovali ve velkých rozměrech cisterciáci osečtí společně s mateřským svým klášterem waldsassenským, premonstráti tepelští a premonstrátky doksanské, které založily i zcela nové čistě německé město Konigsberg (Kynšperk). Ve městech, a to v Chebu pracovali němečtí rytíři a křižovníci, v Žatci františkáni, v Klášterci němečtí rytíři, v Kadani františkáni a johanité a v Chomutově němečtí rytíři. Na Teplicku prováděli kolonizaci biskupové z Míšně, k jejichž diecézi kraj ten částečně příslušel, a vedle nich benediktinky kláštera teplického a německou věc spoludržely a prosazovaly též strážkyně Božího hrobu ve Světci. V Mostě, který původně se nazýval Gněvin Most, pracovali křižovníci, františkáni a magdalenky, v Litoměřicích kolegiátní kapitula, němečtí rytíři, dominikáni, františkáni a křižovníci, v Bičkovicích němečtí rytíři, v Ploškovicích johanité, v Ústí pak dominikáni, křižovníci a němečtí rytíři. V severovýchodních Čechách usazovali německé kolonisty benediktini kláštera broumovského. O poněmčení Kladska, které tehdy (a až do 18. století) příslušelo k českému státu, jakož i Trutnovská Přemyslem Otakarem II. stala se již zmínka. Na Litomyšlsku kolonizovali litomyšlští premonstráti, zatímco ve městě samém ve smyslu německém pracovali augustiniáni a kartuziáni. Lanškroun poněmčovali augustiniáni. Území od Německého Brodu, (tj. nyní Havlíčkova Brodu) do Jihlavy velmi vydatně pomáhal pánům z Lichtenburku zgermanizovat německými kolonisty cisterciácký klášter v Pohledu. Mimoto působili ve stejném smyslu němečtí rytíři a cistercistky v Německém Brodě, jakož i augustiniáni ve Stokách, U Humpolce v takzvaném Svatavině Újezdě, velmi rozsáhlém, vzniklo několik německých obcí kolonizací, kterou tam provedla kolegiátní kapitula vyšehradská. V Jindřichově Hradci pak působili němečtí rytíři.

Na Moravě poněmčovali členové přemyslovské rodiny, sídlící v Olomouci, v Brně a ve Znojmě. Sami pak panovníci poněmčili Jihlavu. Největším germanizátorem však byl jednak, jak již uvedeno, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, který kolonizací poněmčil okolí Olomouce, dále Kravařsko, pokud bylo poněmčeno, dále Vyškovsko, jakož i Svatavsko a okolí Modřic, kde bylo jeho letní sídlo, jednak též řád německých rytířů, který měl tři silné opěrné body v Bruntále, Opavě a Krnově, odkud zasahoval až hluboko do Moravy. Jinak kromě nich byla německá država udržována v Olomouci sídelní kapitulou, německým měšťanstvem, premonstrátkami, dominikány a premonstrátským klášterem na Klášteře Hradisku, který měl rozhodující vliv na udržování němectva též v Hranicích, kde ve stejném duchu již před tím působili od roku 1116 rajhradští benediktini, kteří v tomto roce byli nuceni město Hranice odevzdat premonstrátům. Na jihu Moravy byli činni křižovníci z Hradiska (Poeltenbergu) u Znojma, kde působili též dominikáni, a v Louce (Klosterbrucku) premonstráti, na Brněnsku byly oporou němectva klášter cisterciátek na Starém Brně, jakož i klášter premonstrátů v Zábrdovicích. V Moravském Krumlově pracovali němečtí rytíři.

Ale i tam, kam německá zemědělská kolonizace už nezasáhla, byla hustá síť měst, jež byla v té době spravována Němci, a kromě toho stejně hustá síť klášterů. V samé Praze působily řády:

benediktinský, johanitský, premonstrátský, křižovnický, německých rytířů, dominikánský, františkánský, strážců Božího hrobu, templářský, augustiniánský, cyriacký, kartušácký, magdalenek a nedaleko v Břevnově byli benediktini, ve Zbraslavi cisterciáci, v Dobřichovicích křižovníci, v Ostrově benediktini, v Uhříněvsi, v Košířích a v Čakovicích templáři. Dále působili v Mladé Boleslavi johanité a němečtí rytíři, v Mnichově Hradišti benediktini a premonstráti, v Kutné Hoře františkáni, v Sedlci cisterciáci, ve Vilémově benediktini, v Podlažicích benediktini, v Novém Bydžově františkáni, v Nových Benátkách cyriaci, ve Vysokém Mýtě františkáni, v Tržku kartuziánky, v Polici benediktinky, v Doubravníku cisterciátky, v Čáslavi františkáni a němečtí rytíři, v Chrudimi františkáni a dominikáni, v Opatovicích benediktini, ve Skalici cisterciáci, v Kouřimi křižovníci, v Jaroměři dominikáni a augustiniáni, v Hradci Králové němečtí rytíři, dominikáni, dominikánky, františkáni a templáři, v Trutnově dominikáni, na Bezdězi augustiniáni a magdalenky, v Roudnici augustiniáni, v Řepíně u Mělníka němečtí rytíři, v Bělé augustiniáni, v Ročově augustiniáni, v Pardubicích cyriakové, v Kolíně dominikáni, v Nymburku dominikáni, v Benešově františkáni, v Louňovicích premonstrátky, v Písku křižovníci a dominikáni, v Bechyni františkáni, v Panenské Týnici františkánky, v Zelivě benediktini a po nich premonstráti, v Milevsku premonstráti, v Blatné templáři, johanité a křižovníci, v Dobřanech magdalenky, v Chotěšově premonstrátky, v Rokycanech augustiniáni.

Na Moravě:

na Velehradě cisterciáci, v Dolních Kounicích premonstrátky, v Bíteši němečtí rytíři, v Oslavanech cisterciátky, v Třebíči benediktini, v Hrotovicích němečtí rytíři, v Nové Říši premonstráti, v Tišnově cisterciátky a františkánky, ve Žďáru cisterciáci, na Opavsku v Neplechovicích němečtí rytíři a v Holasovicích taktéž.

Nesmíme si představovat, že mnišské osazenstvo bylo v těchto klášterech takové, jako dnes. Tehdy to byli Němci, a pokud mezi nimi byli snad někteří Češi, nebyli na vlivných místech. Také roudnický klášter pozbyl, jak už bylo podotčeno, svého výlučně českého rázu. Ve všech těchto klášterech byl při náboženské práci vysoko držen prapor německého ducha, aby český lid přivykl představě o méněcennosti své národnosti. Převaha těchto klášterů nad ostatním lidem byla dokumentována ohromnými a nádhernými palácovými stavbami, což platí hlavně o řádech benediktinském, premonstrátském, cisterciáckém, německých rytířů, křižovníků, johanitů a templářů. V těchto palácích sídlili cizinci, kteří předstihovali nádherou většinu šlechty a přitom se nerozpakovali vystupovati jménem tichého Beránka Božího, který se obětoval za spásu světa, a kázati jeho jménem pokoru. Takové kláštery chovaly průměrně 2 000 ovcí, kolem 70 jezdeckých koní, 12 párů koní tažných, 40 volů, 50 krav, 100-150 vepřů.

Němečtí spisovatelé vyzdvihují ze svého slabě křesťanského nebo i vůbec nekřesťanského, zato však silně nacionalistického stanoviska hlavně hospodářské a ještě více germanizační úspěchy tehdejších klášterů u nás.

Dr. Hans Muggenthaler píše ve své knize „Die Besiedlung dcs Böhmerwaldes“ (osídlení Šumavy) o výkonech klášterů z 12.-14. století v českých zemích takto: „Přes všechny zásluhy duchovenstva o vyklučení Šumavy bylo by zvráceností, kdybychom v těchto výkonech spatřovali jeho hlavní zásluhu. Záleží daleko více v germanizaci. Žádná jiná moc, ani vysoká šlechta, ani německé princezny na trůně Přemyslovců, ani německé měšťanstvo ve městech státu českého nemohou se v tomto bodu měřiti s církví... V území Šumavy byly to především kláštery, jež svými německými mnichy přivodily jeho germanizaci. Zcela jasně vychází ze zakládajících listin klášterů Teplé, Plasu, Zlaté Koruny a Vyššího Brodu najevo, že prvními osadníky v těchto odlehlých pohraničních zalesněných okresích byli Češi. Listiny prozrazují ještě dlouho po založení klášterů soužití obou národností. Zde působila germanizující síla klášterů. Nebylo postupováno násilím. Napřed se připomínají v listinách vždy dva kazatelé ve farnostech těchto klášterů - jeden Němec, druhý Čech. Ale tím, že dorost mnišský až do doby Karla IV. z největší části byl brán z německé vlasti, tím, že tito němečtí mniši své pozemky, určené k osídlení, osazovali německými kolonisty, tím, že tito němečtí přistěhovalci pod ochranou německých mnichů svou národnost mohli si pevně udržet, staly se německé kláštery v okruhu Šumavy faktory germanizace.“

Muggenthaler je toho názoru, že germanizace českých zemí byla stejně připravena, jako germanizace polabských a pobaltských Slovanů, neboť česká panovnická rodina, církev i šlechta smýšlely už tehdy německy tak, jak se dělo u těchto severnějších Slovanů, a česká šlechta se přizpůsobovala stále více šlechtě německé co do řeči i způsobu života. Proč k úplnému poněmčení českých zemí nedošlo, zatímco severněji bydlící Slované, až na zbytky lužických Srbů se zcela poněmčili, vysvětluje Muggenthaler tím, že císaři z hohenštauského rodu se starali příliš o Itálii a zanechávali Německo, a že mimo to jejich politikou se dospělo k oddělení Východní marky od vévodství bavorského, čímž národní tlak ze strany Bavorska na český stát nepokračoval tak, jak měl, ba přímo ustal, k čemuž přispěla i ta okolnost, že rodina hrabat Bogenů, kteří se poněmčovací akci vždy věnovali a v ní se též vyznali, vymřela.

Prof. F. Albrecht míní, že poněmčení českého státu se nepodařilo proto, že Čechy měly velmi příznivé hranice a český národ měl dosti času, aby se z několika kmenů sjednotil a vytvořil odolný stát, čehož u polabských a pobaltských Slovanů nebylo. Oba tyto názory jsou odůvodněné a lze je dobře spojit. Myslím však, že ani tím není dáno ještě úplné vysvětlení. Český prostý lid měl v sobě cosi, co ho činilo odolnějším vůči germanizační činnosti církevních faktorů, než měli Slované ležící severněji. Je zajímavé, že český lid se poněmčil jen tam, kde byl zavalen přesilou německých kolonistů. Samo úsilí, jež vyvíjeli církevní činitelé na poněmčení, český lid nestačilo zgermanizovat, ačkoliv témuž úsilí se u severnějších Slovanů germanizace podařila. Tato vyšší odolnost Čechů byla duševní povahy. Bylo to silnější národní vědomí, jež se vyvinulo pod vlivem slovanské církve cyrilometodějské. Vysvítá to i z Dalimilovy kroniky.

Faktem je, že latinská církevní orientace vyvolala u nás zakládání latinských církevních institucí, do nichž v důsledku daných skutečností politických byli povoláváni němečtí kněží, kteří byť ne vždy, přece zpravidla pracovali pro čest a slávu německé říše a německého národa více, než pro spásu duší a všestranné dobro národa, který je nejen přijal, ale i zahrnul pozemskými statky. Poněmčení velké části území naší vlasti je jejich dílem. Nebýt zemědělské německé kolonizace, byli by se městští němečtí kolonisté časem všude počeštili. Když však se i venkov poněmčil, nebylo tu už činitele, který by byl měl možnost počeštit města. Z poněmčení venkova vyplynuly pak národnostní problémy, které se projevily v dějinách. Nestane-li se něco velkého, číhá na náš národ týž osud, který vyhubil polabské a pomořské Slovany.

LITERATURA:

Albrecht, Fr.: Zur Besiedlung Westböhmens durch die Slaven bis zum Einsetzen der deutschen Kolonisation, V Jahresbericht des Gymnasiums zu Pilsen, ročníky 1910 a 1911.

Dr. Bretholz, B.: Geschichte Bohmens und Mährens, München 1912, Dějiny Moravy, Brno 1896.

Dr. Frind, A. L.: Die Kirchengeschichte Böhmens im Allgemeinen und in ihrer besonderen Beziehung auf die jetzige Leitmeritzer Diozese (4 sv.). Praha 1862-187.

Helmhold, bošovský kněz: Slovanská kronika (vyhubení Slovanů), Praha 1925

Herders: Kirchenlexikon, Freiburg 1882.

Dr. Chaloupecký, Václav: Prameny X. století. Legendy Kristiánovy (Svatováclavský sborník II/2), Praha 1939.

D r. Krásl, Fr.: Svatý Prokop, jeho klášter a památka u lidu, Praha 1895.

Kaindl, R. Fr.: Der Völkerkampf und Sprachcnstreit in Böhmen, Wien 1927.

Dr. Krofta, Kamil: Jižní Čechy do válek husitských, Praha 1913.

Manul, Osvald: Die Praemonstratenser der Prager Erzdiözese nach den Bestätigungsbullen (Jahresbericht des Gymnasiums zu Pilsen) 1903.

Masaryk, T. G.: Česká otázka, Praha 1895, a (2 vyd.) 1924.

Merhaut, Cyrill: Děti českých králů, Praha 1938.

Dr. Muggenthaler, Hans: Die Besiedlung des Böhmerwaldes, Passau 1929.

Dt. Naegle, Aug.: Kirchengeschrichte Böhmens. Wien-Leipzig, I, 1 (1915), I, 2 (1918).

Ottův Slovník naučný.

Dr. Pastrnek, Fr.: Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda, Praha 1902.

Palacký, František: Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. (4. vyd.) Praha 1894-1896.

Dr. Podlaha, Ant.: Posvátná místa v Čechách, Praha (7 zvazků). Serier praepositorum, decanorum, archidiachonorum aliorumque praelatorum et canonicorum. s. Metropolitanae eedesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, Praha 1912.

Slavík, Jan: Počátky českého národa, Praha 1940.

Český národ za rozkvětu feudalismu, Praha 1940.

Šimák, J. V.: Pronikání Němců do Čech kolonisací ve XIII. a XIV. století. Praha 1938.

Dr. Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury, Praha 1940.

Winter, Eduard : Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraume, Salzburg 1938.

Kapitola III. - HUSITSKÉ HNUTÍ

1. PŘÍČINY ÚPADKU MRAVNÍHO ŽIVOTA V ZÁPADNÍ CÍRKVI

Husitské hnutí bylo vyvoláno velkým úpadkem náboženského a mravního života v západní církvi. Úpadek byl v myšlenkové i příčinné souvislosti s rozvojem moci biskupského stolce města Říma.

Víme jednak z bible, jednak z dějin, že prvním křesťanům byla naprosto cizí myšlenka jakoby apoštol Petr byl býval hlavou církve. Za hlavu církve byl uznáván jedině Kristus, a to nejen za svého pozemského života, ale i po svém nanebevstoupení, neboť podstatnou částkou křesťanského náboženství je víra, že Kristus jako hlava církve je stále přítomen mezi těmi, kdož v něho z celého srdce věří:

„Kdežkoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich“ (Mat. 18, 20). „Aj, já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa“ (Mat. 28,20).

Žádný z těch výroků Písma sv., jež jsou uváděny ve prospěch hlavenství Petrova, nebyl v původní církvi tak chápán. Skalou, na níž Kristus založil církev svou, nebyla míněna osoba apoštola Petra, nýbrž víra, kterou Petr vyslovil, totiž, že Kristus je Syn Boha živého. I prostý spolek může býti zakládán jen na určité myšlence, které má sloužit, a ne na člověku. Slova o klíčích nebeského království neboli o moci svazovací a rozvazovací, což jest jedno, byla řečena nejen Petrovi, ale i všem apoštolům (Mat. 18, 18). Modlitba Kristova, aby nezhynula víra Petrova, ale aby se obrátil a potvrzoval bratří svých (Luk. 22, 32), neříká nic o domnělé neomylnosti Petrově, nýbrž vztahuje se na těžké pokušení, jež Petra čekalo po zajetí Kristově. Neznamená nic jiného, než že Petr sice podlehne a Krista zapře, ale víra jeho úplně nezahyne a přivede ho k obrácení a polepšení, čímž utvrdí a bude utvrzovat bratry své v dobrém. Ani slova „Pasiž beránky mé - pasiž ovce mé“ (Jan 21, 15-17) neobsahují v sobě hlavenství Petrovo. Nejsou než rozřešením rozporu, do něhož se Petr dostal se svým apoštolem, když Krista třikráte zapřel. Větami vytrženými ze souvislosti a z celého ducha knihy nelze nic řádně dokazovat ani při sebe větší vykladačské pohotovosti a virtuozitě. Proti takovému vykladačství v těchto věcech lze uvésti celý oblak svědků v prvních století křesťanských. Ani sám apoštol Petr nepovažoval se za hlavu církve a podroboval se rozhodnutí apoštolského sboru (Skut. 8, 14-15). Apoštol Pavel se vyslovil, že nemůže býti jiného základu církve než Ježíš Kristus (1. Kor. 3, 11); jindy nazývá výslovně Krista hlavou církve (Ef. 5, 23) a odpírá apoštolu Petrovi i kárá ho pro jeho postup v Antiochii (Gal. 2, 11-14).

První papež, který se dovolával slov Kristových o skále - pro sebe, byl až Kalist I. (217-222). V původním seznamu biskupů města Říma byl uveden jako první Linus a teprve později bylo jméno Petrovo dáno před Linovo. To byl podvod, po němž následovaly další: v 5. století začali v Římě ukazovat řetěz, kterým prý byl sv. Petr svázán, napsali vymyšlené vypravování o obrácení a pokřtění císaře Konstantina Velikého římským biskupem Silvestrem, zatímco Konstantina Velikého pokřtil biskup Eusebios Nikomedský, zhotovili falešnou knihu „Constitutum Silvestri“, padělali list I. všeobecného sněmu církevního z roku 325 papeži Silvestrovi. V 6. století začali ukazovat biskupskou stolici apoštola Petra, papež Pelagius II. (579-590) falešně citoval knihu sv. Cypriána o jednotě církve. V 8. století vymyšleno tak zvané darování Konstantinovo (Donatio Constantini) a vyrobena epištola sv. Petra králům íránským. V polovině 9. století objevil se nový padělek, kterému se nyní říká „Pseudoisidoriánská dekretália“18.

Vše se dělalo proto, aby biskup města Říma, jehož církevní okrsek se vztahoval na střední Itálii, mohl se domáhat jednak hlavenství a nadvlády nad celou křesťanskou církví, jednak i světské moci. Nezalekl se odporu, který tím vyvolával. Nedbal, že v Africe se proti jeho násilí energicky brání sv. Cyprián, sv. Augustin a celý sněm církve africké a že v Galii (Francii) protestuje sv. Hilarius. Podrobil si církev galskou i africkou i španělskou. Neuvědomoval si, že myšlenka o potřebě viditelné hlavy církve mohla se zrodit jen v prostředí, v němž vyprchávala víra v hlavu neviditelnou. U církví východních narazil na takový odpor, že došlo k trvalému církevnímu rozkolu.

Ani tento rozkol neotřásl svědomím římských papežů. I muž tak vynikající, jakým byl Řehoř VII. (1073-1085) nedovedl si představit další vývoj církve bez postupujícího zvyšování moci papežovy. Za něho byla napsána kniha nazvaná „Dictatus papae“ (papežův diktát), v níž jsou obsažena ustanovení, že „papež jediný může sám podle potřeby doby vydávati nové zákony; on jediný má právo užívati císařských odznaků; papeži mají všechna knížata líbati nohu; papež smí sesazovati císaře; on jediný smí zavrhnout názor kohokoliv, jeho názor však zavrhnout nesmí nikdo; on nesmí býti souzen nikým; římská církev nikdy nechybila a podle ujištění Písma nikdy nechybí; kanonicky ustanovený papež stává se na základě zásluh Petrových svatým.“

Zvítěziv pomocí klatby nad německo-římským císařem Jindřichem IV., který se mu v roce 1077 v Canosse pokořil, vzkázal mu: „Ať mi císař pošle svou korunu a jiné císařské odznaky!“ Znám je též jeho výrok, že všichni národové jsou jemu jako Kristu dáni v dědictví.

Zatímco dříve římští papežové byli potvrzováni od císařů, napřed byzantských a později římsko-německých, za papeže Inocence III. (1198-1216) prohlásil o sobě císař Oto IV., že čím byl, čím je a čím bude, za to vše je zavázán Bohu, papeži a římské církvi. Inocenc III. se vyslovil: „Já jsem náměstek všemohoucího Boha na zemi a má moc je vyšší než kterákoli moc pozemská.“ Papež Bonifác VIII. (1294 až 1303) prohlásil, že církev má jednu hlavu, a ne dvě jako prý nějaká obluda, a tou hlavou je římský papež. Kdo se protiví jeho moci, protiví se Bohu. Ke spasení je potřebí podrobit se papeži.

U příležitosti jubilejního roku 1300 ukázal se Bonifác VIII. lidu napřed v papežském a pak v císařském ornáte. Podle ceremoniálu, stanoveného pro setkání císaře s papežem při císařské korunovaci, musil císař papeži vystupujícímu na koně držet třmen a koně mu aspoň chvíli vést za uzdu. V průvodu byl povinen císař nést vlečku papežovu. Při hostině seděl císař po pravici papežově na nižší zelené židli. Před hostinou a po ní musil papeži podat mísu s vodou k umytí rukou; totéž musil učinit při papežské mši.

Marně osoby ctěné v západní církvi jako světci naříkaly nad světáctvím církevních činitelů, jako například Petr Damiani (1007-1072), který káral papeže Lva IX. (1049-1054) pro spojování moci světské s mocí duchovní. Zbožná a vzdělaná opatka Hildegarda (1098-1179) ve své knize „Sci vias Domini“ (Znej cesty Páně) se vyslovovala taktéž proti světské moci duchovenstva, nebo Bernard z Clairvaux (1091-1153), který se odhodlal důtklivě napomenout papeže Eugena II. (1145-1153). Ze samého okolí papežova se brojilo proti každému sebeuctivěji vyslovovanému upozornění, že papežové nastoupili nesprávnou cestu. Františkán Alvaro Pelayo, činný na papežském dvoře, obhajoval (stejně jako krátce před ním italský augustinián Augustinus Triumphus (Trionfo) světskou moc papeže ve svém spise „De planetu ecclesiae“ (O pláči církve), napsaném v desetiletí 1330-1340, tvrzeními, že křesťanství tvoří jednu říši, která má jednoho panovníka, to jest papeže, že s papeži je přítomen Kristus, že moc papežova zahrnuje v sobě veškeru vládu duchovní i světskou, že soudní stolice papežova a Kristova je táž, že všichni světští panovníci jsou toliko vazaly papežovými. Kdo vzbudí proti sobě hněv papeže, upadá i v hněv Boží. Bůh nepodléhá omylu, a tedy ani papež. Augustinus Triumphus ve své knize „Summa de potestate ecclesiasticae ad Joannem papam XXII“ (Souhrn učení o církevní moci, věnovaný papeži Janu XXII.) nazývá papeže „Pánem Bohem naším na zemi.“

Světský lesk vyžadoval velkých vydání. I sáhnuto k vybírání poplatků za udělování církevních úřadů. Papežský dvůr vybíral od biskupů a opatů, biskupové od farářů. Dřívější tuhé pokání, ukládané kajícníkům, začalo být vykupováno penězi. Oboje páchlo svatokupectvím a simonií. Sáhnuto i k mnohoobročnictví, pozůstávajícímu v tom, že biskupům, opatům a farářům bylo udělováno několik biskupství, opatství a far současně, při čemž poplatky byly daleko větší, než kdyby tato beneficia byla udělována jen po jednom. Mnohoobročníci nemohli ovšem všechny své úřady zastávat současně na všech místech, i pronajímali je jiným chudým kněžím, jimž z velkých svých příjmů dávali jen hubený plat. Zástupci si pak malý plat zvyšovali vydíráním věřících. Při obsazování církevních úřadů nebylo přihlíženo ani ke vzdělání, ani k mravnímu životu, ani ke znalostem jazyka. Všechno to nemohlo v nic jiného vyústit, než ve velký úpadek náboženství i mravnosti právě u těch, kdo měli být vzory a vůdci ve zbožnosti a mravním životě.

Nářky nad tím ozývaly se v celé západní Evropě. Poněvadž k nápravě nedocházelo, a naopak projevy volající po ní byly silou mocí potlačovány jako provinění proti povinné úctě a poslušnosti, ba jako přímé bludařství a kacířství, pozbývali oficiální církevní činitelé důvěry u věřících.

Na držitele církevní moci jako celek nijak nezapůsobilo směrem k nápravě, když bohatý lyonský kupce Petr Valdes, který si dal do francouzštiny přeložit některé části Nového zákona, po nějaké době vlivem této četby se v roce 1173*)19 rozhodl rozdat veškeré své jmění a jako lidový kazatel kázat nutnost nápravy, a když několik jiných občanů z Lyonu a okolí jeho příkladu následovalo a k němu se připojilo. Nezatlouklo na svědomí představitelů latinské církve, když téměř současně povstalo stejné lidové hnutí „pokorných“ v Miláně, kteří rozdavše svůj majetek zdůrazňovali a uskutečňovali vedle chudoby též osobní pokoru.

Obojí hnutí opíralo se o Písmo svaté a nijak se neodchylovalo od tehdejší věrouky římskokatolické, usilujíc na základě Písma jen o nápravu vlastního života beze zřetele k prostopášnému životu kněžstva. Za 6 let lateránský koncil (1179) pro čtení bible a kazatelskou činnost hnutí zakázal, v roce 1184 pak papež Lucius III. (1181-1185) a v roce 1215 papež Inocenc III. dal je do klatby. Pak teprve začalo se hnutí odchylovat od církevního učení, prohlásilo kněze za zbytečné a omezilo počet svátostí na dvě, načež papež Sixtus v roce 1477 vyhlásil proti jeho přívržencům křižáckou válku.

Na životosprávu kněžstva: jakožto celku nemělo vliv ani hnutí vyvolané sv. Františkem z Assisi (1182-1226), třebas bylo papežem Honoriem III. (1216-1227) povoleno. Později (1297) byl dán do klatby vůdce přísného směru v tomto řádu Petr Jan Olivi, který viděl mravní spuštění na papežském dvoře a nazýval ve své knize „Postila super Apokalypsium“ (Kázání o Apokalypse) papežství babylonskou nevěstkou. Brzy nato r. 1305 stihl týž osud františkána Ubertino de Casale, který se ve své knize „Arbor Vitae crucifixac“ (Strom ukřižovaného Života) vyjádřil, že papežství je sedmihlavou šelmou rouhání, o níž se mluví ve 13. hlavě Zjevení svatého Jana (Apokalypse). Po těchto zásazích začal se přísný směr františkánů, nazývajících se „fraticelli“, jak tomu bylo u valdenských, uchylovat od učení církevního, zvláště když papež Jan XXII. v roce 1322 tvrzení fraticellů, že Kristus a apoštolé neměli vlastního majetku, prohlásil za kacířství.

Místo aby ze strany držitelů církevní moci bylo z těchto hnutí čerpáno poučení o nutnosti mravní nápravy, bylo jim čeleno takzvanou inkvizicí. Byl to církevně soudní orgán, jehož úkolem bylo nejen soudit kacíře, ale i po nich pátrat. Inkvizice byla zřízena papežem Luciem III. roku 1184 a namířena původně proti valdenským. Roku 1215 byli pověřeni biskupové jejím vedením, ale v roce 1233 byla jim inkvizice odňata a odevzdána dominikánům. V roce 1229 byly vydány přesné předpisy o rozsahu pravomoci inkvizice. Podle nich byl každý věřící povinen oznámit inkvizitorům každého kacíře. O kom se zjistilo, že toho neučinil, byl zbaven majetku i úřadu, dům, v němž kacíř bydlil, byl stržen, kdo dal almužnu kacíři, byl považován za podezřelého z kacířství, taktéž kdo třebas i jen náhodou seděl s kacířem v hostinci u téhož stolu, kdo vstoupil v manželství s kacířem nebo se s ním stýkal.

Inkvizice měla právo odsuzovat k trestům berním i občanským a státní úřady byly povinny vykonávat její usnesení.

Církevní tresty byly: interdikt, vyloučení z církve, klatba, vykonání pouti, kající úkony v místě pobytu, hlášení se u místního faráře v neděli za účelem bičování na ramenou a zádech.

Interdikt znamenal zastavení všech bohoslužebných úkonů na tom místě nebo i ve větším přesně stanoveném území, kde se odsouzený zdržoval. Kdo byl stižen klatbou, pozbyl veškerých práv lidských, podřízení nesměli ho poslouchat, nadřízení byli povinni vyhostit ho, nikdo nesměl mu poskytnout jídlo, nápoj ani přístřeší.

Občanské tresty byly: vězení, zazdění, svázání okovy, veřejný pranýř, vodění po ulicích, spojené s bičováním a spálení po smrti, nebo zaživa.

2. ÚPADEK V ČESKÝCH ZEMÍCH

Náboženského a mravního úpadku nebyly ušetřeny ani země české. Kněžstvo zpravidla nečetlo Písmo svaté mimo ty odstavce, jež byly zpívány při bohoslužebných úkonech. Nečetlo-li, přirozeně ani o něm nerozjímalo a podle něho nežilo. Farářt a jejich zástupci (vikáři) považovali za hlavní svůj úkol nahromadit co možná nejvíce majetku. Nespokojili se s příjmy z beneficia, nýbrž vybírali poplatky i za zpověď, prodávali posvěcený olej a brali si dopředu tolik mší ke sloužení, že nestačili je odsloužit ani se všemi oltářníky. Oltářníci byli knězi, kteří neměli beneficia, nýbrž důchod z nadací zřízených pro určité oltáře. Nevedli duchovní správy a po odsloužení mší místo duchovního čtení, modliteb a rozjímavého života oddávali se lenošení, spaní, vysedávání v krčmách, hraní v kostky, pitkám, tanečním zábavám a nezřídka i bitkám. Nebylo nic neobvyklého, když kněží přijímali na sebe světské úřady: bývali purkrabími (obyčejně preláti), podkomořími, správci panství, sudími a písaři v městských, zemských nebo královských kancelářích.

Stávalo se, že farní beneficium obdržel duchovní nižšího svěcení, aniž se pak dal vysvětit na kněze, místa farářů obsazovali i laici. To vše se dělo za úplatky. Takoví faráři pobírali příjmy z farního beneficia a přitom buď se zabývali jinou prací, nebo žili bez práce a oddávali se nepleše. Laickým farářem byl například spisovatel Vavřinec z Březové (1370-1436), který přímo od papežské kurie, když mu bylo teprve 21 let, obdržel za úplatek dvě fary: lounskou a běchovskou, na než si dosadil kněze vikáře, zatímco sám studoval na fakultě filozofické a pak právnické a po ukončení studií byl zaměstnán v kanceláři královské a na to novoměstské. Později přidružil se k hnutí husitskému. Laickým farářem chudenickým byl též starší spisovatel Přibík Pulkava, který žil stále v Praze a farnost dal spravovat knězem-vikářem. Za takových poměrů nelze se divit, že kněží se oddávali světáckému životu. O zachování nuceného celibátu, zavedeného proti zásadám prvotní církve, nemohlo býti v zesvětačeném prostředí ani řeči. Žije-li kněz v konkubinátě, jejž podle křesťanských zásad je povinen potírat, stává se z něho časem cynik, přenášející se přes jakékoliv mravní zásady, a klesá hloub než prostý člen církve.

Nelze se divit, že ve 13. a 14. století bylo v Čechách dosti kněží, kteří si dávali pálit vlasy, voňavkovali si šaty a nosili drahocenné prsteny. Biskupové, kanovníci a členi konzistoře, faráři sedící na bohatých beneficích a také mniši bohatých klášterů libovali si v nádheře. Domy, v nichž bydlili, zařizovali si po způsobu šlechtických sídel. Milovali jízdu na koních, chovali psy a lišky, vydržovali mnoho služebnictva, libovali si v hledaných jídlech a nápojích, pořádali hostiny a hony a přitom pyšně a bezohledně zacházeli s věřícími a poddanými lidmi. Znenáboženštělé ovzduší pronikalo do života šlechty, měšťanstva i poddaných.

Tyto poměry se obrážely i v literatuře, která byla sice založena na náboženství, ale zvrhla se v jeho parodii. Dělo se to v celé západní Evropě. Píší se satiry na na hříchy biskupů, kněží, mnichů, jeptišek a všech světských stavů i povolání, například „Desatero přikázání Božích“, „Spor duše s tělem“ a též hry jako „Mastičkář“ (o třech Mariích, jež koupily mast na pomazání mrtvého těla Kristova), „O Kristově zmrtvýchvstání a jeho oslavení“ a hry pašijové. Jednajícím osobám byly vkládány do úst hrubé šprýmy, často oplzlá slova a narážky na život kněží. Zrcadlí se v tom velký úpadek náboženství. V prostředí nábožensky a mravně smýšlejícím by takového rázu satiry a hry byly nemožné. Některé věty byly by i v nábožensky zlhostejnělé době považovány za urážku náboženství.

Nábožensky smýšlející lidé projevovali nespokojenost s kněžstvem. Zvláště prostý lid pozbýval důvěry k němu. Již za Přemysla Otakara II. (1253-1278) shromažďoval se na různých místech k pobožnostem sám, bez kněží. Mohla to být opozice vyrostlá z kořene cyrilometodějského, mohlo to být i valdenství (neboť podle pověsti zemřel Valdes v Čechách a mezi českými Němci bylo valdenství rozšířeno), ale mohla to být i nějaká kombinace obou směrů. Papež Alexandr IV. (1254-1261) poslal do Čech zvláštní inkvizitory k potření tohoto zjevu.

Potřeba nápravy byla pociťována stále v širších a širších kruzích společenských. Sám Karel IV. děsil se dalšího vývoje a hrozil, že kněžstvu zastaví příjmy. Za účelem nápravy povolal roku 1360 ohnivého německého kazatele Konráda Waldhausera z Rakous, který tepal hříchy kněží i mnichů tak otevřeně a bezohledně, že brzy byl od dominikánů a augustiniánů obviňován z kacířství, ač sám byl augustiniánem. Nestalo se mu však nic, neboť Karel IV. ho chránil. Zemřel roku 1369 na svobodě.

Roku 1363 začal v témže duchu kázat Milíč z Kroměříže, vzdav se kanovnictví u sv. Víta a zvoliv si dobrovolnou chudobu. Byl asketou na sebe velmi přísným, myslitelem, vizionářem a uchvacujícím kazatelem, který pohnul tisíce lidí k pokání a polepšení, mezi nimi i kolem tří set veřejných ženštin. Byl u papežské stolice obžalován z kacířství, zodpovídal se osobně v Římě, kde byl žalářován, a pak v Avignonu, kde roku 1374 zemřel.

Papež Řehoř XI. (1370-1378), znepokojen působením obou pražských kazatelů, poslal Karlu IV., arcibiskupu pražskému a biskupům litomyšlskému, olomouckému i vratislavskému dopisy, jimiž je žádal, aby obnovili poraženou křesťanskou pravověrnost, ač Waldhauser i Milíč byli pravověrní.

Nápravného hnutí v rámci naprosté pravověrnosti zúčastnil se za laiky literárně Milíčův posluchač Tóma ze Štítného (1331-1401). Byl to první Čech, který o bohosloveckých otázkách pojednával česky, a ne latinsky. Své knihy a traktáty „Knížky šestery o obecných věcech křesťanských“, „Řeči besední“, „Řeči nedělní a sváteční“, „Knihy naučení křesťanského,“ aj. psal vlastně pro své děti. Byl myslitelem s nadáním básnickým a výborným stylistou. Bylo mu snášeti od universitních mistrů výtky, že píše česky; nedbá však toho, jsa přesvědčen, že lépe jest číst česky, než nečíst ničeho anebo oddávat se klevetám, případně hříchu, a brání se podobným způsobem, jako kdysi sv. Konstantin-Cyril: „Všechny jazyky mají vzývati Boha.“

V době Waldhauserově a Milíčově bydlili římští papežové Jan XXII. (1316 až 1334), Benedikt XII. (1334-13)42), Klement VI. (1342-1352), Inocenc VI. (1352-1362), Urban V. (1362-1370), Řehoř XI. (1370-1378) ne v Římě, nýbrž ve francouzském městě Avignonu. V roce 1378 nastal v římské církvi rozkol: jeden papež vládl v Avignonu, druhý v Římě. Oba měli své přívržence. To trvalo plných 71 let, tj. až do roku 1449, neboť v Římě i v Avignonu byli po uvolnění stolce voleni noví papežové. V letech 1409-1415 i 1423-1429 byli dokonce papežové tři. V prvním šestiletém období tohoto trojpapežství sídlil Řehoř XII. v Římě, Alexander V. v Pise (pak v Bologni) a Benedikt XIII. v Avignonu. Když potom Alexander II. byl za rok (1410) otráven, nastoupil na jeho místo Jan XXIII. Ve druhém čtyřletém období trojpapežství vládl Martin V. v Římě, Klement VIII. ve španělském městě Peniscole a Benedikt XIV. putoval z místa na místo. Pro úplnější poznání poměrů je třeba přihlédnout aspoň k některým osobním datům těchto papežů:

Řehoř XII. byl v roce 1406 zvolen italskými kardinály v Řezně. Při volbě slíbil, že v zájmu obnovení jednoty západní církve se úřadu vzdá, bude-li budoucím sněmem církevním k tomuto vyzván, avšak když ho k tomu vyzval pisánský (1409), odmítl výzvě vyhovět. Nato ho sněm sesadil, ale on úřadoval dále, až do roku 1415, kdy se vzdal na naléhání sněmu kostnického.

Benedikt XIII. byl zvolen francouzskými kardinály v Avignonu roku 1394. Když neuposlechl výzvy sněmu pisánského, byl sesazen, ale nedbal toho stejně jako Řehoř XII. Byv znovu sesazen kostnickým sněmem roku 1415 a v důsledku toho opuštěn svými přívrženci, odejel z Avignonu do města Peniscoly ve Španělsku, kde dal do klatby veškeré křesťanstvo a brzy nato (1417) zemřel.

Alexander V. byl zvolen roku 1409 kardinály shromážděnými na pisánském sněmu církevním, ale za rok byl otráven ve městě Bologni z návodu, jak se všeobecně myslelo, kardinála Baltazara Cossy, který byl pak místo něho zvolen papežem a dal.si jméno Jan XXIII.

Tento papež při volbě slíbil taktéž, že se vzdá, bude-li k tomu vyzván budoucím sněmem. Když se to stalo ze strany kostnického sněmu, vyhověl sice této výzvě, ale hned nato z Kostnice uprchl, rezignaci odvolal a sněmu pohrozil rozpuštěním. Sněm jej proto sesadil. Za dva roky se Jan XXIII. sesazení podrobil a byl pak kardinálem-biskupem ve Frascati.

Martin V. byl v roce 1417 zvolen kardinály shromážděnými na sněmu kostnickém, jednání sněmovní však pod různými nicotnými záminkami protahoval a sněm roku 1418 uzavřel.

Klement VIII. byl roku 1423 zvolen jenom na schůzce tří španělských kardinálů a přece volbu přijal. Po šesti letech se vzdal, když se dokonale přesvědčil o směšnosti svého jednání.

Benedikt XIV. byl dvě léta po volbě Klementa VIII. a za jeho života zvolen v Peniscole.

Jaká to náboženská i mravní ubohost zračí se v postavách těchto papežů, ale i ve sboru kardinálů, kteří je volili. Jaké rozdělení a jaký zmatek tak vnášeli nejvyšší církevní hodnostáři západní církve do veškeré společnosti křesťanů! Přitom stále zdůrazňovali pravověrnost. Jaké znehodnocování duchovního světa a zásad víry i mravů však šířili kolem sebe!

Do Prahy, jak už bylo podotčeno, byly v roce 1374 papežem Řehořem XI. poslány Karlu IV. i všem biskupům dopisy za účelem obnovení pravověrnosti. Zatím však právě v letech 1370-1390 zaznamenávají vizitační zprávy pražské konzistoře konkrétní údaje o úžasné znemravnělosti duchovenstva, které nejen žilo v konkubinátě, ale pořádalo na některých farách i hromadné nemravné schůze a adamitské tance, ba obsahují i jména takových duchovních, kteří ve svých soukromých domech, koupených z výtěžku církevních beneficií, zřízených zbožnými zakladateli, zařídili nevěstince. Navenek byla hlásána pravověrnost, v níž je zahrnuta i křesťanská mravouka, pod oficiální maskou pravověrnosti však řádila nevěra a nemravnost. Nelze se diviti, že ve „Sporu duše s tělem“ přisuzovala se tělu slova: „ať kněží a mniši hrozí, vždyť sami nežijí lépe, a nejlepším přítelem člověka je plný měšec.“

K pramenům papežských příjmů přibyly asi v 11. století též takzvané odpustky. Vyvinuly se v důsledku zbarbarštění církve vlivy germánskými (jak jsme tentýž proces pozorovali již v metodě misijní práce v 9. století) ze staré církevní praxe zkracovat církevně-soudní tresty, uložené jednotlivým členům církve za přečiny proti kázni, kteréžto zkrácení trestu udělovalo se těm, u nichž bylo patrno upřímné polepšení. Tresty byly ukládány například za zapření víry v době pronásledování, za cizoložství, žhářství a jiné přečiny, pokud vešly ve známost. Obyčejným trestem bývalo odepření svatých tajin (svátostí) na dobu přesně vymezenou, v níž provinilec i při bohoslužbách stál ne mezi ostatními členy církve, nýbrž v zadní části chrámu, kde měli své místo například katechumeni, to jest lidé, kteří se k církvi sice přihlásili, ale teprve se připravovali k přijetí křtu a tedy členy církve ještě nebyli. Jestliže se provinilec trestu ochotně podrobil, projevoval upřímnou snahu polepšit se, byl horlivý v návštěvě chrámu a též jiným způsobem prokazoval pevné rozhodnutí varovat se zločinu, pro nějž byl potrestán, byl mu trest po nějaké době zkrácen nebo i úplně prominut.

V západní církvi pokřtěním primitivních germánských kmenů, přišlých do styku s křesťanstvím po stěhování národů, a jejich uplatněním se i v řadách duchovenstva nastalo jakési zamlžení křesťanského vědomí a míchání, zaměňování i přesunování církevních pojmů. Také ukládání církevních trestů bylo přesunuto z církevně-soudní platformy do oblasti svátosti pokání. Církevně-soudní pojem se současně stal pojmem svátostným. Promíjení církevních trestů bylo rozšířeno i na promíjení nápravných skutků, jež jsou ukládány kajícníkovi ve zpovědi, jako almužna, půst, určité modlitby, kající návštěva některého posvátného místa apod. A jelikož u Germánú bylo zvykem vykupovat se z trestu, uloženého za nějaký zločin, složením částky peněz, začal tento zvyk vnikat i do praxe církevní. Věřící začali se vykupovat buď úplně, nebo částečně z uložených kajících skutků. Byla dokonce i stanovena stupnice peněžitých částek, jež bylo nutno na církevní účely složit jako výkupné v náhradu pokání za určité hříchy. Trvalo dlouhou dobu, než se pojem odpustků vytříbil tak, aby mohl být formulován jako promíjení časných trestů, jež Bůh ukládá lidem za hříchy, kteréžto promíjení se děje ze strany papeže mimo svátost, ale za předpokladu, že věřící nemá na sobě těžkého hříchu, a má-li, že současně přijme i svátost pokání. Trvalo několik set let, než se v západní církvi dospělo k učení, že svatí získávají si „přebytečnými dobrými skutky“ přebytečných zásluh, z nichž společně s nekonečnými zásluhami Kristovými povstává nekonečný poklad zásluh, z něhož papež udílí odpustky. Takto částečně na základě spisů Alexandra Haleského konstituovaná definice odpustků pochází od Tomáše Akvinského (1225 -1274), ale uplatnila se odpustkové praxi církevní až po delší době. Ještě v době Husově, tedy 130 let po smrti Tomáše Akvinského, se všeobecně myslilo, že peníze se dávají za odpustky, aby se zakoupilo odpuštění hříchů.20

K rozkvětu odpustkové instituce přispěly silně křižácké války. Kdo se jich nemohl činně zúčastnit, mohl přispět na jejich vedení penězi, za což dostal odpustky. Aby se sešlo co nejvíce finančních prostředků, byli do jednotlivých zemí rozesíláni řeholníci, ti rozdělili každou zemi na okrsky, pro něž ustanovovali okrskové sběratele odpustků. Nebyly však odpustky prohlašovány jenom na křižácké války proti mohamedánům a proti kacířům (například proti husitům), nýbrž i ve prospěch papežské pokladny. To se dělo hlavně v takzvaných jubilejních letech, jež byla vyhlašována napřed každého stého roku, pak každého padesátého roku a později i jindy, kdykoliv se to papeži hodilo. V jubilejní roky putovávali věřící v miliónových masách do Říma, aby tam dosáhli plnomocných odpustků. Kdo nemohli putovat tak daleko, spokojili se udělením odpustků na některém místě nebo i ve své farnosti. Papež udílí odpustky též zemřelým, pokud jsou v očistci.

V době Husově vyhlásil papež Jan XXIII. odpustky, aby jimi získal prostředky na válku s neapolským králem Ladislavem, což vedlo k ostrému konfliktu s českým národem.

Ze strašného náboženského i mravního úpadku západní církve zrodila se velká řada naléhavých problémů. Přes ně se mohli přenášet jen lidé, kteří buď víru už pozbyli, anebo byli lhostejní ke všemu, co kolem sebe viděli. Tím větší byla naléhavost těchto problémů, když zlořády církevní byly v knihách a zvláště pak na kázáních obhajovány ve jménu pravověrnosti. Papež je Bohem na zemi. On nemůže hřešit, neboť jeho úřad ho činí svatým. Nemůže se dopustit svatokupectví, protože jakožto svrchovaný pán všeho má právo na poplatky, jež vybírá jeho kurie za udělování beneficií. On nosí ve schránce svých prsou veškerou moc a může koho chce, poslat do pekla a koho chce do nebe. Jeho nesmí nikdo soudit, ani všeobecný sněm církevní, ani císař, než jedině Bůh. Jestliže králové vedou války, smí je vést též on, jsa pánem králů a maje zajisté větší práva než oni. On může vyhlášením odpustků udělovati odpuštění všech hříchů a smí v nouzi prostředkem odpuštění všech hříchů požadovati od Kristových věřících hmotnou pomoc na obranu města Říma a římské církve, jakož i na zkrocení a obrácení nepřátel, jakým jest neapolský král Ladislav. Papež je hlavou církve, kardinálové jejím tělem. Papež je nejen hlavou, ale i srdcem, řečištěm, nevysýchajícím pramenem a nejdostatečnějším útočištěm veškeré bojující církve. Jeho kletba, ať pravá, nebo křivá, váže člověka k zatracení. Lidé ho mají ve všem poslouchat. On má právo vládnout všemi lidmi, jak chce. Nikdo na světě nemá proti němu mluvit, nechť činí cokoliv. Papež může po smrti biskupa držet příslušná biskupství a brát z něho požitky a obroky dokud chce. On musí mít mnoho peněz, aby mohl připudit k poslušenství neposlušné a protivné, a může peněz dobývat taxami za beneficia a odpustky.

Každý sebehříšnější kněz je lepší, než nejlepší laik. Kněží jsou povýšeni nade všecky svaté i nad Pannu Marii, která jen jednou porodila Krista, kdežto oni jeho tělo tvoří každého dne. Mají ve své moci spásu i zatracení lidí. Oni smějí vybírat i při zpovědi poplatky, pokud jich požadují až po zpovědi, a ne před ní a též ne v době zpovědního výkonu atd.

Vzhledem k těmto a podobným tvrzením i k událostem, jejichž svědky lidé 14. století byli, vyvstávaly otázky:

Jsou-li současně dva nebo tři papeži, kteří druh druha dali do klatby a o nichž nelze vyšetřit, který z nich je řádně zvolen, kterého z nich dlužno se přidržovat? Je dovoleno podle libosti rozhodnouti se pro toho neb onoho? Neocitá se tím v nebezpečí naděje ve spasení, když není známo, který z nich pravoplatně ustanovuje biskupy? Je biskup místní diecéze řádně ustanoven podle vůle Kristovy? Jaké důsledky to má pro kněze, jež on ustanovuje? Či máme se přenášet přes tuto nejistotu a vzhlížet jedině ke Kristu? Nemáme hledět na biskupy a kněze, o nichž nevíme, jsou-li řádně posláni? Jsou při takových poměrech papežové, biskupové a kněží pro nás potřební a nutni?

Je papež skutečně hlavou církve? Není její jedinou hlavou Kristus, když apoštol Pavel v listu k Efezským praví: „Kristus jest hlava církve“ a o nikom jiném se nezmiňuje? Je nebo není pravda, že Kristus ustanovil hlavou církve apoštola Petra a jeho nástupce? Jsou papežové skutečně nástupci Petrovými a náměstky Kristovými? A což když papež hřeší a žije ve hříchu nebo vede válku, je možno a nutno uznávati ho za náměstka Kristova, který nehřešil, ani nevedl žádné války, protože jeho království nebylo a není z tohoto světa? Či je papež bezhříšný? Ale tomu odporuje vše, co o dvojici a trojici papežů slyšíme. Už to je hřích, že nás křesťany rozdvojují. Kdyby papežové nebyli hříšní, odstoupili by v zájmu jednoty církevní, aby umožnili volbu jednoho papeže.

Je vůbec možno, aby papež byl bezhříšný, když sám apoštol Petr svého Mistra zapřel a apoštol Jidáš dokonce ho zradil a pak si zoufal? Či zapření, zrada a sebevražda nejsou hroznými hříchy? Byli přece oba už apoštoly, když těchto hříchů se dopustili! Sám Kristus připustil, že kterýkoliv z apoštolů může se zkaziti a státi se zvětralou solí, která se k ničemu nehodí, než aby byla vyvržena a od lidí pošlapána, a Petrovi i Jidáši výslovně jejich provinění předpověděl. Čím jiným může se člověk státi solí zvětralou, ne-li hříchem nevěry a hříchu proti mravnímu zákonu Božímu? Jestliže apoštolově nebyli uchráněni možnosti a nebezpečí hříchu, na základě čeho se tvrdí, že papež nemůže hřešit? Papežský úřad že ho činí svatým? Ale ani Petra ani Jidáše apoštolský úřad neučinil tak svatými, aby nemohli hřešit.

Je pravda, že papež nemůže bloudit? Není už to bludem, když dva nebo tři papeži vzájemně se dávají do klatby? Nebylo bludem, když Inocenc III. prohlásil o sobě, že je náměstkem všemohoucího Boha na zemi a že jeho moc je vyšší než kterákoliv jiná moc na zemi?

Nesvědčí o omylnosti papežů historická fakta: že papež Liberius (352-366) delší dobu přidržoval se bludného učení Ariova; že papež Honorius I. (625-638) byl VI. všeobecným sněmem církevním odsouzen jako bludař? Je tedy povinností křesťanů poslouchat rozhodnutí papežských, anebo smějí se nálezy papežů zkoumat, zda odpovídají Písmu svatému a názoru svatých otců? Či smí papež stanovit něco, co je v rozporu se zákonem Božím? A kdo se takovému rozhodnutí vzpírá, odporuje moci Boží, jakoby Bůh stál nebo musil stát i za těmi rozhodnutími papežskými, jež se rozcházejí s jeho vlastním zákonem? Což moc papežova není omezeni ani zákonem Božím? Opravňují slova Kristova, řečená apoštolům: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal“ - papeže, biskupy a kněze k tomu, aby vyžadovali poslušnost ve všem i ve špatných a hříšných věcech, anebo jen v dobrých?

Má papež, biskup nebo kněz moc poslat koho chce do nebe a koho chce do pekla? Což nezáleží na víře a životě člověka? Smí papež udělovati odpustky, to jest, jak tehdy byly chápány, odpouštět hříchy, a to: do dálky a generálně hříchy tisícům a tisícům lidí, aniž by je viděl a s nimi mluvil, a smí při tom požadovat peníze způsobem, jakým se jedná na trzích?

Smí nebo nesmí se v žádném případě mluviti o veřejných hříších papežů, biskupů a duchovenstva vůbec, ať činí cokoliv? Což nekázal Kristus o špatnostech současných kněží a farizeů, nepsal evangelista Marek o Petrově zapření Krista a o hříchu učedníků opustivších svého Mistra, nepsal též apoštol Pavel ve svém listu ke Galatským o nesprávném a pokryteckém jednání Petrově v Antiochii? Nevyjádřil se sv. Řehoř ve výkladu proroka Ezechiele, že jest lépe, aby vzniklo pohoršení, než aby pravda byla zanechána? Není lépe kárat veřejné hříchy kněžstva, aby věřící nemohli říkati: „kněží káží proti našim nepravostem, ale o svých mlčí; buď tedy naše nepravosti nejsou žádnými hříchy, anebo kněží sami chtějí ty nepravosti nadále páchat“. Je správné křesťana věřícího ve veškerý obsah zjevení Božího nazývat kacířem, protože zdůrazňuje nutnost nápravy duchovenstva? Je křesťanské vyhlásit kvůli takovému kazateli interdikt na celé město a tím znemožnit jeho obyvatelům účast na službách Božích?

Je špatný biskup a kněz skutečně biskupem a knězem? Vykonává-li takový biskup nebo kněz svátosti, koná je jistě nehodně; avšak nekoná je též neplatně, když nejvyšší náš velekněz praví, že zvětralá sůl k ničemu se nehodí? Což nepraví sv. Augustin ve svém výkladu druhé knihy Mojžíšovy, že jen ten může hříchy odpouštěti, kdo jest knězem v pravdě a vede dobrý život? A netvrdí též svatý Řehoř I. ve svém Dialogu, že jen ti mají moc svazovací a rozvazovací jako apoštolově, kdož následují stejně jejich příkladného života, jako jejich učení?

Je světské panství papežů potřebné k dosažení cíle církve, anebo je zbytečné, ba škodlivé? Je pravda, že podle vůle Kristovy má papež dva meče: duchovní i světský, a že on i biskupové jsou oprávněni používat prostředků, kterých používá světská moc, jako válek, žalářování, upalování, různých trestů tělesných i trestů na majetku, když Kristus ani apoštolově ničeho takového nečinili? Což nerozděloval Kristus výslovně moc duchovní od světské? Nepravil, že království jeho není z tohoto světa, a nenapomenul apoštoly, že nesmějí vládnout a panovat po způsobu králů a panovníků? Odmítl Kristus podrobit se rozsudku Pilátovu? Nejsou tedy papežové, biskupové a vůbec duchovní ve věcech světského řádu podřízeni panovníkům, jako zase v duchovních věcech panovníci, pokud jsou křesťany, podřízeni duchovním?

Prospívá velké bohatství církvi? Nesvádí ono papeže, biskupy a kněze k pýše, nádheře, světáctví, k lakotnému shromažďování hmotných statků, ke svatokupectví, k vymýšlení a ukazování falešných ostatků věřícím, k mnohoobročnictví, ke smilnění, k duchovní lenosti a zanedbávání povinností a modlitby? Neměli by králové a ti, kteří nad skutečnou hmotnou potřebu duchovenstva církev obohatili, tyto pozemské statky za účelem potlačení všech těchto zlořádů církvi aspoň částečně odejmout? Což Kristus a apoštolové měli bohatství a toužili po něm? Nejsou světské statky, přesahující nutnou životní potřebu duchovenstva, nejen břemenem, jež donucuje papeže, biskupy, kněze i mnichy, aby se věnovali jejich správě, jako to činí světští lidé, ale i trním, jež dusí duchovní život? Mají pravdu obhájci velkého bohatství církve, když tvrdí, že statky darované církvi jsou statky nebeského Krále a povzneseny nad statky jiné, poněvadž jsou posvěceny slovem Božím a modlitbou církve? Nejsou spíše stálým pohoršením jejich uživatelům, aby se zpronevěřovali svým církevním povinnostem a duchovnímu životu? Nejsou vlastně znesvěcovány zlořády, jež se na nich dějí?

Je nějaká poučka ve zjevení Božím, z nichž by se důvodně mohl odvodit názor, že papež nepodléhá všeobecnému sněmu církevnímu? Kdo má tedy zavésti pořádek a jednotu v církvi, když papežové se k tomu nemají, přijímajíce volby rozkolnické a držíce se místa, na něž takovou volbou se dostali, druh druha dávajíce do klatby? Jestliže papežové neuposlechnou rozhodnutí všeobecného sněmu, o jehož nutnosti se uvažuje, zbývalo by pak něco jiného, než aby světští křesťanští panovníci papeže, biskupy a kněze mocí donutili k nápravě?

Je možno souhlasit s tvrzením, že nejhorší kněz je lepší než nejlepší laik, nebo že kněz stojí výše než Panna Marie? Není to úžasně pyšné a téměř rouhavé sebepovyšování? Patří kněz, který cosi podobného říká a který bez ostychu jest oddán hříšnému životu, do církve? Lze považovat ho za člena církve? Je možno a nutno vidět v něm duchovního pastýře učedníků Kristových? Je konkrétní církev, kterou vidíme zatíženou pýchou, nemravností a nestydatou otrlostí, církví Kristovou? Není spíše shromážděním Antikristovým?

Na tyto a podobné otázky, jimiž se zaměstnávaly duše toužící po nápravě a k nimž přistoupila též otázka teologická a filozofická, nevyplynuvší přímo ze zlořádů církevních a týkající se svátosti oltářní, odpovídali si lidé různým způsobem podle intenzity své víry, bohosloveckého i historického vzdělání a též podle toho, zda se na věci dívali se stanoviska formálně právního nebo historicky právního nebo hlavně náboženského. Mnozí nevybočovali přitom z rámce tehdejšího učení západní církve, žádající prostě nápravu konkrétních zlořádů, nezabývajíce se zkoumáním, jestli zlořády jsou nebo nejsou v přímé nebo nepřímé souvislosti s tehdejšími doktrínami církevních činitelů. S takovýmto řešením souhlasili hlavně přívrženci formálního práva církevního, nezabývající se historickým vznikem tehdejšího práva. Hlavně však se tohoto řešení drželi ti, kdo v daných smutných poměrech měli se osobně dobře. Postavit se přímo proti nápravě se styděli, doufali však, že nepohne-li se současnými řády, a běželo tu převážně o církevně právní otázky, náprava nebude nějak zvláště dalekosáhlá, a že po provedení nějaké reformy mysli se časem uklidní a lidé jejich druhu budou moci zůstat klidně při svém způsobu života. Jiní, zvláště lidé náboženští, dostali se více nebo méně do konfliktu s tehdejšími názory reprezentantů církve zvláště v otázce papežství a budovali své opravné požadavky a návrhy na Písmu svatém a starokřesťanské tradici. Jiní však opustili jakékoliv zřetele k církevní tradici a dovolávali se jedině Písma svatého, chápajíce a vysvětlujíce je podle svých schopností.

3. MISTR JAN HUS

V prostředí tohoto zmatku a vření se narodil kolem roku 136921 Jan Hus. Průběh jeho studií i života dokazuje, že byl mužem vynikajícím. Když mu bylo 24 let, stal se bakalářem filozofie na pražské univerzitě. Ve stáří 27 let byl povýšen na mistra (magistra) téhož oboru. Dosáhnuv 31 roku byl vysvěcen na kněze a hned následujícího roku byl zvolen děkanem filozofické akulty. Hned rok nato, maje tedy 33 let, dokonce rektorem celé univerzity, třebas na univerzitě byla v té době německá většina.

Nejen na univerzitě, ale i v církevním životě byly uznávány vynikající jeho vlastnosti: na žádost arcibiskupa konal kázání na synodálních shromážděních kněžstva a v témž roce, kdy se stal poprvé rektorem, byl ustanoven kazatelem při Betlémské kapli, která byla v roce 1391 založena rytířem Hanušem z Mülheimu a pražským občanem Křížem, aby v ní byla denně konána dvě česká kázání, neboť ve farních chrámech pražských byla tehdy kázání častěji německy než česky.

Mistr Jan Hus byl veřejně činný vlastně jen 17 let, to jest od dosažení mistrovského stupně do svého odchodu na církevní sněm kostnický. Z toho celých 14 let bylo vyplněno kromě přednáškové i správní činnosti na univerzitě činorodou a stále se stupňující snahou o nápravu v církevním životě, úsilím o prosazení přirozených práv českého národa na univerzitě i ve veřejném životě, vyčerpávající činností kazatelskou, jakož i obranou proti útokům zásadních i osobních odpůrců, což vše konal s příkladnou svědomitostí a velkým úspěchem.

Je třeba obdivovat též jeho činnost literární. Mimo ohromnou práci, již si vyžádala jím spolu prováděná revize a úprava českého překladu celé bible, stanovení jednotného a zjednodušeného pravopisu pro českou řeč a napsání četných, většinou dlouhých a přitom obsahově i formálně překrásných listů, napsal kolem 30 pro veřejnost určených traktátů a knih, jednak českých, jednak latinských, Hlavní z jeho spisů jsou: O sedmi smrtelných hříších, O devíti kusech zlatých, Výklad písniček Šalomounových, Zrcadlo člověka hříšného, Provázek třípramenný, O poznání cesty pravé ke spasení, čili „Dcerka“, Výklad víry, Výklad desatera božích přikázání, Výklad na páteř22 (tj. na modlitbu Páně), O svatokupectví, Postila (tj. sbírka kázání), O šesti bludech, Jádro učení křesťanského, Knížka o knězi kuchmistrovi, De sanguine Christi (O krvi Kristově), De corpore Christi in sacramento altaris (O tělu Kristově ve svátosti oltářní), Quaestio de arguendo clero pro concionce (Otázka, má-li býti duchovenstvo káráno v kázání) De libris haereticorum legendis (O čtení knih kacířských), Replika contra Anglicum Joannan Stokes (Odpověď Angličanu Janu Stokesovi) Defencio quoundam articulorum Joannis Wiclef (Obrana některých článků Jana Viklefa), De sex erroribus (O šesti bludech, napsáno též česky), De ecclesia (O církvi), Responsio ad seripta doctoris theologie magisari Stefani Palecz (odpověď na spisy doktora bohosloví mistra Štěpána Pálče), Responsio ad scripta magistri Stanislai de Znojma (Odpověď na spisy mistra Stanislava ze Znojma).

Největší spisy Husovy jsou: Postila, O svatokupectví a De ecclesia. Mimo to složil M. Jan Hus šest českých duchovních písní: „Ježíš Kristus božská moudrost“, „Jezu Kriste, štědrý kněze“, „Králi slávy, Kriste dobrý“, „Navštiv nás, Kriste žádoucí“, „Vstalť jest Bůh z mrtvých svou mocí“ a „Živý chlebe, kterýž z nebe“.

Jak už z nápisů Husových spisů patrno, zabývají se z velké části otázkami tehdy časovými a mají tedy ráz polemický. Avšak i ty, jež svým dosahem jsou povahy čistě teologické, neobešly se bez časových poznámek a polemik. Vyžadovala toho doba. V ovzduší církve bylo tolik zla, že bylo nutno proti němu při každé příležitosti bojovat.

To byly tehdy životní otázky, jimiž se už více než 200 let zabývali největší a nejlepší mužové západní církve: v Anglii byli to Vilém Occam († 1343) a Jan Viklef († 1384); ve Francii Husovi vrstevníci: Petr z Ailly († 1425) Jan Gerson († 1429) a Mikuláš z Clemages († 1431); v Itálii Němec Dětřich z Nieheimu († 1418).

Všichni zdůrazňovali nutnost, aby církevní život i bohoslovecká věda byly založeny především na Písmu svatém, před nímž mají zmlknouti všechny „lidské nálezky“ v církvi. To byl motiv, který se ozýval na všech stranách hned radikálně se všemi důsledky jako u Viklefa, který zavrhl veškerou tradici, hned mírněji jako u Gersona, který tradici uznával, pokud není v přímém rozporu s Písmem svatým, ale měřítky bible odsuzoval nádherný, rozmařilý, světácký život, pano-vačnost a příliš právnický postoj vysokého i nižšího duchovenstva v životě církve, hned kompromisně, jako u Dětřicha z Nieheimu, který napsal spis o nutnosti reformy církve v hlavě a v údech, ale tak, aby si neuškodil u papežské stolice, kde byl dlouho úředníkem a toužil po hodnosti kardinálské.

Spisy Husovy opravňují k tvrzení, že stál na výši tehdejší bohoslovecké i filozofické vědy. Znal podrobně Písmo svaté, byl obeznámen s církevními dějinami i se spisy církevních otců, ať přímo, nebo podle jiných pramenů a měl přehled též o církevních sněmech, třebas jejich protokoly mu sotva byly dostupný. Dějepisné i církevně právní vědomosti čerpal namnoze z Viklefa, s nímž se shodoval i ve filozofickém systému, ale nepřidržoval se ho slepě, neboť se vyslovil, že drží mnohé pravdy obsažené ve Viklefových knihách ne proto, že je vyslovil Viklef, nýbrž proto, že jsou potvrzeny Písmem svatým nebo odpovídají postulátu lidského rozumu, pokud svou myšlenkovou povahou nepřesahují lidskou chápavost.

Také jazykové znalosti Husovy byly značné: znal kromě češtiny a latiny též němčinu, hebrejštinu a dosti církevní slovanštinu i řečtinu.

Náboženské názory Husovy lze krátce shrnout takto:

Náboženství jest víra v Boha, zbožné přemýšlení o Bohu, rozmlouvání s Bohem v modlitbě, radování se v Bohu a zbožný život. Pravdu Boží lze částečně poznati rozumem, hlavně však ze zjevení Božího, které bylo lidstvu dáváno po částech ve Starém zákoně, v plnosti pak dáno Ježíšem Kristem. Zjevení Boží bývá dotvrzováno zázraky a proroctvími. Avšak věřící člověk nepotřebuje zázraků k víře; kdo zázraků potřebuje, aby věřil, má víru dosud nedosti pevnou; větší zásluhu u Boha mají ti, kdož věří pevně bez zázraků, než kdož se k víře obracejí pomocí zázraků. Zázraky se dějí pro nevěřící a jenom nevěřící žádají zázraků.

Zjevení Boží jest obsaženo v Písmě svatém a v ústním podání, neboli tradici. Proti mistru Štěpánu Pálči, který soudil, že Písmo svaté je věc neživá, která sama sebou nemluví, prohlásil Hus, že nehledě k neživým písmenkám, jimiž je Písmo sepsáno, jest knihou života a pravdou Boží. Věřící má tuto pravdu hájiti a podle ní žíti i za cenu svého tělesného života.

Hus však uznává též tradici, a to i v tom případě, jestli obsahuje poučky, o nichž Písmo svaté výslovně se nezmiňuje. Tradici ovšem uznává je potud, pokud není v logickém rozporu z Písmem. Tato výhrada byla samozřejmá sama o sobě, zvláště pak v době Husově, kdy tradice byla znevážena různými nálezky, jež byly prohlašovány za tradici, ale se skutečnou církevní tradicí neměly nic společného. Hus rozeznává tradici apoštolskou a tradici církevních otců. Z apoštolské tradice přijímá výslovně apoštolské vyznání víry. Neméně se drží také tradice církevních otců, zvláště Ambrože, Jeronýma, Augustina, Lva, Řehoře Velkého, Dionysia Areopagity, Athanasia, Basila, Řehoře Naziánského, Jana Zlatoústého a Jana Damašského, „kteří byvše poučeni Duchem svatým osvítili církev vědou a mravy.“ Přijímá dále nicejsko-cařihradské vyznání víry i vyznání víry Athanasiovo, jakož i usnesení všeobecných i místních sněmů církevních, jež považuje za daleko vyšší, než jsou zákony světské.

Hus věřil v Boha trojjediného: Otce i Syna i Ducha svatého, Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele. Věřil, že Ježíš Kristus je odvěčný Syn Boží, čili Slovo Boží, přijavší v čase za účelem spasení lidstva působením Svatého Ducha z Panny Marie lidskou přirozenost; přijetím lidské přirozenosti nepřestal býti Bohem, nýbrž spojil v sobě božství i člověčenství, a to tak, že jedna přirozenost neproměnila se v druhou, ani vzájemně se nesmísily v nějaký třetí prvek, nýbrž zůstaly obě beze změny. Syn Boží kázal na zemi evangelium království Božího, potvrzuje svá slova zázraky, a obětoval se za lidstvo. Umřel na kříži, byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých, nato čtyřicátého dne vstoupil na nebesa a po dalších deseti dnech seslal Ducha svatého. Hus věřil, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, avšak ve výkladu tom, že pochází z Otce skrze Syna, a blíže vysvětluje tuto svou víru v onom smyslu, že Duch svatý jako láska věčně vychází od Otce k Synu a od Syna k Otci, pak že vychází od Otce i Syna ke stvoření, to jest hlavně k lidem.

Dále věřil Hus, že Kristus založil církev, v níž je stále přítomen jako její hlava a v níž společně s Duchem svatým působí.

Jedním z důvodů, pro které byl Hus kostnickým církevním sněmem odsouzen, bylo tvrzení žaloby Pálčovy, že Hus popírá viditelnost církve. Pojem viditelnosti, případně neviditelnosti církve zrodil se ze sporu o to, kdo přísluší k církvi. K vysvětlení budiž zde zcela stručně poznamenáno jen toto:

Příslušejí-li k církvi (pokud máme zřetel k jejím členům, žijícím na tomto pozemském světě) dobří i špatní křesťané, jest nutno církev stávající na této zemi považovati za viditelnou, neboť její členové jsou v tomto případě zjistitelní. Příslušejí-li k ní však jen dobří křesťané, případně jen ti, kteří jsou předurčeni k spasení, pak nelze, aspoň ne bezpečně, zjistit, kdo je skutečně členem církve, protože nevíme, kdo bude spasen a kdo ne, a v tomto případě je možno, ba nutno mluvit o neviditelnosti Kristovy církve, třebas pozůstává z lidí viditelných.

Obvinění vržené na Husa jeho kolegou Pálčem neodpovídalo však pravdě. Pokud běží o „církev bojující“, to jest o církev pozůstávající z lidí pokřtěných, žijících na tomto světě a majících bojovat s nedokonalostmi, obtížemi, nástrahami, pokušeními a zlobou tohoto světa, uznával Hus výslovně její viditelnost jak ve svém spise „O církvi“, tak ve „Výkladu víry“, v betlémských kázáních i v „Postile“. Nazývá církev zrnem i plevou, pšenicí i koukolem, sítí s rybami dobrými i špatnými, deseti pannami, z nichž pět bylo moudrých a pět nemoudrých, čímž mínil, že bojující církev je složena z dobrých i zlých, že zrno, pšenice, dobré ryby, moudré panny znamenají dobré členy církve, naproti tomu plevy, koukol, špatné ryby a nemoudré panny špatné členy církve. Nelze ničím dokázat, že by Hus byl popíral viditelnost církve bojující.

V souvislosti s církví věřil v obcování svatých, to jest ve společnou účast opravdových členů církve na milosti Kristově a ve vzájemné jich milování a pomáhání, jež se konkrétně uskutečňuje tím způsobem, že svatí se přimlouvají u Boha za členy církve žijící na zemi, kteří zase svaté o jejich přímluvu vzývají, a že opravdoví učedníci Kristovi na zemi sobě vzájemně pomáhají a modlí se vzájemně za sebe, ale též za zesnulé, snažíce se jim pomáhat také postem, almužnami a jinými bohumilými obětmi. Hus uctíval svaté a modlil se k nim, zvláště k Panně Marii, ale prohlásil za blud, jestliže lidé obracejí své modlitby více k svatým než k Bohu. Choval úctu k ostatkům svatých, byl však proti úctě nezřízené a proti pochybným ostatkům. Také obrazy Kristovy a svatých, pokud byly posvěceny, měl ve zbožné úctě, počítaje je jako jiné posvěcené věci mezi svátostiny (sacramentalia, k jejichž označení užíval v češtině slova „svatost“ s krátkým a na rozdíl od slova svátost s dlouhým á) a pravil, že můžeme před nimi kolena ohýbati, modliti se, podávati dary a rozžíhati svíčky, jen když to nečiníme obrazu jako takovému, nýbrž tomu, koho představuje.

Hus přijímal sedm svátostí:

křest, biřmování, svátost oltářní, pokání, pomazání nemocných, svěcení kněžstva a manželství. Jeho učení o svátostech je totožné s učením církve. Záhodno však přičinit některé poznámky k biřmování, svátosti oltářní, pokání a manželství. Podle Husa mohou biřmovati kněží, jsou-li k tomu od představených zmocněni.

O svátosti oltářní byly vedeny v západní církvi diskuse už v 5. století, později v 9. století a znovu vzplály ve století 11., když Berengar z Toursu vystoupil s tvrzením, že chléb a víno zůstávají v této svátosti i po posvěcení, ale s nimi že je tu i tělo Kristovo a krev Kristova, kdežto učení církve všeobecné na východě i na západě znělo, že po posvěcení zůstávají jen viditelné způsoby chleba a vína, avšak místa chleba jest tělo Kristovo, místo pak vína krev Kristova (viz o pravoslavném učení o eucharistii; pozn. editora), a v západní církvi už se uplatnil názor, že pod každou způsobou je celý Kristus. Ve století 14. zastával anglický teolog Viklef týž názor jako Berengar. Ačkoliv Hus s filozofickým a církevně právním učením Viklefovým souhlasil, neshodoval se s ním v názoru na svátost oltářní, nýbrž držel se učení církevního. Otázkou přijímání věřících pod obojí způsobou zabýval se Hus ve zvláštním latinském pojednání, a to čistě teologicky, aniž chtěl svůj názor v církevní praxi prosazovat. Zodpověděl otázku kladně. Odůvodnil to několika citáty z Písma svatého, hlavně slovy Kristovými: „Pijte z něho všichni“ (Mat. 26, 27), dále příklady z celé řady církevních otců (Augustina, Ambrože, Jeronýma, Cypriana, Řehoře, aj.), poukazem na starý misál a zvláště též dekretem papeže Gelasia I. (429-496), z něhož vysvítá, že Gelasius považoval svátost oltářní za plnou jen v tom případě, byla-li přijímána pod obojí způsobou, jak ji ustanovil Kristus, ba že tento papež díval se na eventuální přijímání pod jednou způsobou, jako na něco podobného svatokrádeži. Když Jakoubek ze Stříbra začal v Čechách obnovovat přijímání pod obojí způsobou, vyslovil Hus, který už byl v Kostnici, panu Janu z Chlumce názor, že s tím možno souhlasit, ale radil, aby bylo od koncilu nebo papeže žádáno o povolení kalicha jako partikulární privilegium pro církev v Čechách. Jinak dlužno ještě připomenout, že Hus proměnění chleba a vína v tělo a krev Kristova přičítal moci Boží, že věřil, že tělo a krev Kristova jsou ve svátosti přítomny nejen v okamžiku přijímání, nýbrž i po přijímání, dokud se způsoby chleba a vína nezkazí, a že používání nekvašeného chleba a neporušeného vína označil jako předpis římské církve, jímž kněží této církve mají se říditi, nechtějí-li se dopustiti hříchu neposlušnosti. O pravoslavné církvi konstatuje, že používá chleba kvašeného, aniž se o tom vyslovuje kladně nebo záporně.

Pokání chápe jako ctnost kajícnosti. Obojí bráno a konáno vážné, působí odpuštění hříchů. Kajícník má se především nejprve uchýlit k Bohu, potom pokorně se připravit k přijetí milosti a posléze vyhledat rozvážného kněze, který má použít moci klíčů jako zkušený lékař. Moc klíčů je podle Husa trojí:

1) je to moc knězi zavírat a otvírat království nebeské, kterážto moc je vlastně a prvotně v rukou trojjediného Boha a Krista, v rukou pak kněze jen jako v rukou nástroje Božího, neboť kněz nemůže moci klíčů užívat libovolně a nemůže otvírat a zavírat jen když se úplně přizpůsobí klíči Kristovu;

2) je to moc soudní, a to jednak rozhodčí (rozpoznávání) jednak jako rozsuzování;

3) konečně je to moc napomínací a trestající, která v širokém slova smyslu přísluší kněžím i laikům, nadřízeným i podřízeným, zvláště běží-li o zjevné hříchy.

Napomínání, případně trestání má se dít z lásky a s láskou, a to napřed mezi čtyřma očima, nepomůže-li to, má se to stát v přítomnosti jiných, a nepomůže-li ani to, má se věc ohlásit církevní obci a církvi vůbec. Tento postup je založen na slovech Kristových (Mat. 18, 15-17). Duchovní osoby mají zjevného a neposlušného hříšníka po třetím napomenutí vyobcovat z církve, nejsou však oprávněny jej odsoudit k tělesným trestům nebo k smrti. Laikové, muži i ženy, jsou oprávněni napomínat kněze nebo i biskupa, když se proti nim samým provinil nebo žije ve zjevném hříchu, a napomenutý má to mile a srdečně přijmout. Mají tedy i laikové právo vyplet koukol z pole Páně, ale jen s láskou a po poradě s lidmi znalými Písma svatého, aby pšenice nepotlačili, ani s kořenem nevytrhli. Je však potřebí, aby napomínající a trestající stál mravně výše než napomínaný a trestaný, a takovým (mravně výše stojícím) může býti i chudý sedláček nebo chudá žena.

Následek smrtelného (těžkého) hříchu jest odloučení od svaté obce církevní. Hříchy odpouští Bůh svou mocí, kněz to činí jen jako sluha Boží. Od kněze se žádá, aby byl svatě živ a aby měl moc klíčů ve smyslu prvním i druhém, to jest moc odpouštět (kterou má křesťanský sbor a každý věrný kněz) a umění rozeznávat podle Písma, zda hřích je smrtelný nebo ne. Předpokladem odpuštění Božího a knězova je ze strany hříšníka požadavek, aby se zbavil zlé vůle. Že by kněží mohli hříchy odpustit nebo neodpustit libovolně, kdy chtějí nebo nechtějí, jest podle Husa blud bláznivých kněží. Kněz je povinen řídit se měřítkem Kristovým.

Manželství jest podle Husa nerozlučitelné, Hus připouští rozvod od stolu a lože v případě cizoložství. Husovi je známo, že pravoslavní kněží se před vysvěcením žení. V té souvislosti uvádí důvody latinské církve pro celibát, ale též důvody pravoslavných pro manželství kněží, ponechávaje stranou otázku, který názor je správný. Ze stanoviska církevního pořádku považuje za povinnost latinských kněží, aby stanovený celibát svědomitě zachovávali.

Sedmero svátostí prohlašuje Hus za sedmero léků, jež Kristus jako milosrdný Samaritán přikládá na naše rány, způsobené hříchy, abychom nabyli opět dřívějšího duchovního zdraví. Přeje si, aby jeho posluchači znali svátosti, milovali je, přijímali je a dosahovali uzdravení i věčného spasení.

Hus uznával prvotní a dědičný hřích. Svévole prarodičů vyvolala v nich jistou hříšnou dispozici a náchylnost, jež přechází na potomky.

Víra ve věčný život byla Husovi samozřejmou součástí křesťanského vědomí. V očistec věřil s celou západní církví, ale jen všeobecně a bez podrobností, tehdy obvykle uváděných, vyznávaje svou nevědomost o těchto věcech a poznamenávaje, že je „lépe učit se křesťansky žít a náležitě se káti, než hlásati věci nejisté“, čímž mínil nejistotu, která vzniká tím, že zjevení Boží se o věci nevyslovuje. Věřil ve všeobecné vzkříšení mrtvých v den poslední a v opětný příchod Kristův k soudu. Zvláštním osvícením Božím pozná při všeobecném soudu každý člověk veškerý svůj život i druhých, nastane všeobecné poznání a odhalení všeho dobra i zla. Rozsudek nebude vysloven slovy, neboť by to podle svatého Augustina vyžadovalo nekonečného času, nýbrž myslí a v duchu. Po posledním soudu bude teprve dokonána blaženost svatých a spravedlivých Božích.

Nebyl by však tento stručný nástin víry Husovy dostatečný, ani by nebylo na základě něho lze pochopit, proč vlastně došlo ke konfliktu mezi Husem a představiteli církve západní, kdybychom si nevšimli trochu podrobněji jeho názoru na papežství.

Hus ostře vystupoval proti běžnému názoru, jako by byl Kristus na apoštolu Petrovi založil svou církev a jako by ho byl ustanovil hlavou církve. Základem církve, praví, jest víra, kterou církev vyznává, že Kristus je Synem Boha živého. Tuto víru vyznal Petr, proto byl od Pána pochválen. Apoštolé měli stejnou moc, jak píše svatý Cyprián. Svědčí o tom též ta okolnost, že pracujíce v různých a od sebe vzdálených zemích, netázali se Petra, co a jak mají kázat a zařídit. Také apoštol Pavel začal kázat bez vědomí a předběžného souhlasu Petrova. Kristus nepravil Petrovi: „Ty jsi skála“, nýbrž „Ty jsi Petr, tj. vyznavač pravé skály víry, a na té skále (kterou vyznáváš) vzdělám církev svou.“ Ze by Kristus mínil na osobě Petrově založit veškerou církev, tomu odporuje víra evangelia (podle výkladu svatého Augustina) i rozum. Apoštolé nevolali lid k sobě nebo k Petrovi, nýbrž ke Kristu. Ani Petr sám sebe nepovažoval za hlavu církve a neopovážil se ustanovit na místo Jidášovo nového apoštola sv. Matěje, nýbrž s ostatními a svatými se modlil, aby jim Bůh ukázal, koho vyvolit (Skutky ap. 1, 23-25). Judu, Barnabáše a Sílu neposlal do Antiochie Petr, nýbrž učinilo to shromáždění apoštolů a starších (Skutky 15, v. 22). Apoštolé, shromáždění v Jeruzalémě, poslali Petra a Jana do Samaří (Skutky 8, 14). Hlavou církve všeobecné je tedy jedině Kristus, který dává své církvi duchovně pohyb i smysl. Nanebevstoupením Kristovým nebyla církev své hlavy zbavena. Proto ani římský papež nemůže býti a není hlavou, ani základem celé církve Kristovy, nýbrž jen hlavou místní (partikulární) církve římské. Církev je tělem Kristovým a Kristus jest hlavou toho těla. Církev římská není totožná s celou církví Kristovou, nýbrž je pouze její částí. Církev univerzální (všeobecná) pozůstává ze všech věřících křesťanů, ve víře Kristově bojujících, tato církev by trvala, i kdyby Řím s papežem a kardinály byl vyvrácen. Církev Kristova byla již předtím, než v Římě byli křesťané. Církev římská je stejně partikulární církví jako církev východní, západní, africká aj. Prostí, opravdu věřící křesťané nejsou vylučováni z lásky Kristovy, i když, patrně z neznalosti, někteří se hlásí k papeži Janu XXIII., jiní k papeži Řehořovi, jiní k papeži Benediktovi a jiní k církvi východní (pravoslavné). Povyšování se církve římské nad církev jeruzalémskou (a tedy též nad jiné místní církve) připisuje Hus jedině lidským nálezkům. Papežové uchvacují plnost moci, jež přísluší jedině Kristu.

Papež není bezhříšný, nýbrž může hřešit jako každý jiný člověk, a úřad ho nečiní svatým, jako ani Jidáše úřad apoštolský svatým neučinil. Není ani neomylný a může blouditi i v tom, co se týče víry a klíčů církve. Kristus Pán prorokoval a napomenul předem své věrné (evang. Matoušovo 24, 15): „Až uzříte ohavnost na místě svatém, kdo čte, rozuměj!“ A dále (verš 26): „Řeknou-li vám: Aj, na poušti jest Kristus, nevěřte a nevycházejte“, to jest neopouštějte pravé víry, kterou jsem vám ukázal, pravě, že v království nebeském jest větším ten, kdo jest pokornější, a nižším ten, kdo se povyšuje. Nevěřte všemu, co vám řeknou lžiproroci, ukazujíce, že v Římě sídlí jako hlava osobně Kristus. Ó blahoslavený ten, kdo nebude pohoršen!

Ostře odmítá Hus názor, v jeho době oficiálně zvítězivší, jakoby papež měl vedle duchovního meče (slova Božího a pravomoci duchovní) i meč světský, to jest právo vládnout nad věřícími podle způsobu světských panovníků. Mluví-li se o dvou mečích, měly by oba býti meči duchovními, žádný z nich však hmotným. Proto není papež ani žádný biskup oprávněn z jakéhokoli důvodu vést války nebo v brnění se jich zúčastnit. Nejsou oprávněni užívat tělesného nebo hmotného násilí, tedy ani ukládat tělesné tresty, tím méně pak trest smrti. Ve věcech pozemských jsou duchovní osoby kterékoli hodnosti podřízeni světské moci a mají podléhat světským soudům, a ne se jim ve formě exempcí a privilegií vymykati. Kristus nedal církvi moc mařit právo panovníků na trestání duchovních osob, které se provinily proti státním zákonům. Takové výsady, od papežů pro kněžstvo na státní moci vynucené, jen podněcují kněze ke špatnému životu. Z těchto privilegií dělá se tradice, ale papež není oprávněn takovýmito tradicemi rušit nebo omezovat právo i povinnosti panovníků, aby trestali a napravovali provinilce, třebas při tom běží o osoby duchovní.

Také není papež oprávněn sesazovat světské panovníky. A vůbec ani on, ani jiné duchovní osoby nemají se svým duchovní úřadem spojovat světskou moc. Toto opírá Hus mimo jiné též o list svatého Bernarda papeži Eugenovi, v němž se praví, že papež jedná nezřízeně, když si vedle apoštolátu uzurpuje zároveň i světské vladařství, jestliže to činí, nevládne z Boha, nýbrž je knížetem, jehož Hospodin nezná. Církevní představení mají ovšem právo napomínat, kárat, církevní tresty ukládat i z církve vylučovat každého, kdo si toho svým přestupováním zákona Božího podle zjeveného řádu Božího zaslouží, a mají takovéto duchovní tresty ukládat, i když se tím vydávají v nebezpečí pomsty a pronásledování. Nemají z bázně mlčet, nýbrž řídit se příkladem Kristovým a mučedníků i vyznavačů. Nesmějí se stavět nad světskou moc nebo proti ní organizovat pikle a povstání.

Duchovní tresty Hus uznává a ozývá se jen proti tehdejší praxi, podle níž byly tyto tresty ukládány napořád v případech, kdy lidé neposlouchali církevních představených, ale nebyly ukládány, když běželo o poslušnost vůči Bohu, čímž bezpráví vůči lidem bylo nepřímo prohlašováno za horší provinění než urážky Boha. To se jevilo Husovi tím horší, když byla církevně trestána neposlušnost vůči lidem často v případech, kdy sám zákon Boží přikazoval neposlechnout rozkazu hříšného. Interdikt Hus neuznával v žádném případě, shledávaje nespravedlivým, aby pro domnělé nebo skutečné provinění jednotlivce byli zastavením bohoslužeb trestáni všichni nevinní věřící určitého místa nebo území. Zdůrazňuje, že Kristus ani apoštolé a svatí interdiktu nikdy neužili, a že ho začali papežové užívat až po roce 1000.

Zavrhuje názor, že papeže a vůbec duchovní představené je nutno poslouchat ve všem, i když by jejich rozkazy byly v rozporu se zákonem Božím. Rozhorlil se, když se mistr Stanislav vyslovil, že poddaní nemají rozsuzovat, zda příkazy představených se shodují se zákonem Božím, a podle toho jich poslouchat nebo ne, nýbrž že mají hledět jen k tomu, zda-li prelát tu určitou věc skutečně přikázal, přikázal-li, má se ho uposlechnout, ať přikázal cokoliv. Naproti tomu tvrdil Hus, že poslouchat se má představených nejen dobrých, ale i hříšných, avšak jen v dobrém. Bůh přikázal ctít a poslouchat rodiče. To však neznamená, že se jich má poslouchat ve všem, i kdyby věc byla hříšná. Ve zlém nemá se jich poslouchat. To platí i o poslušnosti k jiným, tedy i k duchovním a státním představeným. Tak dlužno rozumět též slovům Kristovým: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal.“ Kristus tím nedal apoštolům právo nařizovat i něco zlého a neuložil věřícím povinnost poslouchat i mravně zlých rozkazů daných církevními představenými. Boha sluší více poslouchat než lidí. Tím zamítl Hus též všeobecně znějící větu v jeho době často opakovanou, že kdo se vzpírá moci papežově, vzpírá se nařízení Božímu, poněvadž všechna moc jest od Boha.

Hus jako křesťan nesouhlasil s přílišným a velmi spletitým množstvím církevních, vlastně církevně-právních předpisů. Poukazoval na to, že zákon Kristův jest úplný, to jest, že obsahuje všecko, čeho je třeba. Stačí úplně ke správě církve. Jiný zákon, přidaný k zákonu Kristovu, jest buď obsažen v zákoně Kristově, nebo k němu nenáleží a jemu odporuje. Je-li v něm obsažen, tu církevní představený, který jej prohlásil, nepřidává k zákonu Kristovu nic nového, nýbrž jej pouze blíže vysvětluje a aplikuje na určitý případ. Jestli však nový církevní předpis k zákonu Kristovu nenáleží a přece byl vydán, znamená to, že církevní představený chce zákon Kristův doplňovat, k čemuž práva nemá. Pakliže by církevní předpis odporoval zákonu Kristovu, neplatil by a nebyl by závazný, ba nesměl by býti plněn.

V době velkého úpadku mravního u duchovenstva byla ožehavou otázka, je-li hříšný kněz, biskup, papež ještě knězem, biskupem, papežem. Viklef vyslovil názor, že král, kníže, pán, papež, biskup, kněz v době, kdy jsou ve smrtelném hříchu, pozbývají svých úřadů a hodností, upřímným polepšením však jich opět na bývají. Hus v této otázce zakolísal. Zprvu se klonil k názoru Viklefovu. Silně však na něho působil výrok Kristův: „Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemu se nehodí, než aby byla ven vyvržena a od lidí pošlapána“ (Mat. 5, 13). Stejně i výroky různých svatých otců církevních, jako Ambrože (v kázání na neděli o Abrahamovi): „Jest lží, jestliže se kdo vyznává biskupem, knězem nebo klerikem, avšak koná, co se příčí tomuto stavu“. Dále uvádí ze sv. Řehoře (v kázání o povolání 72 učedníků): „Svatokupečtí kněží nemohou jiných posvěcovati, ani tělem Páně vysluhovati, neboť Bůh ničí kněžství svatokupeckých kněží“, z Remigia (v kázání na evangelium, začínající slovy: „I vstoupil do Jeruzaléma“): „Svatokupecký kněz je zbaven kněžství před očima Božíma“, a posléze z blaž. Augustina (ve výkladu II. knihy Mojžíšovy): „Jen ten může odpouštěti hříchy, kdo vede dobrý život, kdo jest knězem nejen formálně, ale v pravdě“.

V této věci nebylo v církvi dlouho dosti jasno. Přísně smýšlející církevní činitelé drželi se tohoto názoru, dokud se církev neustálila v tom, že i hříšný kněz zůstává knězem, ovšem nehodným, a vykonává duchovní úkony platně, jestliže má úmysl konat je předepsaným způsobem, avšak vzhledem ke své osobě koná je nehodně a hříšně. Přísný názor ve svých důsledcích byl totiž zcela patrně revoluční a uvrhoval občanský i církevní život v nebezpečí naprosté nejistoty a zmatku, neboť nelze o nikom s plnou jistotou říci, je-li v těžkém hříchu, nebo v milosti Boží. Právě v římské církvi od roku 769 až do 13. století trval v této věci občas zmatek. Po smrti papeže Pavla I. (757-767) zmocnil se násilím papežského trůnu Konstantin II. a vládl 13 měsíců. Nato byl na římské synodě sesazen a oslepen. Všechna svěcení, jak biskupská, tak kněžská, jež vykonal, byla, třebas měl biskupské svěcení, prohlášena neplatnými. Ještě dalekosáhlejší a trvalejší zmatek nastal po smrti papeže Formosa (891-896), jehož svěcení, vykonaná v době pěti let, byla po jeho smrti taktéž zrušena. V celé Itálii nastala nejistota o platnosti svátosti. Současník Auxilius napsal o tom dva spisy, v nichž podal obraz všeobecné nejistoty a zmatku. Papežové i římské synody rozhodovali o tom hned tak, hned jinak. Ve druhém spise žádal Auxilius, aby věc byla předložena všeobecnému sněmu. Též papež Lev IX. (1049-1054) vykonal nové svěcení na velkém počtu kněží i biskupů. Téhož názoru byl i Řehoř VII. (1073-1085), Urban II. (1088-1099), a jak vidět i v době Husově byla tato otázka aktuální a sporná. Hus si včas uvědomil, že ji nelze řešit tak přímočaře a formuloval svůj názor v tom smyslu, že hříšný papež, biskup, kněz koná funkce platně, ale pro svou osobu nehodně a hříšně, hříšný pán pak, že přestává sice býti pánem před Bohem, to jest ztrácí vladařské ctnosti související se spravedlností, ale zůstává pánem před lidským právem, to jest, že neztrácí všeliký titul svého panství, titul pozitivního práva držebného a vlastnického.

Stanovisko Husovo k odpustkům nelze přesně zjistit. Vystoupil proti odpustkům, které vyhlásil a udělil papež Jan XXIII. všem, kdož mu přispějí penězi na vedení války proti útočícímu na něj neapolskému králi Ladislavovi, přívrženci to papeže Řehoře XII. Hus se vyjádřil, že odpustkovou bulu papežovu na vyhlazení krále Ladislava a jeho stoupenců neuzná bez Božího zjevení a přikázání a že chce se raději modliti pokorně, aby Bůh ráčil přivésti bloudící na cestu pravdy. Ale vystoupil i proti odpustkové formuli, jak byla stanovena od papežských odpustkových komisařů. Zněla: „Dávám a uděluji ti nejplnější odpuštění hříchů tvých“. Ze samé této formule vysvítá, že tehdy odpustky byly chápány jako odpuštění hříchů. Toho však lze dosáhnout přijetím svátostí, pokání i bez odpustkové buly a bez placení příspěvků na vedení války. Jak papežští komisaři organizovali udílení odpustků za současného placení příspěvků, lze nesnadno říci. Při očekávaném množství těch, kdož měli odpustky přijmout, sotva lze předpokládat, že by byli mohli vykonat zpověď všichni. Odpustková akce musila být prováděna rychle, aby papež mohl vést válku. I jest velmi pravděpodobné, že kněží, kteří s papežem Janem XXIII. souhlasili, udělovali na základě papežské buly všem, kdož peníze na válku do truhel připravených u tří chrámů pražských hodili, „nejplnější odpuštění hříchů“, beze splnění podmínek nutných k přijetí rozhřešení. Taková praxe musila ovšem každého jen trochu uvědomělého křesťana urážet. Ale papežská bula nežádala jen přinášení příspěvků, nýbrž volala členy církve i do zbraně, aby se dali papeži k dispozici jako křižáci, slibujíc jim milost a rozmnožení věčného spasení. Také proti tomuto slibování do budoucnosti ozval se Hus. Stejně ho dráždily též důvody, uváděné pro odpustky, jako například, že papež má ve schránce prsou svých všecka práva a kdo odporuje papežovi, odporuje Bohu, že odpustková bula jest k ochraně církve, že kdo je proti bule, jest vyloučen z církve. Na to odpovídal Hus: „Nedokáže-li papež, že jest vůle Boží, aby se každý opásal mečem k pobíjení křesťanů v království neapolském, nemají ho věřící poslouchati, tím méně, čím opačná vůle Boží je zjevnější jak ze skutků, tak i ze slov Kristových, který pokáral i Petra, tasícího meč, i učedníky, chtějící zničit Samaritány, kteří odmítli Krista k sobě přijati.“

V souvislosti s odporem proti odpustkům zabýval se Hus též otázkou odpuštění hříchů. Pravil, že hříchy i tresty za ně odpouští trojjediný Bůh, který jediný zná skutečnou dispozici každého člověka. Apoštolé a jejich nástupci mohli a mohou svazovat a rozvazovat na zemi jen ve shodě s Kristem, hlavou církve a mohou to činit jen mocí Božího svazování nebo rozvazováni, a ne do dálky lidem, jichž by neznali, jak to činí papež udělováním odpustků. Kristus jest jediná brána spasení a všecka moc daná apoštolům a jejich nástupcům jest omezena tím, že musejí pokorně a souhlasně poslouchat Boha, kajícníkovi podmínku Božího rozhřešení na srdce klást, a když sami doufají, že Bůh rozhřešení udělí, mají toto rozhřešení prohlásit.

Často horlil Hus proti velkému hmotnému bohatství církevních prebend a klášterů, spatřuje v něm hlavní příčinu rozmohšího se mravního úpadku duchovenstva. Pokud církev neměla tak velkého majetku, praví Hus, oplývala ctnostmi, nyní pak oplývá hříchy, neboť pro pozemské statky se kněžstvo připodobňuje ve všem světu. To se týká i kněžstva řádového. Světské statky jsou břemenem a trním, dusícím slovo Boží. V Čechách stávají se církevní statky nástrojem nespravedlnosti a politickým nebezpečím, neboť obsahují už přes čtvrtinu království. Rostou stále, kdežto statků pánů, rytířů a jiných laiků ubývá, což kdyby církevní statky náležely bezprostředně papeži a kdyby jich stále více a více přibývalo, nepřestal by král nakonec býti králem celého království? Hus neuznával názoru, tehdy v církvi oficiálně hlásaného, že církevní statky jsou povzneseny nad ostatní statky, že církevní majetek je majetkem Božím, majetkem nebeského Krále, a že odnětí těchto statků církvi bylo by svatokrádeží, že není přípustno tyto statky odnímat, třebas duchovenstvo, jež jich užívá, chybuje, a že jsou to statky práva Božího, od laické moci oddělené a náležející právu, užívání a državě výlučně jenom duchovenstva. Hus naopak tvrdil, že světské statky mají býti církvi odňaty, neboť to by bylo duchovnímu životu kněžstva jen prospěšno. Bohatství zdržuje kněze od bohoslužebných povinností. Když kněží nechtějí mravně žít a žijí zřejmě špatně, například mají-li souložnice a jinak hřeší a nechtějí se k napomenutí patrona nebo osadníků napravit, mohou se jim, po žalobě předložené diecézní biskupovi, desátky zadržet, aby napravili svůj život. Kdyby se napravit nechtěli, mají desátky býti dávány chudým, aby z nich nebyli živeni nepřátelé Kristovi. Jestliže český král obohatil církev, má právo jí bohatství vzít, když ono neslouží evangeliu, nýbrž hříchu a pohoršení. Z toho však nenásleduje, že by kněz pracující pro království Boží neměl být především z této služby živen a šacen, ovšem střídmě, podle pravidla apoštolova. Ba osadníci jsou pod těžkým hříchem povinni se starat ochotně o životní potřeby kněží, kteří s nimi pracují ve slově Božím a ve svátostech. To platí o těch knězích, kteří pravdivě káží evangelium, modlí se stále za lid, udílejí zdarma svátosti Boží, studují v Písmě svatém a předcházejí lidu dobrým příkladem.

Bohatství svádí, to jest názor Husův, právě především kněze k pýše, lakotě, rozkošnictví a rozmařilosti. Bohatství papežského stolce odvádí jak papeže, tak celý jeho dvůr od evangelia. A kdyby přišel Kristus v pozemské své podobě na svět, papež by nedovolil, aby si vedle něho sedl.

Největším vyznamenáním duchovenstva je služebnictví v církvi Kristově, a ne světská moc a bohatství.

Hus má za dovoleno mluvit o vážných a pohoršujících proviněních církevních představených, jestliže u nich není dobré vůle napravit se nebo zlořády zastavit. Toto právo přisuzuje i kazatelům, pokud káží laskavě, to jest ne ze zášti, pokud jim neběží o vlastní chválu, ani o zisk a pokud sami nevězí v těžkém hříšném stavu. Vzhledem k současným abnormálním poměrům, kdy nejvyšší církevní představení nestarali se o zjednání nápravy, připouštěl a hájil Hus právo kněží kázat i bez dovolení biskupova, ba i proti přímému zákazu. Právo vyslovovat podle Božího zákona úsudek o zjevných hříších církevních představených přisuzoval též laikům znajícím tento zákon a snažícím se podle něho žít.

Hus nesouhlasil s odebráním všech práv prostým laickým členům církve. Zvláště přiznával věřícím laikům právo spoluvolit duchovní představené. Pravil, že papež ustanovuje za peníze lidi, jichž vůbec nezná a kteří neznají ani řeč věřících, pro něž je ustanovuje, a podle jeho příkladu panovníci, knížata, šlechtili i města volí lidi nehodné, takže je z toho v křesťanstvu neřád. Pravá volba byla by ta, kdyby byla prováděna podle zákona Božího, bez nemístné osobní přízně, a kdyby byli voleni ti, kdož jsou ve svatém životě, ve vědění a v duchovní práci nejstatečnějšími pracovníky za chválu Boží a duchovní prospěch církve. Počátek by v tom měl učinit hodný papež, který by zrušil veškeré svatokupectví, ale takový papež by za daných poměrů byl velkým divem a kardinálové by ho ani nestrpěli. Možnější by byla pomoc od světských pánů a šlechticů, ale ti jsou jednak zastrašeni kněžími, kteří říkají, že světští páni nemají se plést do duchovních věcí, jednak spřeženi s kněžími v užívání světa, mamonářství, pýše a rozkoších. Proto bližší pomoci lze očekávat od lidu, to jest od farníků, kteří by měli odepřít desátky svatokupčícím a zjevně ve hříchu žijícím kněžím. Ze světské vrchnosti mají napomínací moc nad duchovenstvem, dovozuje Hus ze Starého zákona, I. knihy Královské (hl. 2., v. 26-27), kde se praví, že král Šalamoun svrhl nehodného kněze Abiatara, a z listu papeže Řehoře I. Velkého (590-604), poslaného královně a králi íránskému, v němž se praví, že špatní kněží mají býti trestáni králem.

Shrne-li se vše, co zde o víře a učení mistra Jana Husa bylo zcela krátce řečeno, vysvítá, že hlavním a základním předmětem odmítání Husova byla instituce papežství, jak se vyvinula jednak v rozporu s biblí, jednak na základě překrouceného výkladu jejích slov, uchylujícího se od výkladu nejstarších církevních teologů. Husovi nebylo známo, že v tomto vývoji bylo papežství důležitým činitelem rozsáhlého a systematického falšování listin.

Náboženskou bezzákladovost papežství uvědomovali si lidé, toužící po nápravě, svým náboženským instinktem. Nábožensky a mravně smýšlející lidé, vidouce na úpadku mravní autority papežského stolce, nazývaného tehdy v západní církvi již všeobecně „skalou Petrovou“, že takto chápaná „skála Petrova“ není pevným majákem náboženského, to jest křesťansky zbožného života, začali se opírat o jiný pevný bod víry - o Písmo svaté. Vysvítá to již z toho, že v západní církvi byly teprve v době tohoto úpadku pořizovány překlady bible do národních řečí, jakož i z toho, že představitelé latinské církve si nepřáli, aby se laičtí členové církve s biblí blíže seznámili. Za tohoto stavu věcí nemohla se tato svatá kniha nestáti bojovným heslem směru, který toužil po nápravě poměrů a pro tuto nápravu pracoval. Též Hus se dovolával při všem především Písma svatého, potíraje jím papežské dekretálie a založený na nich právnický formalismus v církvi, nazývaje jeho ustanovení „lidskými nálezky.“ Jedno je jisto: všechny tehdejší problémy, pokud se staly předmětem bojů, jakož i jejich správné, méně správné nebo nesprávné způsoby řešení byly vyvolány mravním úpadkem církevního života.

Veřejně se projevily v Čechách rozpory v otázce nápravy církevních poměrů na schůzi Karlovy univerzity dne 28. května 1403. Mistr této univerzity, Němec Jan Hübner, ke 24 článkům vyňatým ze spisů Viklefových a odsouzeným v roce 1382 londýnskou církevní synodou přidal v roce 1403 dalších 21 článků sestavených z Viklefa a předložil je pražské kapitule u svatého. Víta k odsouzení. Kapitula požádala, aby se o všech těchto 45 článcích vyslovila univerzita. Schůze univerzity, svolaná nástupcem Husovým v úřadě rektora, Němcem Walterem Harrasserem, se usnesla většinou hlasů, že žádný člen univerzity se nesmí těchto článků ani veřejně, ani potají přidržovat. Proti tomuto usnesení se bouřlivě ozvala menšina, pozůstávajících z mistrů českých, kteří tvrdili, že články nejsou z Viklefa správně vyňaty. Hübner podal na to v Římě žalobu, že se v Praze rozšiřují spisy Viklefovy. K českým mistrům, nespokojeným s usnesením univerzitní schůze, přináležel též Hus, který při své profesuře byl současně kazatelem kaple Betlémské a těšil se z důvěry arcibiskupa Zbyňka, ale i dvora krále Václava IV. (1378-1419), zvláště pak zbožné královny Žofie, která nejen ráda poslouchala kázání Husova v Betlémské kapli, ale učinila ho i svým zpovědníkem. V roce 1407 podal v Římě druhou stížnost na šíření viklefismu v Čechách jiný německý mistr Ludolf Meisterman. Dne 20. května 1408 konali čeští univezitní mistři velké shromáždění, na němž se ohrazovali proti paušálnímu odsuzování Viklefa.

Následujícího roku dosáhli čeští mistři od krále vydání takzvaného Dekretu kutnohorského, jímž se na univerzitě dostalo českému národu tří hlasů a ostatní národové („Národy“ se tehdy určovaly dle místa, odkud studující přicházel, např. „národa saského“ byli studenti přicházející do Čech ze severozápadu.) museli se spokojit dohromady s jedním hlasem. Byl to důsledek přirozeného vývoje v Čechách i v německé říši. V českých zemích tvořili Češi převážnou většinu. Český živel se v době Husově hlásil čím dále tím důrazněji o svá přirozená práva. Praha a též jiná města nabývala českého rázu. V Německu byly podle vzoru pražské univerzity zřizovány další univerzity, čímž se tři národy (z nichž Češi byli v menšině) na pražské univerzitě co do počtu svých příslušníků zmenšily. Univerzity v Německu měly ráz německý, proto ustanovení Karla IV., aby na pražské univerzitě „český národ“ měl jen jeden hlas ze čtyř, stávalo se přežitkem.

Téhož roku 1409 podali pražští faráři arcibiskupu Zbyňkovi velmi důraznou žalobu na Husa, že na svých kázáních podvrací v lidu úctu k duchovenstvu, že je podezřelý z kacířství a že zlehčuje i autoritu římské církve. Papežskou bulou ze dne 20. prosince 1409 bylo nařízeno arcibiskupovi, aby vykořenil všecky bludy a kacířstva ve své arcidiecézi a aby zakázal kázání kromě kapitulních, farních a klášterních kostelů. Arcibiskup vyhlásil tuto bulu v březnu 1410 a pod trestem církevní klatby nařídil, aby mu byly vydány všecky knihy Viklefovy všemi jejich majiteli. Bylo odevzdáno 200 svazků, mezi nimiž byly i Husovy, který své Viklefovy spisy přinesl arcibiskupovi osobně s prosbou, aby arcibiskup knihy prozkoumal a vytkl bludy, které v nich najde. Komise arcibiskupova prohlásila, že odevzdané spisy obsahují zjevná kacířství a všeliké bludy. Na základě toho nařídil arcibiskup, aby všecky ty spisy byly spáleny. Proti tomu protestovala univerzita, uvádějící, že je nerozumné páliti knihy o logice, filozofii, matematice a jiných vědách neteologických, neboť pak by se musely spálit též spisy pohanských filozofů, jejichž učení se s křesťanským nesrovnává, přesto však jsou na školách studovány. Ale knihy byly spáleny.

Dne 18. července 1410 byla vynesena klatba na Husa a jeho přátele, poněvadž nepřestal kázat v Betlémské kapli. Dne 2. května 1411 byl nad Prahou vyhlášen interdikt, ale nebylo ho uposlechnuto a bohoslužby i udílení svátostí byly dále vykonávány. Hus byl předvolán ke dvoru papežskému a poslal tam za sebe tři prokurátory. Král Václav nesouhlasil s radikálním arcibiskupovým postupem a postavil se proti němu. Arcibiskup podnikl cestu k Václavovu bratru, uherskému králi Zikmundovi, aby u něho hledal pomoci. Zemřel dne 28. září 1411 v Prešpurce.

Zdálo se, že s úmrtím arcibiskupovým, který se byl s Husem rozešel a hnal věci do krajnosti, nastává uklidnění myslí. Vtom ještě téhož roku 2. prosince byly vyhlášeny buly papeže Jana XXIII. o vedení křižácké války s neapolským králem Ladislavem a o odpustcích udělených všem, kdož papeži přispějí na vedeni této války. Když papežský legát, pasovský děkan Tiem, s těmito bulami přišel do Prahy a za králova souhlasu zorganizoval odpustkovou a křižáckou akci, Hus proti tomu vystoupil. Byl předvolán ke Zbyňkovu nástupci arcibiskupu Albíkovi a prohlásil, že chce býti poslušen příkazů apoštolských, ale že v prodávání odpustků nic apoštolského nevidí. V lidu nastalo kvůli odpustkům velké jitření. Když dne 10. července 1412 někteří kněží na kázáních doporučovali a velebili odpustky a když ve třech kostelích: na Hradě, u Týna a u svatého Jakuba bylo na kazatelnách tvrzeno, že papež jest zemský bůh a může komu chce dát odpuštění hříchů i trestů a že má právo bojovat i mečem železným jako král světský, ozývaly se z posluchačů hlasy odporu. Bylo chyceno v těchto kostelích po jednom mladíku. Byli to Martin, Jan a Stašek, kteří byli od konšelského soudu města Prahy odsouzeni k smrti. Přes přímluvu Husovu, který prohlásil, že on asi sám zavinil nemístné výkřiky mladíků a chce jejich vinu na sebe vzíti i nésti důsledky, byly provinilci sťati. Brzy na to mladí lidé uspořádali proti papežským bulám satirický a pro papeže hanlivý průvod, který se ubíral kolem rezidence arcibiskupovy i kolem králova dvora a byl ukončen pod pranýřem spálením bul. Následoval útok ozbrojených německých občanů pražských na Betlémskou kapli. Chtěli Husovy posluchače rozehnat a Husa zajmout, posluchači se však postavili na odpor. Ke krveprolévání v kapli nedošlo.

Mezitím papež Jan XXIII. přikázal, aby Husovi prokurátoři v Římě nebyli vůbec připuštěni ke slyšení. Když prohlásili, že se proti tomuto zákazu odvolají k příštímu církevnímu sněmu, byli uvrženi do žaláře a jen mistru Janu z Jesenice, který, mimochodem řečeno, byl výborným právníkem, se podařilo utéci, v důsledku čeho byl dán též do klatby. Současně byla uvržena nejostřejší klatba též na Husa, jemuž pod trestem stejné klatby nesměl nikdo poskytnout ani přístřeší, ani pokrm. Kamkoliv by přišel, tam měly býti zastaveny ihned všechny služby Boží, podávání svátostí i pohřbívání zemřelých. Mimo to bylo všem křesťanům nařízeno, aby se Husa zmocnili a vydali ho pražskému arcibiskupu. Betlémská kaple měla být zbořena až do základů, „aby tam kacíři již nemohli hnízdit“. Téměř všichni pražští faráři uposlechli těchto příkazů, vyhlašovali slavnostně klatbu a zastavovali všechny bohoslužby.

Na přání královo opustil Hus začátkem prosince 1412 Prahu. Odvolav se proti klatbě a interdiktu ke Kristu, odešel na Kozí hrádek nedaleko Sezimova Ústí, kde Jan z Ústí a jeho žena Anna poskytli mu přístřeší. Zde Hus napsal několik svých nejdůležitějších spisů, posílal dlouhé dopisy svým přátelům a kázal lidu, který se beze zřetele ke klatbě, podle názoru Husova i Jana z Jesenice neplatné, kolem něho shromažďoval.

V téže době opustil Prahu též mistr Jeroným Pražský a navštívil Polsko, Litvu a západní Rusko. Tehdy byla Litva spojena s Polskem, neboť v roce 1386 se oženil litevský kníže Jagello s polskou královnou Jadvigou, dcerou polského a současně uherského krále Ludvíka, spřízněného po přeslici s vymřelou polskou královskou rodinou Piastovců. Po smrti Ludvíkově zvolili si Poláci roku 1382 jeho neplnoletou dceru Jadvigu za královnu, kterou pojal za manželku Jagello.

Jagello byl do té doby pohanem a dal se pokřtít před sňatkem. Rod Jagellovců se pak popolštil a vládl v Polsku až do roku 1572, v Čechách (česká větev) pak od roku 1471 do roku 1526 a v Uhrách v letech 1490-1526. Litevské knížectví bylo koncem 14. a v 15. století mocným státem, který sahal od Baltického až k Černému moři a zaujímal nejen Litvu, ale i západní oblasti Běloruska a Ukrajiny (Polocko, Vitebsko, část Smolenska, Černigovsko, Brjansko, Kijevsko a Volyňsko), jež se jinak tehdy nacházely pode jhem tatarským. Sňatek mezi Jagellem a Jadvigou vedl k státnímu spojení Litvy s Polskem, při čemž Litevsko mělo zprvu svou vlastní správu, ale podléhalo stále více vlivu polskému. Za knížete Vitolda, kterému jako bratranci Jagello Vladislav dal Velkou Litvu v léno, tvořili Rusové asi devět desetin obyvatelstva tohoto velkoknížectví a Litvané jen jednu desetinu. Sám Vitold považoval ruštinu za svou mateřskou řeč, neboť jeho matka byla Ruska, zatímco otec Kejstun byl Litevec. Polský vliv a s ním i římský katolicismus uplatňoval se však na jeho dvoře velmi silně. Jeroným Pražský, jak známo, radil Vitoldovi, aby se držel pravoslavné církve, a sám jak ve Vitebsku, tak ve Pskově navštěvoval chrámy pravoslavné a zachovával jejich obřad. V Polsku samém se uplatňoval kulturní vliv český, neboť mnoho Poláků studovalo na pražské univerzitě. Čeština stávala se v Polsku jazykem dvorským. Dosti Čechů se stěhovalo do Polska. Také styky česko-ruské nebyly řídké. Je známo, že v roce 1410 ve vítězné válce polsko-litevské proti německým rytířům bojoval u Grunwaldu a Tanenberku na straně polské též Jan Žižka z Trocnova v čele značné skupiny českých bojovníků.

Za Husova pobytu na Kozím hrádku se rozšířilo hnutí jím představované hluboko do jižních Čech. Po smrti Jana z Ústí se Hus odebral na hrad Krakovec u Rakovníka, příslušející Jindřichu Leflovi z Lažan. Také tam vzniklo ohnisko husitismu.

Na naléhání uherského krále Zikmunda, který byl současně králem římským a německým, svolal papež Jan XXIII. bulou z 9. prosince 1413 velký církevní sněm do Kostnice se záměrem, aby bylo v církvi odstraněno trojpapežství a obnovena jednota, dále aby byla v církvi zjednána náprava, pokud se týkala hlavy i údů a konečně aby bylo zaujato stanovisko k učení Viklefovu i Husovu. Na radu Zikmundovu i za souhlasu krále Václava IV. se odebral též Hus do Kostnice. Poděkoval písemně Zikmundovi za přislíbenou ochranu a prosil ho snažně, aby se postaral o to, aby byl slyšen v Kostnici ve veřejném shromáždění sněmovním. Cestou Německem nabyl Hus dojmu, že mnozí kněží i věřící s jeho názory i stanoviskem souhlasí. V Pernově (Bärnau), kde byl pohoštěn farářem, vykládal jemu i jeho pomocným kněžím své názory. V Sulzbachu byl požádán od konšelů a jejich přísedících, shromážděných za účelem soudního řízení, aby jim přednesl své učení. V Laufu rozmlouval s farářem, znalým práva, i s jeho pomocnými kněžími, v Norimberku chtěli s ním tamější kněží mluvit jen v soukromí, což odmítl, prohlásiv, že chce mluvit veřejně přede všemi, kdož chtějí poslouchat a mluvil pak až do noci ve společnosti konšelů a měšťanů. Nikde nenarazil na odpor, ba naopak setkával se se souhlasem. Cestou dával každému, u něhož nocoval, za nocleh opis svého „Výkladu desatera“.

V Kostnici byl napřed ubytován u vdovy Fidy, kam za ním přišli brzy biskupové augsburský a tridentský, zvouce ho do shromáždění kardinálů. Toto shromáždění mělo ráz pouze formální. Po rozchodu kardinálů vešel do síně ihned generál řádu minoritského teolog Didacus, který představiv se jako prostý mnich chtěl z Husa vylákat nějaký výrok, kterým by se mu přitížilo. Hlavně mu běželo o zjištění, zdali Hus věří, že ve svátosti oltářní se chléb mění v tělo Kristovo a víno v jeho krev. Byl velmi překvapen, když Hus odpověděl kladně. Brzy po příchodu Husově do Kostnice mistr Štěpán Páleč a německý mistr Michal z Německého Brodu, (nazývaný též Michal de Causis, který od roku 1399 spravoval faru u svatého Vojtěcha v Praze, potom královské doly v Jílovém, s jejichž základním kapitálem se roku 1408 uchýlil ke dvoru papežskému, kde konal službu právníka) přednesli žaloby na Husa, v nichž byl viněn, mimo jiné též z vypuzení Němců z Prahy roku 1409, z neposlušnosti, buřičství, tedy z přečinů proti státnímu a církevnímu řádu. Vyšetřující komise navrhla, aby Hus byl dán do vězení, i byl uvězněn v klášteře dominikánském. Dále komise provedla přísežný výslech svědků uvedených v žalobách Štěpánových a Michalových, jakož i výslech Husův a prohlásila, že Hus je podezřelý z kacířství, a proto si nemůže vzít právního zástupce. Bylo mu předloženo 45 Viklefových článků, aby se vyjádřil, zda jim učil. V písemné odpovědi probral Hus všechny články jednotlivě a prohlásil, že v té formě, jak mu byly předloženy, žádnému z nich neučil. Páleč doplnil svou všeobecnou žalobu 42 články, vytrženými z Husova spisu O církvi. Je zajímavé, že po Husově odpovědi komise uznala za nutno celých 31 článků škrtnout, poněvadž se ukázaly být bezpředmětnými, a dalších 9 článků formulovat mírněji, pouze dva ponechala nezměněny. Páleč zřejmě vytahoval články z Husova spisu způsobem nevěcným. Komise sama však přidala k 11 zbylým článkům ještě 15 jiných a Páleč z Husova spisu, napsaného proti němu samému ještě v Čechách, nových 7, jakož i ze spisu napsaného proti mistru Stanislavu dalších 6 článků. Dále komise přidala z výpovědí svědků v Kostnici slyšených nových 40 článků a konečně z výpovědí svědků vyslechnutých v Praze ještě 16 článků. Celkem tedy byl Hus žalován z 95 článků.

Po útěku papeže Jana XXIII, z Kostnice (20. března 1415) staral se král Zikmund, aby Hus byl vyveden ze žaláře, i odevzdal ho do rukou kostnického biskupa, který však dal Husa odvésti do věže svého zámku Gottliebenu u jezera kostnického, kde bylo s ním zacházeno hůře než u dominikánů. Marně česká i polská šlechta v Kostnici přítomná žádala, aby Hus nebyl držen ve vězení, a marně z Prahy i z Brna byly od šlechty české i moravské posílány stejné připomínky.

Dne 4. května 1415 bylo sněmem odsouzeno 45 článků vyňatých ze spisů Viklefových. Dne 5. června byl Hus přiveden z gottliebenské věže do kláštera františkánského, kde zasedal sněm, k prvnímu veřejnému slyšení. Dříve však než byl Hus připuštěn do dvorany, byla čtena zpráva o výsledku dosavadního šetření, jež pozůstávala z výslechů svědků, hlavně dvou lipských profesorů Jana z Münsterberka a Petra Štorcha ze Cvikavy, kteří až do roku 1409 působili na pražské univerzitě, dále mistra Štěpána Pálče, mistra Mikuláše Ceislmeistra, kazatele Petra od svatého Klimenta v Praze a opata Petra od svatého Ambrože. Jeden Čech, který se dostal do shromáždění jako jeden z předčitatelů, spatřiv mezi spisy, připravenými ku přečtení, také vyhotovené už odsouzení mistra Jana Husa, ihned o tom uvědomil Petra Mladenovice, který to oznámil pánům z Chlumu a z Dubé. Oba okamžitě běželi ke králi Zikmundovi s prosbou, aby nedopustil čísti tento rozsudek, protože byl jednostranně založen pouze na výpovědích svědků Husovi nepřátelských a tedy zaujatých. Přitom pro kontrolu odevzdali králi vlastnoručně psané spisy Husovy, z nichž byly čerpány články, určené k odsouzení. Král bez prodlení poslal do shromáždění falckrabě Ludvíka a purkrabího Friedricha s výstrahou, aby se církevní sněm neukvapoval s rozsudkem, ale aby především slyšel Husa a pak teprve učinil rozhodnutí a nález aby předložil jemu (Zikmundovi) k předběžnému prohlédnutí. Také poslal po nich spisy Husovy, přinesené pány z Chlumu a z Dube. Oba poslové přišli do shromáždění ještě před tím, než tam byl Hus připuštěn a vyřídivše Zikmundův vzkaz a odevzdavše Husovy spisy, o jejichž vrácení Zikmund po jejich použití žádal, opustili dvoranu.

Když byl uveden Hus do sněmovního shromáždění, byly mu ukázány jeho spisy s otázkou, zda-li to jsou jeho spisy. Hus odpověděl kladně a připojil poznámku, že bude-li na základě Písma svatého a spisů církevních otců prvních století dokázán nějaký blud v jeho spisech, chce je odvolati. Prosba jeho, aby směl přednésti nejprve vyznání své víry v celku, byla odmítnuta a řečeno mu, že má jen odpovídat na otázky, jež mu budou předloženy. Když své odpovědi chtěl odůvodňovat, byl ze všech stran okřikován, aby nechal takového mudrování a příště na otázky odpovídal kladně nebo záporně. Poznamenal, že v takovém shromáždění očekával více poctivosti, dobroty a řádu, a dále zařídil se podle rozkazu. Po dvou dnech nato, 7. června 1415, byl Hus vyslýchán podruhé, a to za přítomnosti krále Zikmunda, což přispělo k tomu, že jednání bylo klidné. Hlavním předmětem byla otázka, zdali Hus věří, že ve svátosti oltářní mění se chléb a víno v tělo a krev Kristovu. Kladné odpovědi Husově členové církevního sněmu odpírali upřímnost. Na další otázku, zdali uznával za správné 45 článků z Viklefa vyňatých a církví zavržených, odpověděl Hus upřímně, že mnohé z těch článků měl za správné, dále že ctil Viklefa jako muže učeného a zbožného a že vyslovil i přání, aby jeho duše ocitla se po smrti tam, kde byla duše Viklefova. Některá svědectví proti němu pronesená prohlásil však Hus za lživá a naprosto vymyšlená, a když se při tom dovolával Boha i svého svědomí, bylo mu odpověděno, že církevní sněm nemůže se zabývati otázkou povahy jeho svědomí, nýbrž musí soudit jediné podle svědectví, vydaných lidmi vzatými v přísahu. Nakonec král Zikmund napomenul Husa, aby zanechal svéhlavosti a dal se sněmu na milost.

Třetí a poslední výslech byl konán hned následujícího dne 8. června 1415 a týkal se vesměs církevně právních názorů Husových i té okolnosti, že tyto názory, plné ostré kritiky papežství, papežů samých, kardinálů, biskupů, prelátů a kněží, přednášel před nepřístojným posluchačstvem a na takových místech, kde kritizovaní nebyli přítomni a nemohli se hájit. Mimo jiné bylo mu kladeno za vinu tvrzení, že papež, prelát nebo kněz, když hřeší těžce, není papežem, prelátem nebo knězem. Nepomohlo nic, když namítal, že toto tvrzení jest mu v té formě neprávem přičítáno. Když chtěl svůj názor v této otázce vysvětlovat srovnáním s mocí královskou, byl král Zikmund od členů koncilu upozorněn, aby si dobře všiml slov Husových. Ale Zikmund patrně ve slovech Husových neviděl nic kacířského, neboť jen poznamenal, že nikdo nežije bez hříchu. Zato kardinál Petr ďAilli osopil se na Husa, že nejen zlehčuje duchovenstvo, nýbrž podkopává i moc světskou, a domlouval mu, aby se podrobil rozhodnutí sněmu. Hus odpověděl prosbou, aby směl smysl článků mu vytýkaných vyložiti jasněji, tak, jak jej chápal a mínil sám, a prohlásil, že jest hotov přijmout lepší poučení, jestliže jeho vysvětlení bude shledáno nepodstatným. Po těchto slovech bylo na něho voláno, jakýmto že je chytrákem, když chce přijat jen poučení, ne však nápravy ani rozsudku. Na jeho poznámku, že chtěl se dát nejen poučit, ale i napravit a vůbec podrobit se každému nálezu církevního sněmu, bylo mu oznámeno, že nález obsahuje čtyři body:

1) aby pokorně uznal bludy, které jsou obsaženy ve všech jeho článcích,

2) aby přísahal, že se článků mu vytýkaných navždy zřekne a nikdy jich nebude hájit,

3) aby všecky ty články veřejně odvolal a

4) aby se zavázal, že napříště bude učit pravému opaku. Hus marně vyslovil prosbu, aby nebyl nucen odpřísáhnout článků, jimž nikdy ani neučil, ani nevěřil; aby mu byla dána možnost své skutečné učení vyložit, neboť nemůže jednat proti svému přesvědčení a svědomí. Na konec mu bylo oznámeno, že mu bude předložena formule přísahy sepsaná slovy mírnými, kterou má dobře uvážit a pak se rozhodnout, co učiní. Po tomto sdělení byl odveden opět do žaláře.

Právem konstatuje dr. Vlastimil Kybal ve svém spise o učení M. Jana Husa, že Husova obrana na kostnickém sněmu byla důstojná a věcná.

Když se sněmovní schůze po svém ukončení měla již rozcházet, řekl král Zikmund důvěrně skupině prelátů, kteří ho obklopili, že mají Husovo kacířství vyplenit buď jeho upálením, nebo způsobem, jejž sami shledají správným.

Hus byl ponechán v žaláři ještě 4 týdny. V té době přišly z Čech a Moravy listy, přimlouvající s za Husa, podepsané mnohými českými šlechtici. Dne 15. června 1415 bylo církevním sněmem odsouzeno v Čechách snažením mistra Jakoubka ze Stříbra obnovené podávání svátosti oltářní věřícím pod obojí způsobou, jakožto kacířství, nacházející se v rozporu s tehdy už oficiálním učením západní církve, že pod každou způsobou ať chleba ať vína jest přítomen celý Kristus, a bula o tom vydaná byla ihned poslána do Čech. Církevní sněm pak se ještě obíral spisy Husovými ve dnech 18. a 23. června 1415 a rozhodl, že mají být všechny spáleny. Na Husa bylo v dalších dnech opět a opět všemi způsoby i prosbami marně působeno, aby se podrobil. Dne 6. července byl v zasedání sněmovním zbaven kněžství, když před tím byl přečten rozsudek. Téhož dne byl upálen na břehu Rýna. Na smrt šel statečně a umíral v plamenech se jménem Kristovým na rtech.

4. VÝZNAM HUSOVA VYSTOUPENÍ

Mistr Jan Hus jako člověk, profesor i kněz vynikal vysoko nad své pražské okolí. Svědčí o tom již ta skutečnost, že byl univerzitou zvolen rektorem, ačkoliv mu bylo teprve 33 let. Nevytvořil žádného filozofického ani bohosloveckého systému, ani nezaložil vlastní filozofické školy; to dovedlo v dějinách lidstva dosáhnout jen nemnoho myslitelů. Hus se přidržoval jako profesor scholastického systematika Petra Lombarda, profesora pařížské university a pak biskupa pařížského († 1164), jehož dílo Libri IV. sententiarum (Čtyři knihy sentencí), ne zcela originální, bylo ze stanoviska scholastiky důkladně propracováno. Používaje díla Lombardova počínal si Hus do značné míry samostatně a kriticky. S mnohými vývody Lombardovými nesouhlasil a vyvracel je nebo modifikoval.

Přihlížel stále k otázkám dne a k potřebám současného života. Nebyl pouhým teoretikem, nýbrž více mužem činu. Teorii projektoval do současného života a uváděl ji ve skutek. Vzešel-li z toho boj, nevyhýbal se mu. Neomezoval se na profesorskou katedru a neštítil se veřejnosti, naopak vyhledával ji, aby v ní zjednával průchod svým názorům. Nedostávalo se mu času, aby své myšlenky zpracoval v ucelený systém a při celkovém jeho duchovním postoji bylo by to bývalo i dosti nesnadné.

Ve mnohých otázkách přiklonil se k Viklefovi, avšak zatímco ten byl více teologem a filozofem, Hus byl veškerou svou bytostí moralistou. Všecko bral doopravdy. Ačkoliv za daných poměrů musel přijít do rozporu s oficiálními představiteli církve, ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, že by se měl s obecnou církví jako takovou rozejít a pokusit se o založení zvláštní církevní organizace. Neusiloval o nic jiného, než aby se současný církevní život očistil.

Přišel k přesvědčení, že hlavním pramenem pohoršlivých poměrů jest jednak úplné zestvětačení papežské instituce i jejího dvora, jednak přílišné bohatství církve a světská moc vyššího duchovenstva. Proto věnoval svou pozornost především křesťanské opravdovosti. To bylo hlavním předmětem jeho konfliktu s představiteli církve. Všechno ostatní (význam Písma svatého a tradice, pojem církve a její organizace, papežství, církevní kázeň, mnohoobročnictví, svatokupectví, zjevné a bezostydné porušování kněžského celibátu a mnišských slibů, pýcha, nádhera a lehkomyslnost duchovenstva, velkopanské přehlížení a bezohledné vysávání věřícího lidu, mechanické odbývání bohoslužeb, praxe odpustková, používání klatby a interdiktu, oprávněnost kritiky, svoboda kázání aj.) vyplývalo věcně odtud. Tyto otázky vesměs řešil přísně dle textu bible, apoštolské i církevně otecké tradice, dějin a logického usuzování, zatímco jeho odpůrci i soudci oháněli se důvody formálně právními, založenými na výrocích vytržených ze souvislosti, na nábožensky nemístném analogizování života církevního se životem státním, na „lidských nálezcích“ nesrovnatelných s duchem učení Kristova a na bezohledném přezírání mravnosti a čistoty svědomí. Vzpomeňte jen způsobu, jak kostnický sněm odbyl Husa, když se dovolával svého svědomí a žádal spravedlivého soudu.

Mnozí tehdejší lidé, vidouce spoušť na místě posvátném, propadli duchovnímu zmatku, náboženské lhostejnosti, nevíře a velmi mnozí oddali se užívání světa, myslíce si: „po nás ať přijde potopa“. O nutnosti a možnosti nápravy uvažovali, o ni usilovali a pro ni se obětovali jen lidé, kteří si zachovali víru jako drahocenný poklad. Blahoslavení, kdož tehdy nezapochybovali o blahé zvěsti Kristově a nezoufali nad budoucností církve, ale chráníce se nákazy, burcovali též jiné k lepšímu životu. Všem jim tanul na mysli ideál prvotního křesťanství. Příslušeli k nim též mistr Jan Hus a Jeroným Pražský. Naděje v očistu a nápravu hnala je neodolatelně do práce. Hus přijal úřad kazatele v Betlémské kapli, aby mohl poučovat a povzbuzovat, vést a slovem Božím i Kristovými svátostmi duchovně krmit věřící lid, od něhož, bude-li správně veden a dobrým příkladem utvrzován, očekával nápravu. I v kostnickém žaláři působil v tomto duchu na své strážce, pro něž dokonce napsal traktáty o svátosti oltářní a o manželství. Jaký byl jeho poměr k nim, je patrno z německých slov, jimiž se s nimi loučil na popravišti: „Děkuji vám za vše dobré, co jste mi učinili; byli jste netoliko moji strážci, ale i moji milí bratři.“

Vedle bídy církevního života viděl též chyby českého lidu, i křivdy, jež musel snášet. Bolestně nesl lhostejnost mnohých k národní věci. Při vpádu bavorského vojska do Čech v roce 1401 povzdechl si, že ani zvířata nejsou tak lhostejná k osudu svých pelechů, jako mnozí Češi k otázce, co se stane s vlastí. Známo jest jeho úsilí o čistotu rodného jazyka. Velkých zásluh si získal o spisovnou češtinu zjednodušením pravopisu a neméně též tím, že užíval důsledně pražského nářečí, jež mluvnicky zdokonalil a výrazové očistil a obohatil. Svými lidovými spisy ji rozšířil po všech krajích českých. Revize bible, při níž spolupracoval, měla význam náboženský, ale též národní. Živý smysl pro právo i čest národa projevil činnou účastí na prosazení Dekretu kutnohorského (1409), jímž Čechům byly na universitě přiřčeny tři hlasy a jiným národům jeden, aby jako ve Francii Francouzi a v Německu Němci, tak v Čechách Češi byli hospodáři. Byl prost jakékoli zaujatosti vůči jiným národům. Jeho národní smýšlení a snažení bylo neseno citem spravedlnosti a pravé lidskosti.

Hus tepal církevní činitele pro zneužívání svého úřadu a své moci. Činil to však ne ze svévole, nýbrž v důsledku spouští, jež tím byly způsobeny. Za tehdejších poměrů nemohla být kritika toho druhu označena jako upřílišněná, nevhodná a nemístná. Užil nezřídka ostrých i drastických výrazů. Kristus však stejně tepal farizeje: „Běda vám, farizejům, že desátky dáváte z máty a routy a ze všelijaké byliny, ale opouštíte soud a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti. Běda vám farizejům, nebo milujete první místa ve školách a pozdravování na trzích. Běda vám zákoníci a farizejové, pokrytci, že jste se připodobnili hrobům oblíbeným, které sice zdají se zevně krásné, ale uvnitř jsou plny kostí umrlčích i vší nečistoty. Tak i vy zevně zajisté zdáte se lidem spravedlivými, ale uvnitř plni jste pokrytectví a nepravosti. I vám, učeným v zákoně běda, nebo obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými a sami se těch břemen jedním prstem svým nedotýkáte.“ Na druhé straně ale pravil: „Na stolci Mojžíšově posadili se zákoníci a farizejové. Protož všecko, což by koli rozkázali vám zachovávati, zachovávejte a čiňte, ale podle skutků jejich nečiňte, neboť praví a nečiní.“ Kristus měl na mysli rozkazy, jež nejsou v rozporu se zákonem Božím. To bylo stanovisko Husovo. Poměry naléhavě vyžadovaly kritiky. Přitom Hus neusiloval o nic jiného, než o nápravu církevního života, církevní praxe v duchu prvotní církve. Byl vzdálen myšlenky popírat cokoliv, co za jeho doby bylo v latinské církvi skutečným článkem víry.

Instituce papežství byla sice rozhodujícím místem v církvi, nejen fakticky, ale i silou formálního církevního práva, založeného na padělaných dokumentech, (což bylo Husovi neznámo), avšak předmětem článku víry se stala až z usnesení církevního sněmu tridentského více než sto let po smrti Husově. Hus odmítal tvrzení, jakoby papežství pocházelo přímo nebo nepřímo od Krista, jakoby bylo nutné nebo jakoby církev a její život závisely na něm. Uznával je jen jako instituci, která vznikla historickým vývojem. V rámci tohoto svého názoru respektoval papežství jako je třeba respektovat instituce arcibiskupství, metropolií a patriarchátů. Měl v té věci pravdu, opřenou o bibli, tradici i o dějiny. Když už došlo ke vzniku papežství, Hus nemyslel, že by se muselo zrušit, ale považoval za povinnost papežů, aby úřadovali, rozhodovali a žili ve smyslu Kristova evangelia. Stanovisko Husovo bylo v rámci tehdejších poměrů ovšem příliš odvážné a muselo vyvolat u oficiálních církevních právníků i teologů bouři odporu.

V době, kdy papežství bylo už vžitou samozřejmostí považováno za instituci Boží a kdy se už mluvilo o papeži jako náměstku Kristově, o jeho svatosti a neomylnosti, třebas to nebylo ještě článkem víry, bylo vystoupení Husovo pochopitelně pojímáno jako čin revoluční, ze stanoviska všeobecně křesťanského bylo však správné. Krylo se se stanoviskem latinských světců Hilara, Cypriána, Augustina a jiných, ale i s názory celé církve pravoslavné. Však v samé době Husově církevní sněmy pisánský, kostnický a basilejský, jejichž úkolem bylo provésti v církvi nápravu, postavily se nakonec na podobně revoluční stanovisko jako Hus: prohlásily, že papež je podřízen církevnímu sněmu. Protože viděly v osobách současných papežů největší překážku církevní nápravy, sesadily papeže Řehoře XII., Benedikta XIII. a Jana XXIII. a přispěly tak k odstranění dvojpapežství a trojpapežství. Byly však příliš zatíženy dědictvím římských padělků, než aby se byly daly do zásadního řešení otázky papežství.

Při nestranné revizi procesu Husova by vyšlo najevo, že Hus se ničím neprovinil proti skutečným a striktně vzatým článkům víry latinské církve ze začátku 15. století.

Ani názor, že slovo Boží má býti kněžími hlásáno svobodně, třebas i bez zplnomocnění biskupova, nebyl převratný. Hus měl tu na mysli výjimečnost doby, která vyžadovala výjimečných prostředků, (pro normální doby omezil přípustnost svobodného kázání na případy, kdy kazatel osvědčuje, že jest přímo od Ducha svatého veden, nutkán a zplnomocněn k takové mimořádné kazatelské činnosti, jako své poslání dokazovali starozákonní proroci).

Mistr Jan Hus byl reformátorem, ne zakladatelem nové církve jako byli o sto let později Luther a Kalvín. Už sama geneze vystoupení Husova byla jiná než u Luthera a Kalvína. U Husa nepředcházela žádná hluboká vnitřní krize, která by ho byla v rámci křesťanství vedla k vytvoření nových náboženských pojmů, případně k zostření určitého již stávajícího pojmu, který by se tím stal ústřední myšlenkou, jíž se vše přizpůsobuje, jako bylo u Luthera a Kalvína.

Luther, upřímně zbožný a na sebe přísný mnich, byl strašně trápen nejistotou, zda bude spasen, a našel vysvobození z této nejistoty ve slovech Písma, že spravedlivý živ bude z víry, všichni že zhřešili, ale stávají se spravedlivými, jsou ospravedlněni darem, jedině milostí Boží (Epištola k Římanům hl. 1., v 17., hl. 3. v. 23 a 24 aj,), z čehož usuzoval, že mezi Bohem a lidmi není žádného pojmy utvořeného právního poměru a že Boží spravedlnost není nic jiného než jeho na lidi se rozlévající a do nich se vlévající láska, takže se Bůh, po lidsku řečeno, podle tohoto úsudku Lutherova, vzhledem k ospravedlnění lidí vzdává jakýchkoli skutků lidských a člověk nemůže žádnými skutky dosáhnouti ospravedlnění, než jedině darem Božím, jeho milostí. Tím Luther nechtěl říci, že skutky lidské nemají žádného významu. Popíral jejich význam jen vzhledem k ospravedlnění. Podle něho význam dobrých skutků je ten, že se jimi projevuje víra. Nehlásal mravní laxismus, jak se mu to neprávem vyčítává, nýbrž zdůrazňoval absolutní význam milosti Boží. Ve slovech: „Spravedlivý z víry živ bude“ našel „bránu ráje“. Podle tohoto poznání pak vysvětloval veškeré učení o spáse. Toto poznání učinil středem křesťanské praxe a v tomto středu našel východisko k řešení všech problémů víry a k vybudování systému víry, který se v řadě bodů liší od systému církve obecné.

U Kalvína stalo se ústředním bodem učení o předurčení Božím, k němuž dospěl taktéž na základě osobní náboženské zkušenosti.

I Luther i Kalvín projektovali své osobní zážitky navenek a církevní život přebudovali podle nich.

U Husa nic takového nebylo. Hus pozoroval zlořády v církvi a začal uvažovat, jak a čím by církevní život mohl jich býti zbaven. Konfrontoval zlořády s původní církví, jak se mu jevila v Písmě, v apoštolském podání a ve spisech církevních otců z prvních století křesťanských. Kladl otázku po otázce, a při každé zvlášť uvažoval také o možnostech a prostředcích nápravy, přihlížeje k názorům též jiných lidí, také Viklefa. Ty možnosti a prostředky nacházel uvnitř církve samé. Uvědomoval si, že téměř všecko zlo vyvěralo z praxe papežského dvora a papežů samých, čímž se mu instituce papežská stala ústředním problémem. Když si vše ujasnil a přitom viděl, jak slepá svévole, neschopná věcného postupu, dotírá na univerzitu, jejímž byl profesorem, jak dává pálit všecky knihy Viklefovy, i ty, v nichž pro jejich světský, vědecký ráz nemohlo být ani stopy náboženského bludu, a jak zlo odpustků, vyhlášených na vedení války, se drze roztahuje po pražských ulicích, cítil, že jest postaven před důležité rozhodnutí. Nebyla to vnitřní krize jako u Luthera nebo Kalvína, byl to jen vnitřní boj, jejž každý po pravdě a spravedlnosti lačnící a žíznící člověk prožívá předtím, než se uprostřed záplavy zla, nepravdy a nespravedlnosti rozhodne vystoupit veřejně proti zlu a pro dobro, pravdu a spravedlnost. Luther a Kalvín považovali za nutné zasáhnout hluboko do věrouky i organizace církve. Hus nic takového neučinil. Chtěl jen očistu, aniž považoval za nutno to, co zde bylo, přebudovat. V kritice poměrů shoduje se Hus se světovou reformací, u cíle založení nové církve se s ní rozchází. Jeho význam je skrz naskrz mravního rázu.

Skvěl se pevnou křesťanskou věrou v Boha, citlivostí svědomí, čistotou života, láskou k pravdě Boží, zásadovostí, důsledností, shodou myšlení, slov a činů. Nadto měl odvahu postavit se nebojácně proti zlořádům nejmocnější instituce, jakou bylo v té době papežství se sborem kardinálů a biskupů, obdařených velkými statky pozemskými a nesmírným vlivem politickým. Učinil to z důvodů křesťanské víry a křesťanského svědomí k mravní obnově svých bližních, svého národa a křesťanstva vůbec, neboť leželo ve zlu.

V církevně trestním procesu, který byl na něho uvalen, postupoval korektně. Odpor proti paušálnímu odsouzení a spálení všech spisů Viklefových byl oprávněn, vždyť tento zákrok arcibiskupův byl po stránce právní i myšlenkové nevěcný, zvlášť když se uváží, že v samé Anglii bylo odsouzeno, ne jako v Praze 45, nýbrž jen 24 článků Viklefových (což znamenalo, že nesměly být obhajovány), ani samy spisy Viklefovy nebyly zavrženy. Odpor Husův ani jeho odvolání k papeži nebylo ze stanoviska křesťanské víry žádnou rebelií proti církvi jako takové, vždyť jednak spisy Viklefovy osobně arcibiskupovi odevzdal, jednak měl právo se odvolat a dokud nebylo o odvolání rozhodnuto, v odporu proti spálení knih Viklefových setrvat.

Když byl Hus předvolán do Říma, poslal tam své tři prokurátory, a když papež Jan XXIII., jehož mravní kvality naprosto neodpovídaly zákonu Kristovu, rozhodl, že nesmějí být připuštěni ke slyšení, odvolali se prokurátoři proti tomuto rozhodnutí k příštímu církevnímu sněmu, což plně odpovídalo jak křesťanskému právu, tak i tehdejšímu názoru většiny západního křesťanstva. Uvržením dvou prokurátorů do žaláře (jeden z nich, jak víme, včas unikl) byla vytvořena bezvýchodná situace.

Jestliže Hus po vyhlášení zostřené klatby na svou osobu a po prohlášení interdiktu v Praze opustil Prahu teprve po nějakém váhání a jestliže se odvolal proti klatbě i interdiktu ke Kristu, který učedník Kristův bude na jedné straně v tomto váhání a odvolání vidět rebelii proti církvi, na druhé pak straně schvalovat postup Jana XXIII. jako akt právně a mravně správný? Tu se střetla nekřesťanská svévole nejvyššího církevního hodnostáře západní církve s křesťanským svědomím kněze. Což nepřikazuje křesťanská mravnost, že v takovém případě je křesťan povinen jíti za svým svědomím? To nebyl žádný vynález Husův, jak tvrdívají nevědomí nebo zaujatí preláti, ale zásada tak stará, jako křesťanství, ba jako doba Starého zákona, zvláště proroků, a patří k podstatě křesťanské morálky od pokušení Kristova a jeho kázání na hoře, zásada, která nebyla v církvi nikdy úplně zapomenuta, a pokud přece, pak to byla úchylka od křesťanství. Bylo svědomí Husovo v tomto případě bludné a jednání Jana XXIII. odpovídalo zákonu Kristovu? Navádí kněz děti k morální rebelii, když je učí, že nemají svých rodičů poslechnout, přikazují-li něco hříšného? Jest povinnost poslušnosti vůči nadřízeným ve smyslu křesťanském beze zřetele k mravní povaze rozkazu neomezená? Církev by přestala plnit svůj úkol, kdyby se v této věci (a ovšem i v jiných) připodobnila čistě formalistnímu stanovisku institucí tohoto světa. Kdykoliv se tak přizpůsobuje, proviňují se ti, kdo to způsobují, proti poslání církve a dusí její životní sílu a aktivitu. V případech, jakým byl Husův, není jiného východiska, než buď poslechnout a přitom zradit Krista, nebo jít s Kristem na smrt.

Hus nebyl náboženským nebo církevním rebelem, třebas se ocitl v konfliktu s papežem a jinými vysokými církevními hodnostáři. Byl za okolností, ve kterých ke konfliktu došlo, právě naopak velmi dobrým křesťanem a členem církve. Byl stále ochoten přijmout poučení, žádaje ovšem, aby bylo ve světle křesťanské víry přesvědčující. Místo slova Božího slyšel však od svých představených a soudců požadavky založené na lidských nálezcích, tak vzdálených blahé zvěsti Kristovy. Arius byl bludař, ale církev 4. století neupírala mu práva, aby se hájil na všeobecném sněmu církevním a své učení vysvětlil. Odsoudila ho, ale nechala ho odejít ze sněmu. Bylo kostnické shromáždění kandidátů, biskupů, prelátů a univerzitních mistrů církevním sněmem? Neseděli tam místo duchovních pastýřů církevní právníci a místo církevních učitelů jednostranní, svéhlaví a prkenní scholastici? Byl na jejich shromáždění přítomen Kristus, když strpěli, aby se v Kostnici ubytovalo a zůstalo na tisíc veřejných ženštin, jež se tam sjely ještě před započetím sněmu?

Hus svým vystoupením v Praze, která tehdy byla nejen sídlem českého krále, ale i římského císaře, a tedy politickým i kulturním ohniskem celé střední Evropy, zvláště pak svým postojem na církevním sněmu kostnickém vzbudil rozruch ve veškerém západním křesťanství a pověst o něm, ovšem velmi zkreslená, pronikla i do východní církve. V svém národě jak svou činností a životem, tak zvláště svou smrtí vyvolal hnutí, jehož ráz neměl dosud obdoby v dějinách křesťanství. Není potřebí za účelem domnělého zvýšení Husovy velikosti umělými konstrukcemi přidávat cokoliv k jeho vlastní podstatě. Byl zajisté předchůdcem reformace, aniž si toho byl vědom, jako před ním Milíč z Kroměříže a jako později Savonarola, upálený ve Florencii roku 1498. Není však pravda, že by byl za nejvyšší kriterium křesťanské pravdy uznával výlučně Písmo svaté a rozum, když ve skutečnosti uznával též církevní tradici. Není pravda, že by ho svědomí bylo odvádělo od církevních obřadů, když tyto obřady vždy svědomitě zachovával. Není správné cokoliv z jeho víry líčit jako bezvýznamnost, kterou jakoby z pouhého zvyku zachoval z učení církevního, nebo tvrdit, že podstatu jeho náboženství nelze hledat v tom, v čem se shodoval s učením církevním. Vždyť zlořády, které se v církevním životě zahnízdily, jakož i nové učení - původnímu křesťanství neznámé a v té době ještě nedogmatizované, třebas stále zdůrazňované a prosazované, - o pravomoci papežů, potíral právě učením obecné církve.

Jádro Husova významu je v tom, že jeho život i činnost byly protestem křesťanského srdce a svědomí proti právnickému formalismu, který v církevním životě zaujal rozhodující funkci a vedl k absurdní, na sebe samu pyšné zvrácenosti. Mistr Jan Hus byl v mravní spoušti hlasem volajícího: „Nesluší tobě!“ a toto poslání zpečetil svou smrtí jako Jan Křtitel a jiní proroci i apoštolově. Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka. U nás však už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat, než umírat. Nicméně není nic většího, nežli život svůj položit pro blahou zvěst Kristovu. Byla to právě mučednická smrt, jež zapsala jméno mistra Jana Husa a mistra Jeronýma Pražského do oficiálního kalendáře české církve a českého národa.

5. HUSITSKÉ HNUTÍ

Upálením Husovým bylo v českých zemích vyvoláno mocné hnutí, jež po nejedné stránce možno nazvat jedinečným.

Jeho vzplanutí a další vývoj jsou velmi bohaté na poučné události, jež namnoze upadly v zapomenutí. Zvláště v nynější době je potřebí si je v paměti oživit.

Po zprávě, jež přišla z Kostnice, octl se český národ v nepopsatelném vzrušení, jež se ještě stupňovalo, když kostnický koncil vyhlásil nad celou Prahou interdikt. Brzy však se uplatnilo vědomí, že tady rozčilení nic neprospěje, jestli si národ nezodpoví otázku, co třeba činit. Ještě před prohlášením interdiktu konala česká šlechta sjezd, jehož výsledkem byl protestní list proti odsouzení a upálení mistra Jana Husa a vzájemný závazek, že všichni účastníci sjezdu „chtějí státi k sobě“. To byl počátek organizace husitismu. Rok nato, po upálení mistra Jeronýma, ustavila se husitská jednota české šlechty a zavedla na svých statcích přijímání pod obojí způsobou za souhlasu kněžstva i věřících. V pohnutých dnech křižácké války, po odražení a porážce vojsk Zikmundových, který po smrti krále Václava nebyl Českým sněmem uznán českým králem, dochází k sestavení čtyř artikulů pražských, jež se stávají společným programem všech mírných i radikálních. Byl to kompromis, který pomíjí mlčením věci, v nichž husité nebyli zajedno, ale i ten kompromis byl hodnotou kladnou. Roku 1421 bylo zvoleno pro správu země 20 vladařů a téhož roku ustanoven církevní řád. O smyslu pro řád svědčí též sjezd v roce 1423, osvědčující solidaritu moravských pánů s českými, vojenský řád Žižkův, jakož i ukázněný postup husitů ve spletitém jednání o kompaktáta.

Po stránce náboženské a mravní vynikalo husitství vnitřní opravdovostí. Husité se nezasazovali, přísně vzato, vlastně o nic jiného, než aby život soukromý i veřejný nezůstal v rozporu se zákonem Božím, nýbrž dostal se do shody s ním. Hned v začátcích zbořili v Praze domy prostitutek. V prohlášení k lidu v Čechách a Moravě, ve Slezsku a Lužici dávají vědět, že nestojí o nic jiného, než o přijímání těla a krve Kristovy (tj. pod obojí způsobou), o řádné hlásání slova Božího a o uplatnění mravnosti v životě. V artikulech pražských se stanoví, že mají být trestány a potlačovány všechny hříchy smrtelné, zvláště zjevné. Hnutí žije biblickým duchem. Horám, kde se husité shromažďují k pobožnostem, dávána jsou biblická jména, aby si přítomní připamatovali biblické události a jejich nábožensko mravní význam. Pro uplatnění zákona Božího obětuje se vše. Plzeňští husité předtím než odejdou k jeho obraně, pálí veškerý svůj movitý majetek, aby je nesváděl ke změně učiněného rozhodnutí. Táborský komunismus vznikl na základě Skutků apoštolských, kde se praví: „Všichni pak věřící byli pospolu a měli všecky věci obecné a prodávali vladařství a statky a dělili je mezi všecky, jakž komu potřebí bylo“ (Sk 2,44 a 45). Žižkův vojenský řád nařizoval husitskému vojsku potírat mezi sebou smrtelné hříchy, zvláště touhu po majetku, obžerství, zneužívání moci i nemanželské styky pohlavní a každého potrestat a vyloučit, kdo se proti tomu proviní. Žižka chtěl mít vojáky ukázněné a pohotové, kteří bojují za mravnost a spravedlnost a na své vojenské povinnosti plně soustředí veškeru svou pozornost i všechny své síly. Přísný a bezohledný postup proti odpůrcům zákona Božího byl stanoven podle zásad Starého zákona.

Přísná mravní kázeň byla mezi husity zachovávána stále, více méně až do katastrofy bělohorské:

a) Basilejský církevní sněm koncem roku 1432 před příjezdem husitských zplnomocněněnců do Basileje viděl se nucena nařídit, aby po celou dobu, kdy budou tito zplnomocněnci přítomni sněmu, nejen žádná prostitutka na ulici se neukázala, ale aby v hospodách byly i všechny hry v kostky i tance zastaveny. Husité kdykoliv dobyli některého města, ihned tam zrušili nevěstince. Také prováděli a v platnosti udržovali zásadu, že kněží nemají světsky panovat, že má být sice o ně postaráno, avšak bez bohatství.

b V roce 1462 pohoršovalo se husitské poselstvo, jež Jiří z Poděbrad vypravil do Říma, když tam vidělo, že v postní době bylo tam veřejně prodáváno maso, a že bylo kupováno i služebnictvem církevních prelátů. V letech 1482-1491 byla husitská konzistoř velmi nespokojena s italským biskupem Augustinem Luciduem (který světil kněze), poněvadž opomíjel číst Písmo svaté, nekázal ani své družině, lhal, bez vážného důvodu přísahal, klel, bral dary při rozhodování v manželských přích, za peníze promíjel kněžím tresty, vymáhal nemožné platy za svěcení kněží a za udělování far, a žádala od něho slib, že se polepší.

c) Sněmy zemské, na nichž husité stále měli ohromnou většinu ještě do 17. století, se usnášely o předpisech k potlačování nemravného života a k povzbuzování zbožnosti. Tak například sněm ze září 1541 vydal nařízení, aby přestalo páchání velkých hříchů, cizoložstva, hanebného ožralství, aby ve středu a pátek byl ode všech zachováván půst, v neděli a svátek aby všichni se scházeli na služby Boží, aby hospodáři ve svých domech s čeledí svou pokleknouce Pánu Bohu se pomodlili. Husitská kolej Karlova ještě v roce 1607 vydala podobný řád.

d) Téhož druhu bývaly též městské řády policejní.

e) Jakým byla oproti tomu kontrastem zkušenost získaná v roce 1462 v Římě husitskými členy českého poselstva, anebo jakým kontrastem byl Pius II., který předtím než se stal papežem, nazval husitismus morem a tvrdil, že církev nemůže obstát bez majetku, jejž má, a bez světského vladařství. A proti husitskému článku o trestání smrtelných hříchů obhajoval nutnost prostitutek, neboť kdyby prý jich nebylo, vedlo by to ke mnohému zlu.

Nelze souhlasit s názorem významného českého historika, jakoby husitství svými strohými mravními zásadami, jež byly v takovém rozporu s radostným životním stylem renesance, bylo ulpělo na středověku. Neběželo tu o středověk, nýbrž o křesťanství, o zásady Kristovy, jak jsou obsaženy v bibli. Bylo to právě středověké římské církevnictví, od čeho se husité odvraceli. Právě římsko-církevní středověk všemožně znemožňoval, aby bible vnikla mezi lid. Je známo, že papež Řehoř VII (1073-1085) v roce 1080 zamítl žádost českého knížete Vratislava II. o povolení slovanské bohoslužby a odůvodnil svůj zákaz tím, že jest dobře, aby Písmo svaté nebylo přeloženo do řeči lidu. Roku 1199 papež Inocenc III. rozkázal, aby několika měšťanům města Met byl francouzský překlad evangelií odebrán a spálen. Křesťan rozhodně dá přednost husitskému vážnému písmáku před sebe skvělejším církevním prelátem, který se neuzavíral „renesanční“ radosti ze života.

Náboženská a mravní opravdovost ovládala též husitské ženy. Vyznamenávaly se citlivým svědomím, šatily se prostě a čistě. Tanců se neúčastnily, nacházejíce svou radost ve shodě s Božím zákonem, dbaly pečlivě mravní bezúhonnosti, manželství jejich byla věrná a ve smyslu zákona Božího cudná. Byly svědomitými matkami. Při všech těchto křesťanských ctnostech měly ženy zájem o očistu církve i o společnou věc českého národa. Bylo-li potřebí, zúčastňovaly se i jeho vojenské obrany. Jejich opravdovost byla nesena jednak účastí na bohoslužbách, jednak čtením bible.

Sám papež Pius II., který měl příležitost poznat český lid v Čechách, ač byl zapřísáhlým nepřítelem husiství, napsal: „Nechť se stydí italští kněží, o nichž nelze tvrdit, že by byli aspoň jednou přečetli Nový zákon, kdežto v Táboře sotva bys našel ženu, jež by nedovedla odpovídati z Nového i Starého zákona.“

Tábor však netvořil, pokud jde o vzdělání, a tedy i čtení Písma svatého žádnou výjimku oproti jiným městům v Čechách. Historik Fr. Bezold zaznamenává zprávu o husitce, která bojovala za věc zákona Božího teologickým pojednáním.

Největší opravdovostí však vynikali čeští bratří, kteří se oddělili dokonce od husitské církve, poněvadž se jim i při své mravní přísnosti jevila nedokonalou.

0 jejich horoucí touze po opravdovém křesťanství svědčí houževnatost, s níž se drželi svého vyznání, třebas byli těžce pronásledováni. Jejich stálá obava, aby jejich mravní život neutrpěl, kdyby své vyznání přizpůsobili jinému směru, jakož přímo dojemné rozhodnutí z roku 1491 (34 let po zřízení samostatné církve) poslat čtyři ze svého středu na východ, aby tam hledali prvokřesťanskou obec církevní. Bratr Lukáš se odebral do Řecka a Bulharska, bratr Mareš Kokovec na Rus, bratr Kašpar do Srbska a bratr Martin Kabátník do Malé Asie a Egypta. Odezřeme-li od litevské cesty Jeronýma Pražského, který vůbec mnoho cestoval, sotva kdy v dějinách křesťanství došlo k takovému hledání pravé apoštolské církve, jaké bylo podniknuto českými bratry.

Ne na posledním místě svědčí o křesťanské opravdovosti husitů také to, že měli zřetel nejen k církvi západní, ale i východní, a že trvali na tom, aby na církevní sněm v Basileji byli pozváni též Řekové a Arméni. Pravděpodobně chtěli tím podepřít svůj požadavek, aby bylo sněmem schváleno přijímání pod obojí, jež se ve východní církvi zachovalo z dob prvotní církve. Tento účel však nezmenšuje význam jejich pochopení církevní jednoty, kterou vzhledem k tomu, že Řekové i Arméni byli od latinské církve nenáviděni jako schizmatici, považujeme právem za příkladný husitský smysl pro solidaritu veškerého křesťanstva. Taková solidarita může vyrůst jen z opravdovosti víry.

Opravdovost svou projevovali husité také pořádáním častých disputací, jimiž chtěli dosáhnout jasna a jednoty ve věcech pro ně tak důležitých. Ba i ta okolnost, že jednoty nebylo dosaženo, dokazuje jejich opravdovost: nechtěli se vzdát svého přesvědčení bez komplexního vyvrácení sporných názorů.

Nemenším důkazem jejich opravdovosti bylo odhodlání bránit svůj církevně očistný program proti násilí, jež se na ně ze všech stran hrnulo, i zbraněmi, a obětovat přitom všechno, i své životy. Než přistoupili k takové obraně, vyžádali si od univerzity dobrozdání, zdali podle zákona Božího obrana toho druhu je přípustná. Nikdo nemůže popřít, že husité od samého začátku byli v obraně. I když později sami vyjížděli do okolních zemí a odváželi odtud výplatné, neměli v úmyslu přivtělit ty země k českému státu, nýbrž chtěli sousední národy poučit, co znamenají vojenské vpády do země, a přimět je, aby upustili od dalších křižáckých výprav do Čech. Zejména však takto, obdobně jako písemnou formou, šířili myšlenky nápravy církve a křesťanského života. Vědomí, že jsou bojovníky zákona Božího a že jsou v obraně proti těm, kdož je chtějí zničit, naplňovalo je takovou statečností, že nedbajíce množství nepřátel dávali se do boje a stále vítězili i proti několikanásobné přesile. Přitom byli ochotni k míru, budou-li ponecháni při svém církevním pořádku v českých zemích. I táborští raději bojovali slovy a důvody, než krvavou zbraní.

Svými válečnými úspěchy donutili husité basilejský sněm ke kapitulaci. Uznal je za jednající stranu, přijal všechny jejich podmínky jednání, slíbil, že nebudou smět být od nikoho na sněmu označováni jako kacíři, uvítal je slavnostně, přidělil jim ve sněmovním shromáždění čestné místo, vyhověl ihned každému požadavku, přednesenému průběhem jednání, pokud se týkal formálního postupu v jednání, a slavnostně se s nimi loučil. Jaký to rozdíl oproti sněmu kostnickému, který Husa i Jeronýma vsadil do žaláře, znemožnil jim vzít si právního zástupce, nepřipustil, aby své názory souvisle vyložili, a požadoval od nich stále jen odvolání.

Při jednání byli husité upřímní. Jak smýšleli, tak mluvili. Kladli-li podmínky, precizovali je přesně a otevřeně, bez postranních záludných úmyslů, a podmínky ze své strany vždy splnili. Toho nelze tvrdit ani o církevním sněmu basilejském, ani o papežích té doby a jejich nunciích, ani o králích, případně císařích (Zikmundovi, Albrechtovi II., Ferdinandu I. a Maxmiliánu II.). Kostnický sněm a papežové jednali brutálně a bezohledně, basilejský sněm diplomaticky, se stálými mentálními rezervacemi, s dobře vypočítanými sliby, průtahy a odklady, s přesně zaměřenými pokusy využít vnitřních husitských rozporů k rozkladu jejich jednotné fronty, s psychologicky promyšlenými ústupky a též s podplácením jednotlivých českých šlechticů. Uvedení panovníci postupovali nečestně, ať z neupřímnosti, ať ze slabosti. Papežští nunciové však zákeřně a intrikánsky přemlouvali a štvali panovníky, aby své sliby neplnili, zákony nedodržovali a nevyhovovali oprávněným požadavkům většiny stavů i obyvatelstva v Čechách i na Moravě.

Husitské hnutí mělo v sobě neobyčejnou přitažlivou a expanzivní sílu. Živelně se šířilo v českém lidu, inteligenci, duchovenstvu, šlechtě a vniklo i do královské rodiny. Přistoupil k němu sám pražský arcibiskup Konrád z Vechty. Zbožná královna Žofie z vévodského rodu bavorského, přilnuvší k českému lidu, jehož jazyku se naučila, srostla i s jeho hnutím; když byl Hus postižen klatbou, obrátila se dvakrát s písemnými prosbami na papeže a psala též kardinálu Colonnovi i celému sboru kardinálů, aby církevní proces proti Husovi byl zastaven. Když byl Hus upálen, vyslovila se, že zemřel pro pravdu; když byla na ni u církevního sněmu kostnického podána stížnost, že podporuje husity, a její bratr Arnošt přijel z Mnichova za ní, aby ji odvrátil od nastoupené cesty, odpověděla, že za pravdu, kterou poznala, chce i zemříti, bude-li nutno. (Snesla za to od bratra políček.) Dne 20. února 1419 byl nunciem proti ní vyhlášen církevní půhon, aby se do třiceti dnů dostavila do Hodonína a ospravedlnila se. Nevyhověla a také nebyla odsouzena. Po smrti svého chotě krále Václava IV. odstěhovala se do Bratislavy, kde také zemřela. V její ovšem už ztenčené pozůstalosti bylo nalezeno 11 knih, z nichž 10 bylo českých a jedna německá.

K husitství přistoupily dva ženské kláštery pražské: sv. Jiří na Hradě pražském a sv. Anny na Starém Městě. Mimo to učinilo to pět sborů bekyň, žen, jež nebyly sice klášternicemi, ale sdružovaly se ke společnému nábožnému životu, živíce se ručními pracemi, ošetřováním dětí, starých lidí a nemocných. Byly to sbory v Celetné ulici, u sv. Františka, v ulici Konvitské, za chrámem Týnským a sdružení panen u Betlémské kaple. Mimo Prahu přihlásily se k husitství benediktinky v Teplicích. Je zajímavé, že v Praze přistoupili k husitství Němci i vlašští řemeslníci.

Husitské hnutí pronikalo i za hranice českých zemí. Hlavně šířili znalosti o něm posluchači pražské university z Polska, Uher a Německa. O hnutí se vědělo v Prešpurku, na Spiši, v Košicích, Kežmarku, Bardejově, Revúci, Zvoleni, Žilině, Trenčíně, Užhorodsku, Bihársku, Satmarsku, Šoproňsku, ba i v Uhrách vznikla řada kališnických obcí, zvláště ve městečkách Totruši a Húši, kde dva maďarští kališničtí kněží, odchovanci pražské univerzity, Valentin a Tomáš, do maďarštiny převedli Starý a Nový zákon.

Velmi přispěla k rozšíření husitismu mezi uherskými Slováky třináctiletá (1440-1452) vláda husity Jana Jiskry z Brandýsa nad Labem. V té době byl založen značný počet kališnických obcí, které se přes veškerý útlak udržely až do Lutherovy reformace, k níž se pak připojily. V době Jiskrově uplatnila se na Slovensku čeština jako spisovný a úřední jazyk, jehož bylo užíváno později i v Budíně, pokud se úřední jednání týkalo horních Uher. Po katastrofě bělohorské uchýlilo se mnoho českých rodin evangelického smýšlení mezi Slováky. Velkého evangelického kancionálu Čecha Jiřího Třanovského z té doby i Kralické bible používají evangeličtí Slováci augsburského vyznání dosud. Jestli se Slovensko sblížilo duševně i národně s Moravou a Čechami, má o to hlavní zásluhu husitismus.

Jak byl Hus přijímán se sympatickým zájmem na cestě Německem do Kostnice od občanstva i duchovenstva, bylo už uvedeno. O širokém hnutí, jež povstalo v Čechách po smrti Husově, dovídalo se Německo z jednání sněmu kostnického, z porážek křižáckých výprav, ze „sličných jízd“, to jest tažení husitských vojsk do Německa, a též z husitských manifestů, zvláště z německy psaného manifestu táborských, adresovaného v roce 1431 všem stavům v německé říši. Ačkoli v důsledku Husova upálení byli tam husité považováni za kacíře, přece se našlo mnoho lidí, kteří jejich příkladu následovali. Z Drážďan se k nim přidal mistr Mikuláš. V Režně byli roku 1425 upáleni dva kněží, z nichž jeden překládal a rozšiřoval spisy Husovy a druhý hlásal, že Viklef, Hus a Jeroným Pražský byli nevinni. Téhož roku byl ve Wormsu upálen pro podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou kněz Jan Drändorf, který ukončil studia v Praze, rozdal všechno své jmění a rozšiřoval husitské myšlenky v celém kraji. Následujícího roku upálen byl ve Špýru rektor tamější školy z téhož důvodu. V roce 1430 prohlásil ve švýcarském městé Freiburgu Kunrád Wasen, přívrženec valdenských: „Naše víra je táž, jako víra husitská.“ Roku 1458 byl upálen v Berlíně Matyáš Hagen, protože kázal, že přijímání pod obojí způsobou je nutné a že Viklef, Hus i Jeroným jsou v nebi. Takových případů bylo by lze uvést více. Nejvíce se ovšem šířily husitské myšlenky mezi prostým lidem, a to i pro svůj sociální obsah.

Přitažlivost a expanzívnost hnutí husitského projevila se i tím, že uvnitř Čech a Moravy tvořili husité více než devět desetin veškerého obyvatelstva. Koncem 16. století v Čechách samých bylo jen 304000 římských katolíků. Ve stavu panském (nejvyšší šlechtě) tvořili husité v roce 1575 87%, mezi rytíři téměř 90%. Byli tedy římští katolíci nepatrnou menšinou. Na Moravě a Opavsku bylo před bitvou na Bílé hoře 632 husitských, případně luterských kostelů (v 16. století orientovala se Morava hodně lutersky), na Hlučínsku, které v 15. a 16. století bylo ještě, jak se říkalo, moravské, celkem 36. Je třeba uvážit, že od roku 1620 do roku 1942, tedy 322 let, bylo postaveno mnoho kostelů nových, zvláště od doby Josefa II., takže jejich počet se zdvojnásobil a snad ztrojnásobil, i nelze nynější počet kostelů brát za východisko k posouzení síly husitismu v českých zemích.

Obdivuhodné je také šíření se Jednoty českých bratří (založená r. 1457 jako první protestanská církev), třebas od panovníků nebyla nikdy považována za uznanou a jak už řečeno, často byla pronásledována. Farních kostelů dostala do svých rukou jen několik: bylo to v těch případech, když patron farního kostela byl český bratr. Byla tedy nucena stavět si sama své kostelíky. Někdy si upravila stodolu jako modlitebnu. V Čechách měla Jednota českých bratří 57 sborů českých a 4 německé (pro Němce, kteří se k ní hlásili), filiálních sborů a kazatelských stanic 48 a menší hloučky v 50 městech. Na Moravě sborů 92 (v tom 1 německý a 3 smíšené), filiálních sborů a kazatelských stanic 50 a menší hloučky v 77 městech. V obou zemích měla tedy 153 kostely, 98 kazatelských stanic a 127 menších hloučků. Počet českých bratrů nebyl ovšem velký: v Čechách jich bylo asi 14000, na Moravě asi 26 tisíc. Ale jejich náboženský život byl velmi intenzívní a víra pevná a obětavá. Jeden sbor připadal u nich na 200-300 duší. Jednota pronikala i do Slezska, Uher, Polska, Pruska, Litvy, Braniborska a Saska. Ve Slezsku (tehdy ještě českém s hlavním městem Vratislavou) v 15. stol. bylo založeno 17 sborů, v Uhrách (mezi Slováky) bylo 25 skupin, v Polsku 103, v Průších 26, v Litvě 7, Braniborsku 16, v Multánsku 1, v Rakousku 1, v Sasku 7.



Tak mohutné hnutí jako husitské těžko mohlo projíti cestou, kterou mělo před sebou, bez odporu ze strany těch, kdož byli „beati possidentes“ a bránili se proti nápravnému programu i jeho provádění. Nebylo možné vyhnout se srážkám, zvláště když hnutí zachvátilo zdrcující většinu národa, usilujícího o křesťanský život a uraženého násilnou smrtí Husovou i následující klatbou a interdiktem, prohlášenými nad hlavním městem Prahou. Nikdy v dějinách se ještě nestalo, aby taková většina, sjednocená kolem určitého, třebas i jen rámcového programu, pasivně přihlížela k tomu, jak mizivá menšina ignoruje faktickou a morální stránku věci a z právních důvodů trvá na své dosavadní državě. Jest pochopitelné, že husité považovali se za oprávněny postarat se o to, aby se jejich opravný program uplatnil především ve farních kostelích pražských. Obsadili je a vypudili z nich kněze, kteří se postavili proti tomuto programu. V té době, třebas příčinné souvislosti tu asi nebylo, byli v Olomouci popraveni dva husitsky smýšlející posluchači pražské univerzity. Brzy nato následujícího roku byl v Kutné Hoře ubit Racek Kobylka, husitský dvořan krále Václava IV., a za nějakou dobu na to přišla zpráva, že v Kostnici byl upálen též mistr Jeroným.

Dalšího roku (1417) papež Martin V., jakoby v odpověď na blahopřání přednesené mu k jeho zvolení českým poselstvím, jež pozůstávalo většinou z husitské šlechty, potvrzuje usnesení kostnického sněmu proti českému „kacířství“ i proti kalichu a dává prostřednictvím kardinála Dominiciho celé Čechy do klatby.

Král Václav, aby zabránil křižácké válce, usiluje o kompromisy, do farních kostelů v Praze nařizuje uvést opět římské kněze. Dochází v důsledku toho k velkým demonstracím. Král dává vůdce demonstrací zatknout, sesazuje městskou radu a obsazuje dvorské i zemské úřady odpůrci husitského hnutí. Je vidět, že se obě strany, početně tak rozdílné, šikují k boji.

Kláštery, jejichž členstvo bylo stále z velké části německé národnosti, (Němci tvořili většinu, ba někde, jako u cisterciáků, žádní Češi nebyli přijímáni) nezůstávaly stranou a angažovaly se proti husitismu. Husité je dosud nechávali v pokoji, ačkoliv podle jejich názoru právě ony byly peleše zlořádů, jež bylo třeba potlačit stejně jako svatokupectví, nemravnost prostituci a jiná zla. I vrhají se na kláštery, mnichy z nich vyhánějí, někde i upalují; vždyť Hus byl také upálen. Začalo to v roce 1419, čtyři roky po jeho upálení a pokračovalo v dalších letech. Nejvíce klášterů bylo postiženo v letech 1419-1423. Běželo hlavně o augustiniány, benediktiny, dominikány, cisterciáky a německé rytíře. Jiné řády utrpěly méně. U všech však byly předpoklady k zákrokům husitů, cítících se povolanými potírat vše, co svádělo k nádheře, pýše, rozmařilosti a prostopášnosti a co ohrožovalo očistu církve.

Charakteristický jest výrok radikálního vůdce táborských, Pokopa Velkého, který velel mnoha vítězným bitvám, ale sám nikoho nezabil, ani nezranil a v osobním styku byl přímý, avšak mírný a snášenlivý: „Kaceřují nás, protože prý rušíce kláštery ničíme služby Boží; my nekazíme služeb Božích, nýbrž hnízda svatokupecká.“

V těchto pěti letech největšího běsnění proti klášterům stalo se i ze strany protivné mnoho věcí strašných a křesťanské i státní vědomí husitů dráždících a urážejících. V Kutné Hoře byl ukřižován husitský kněz Nekvasa. Nuncius Fernando dva dny před vyhlášením křížové výpravy proti Čechům, což už samo musilo celý národ rozhořčovat, dal husitu Jana Krásu ve Vratislavi vláčet koni po ulici a pak upálit. V Litoměřicích dal purkmistr 17 husitských měšťanů svázat na rukou i nohou a utopit v Labi. Němečtí křižáci z vojska Zikmundova vyplenili a vypálili kolem Prahy mnoho vesnic a upalovali každého, koho lapili: staré, mladé, může, ženy i děti. Zikmund, který od národa nebyl za krále uznáván, dal se za přítomnosti cizinců korunovat a odvezl ze země českou korunu, utratil zemské klenoty, schoval zemské desky a zmocnil se peněz sirotčích a vdovských. V Kutné Hoře byli další čtyři husitští kněží a po nich několik set jiných husitů hozeni do šachet, v Prachaticích upáleni 3 husité. Zikmund vypálil na Boleslavsku 24 obcí a jeho vojáci vhodili do šachet 125 přeloučských husitů. V Hradci Králové sesadil Zikmund české konšely a dal uvěznit. V roce 1423 Zikmund dává Moravu v manství Albrechtovi a ustanovuje ho svým dědicem české koruny. Téhož roku církevní sněm v Sieně zapověděl celému křesťanskému světu jakýkoliv obchod a styk s Čechy. Nenávistná vášeň však nikdy v dějinách ještě ničeho nenapravila a neočistila.

Hlavní část odpovědnosti nesou ti, kdož vytvořili systém, podle něhož byly jménem křesťanství zakazovány a klatbami, upalováním, křižáckými válkami trestány tak samozřejmé křesťanské věci, jako je Kristem stanovené přijímání jeho těla i krve pod způsobami chleba i vína, mravný život podle Písma a požadavky na zlepšení mravů.

Na druhé straně bylo to právě v českých zemích a v době husitské, kde a kdy přede všemi jinými národy i zeměmi evropskými docházelo k úmluvám, jimiž byla zaváděna náboženská snášenlivost. Tak hned v roce 1424 zemský sněm ve Zdicích se usnesl (hlasy jak husitskými, tak římskokatolickými), aby byl nejbližším sněmem z obou stran zvolen širší i užší výbor k rozsuzování církevních sporů bez zábran, při čemž má každý mít svobodu chodit na bohoslužby, kam se mu líbí. Tuto volbu znemožnil Zikmund, který to římskokatolickým stavům zakázal.

Za 10 let nato (1434) říjnový sněm učinil za souhlasu stavů podobojí i podjednou usnesení, aby tam, kde se dosud přijímalo pod jednou způsobou, bylo při tom setrváno, a naopak kalich aby platil nadále tam, kde ho bylo dosud užíváno, k čemuž měl být sestaven soupis obcí obojího druhu. Dále aby podle starodávného zvyku byli arcibiskup a dva biskupové voleni národem i kněžstvem a dojde-li k církevnímu usmíření, mají být tito hodnostáři potvrzováni církevním sněmem nebo papežem. Po vysvěcení má jich být v jednotlivých diecézích v Čechách i na Moravě poslušno duchovenstvo jak podobojí, tak podjednou. Že se to neuskutečnilo, zavinil církevní sněm basilejský.

Zdálo se, že kompaktáta přinesou mír nejen mezi husity a církevním sněmem, případně papežem, nýbrž že zavládne mír i uvnitř českých zemí, alespoň to od nich očekávali a přáli si husité. Opět nebyli to oni, kdo pracoval proti snášenlivosti. Po půlstoletém vývoji byla učiněna usnesením zemského sněmu kutnohorského v roce 1485 za souhlasu stavů husitských i římskokatolických dohoda na 30 let o vzájemné snášenlivosti obou stran i o vzájemném uznávání konzistoře římskokatolické, neboli horní, spravované po přestoupení arcibiskupa Konráda k husitům dvěma administrátory, a konzistoře podobojí (dolní). Na témže sněmu byla kompaktáta, třebas před 23 lety byla od papeže prohlášena za neplatná, uzákoněna jako zemské právo. Tím se staly obě církve, podobojí i podjednou, v českém království oficiálními církvemi a nastal mezi nimi klid. Podle této dohody měly obě církve zůstat v držení svých farních kostelů (i v tom případě, kdyby patron kostela byl jiné víry) a poddaným byla dána možnost chodit na bohoslužby své církve do jiné obce, jestliže kostel v jejich bydlišti nebyl jejich víry. Tím byla každému člověku v rámci těchto církví dána individuální svoboda náboženská. Dohoda byla pak v roce 1512 obnovena navždy. Žádná země evropská nebyla v té době schopna něčeho podobného. Náboženský mír augsburgský, uzavřený v roce 1555 mezi římskými katolíky a evangelíky augsburgského vyznání v Německu, vázal příslušnost k té neb oné víře na území a byl, pokud běží o svobodu náboženskou, daleko za smlouvou kutnohorskou, která byla uzavřena 70 let předtím.

Stejně byla ze strany husitské svoboda náboženská po stránce právní respektována na Moravě, ba fakticky ještě více. Snad si zaslouží zaznamenání tato drobnůstka: Když Ferdinand I. v roce 1517 nařídil, aby ze země byli vypuzeni luteráni a čeští bratří, ozval se proti tomu moravský hejtman Václav z Ludenic, a když panovník v roce 1550 na svém rozkaze trval, opustila většina členů sněmovních ze vedení Ludenicova zasedací síň. Také česká konfese a Porovnání mezi stavy podjednou a podobojí, o nichž bude pojednáno dále, a uložení těchto právních listin do zemských desek je výmluvným svědectvím o náboženské snášenlivosti českého národa a o jeho smyslu pro svobodu svědomí. Nebyli to stavové podobojí, ba možno říci, nebyli to (s výjimkou několika fanatických odchovanců jezuitů) ani laičtí členové římskokatolických stavů, kteří dohodu porušovali. Rušiteli byli titíž činitelé, jako vždy předtím.

6. CÍRKEV PODOBOJÍ, TÁBORITÉ A ČEŠTÍ BRATŘI

Stinnou stránkou husitismu bylo tříštění. To bývá téměř pravidelným údělem každého hnutí. Zde v husitismu působila zajisté velkou měrou okolnost, že Hus se už z Kostnice nevrátil a nemohl svou osobní autoritou přímo působit na své přívržence. Už v roce 1417 došlo k rozporům mezi univerzitou a směrem táborským. Univerzita a pražané byli přímými dědici Husova působení a tvořili jádro i rozhodující většinu v církvi podobojí. Věrouka pražského směru je totožná s učením Husovým. Církev podobojí (utrakvistická, kališnická), jak byla představována univerzitou a pražským směrem, lze poměrně nejspolehlivěji nazvati českou národní církví katolickou, neboli obecnou. Nechtěla se totiž ani od římské církve ničím jiným odlišovat, než náboženskou a mravní opravdovostí a důsledností, zvýšenou péčí o žádoucí duchovní úroveň všech svých členů a zamítáním lidských nálezků, zvláště papežských nároků, o nichž ani Písmo svaté, ani apoštolská tradice, ani církevní otcové prvních století nic nevěděli a jejichž uplatňováním byl církevní život zamořen do nebe volajícím mravním úpadkem. Po stránce čistě obřadové nelišila se církev podobojí od samého počátku v ničem od církve latinské. Sloužila mše, vystavovala svátost oltářní k uctívání, udělovala sedm svátostí, vzývala svaté a měla v úctě jejich ostatky, dávala almužny a modlila se za zemřelé, světila obrazy, ratolesti, vodu, o velikonocích sýr a vejce. Chrámy ozdobovala posvěcenými obrazy, před nimiž rozsvěcovala svíčky a modlila se, užívala ornátů, kadidla, svěcené vody, zachovávala posty. Přijetím čtyř pražských artikulů ze strany zemských sněmů se stala v Čechách a na Moravě církví státně uznanou. Kompaktáty bylo její státní uznání utvrzeno a dosaženo pro ni i schválení západní církve obecné, za jejíhož reprezentanta se basilejský sněm sám považoval a od církevní veřejnosti (vyjma papeže a části kardinálů) byl považován. Papežskou stolicí však formálně nikdy nebyla kompaktáta potvrzena. Jestliže papež Pius II. roku 1462 prohlásil je neplatnými, bylo jasno, že jejich schválení ze strany basilejského koncilu se stává pro římskou církev bezvýznamným, ale na státním uznání se tím ničeho nezměnilo, zvláště když je v roce 1485 zemský sněm prohlásil za součást zemského práva.

Kompaktáta nevyhovovala ovšem úplně stanovisku kališníků. Mezi basilejským sněmem církevním a husity nebylo při kompaktátním jednání dosaženo dohody ve čtyřech bodech:

1) v otázce podávání svátosti oltářní nemluvňatům,

2) v otázce, zda církevní jmění je majetkem biskupských stolců, případně kapitul kanovnických a farních beneficií, anebo příslušného církevního kolektivu, pozůstávajícího z věřících a duchovenstva,

3) v otázce ustanovování biskupů, to jest, zda biskupové mají být jmenováni papežem, nebo voleni národem i duchovenstvem a jmenováni králem,

4) a dále v otázce, zdali v církevně soudních věcech církev česká má i nadále podléhat vyšším instancím zahraničním, nebo jen instancím, které sídlí na území českého státu.

Basilejský sněm dovedl svým diplomatickým postupem dosáhnout, že kompaktáta byla od Čechů i Moravanů přijata, aniž on ustoupil v těchto 4 věcech od svého stanoviska.

Avšak kališníci přijavše kompaktáta a byvše prohlášeni za věrné syny církve obecné, trvali na všech svých názorech o očistě církevního života. Tvořili po uzavření kompaktát uvnitř obecné církve zvláštní jednotku, která měla svou organizaci, v jejímž čele stála vlastní konzistoř, řízená arcibiskupem Rokycanou (zvoleným národem i duchovenstvem) za pomoci dvou administrátorů, kteří taktéž byli tak voleni, církev kališnická provedla odstranění velkého majetku církevního (arcibiskup Konrád z Vechty, když přijal čtyři pražské artikuly a přestoupil k husitskému hnutí, vzdal se arcibiskupských velkostatků), jakož i odstranění světského panování duchovenstva. Netrpěla, aby kněží byli ustanovování při světských úřadech. Starala se o trestání veřejných hříchů a dohlížela mnohem přísněji na mravní život duchovenstva, než se dělo v církvi římské. Zastavila vše, co by jen zdaleka připomínalo svatokupectví. Při bohoslužbách četla epištolu a evangelium česky, podržujíc mimo to v souvislosti s kázáním i přijímáním české písně a alespoň na některých místech byl zaveden i oficiální liturgický zpěv český, jak o tom svědčí české graduálníky, jichž mohlo být používáno jen při kališnických mších. Zachovávala vedle dobrovolné zpovědi soukromé i veřejnou zpověď, která byla v českém národě zavedena od prvního počátku křesťanství, třebas církev římská tlačila na její odstranění. Podávala svaté přijímání též malým dítkám, starala se o to, aby věřící četli a znali Písmo svaté a kněze vedla k pilnému kázání slova Božího. Slavila svátky M. Jana Husa a Jeronýma Pražského. Kromě toho byl s národem solidární v tom, aby žádná zahraniční instance nerozhodovala o obsazování úředních míst v českém státě a aby čeština byla v Čechách a na Moravě jediným úředním jazykem. Reprezentovala tedy v rámci církve obecné zvláštní českou národní církevní jednotku.

Tragickou její chybou však bylo, že doufala dosáhnout od Říma potvrzení a vysvěcení zvoleného arcibiskupa i dvou druhých zvolených biskupů, a že si nepospíšila dosáhnout toho jinde, dokud střední a západní Evropa měla ještě v živé paměti husitská vítězství nade všemi křižáckými vojsky. Ta věc mohla být uskutečněna v době, kdy Jiří z Poděbrad za Ladislava Pohrobka spravoval zemi Českou a kdy na Slovensku byl se svými vojenskými bratry Jan Jiskra z Brandýsa, Vyjednávání s čařihradem nemělo být odkládáno až do roku 1451, kdy Cařihrad byl už od Turků velmi ohrožen, ale mělo být zahájeno hned na začátku roku 1440, když tam koncem roku 1439 na všeobecném odporu biskupského sboru, duchovenstva i věřících ztroskotala tak zvaná florentská unie s Římem, kterou si chtěl papež hojit bolesti, jež mu způsobili Češi. Tehdy byla nejvhodnější příležitost přesvědčit cařihradskou církev, že husitská církev není totožná s táborskými, kteří neměli už téměř žádného významu v Čechách, že chce zůstat v obecné církvi a že ze stanoviska obecné církve nelze ji považovat za bludnou a kacířskou. Cařihradská církev měla a má od samého začátku všecky charakteristické znaky obecné církve, vždyť právě ona to byla, jež vytvořila a precizovala pojem obecnosti církve a přitom vždy odmítala papežství. Tato církev byla by právě v tom roce, kdy se tak apodikticky vyslovila proti pokusu cařihradského císaře o zavedení unie, bývala velmi přístupna poučení o církvi husitské. Jest ovšem mnoho lidí, kteří nedovedou chápat důvody, proč se kališníci v souhlase s Husem nechtčli oddělit od církve obecné a proč se nechtěli zbavit kněžství. Odezírajíc od zásadních důvodů, odstranění svátosti kněžství znamená vždy nebezpečí drobení křesťanstva i pokračujícího vyprazdňování pojmu církve.

Ke včasnému navázání styků s Čařihradem bylo ovšem třeba statečnosti a odhodlanosti. Ta však, jak sama o sobě, tak i dalekosáhlými důsledky, jež by z ní byly vzešly pro organizaci husitské církve, byla by znamenala okamžité vysvobození z trapné situace, v níž se kališnická církev po zrušení kompaktát octla. Byl by nastal nový život, jako nastal za 135 let, ovšem vzhledem k politické situaci vytvořené tridentským sněmem už pozdě, na základě takzvané české konfese, která však stála už na stanovisku lišícím se od Husova.

Jakmile kompaktáta byla prohlášena, bylo hned patrno, že ze strany basilejského koncilu, a tím více ani ze strany papežů, nebudou dodržována. Vyšlo to sdostatek najevo z incidentů, jež se přihodily hned následujícího dne po prohlášení kompaktát a jimž ze strany poslů koncilových byl porušen přímo obsah kompaktát a celý jejich smířlivý záměr. Tím méně byly dodržovány dané sliby učiněné slavnostním způsobem zplnomocněncem koncilu biskupem Filibertem hned po přečtení kompaktát a po slibu církevní poslušnosti, vysloveném jménem veškerého husitského poselstva čtyřmi volenými zástupci. Biskup Jan Železný hned po uzavření kompaktát odmítl podávat svátost oltářní pod obojí způsobou, ačkoliv podle slavnostního prohlášení Filibertova byl povinen to činit. Basilejský sněm nevyvodil z tohoto jednání biskupova žádných důsledků. Stejně jako Jan Železný počínali si někteří faráři, zvláště německé národnosti, vůči svým českým farníkům.

Potvrzení Rokycany jako zvoleného arcibiskupa bylo marně urgováno. Zikmund i basilejský sněm chovali se v této věci perfidně. Zikmund podporoval katolickou stranu a vliv delegáta Filiberta proti Rokycanovi, ale odebral navíc Rokycanovi Týnský chrám a aranžoval volbu nového arcibiskupa v osobě Křišťana z Prachatic. Naplano vyznělo též opětovné úsilí Jiřího z Poděbrad, jako správce země i jako krále, dosáhnout potvrzení Rokycanovo. Husitští kandidáti kněžství byli nuceni jezdit za hranice a tam dosáhnout kněžského svěcení předstíráním něčeho, co nebylo pravda, nebo neupřímnými sliby a podplácením. To byly věci, jež se diametrálně uchylovaly od očistného programu a rázu husitské církve, která se tím ocitala v rozporu se sebou samou.

Počinem stejného druhu bylo, když po papežském prohlášení neplatnosti kompaktát církev husitská získala dva italské biskupy, aby se nastěhovali do Čech a světili její kněze. Těmito právními i morálními obtížemi byla církev ponižována, znechucována a demoralizována. Mimo to byl jimi způsoben hrozivý nedostatek kněžstva (počet obsazených farností v Čechách klesal stále, až za 150 let na území pražské arcidiecéze jich bylo místo 2180, jen 1366, tedy o 814 méně, což znamenalo 37 procentní úbytek). Nedostatek kněžstva vede i za normálních poměrů postupně ke snížení náboženské i mravní úrovně; tím více musely se tyto následky dostavovat za poměrů tak těžkých, v jakých se nacházela církev kališnická. Špatnou útěchou mohla jí býti ta skutečnost, že též v římské církvi v Čechách byl nedostatek kněžstva i úpadek jeho kázně, když místo arcibiskupské zůstávalo po smrti Konráda z Vechty neobsazeno. Zbytek římských katolíků z pražské arcidiecéze měl však v této tísni možnost obracet se do Říma a s jeho svolením i jinam, například do Litomyšle nebo Olomouce. Za tohoto stavu věcí nutno se divit, žé úpadek kališnické církve nebyl ještě větší, ba že stála ta církev v mravním ohledu mnohem výše než římskokatolická jak v Čechách, tak v okolních zemích, neboť „náprava v hlavě a údech“ přišla v ní až v polovině 16. století.

Druhým směrem v husitství byli táborští. Hned v roce 1417 činila jim univerzita výtky, z nichž vysvítá, že už v té době uznávali jedině Písmo svaté za rozhodující, a ne též tradici, v důsledku čehož zamítali čtení spisů církevních otců. Že uznávali místo sedmi jen tři svátosti: křest, svátost otlářní a pokání. Že latinu při bohoslužbách „plně zavrhli“ a zavedli vesměs češtinu (zatímco kališníci v duchu Husově latinu většinou ponechali, vidouce v ní pojítko s latinskou obecnou církví a spokojujíce se s českou epištolou i evangeliem a s českou písní v souvislosti s kázáním a přijímáním). Že prohlašovali modlitby a almužny za duše zemřelých za zbytečné, že zakazovali vůbec přísahu a trest smrti, že zamítali půst, že odsuzovali zdobení chrámů obrazy Kristovými nebo svatých. Odmítali ostatky svatých, odstranili svěcení vody, jídel, svíček, vajec, sýrů, okuřování, kropení svěcenou vodou a zvonění. V roce 1431 jim mimo to Rokycana vytýkal, že uznávají jen dvě svátosti: křest a večeři Páně (pokání přestali považovat za svátost), že zakazují vzývat svaté, považujíce jejich přímluvy u Boha za nicotný, a že ruší všecky staré obyčeje při sloužení mše svaté. Je také známo, že Prokop Veliký a jiní kněží táborští konali bohoslužby bez ornátů, v prostém občanském šatě.

Mezi kališníky a tábority byly však ještě rozdíly jiné, rázu kulturního, sociálního a politického. Kališníci byli vedeni univerzitou; po stránce politické vyznačovali se vědomím zodpovědnosti za budoucnost celého národa a státu. Rozhodujícím sociálním prvkem u nich byla šlechta a měšťanstvo, zvláště pražské. U táborských univerzita neměla té autority, jako u kališníků, pro ně platilo jen Písmo. Byli sociálně radikálnější a důsledně stáli za svými názory. Hlásil se k nim hlavně dělný lid, upřímný, oddaný a obětavý; přístupný i radikálním sociálním výzvám více než lid pražský. Jejich duchovní vůdcové chtěli dobro národa, ale nepřipouštěli si státnických starostí, jaké důsledky z jejich zaměření vzejdou v mezinárodním měřítku. Žižka nábožensky souhlasil s pražany, prakticky stál na straně táborských. Prokop Veliký smýšlel cele táborsky. V politických koncepcích se však Žižka i Prokop s táborskými rozcházeli, neboť brali více v úvahu tehdejší poměry.

Další směr v husitismu tvořili orebité, neboli sirotci, kteří podobně jako Žižka byli nábožensky blízcí Praze, prakticky Táboru. To byl důvod, proč Žižka přešel k nim. Táborští tragicky svým sociálním radikalismem spěli k Lipanům, které znamenaly násilný konec utopie o spravedlivějším světě. Za deset let byli pak vyloučeni i z církve podobojí.

Samostatným směrem husitským byla Jednota českých bratří. Podnět k jejímu vzniku byl dán pravděpodobně spisy Petra Chelčického. Sdružili se v ní lidé, kteří neměli jiných cílů, než jedině život podle evangelia. Byli to malí rolníci a řemeslníci a nepřipouštěli mezi sebe ani vzdělance, ani boháče a obchodníky, ani úředníky a umělce, protože vzdělání, bohatství, obchodní živnost, úřad a umění prý svádí lidi ke zlému. Jednota byla založena r. 1457, tj. v době, kdy byl Jiří z Poděbrad králem českým. Je zajímavé, že čeští bratří v prvních desítiletích přijímali mezi sebe lidi obřadem, který se podobal křtu, ale nechtěli být počítáni k novokřtěncům. Bylo již poznamenáno, že byli králem Jiřím pronásledováni. Proto v prvních letech podali několik listů arcibiskupu Rokycanovi, králi Jiřímu i jiným osobám a úřadům, ba i „všem vůbec“, aby se obhájili a svou víru vyložili.

Slavnostním usnesením úzké rady v roce 1495 a pak roku 1496 na jednáních v Chlumci přijali návrh bratra Lukáše, aby nebylo trváno na odporu proti lidem, kteří mají vzdělání, úřady, bohatství nebo dílny a obchody, jestliže toho užívají podle přikázání Božích. (Jen kupectví ve velkém, velké majetky a některé projevy malířství a hudby zůstávaly zakázány i nadále. Bratří nepořizovali ve svých sborech varhany a zpívali bohoslužebné písně bez doprovodu. Později přestali bratří také přijímat členy obřadem podobným křtu) Od té doby se k nim začala hlásit šlechta i měšťanstvo. Menšina se usnesení z roku 1495 nepodřídila, oddělila se a utvořila takzvanou „menší stránku“, která setrvávala při původních strohých názorech, ale neudržela se.

Brzy po chlumeckém sněmování zřídili si bratří tiskárnu v Mladé Boleslavi (1500), v Litomyšli (1507) a v Bělé (1519). V letech 1500-1510 z českých tištěných knih připadá na bratry 60, na kališníky a římské katolíky dohromady 10, což lze vysvětlit jen tím, že bratří byli daleko čilejší než obě státně uznané církve. I v dalších letech byl poměr počtu tištěných knih pro ně příznivý. V roce 1503 vydali obranu (apologii) své víry. Poněvadž širší veřejnost ví málo o víře českých bratří, uvádíme z této jejich apologie nejdůležitější věci.

Samozřejmé jest, že věřili v trojjediného Boha. Církev svatou obecnou tvoří podle nich všichni vyvolení, po všem světě rozprostření, jichžto počet, osoby, jména i místa zná sám ten, jenž je činí spravedlivými. Bůh si je vybírá ze všelikého národa, jazyka, pokolení, věku, stavu, řádu, povahy od počátku až do skonání světa. Základem i hlavou církve jest Ježíš Kristus. Duch svatý, zůstávaje v ní, řídí ji a spravuje. Církev zlostníků (ďáblovu) tvoří ti, kteří se blíží k víře a přijímají svátosti, ale nechtějí změny života hříšného, kteří nevěří ve vzkříšení, kteří nesprávně smýšlejí o Boží Trojici (jako Arius a jiní), proti nimž byly svolávány církevní sněmy; kteří říkají, že Panna Maria nezůstala čistá a měla více synů; kteří v církvi činí a trpí nepravost, svatokupectví, smrtelné hříchy a jiné špatnosti; kteří do církve uvádějí lidské výmysly, příčící se Písmu svatému a řádům prvotní církve.

U římské církve nacházejí trojí věci: dobré, smíšené a špatné. Dobrými se jim jevily: obecná víra dvanácti částí apoštolského vyznání víry, Písmo svaté, mnohé církevní spisy starých učitelů, dobré úmysly, ctnosti, svaté žádosti, věrné modlitby i dobré skutky mnohých jejích členů. Od těchto věcí bratří neodstoupili. Smíšené věci jsou: svátosti, výklad Písma svatého, kostelní služby, mnohá ustanovení a mnohé obyčeje, k nimž bývají připojeny: modlářství, marné náboženství, mylné naděje, odvádění od pravé víry. Tyto věci bratří zachovávají s pilností, pokud je možno zjistit jejich původ apoštolský, ale bez škodlivých příměsků. Zhola pak zlé věci jsou: smrtelné hříchy kněžstva i lidu jím vedeného, pokud zůstávají v církvi bez trestu, lakomství, svatokupectví, vybírání různých poplatků při udílení falešných odpustků, ano i při svátostech, dále světská moc a útisk chudého lidu, veliké bohatství a moc kněžstva, vedení válek a krveprolévání jménem církve, čímž se z církve činí peleš lotrovská.

Proto se bratří od jednoty s církví římskou odloučili pro nepravosti v ní tehdy vládnuvší, poslouchajíce slov apoštola: „Vyjděte z prostředku jich a oddělte se.“ V ní pšenice víry octla se v nepatrné menšině a nelze koukole vyplenit. „Nemůžeme se dověřiti svého spasení v moci úřadu římského papeže; nemůžeme věřiti, že by byl náměstek Pána Krista, neboť papež širokou cestou jde, s mocí císařskou“; - „my víme, že jsou mnozí křesťané v různých zemích, kteří nepovolili papeži, tak v Indii a v řeckých zemích, kdež mají službu rozdílnou od římské a papeži poddáni nejsou, ani ustanovení jeho nedrží.“

Bratří nešli však ani s kališníky, jejichž vůdcem byl mistr Jan Rokycana, ani nesouhlasili s bývalými táborskými. Kališníkům vytýkali uctívání svatých, náboženský boj, vedený hanlivými traktáty, jak to činilo římské kněžstvo, a nižší úroveň křesťanského obcování než bylo u nich. U táborských odsuzovali, že za náboženství bojovali proléváním krve.

Svátosti, jsou-li konány ve smyslu a podle úmyslu Pána Ježíše Krista, považují bratří za potřebné, užitečné a spasitelné. Je jich sedm: křest, obcování těla a krve Kristovy, biřmování, svěcení kněží, manželství, pokání a pomazání nemocných. Křest se uděluje ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého na odpuštění hříchů. Dítky mají býti křtěny z ustanovení apoštolského. O svátosti těla a krve Kristovy věřili bratří, že kdežkoli podle smyslu a úmyslu Pána Krista i církve kněz hodný s lidem věrným za modliteb slovy osvědčí: „To jest tělo mé, to jest krev má“, chléb přítomný hned jest tělo Kristovo, zrazené na smrt, a víno přítomné hned jest krev Kristova, vylitá na odpuštění hříchů, a že tady jest tělo Kristovo pod způsobou chleba a krev Kristova pod způsobou vína. Svátost tato má být přijímána pod obojí způsobou. Bratří odmítali bádání, zda po posvěcení zůstává chléb a víno nebo nezůstává, nýbrž věřili prostě, že přijímají tělo a krev Kristovu. Nesouhlasili také s těmi, kteří se nespokojili s prostými slovy Kristovými a kteří tvrdili, že v této svátosti je celý Kristus, Bůh i člověk i s kostmi a vlasy, ba že i sama svatá Trojice, ani s těmi, kteří nemajíce na tom dost, že mají hodně přijímati, říkali, že tato svátost má býti vystavována, v procesích nesena, aby se jí lidé klaněli. Toto klanění bratří zamítli, jsouce toho názoru, že klanění přísluší Kristu jsoucímu s Otcem i Duchem svatým, ne však jeho tělu nebo krvi. Podobně nesouhlasili bratří s těmi, kteří umenšujíce slova Kristova říkali, že tato svátost je pouze památka poslední večeře Kristovy, a ne tělo a krev Kristova. „Takových se varujeme a vystříháme.“ Na druhé straně bratří neodsuzovali těch, kdož věříce správně o této svátosti, přijímali ji zbožně jen pod jednou způsobou, ač sami to nepovažovali za správné.

O biřmování věřili, že se v něm za modliteb a vzkládání rukou přijímají dary Ducha svatého k stálosti ve víře. Mazání olejem při této svátosti, jakož i vůbec svěcení oleje zavrhovali.

O svátosti kněžství věřili, že v ní jsou kněží ustanovováni Ježíšem Kristem aby zvěstovali jeho učení, obětovali Bohu duchovní prvotiny lidu, aby odpouštěli hříchy a udržovali kázeň v církvi. Kněží měli u nich velkou autoritu. Nemají však panovat nad lidem Božím, ale předcházet mu příkladem a vést život ctnostný. Zjevně hříšnému knězi má býti zakázáno vykonávání služby, a koná-li ji přece, nemají se jí bratří zúčastnit, dokud nevyzná svého hříchu a neučiní pokání. Tajně hříšný kněz neměl by též sloužit, slouží-li však a činí to ve smyslu a úmyslu Krista a církve svaté, služba jeho jest užitečná vzhledem k víře věřících, ale sám takový kněz zatěžuje tím své svědomí.

Velkou starost působila bratřím otázka získání vlastních kněží. I ustanovili se, jak píší v apologii z roku 1503, „z nutné potřeby, kteráž zákony netoliko lidské, ale i některé Božské láme“ na tom, že „beze všeho pochybování může prostý kněz, mající kněžství, to, což má, v nouzi jinému dáti.“ Modlili se a postili se tedy a podle příkladu z Písma při volbě nástupce Jidášova použili losů, rozdělených na tři z nich. I poslali jednoho bývalého kněze římského, Michala, faráře žambereckého, který měl římské svěcení a přestoupil k nim, k biskupu valdenskému, kterýž ho požehnal za modliteb a rukou vzkládáním udělil mu biskupství. Navrátiv se domů, Michal vy světil vyvolené tři muže na kněze a biskupy, takže měli i s Michalem, jemuž přiřkli prvenství, i kněze a současně biskupy. Názor bratří byl: „My kněžství nezamítáme žádného, leč pro bludy, pročež když kněz bludný jest očištěn a činí pokání, držíme, že knězem jest.“ Pro tento postup se rozhodli, jak několikrát se zvláštním důrazem jest v této jejich apologii uvedeno, z nouze (ačkoliv jak říkají, „neradi by byli řádem lidským pohrdli“. K římské církvi se o svěcení obrátit nechtěli, poněvadž by vysvěcení kněží museli složit přísahu věrnosti římské církvi a „proti nám býti a našeho všeho se zbaviti a pravdy odřeknouti.“ Uvažovali o svěcení od řecké církve pravoslavné, ale svědomí je nutilo tuto myšlenku opustit, poněvadž o této církvi neměli bližších informací.)23

V manželství viděli bratří podle slov apoštola Pavla velikou svátost a symbol spojení Krista s církví.

O pokání věřili, že kajícník, je-li mu to možné, má vyhledat kněze, umějícího oddělit zlé od dobrého, aby se mu zkroušeně vyznal ze svých hříchů a od něho, jako od soudce na místě Božím a od církve byl rozsouzen, přijal rady k pokání a napravení a klíči Kristovými byl rozvázán nebo svázán. Podmínkou pravého pokání jim bylo skutečné obrácení člověka ke konání dobra a neopakování vyznaných hříchů.

Biblicky, podle epištoly sv. Jakuba, chápali také svátost pomazání olejem nemocných, kterou udělují nemocným kněží sboru, modlíce se a mažíce je olejem ve jménu Páně, modlitba víry uzdraví nemocného a jeho hříchy budou odpuštěny.24

Obcování svatých chápali bratří jako společenství členů církve ve víře, v naději, v lásce, v Písmu svatém, v církevním řádu, v modlitbách, v příkladném a šlechetném životě a ve vzájemné pomoci i ochraně za účelem spásy. Je to tedy zbožné vzájemné obecenství členů církve za tohoto pozemského života.

Náboženské uctívání svatých, tedy i Panny Marie, bratří zavrhovali, poněvadž se tím podle jejich názoru milost a pravda zasloužená Kristem připisuje svatým. Kristus v důsledku uctívání svatých je prý u lidu jako mrtvý a vyznáván jen ústy, zatímco srdce lidu jest obráceno ke svatým, u nichž hledá, čeho by měl hledati jedině u Krista.

Stejně zavrhovali o zhotovování a ctění náboženských obrazů. Posty ustanovovali a zachovávali. Později zapůsobila na Jednotu bratrskou reformace Lutherova a pak Kalvínova. Ve vyznání víry (Confessio aneb Počet víry a učení i náboženství Jednoty bratří českých) vydaném v roce 1662, uvádějí se svátosti jen dvě: křest a večeře Páně.

7. VLIVY REFORMACE A PROTIREFORMACE

V těžkých vnitřních poměrech, jak byly vylíčeny, zastihlo kališnickou církev vystoupení dr. Martina Luthera v roce 1517. Velká část jejích členů měla hřejivý dojem, že z wittenberského autora 95 tezí promluvil mistr Jan Hus. Za dva roky nato byl někdo z nich už přítomen při jeho disputacích v Lipsku. Byly navázány vzájemné vztahy. Lutherovi se dostává do rukou Husův latinský spis O církvi. Vyslovil se o něm, že už čtyři sta let nenapsal nikdo takové knihy, a postaral se o její dvojí vydání. Ve své knize o večeři Páně napsal: „Je na čase, abychom se vážně a po pravdě zabývali věcí Čechů, abychom je s námi a sebe s nimi sjednotili, by odporné kaceřování, nenávist a závist na obou stranách jednou už přestaly.“ Ačkoliv geneze Lutherova vystoupení, jak jsme už slyšeli, byla jiná než u Husa, v uvádění církevních zlořádů se oba shodují a Luther též zavádí přijímání pod obojí způsobou podle vzoru husitského. Kazateli saského kurfiřta napsal: „My všichni nevědomky jsme husité, ale i Pavel (apoštol) a Augustin byli husity.“ V oplátku za to již roku 1520 byl do češtiny přeložen Lutherův Výklad na desatero a otčenáš, v roce 1522 vyšel český překlad Lutherova Poslání ke stavům českým a v roce 1523 jeho Poslání k Pražanům. V nich Luther vyslovil radost, že staré nepřátelství mezi Čechy a Němci přestalo, a vyzývá Čechy, aby si zvolili nezávislou organizaci církevní. Husa nazývá svatým mučedníkem Kristovým. V těch letech vychází český překlad Lutherových traktátů O církvi a O svobodě křesťanově. To vše nachází odezvu u církve husitské. Nastává v ní myšlenkové rozdělení. V roce 1524 jarní synoda kněžstva vyzněla pro sblížení s Lutherem a usnesla se zjednodušit mši podle Lutherova způsobu, upustit od názoru, že kněží potřebují biskupské svěcení, udělované na základě apoštolské posloupnosti, a spokojit se s ustanovením ze strany administrátora a konzistoře, nevystavovat svátosti oltářní k uctívání, zavrhnout tradici jako pravidlo víry a mimo jiné též ze spisů Husových uznávat jen to, co se shoduje s biblí, což je věc jistě zajímavá. Nastává proti tomu, aspoň v Praze, obratně zaranžovaná reakce. Téhož roku na podzim koná se nová synoda kališnického kněžstva, která ruší usnesení synody jarní a slibuje věrnost původním husitským zásadám.

Staroutrakvisté, jsouce si vědomi velkého nebezpečí, neboť z venkova přicházely zprávy, že luterský směr se tam horlivě šíří, učinili za vedení vnuka Jiřího z Poděbrad nový pokus dosáhnouti prostřednictvím krále Ludvíka a papežského nuncia od římské církve zásadního, a to kladného rozřešení otázky svěcení husitského kněžstva. Ale Řím mlčí. Když byl arcibiskupský stolec v Praze roku 1561 znovu obsazen, arcibiskupové hrají si s kališníky jako kočka s myší: občas, a to buď na přání, nebo z rozkazu krále, husitské kněze světí, častěji však to odmítají. V případě svěcení kladou podmínky, jež se neshodují s povahou husitské církve. Při odmítnutí uvádějí důvody, jež znamenají výtky. Řím jest si vědom, jak příznivá je jeho plánům okolnost, že v Čechách je husitismus státně uznán na základě pražských artikulů i na základě kompaktát, jež se usnesením sněmu kutnohorského z roku 1485 stala právem zemským, a že s těmito právními akty je z celého husitského hnutí nejen v historickoprávní, ale i myšlenkové souvislosti právě jen církev kališnická ve své původní a staré podobě, ne však ve formulaci, kterou se jí snažili dát ve smyslu Lutherovy reformace novoutrakvisté. Stačilo na jedné straně zdůrazňovat znění a zákonnou platnost kompaktát, na druhé straně pak staroutrakvisty tlačit při příležitosti posvěcení jejich kněží ke zdi a kladením podmínek je nutit, aby se postupně vzdávali všeho, čím se jejich církev lišila od církve římské. Jinak římští katolíci poukazovali na to, že novoutrakvismus je něco nového, co ani se vznikem, ani se zněním kompaktát myšlenkově nemá nic společného, a že tedy novoutrakvismus není oprávněn se domnívat, že na základě kompaktát je státem uznán, a není ani oprávněn takového uznání pod titulem kompaktát se domáhat. Této taktiky se římská církev držela důsledně, aby staroutrakvisté s ní splynuli a novoutrakvisté aby bez zákonného podkladu neměli možnosti veřejnoprávně se zorganizovat a byli odsouzeni k živoření, rozkladu a zániku, čímž by husitismus byl časem vyřízen. S tím však se církev římská nespokojila, nýbrž snažila se nadto staroutrakvisty, ba dokonce i české bratry proti novoutrakvistům popuzovat a na královském dvoře proti všem intrikovat.

Římský katolicismus stává se již v době tridentského koncilu a ještě více po jeho skončení v celé západní Evropě neobyčejně výbojným a nesnášenlivým, zvláště od té doby, kdy na scénu vystoupil nový řád Tovaryšstva Ježíšova, jehož členové mimo tři obvyklé mnišské sliby čistoty, chudoby a řádové poslušnosti zavazovali se ještě slibem, že budou papeže ve všem, co jim nařídí, na slovo poslouchat. Nutno konstatovat, že všechny tyto sliby brali více než sto let naprosto vážně. Byli věci římskokatolické církve úplně oddáni, byli pracovití, obětaví, nadšení, vynalézaví, přizpůsobiví, vypočítaví a vytrvalí. Nelekali se žádných obtíží a překážek, ani námahy, ani posměchu. Opírali se o panovníky a šlechtu, vyznamenávali se taktikou, jež ze stanoviska světského byla výborná: byli hned opatrní, hned výbojní, hned až neurvale útoční, hned slušní, milí a líbezní.

Počet jejich škol, ústavů a církevních podniků vyrůstal úžasně rychle. Hned po definitivním založení jejich řádu se usadili roku 1540 v Itálii, Portugalsku a v Německu. Roku 1542 v Nizozemí, v roce 1548 ve Španělsku, roku 1551 v Rakousku, roku 1556 v Čechách, roku 1558 na Moravě, roku 1562 ve Francii, roku 1565 v Polsku, roku 1574 ve Švýcarsku a Švédsku. V Praze obdrželi Klementskou kolej, při níž zřídili akademii, gymnázium a internáty. Na školách nejen vyučovali učebným předmětům, ale i společenskému uhlazenému chování.

Do života školního zaváděli novoty, jimiž uspokojovali žáky a získávali i jejich rodiče: pořádali slavnosti, žákovské disputace a závody, veřejné zkoušky, divadelní představení, veřejná odměňování a vyznamenávání nejlepších žáků.

Do svých chrámů zaváděli hlučné figurální mše s hudebními nástroji, uspořádávání průvodů a procesí s hudbou. Při misijní činnosti konávali kázání podle stavu a pohlaví. Těmito novotami získávali posluchače a působili i na zásadní odpůrce.

Počet jejich kolejí, žáků a příznivců ze šlechty a měšťanstva stále vzrůstal. Dovedli do římské církve přivést i některé dříve horlivé husitské šlechtice, přičemž jim byla silnou oporou přízeň královského dvora. Po pražské koleji dostali kolej v Olomouci, v Brně, v Jindřichově Hradci, v Českém Krumlově a v Chomutově, pro něž jejich zakladatelé postavili vesměs ohromné, impozantní a reprezentativní budovy. Pražská jejich akademie už po šestiletém trvání (1562) dostává právo promovat doktory. V témže roce jest jezuitům svěřena cenzura knih.

Jejich odchovanci se stávají uvědomělými a výbojnými římskými katolíky. Za 28 let po zřízení jezuitské akademie podnikají (1584) duchovní i světští činitelé římské církve pokus o zrušení utrakvistické univerzity. V roce 1589 upozorňuje arcibiskup Medek papeže, že by bylo záhodno přeložit památku sv. Prokopa na den 6. července, aby památka na Jana Husa byla pomalu zatlačena. Roku 1594 požádal papežský nuncius, aby pražská univerzita byla zreformována v duchu římskokatolickém a aby svátky Husův a Jeronýmův byly z kalendáře vyškrtnuty.

Toho všeho se dožadují duchovní vůdcové (naprosté) menšiny obyvatelstva v Čechách, vždyť podle zprávy arcibiskupa bylo tehdy v Čechách jen 300 katolických far, (ke katolicismu se u nás hlásila necelá desetina obyvatel, Jednotě bratrské příslušelo asi 8 procent obyvatel). Na počátku 17. století se odhaduje počet všeho obyvatelstva v Čechách ani na 2 milióny, na Moravě na tři čtvrti miliónu25. V Praze samé bylo jen asi 2000 římských katolíků, v Čechách byla katolická většina jen v Plzni a v Českých Budějovicích.

Uvedená taktika římskokatolické církve měla u staroutrakvistů očekávaný úspěch v plném rozsahu. Závislostí svěcení svých kněží na římské církvi stali se tak nemožnými, že bylo úplně vyloučeno, aby uvnitř církve zásadně probrali sporné otázky tváří v tvář novému směru. Nebyli by dovedli odpovědět ani na otázku, jak si představují budoucnost církve podobojí, když je ve svěcení kněžstva odkázána na církev římskou.

V té době se představitelé kališnické církve obraceli na panovníka, arcibiskupa a jiné činitele římskokatolické církve, žádajíce od nich pomoci. Bylo to tak ubohé. Aby se jim pomoci dostalo, slibují staroutrakvisticky smýšlející administrátoři, ustanovení od roku 1571 přímo panovníkem bez ohledu na stavy, arcibiskupovi věrnost, zříkají se tajně, aby se lid nebouřil, před ním husitských zvláštností. Jeden z nich, Fabián Rezek, napřed římský katolík, potom novoutrakvista a nakonec staroutrakvista, putuje do Říma, kde skládá tridentské vyznání víry, je formálně s římskou církví sjednocen, vzdává se své funkce a přijímá kanonikát v Olomouci. Těchto příkladů následují další staroutrakvističtí kněží. V roce 1592 padesát jich slibuje arcibiskupovi, že budou „o Husovi smýšlet tak, jak církev rozhodla“, a že se budou snažit, aby lid začal přijímat svátost oltářní pod jednou způsobou. Je to jakýsi pendant usnesení jarní synody novoutraktisticky smýšlejícího kněžstva z roku 1524, že z Husových spisů bude se uznávat jen to, co se shoduje s biblí.

Tehdy začali novoutrakvisté opouštět Husa, poněvadž jim nebyl dosti luterským, nyní po 68 letech opouštějí ho nadobro z nátlaku arcibiskupova staroutrakvisté, poněvadž není římský. Novoutrakvisté byli přitom ve výboji, staroutrakvisté na hanebně ponižujícím ústupu.

Nezdá se však být úplně správným vysvětlovat jednání stroutrakvistů jedině bezcharakterností. Není vyloučeno, že mnozí z těchto lidí se odhodlávali k takovým krokům po těžkém vnitřním duševním boji. Proč by nebylo lze u nich předpokládat zásadní vnitřní nesouhlas s novoutrakvismem a přesvědčení, že církev podobojí, přijímajíc věrouku Lutherovu, nastupuje cestu pro ně nepřijatelnou? Staroutrakvisticky probošt Havel Gelastus, který v roce 1562 podal na 21 novoutrakvistických kněží králi stížnost, následujícího roku vysokým římským hodnostářům prohlásil, že lpí na utrakvismu i na všem tom, čím se liší od římské církve, a že se nestane zrádcem. Byli to ubozí nešťastní kněží, demoralizovaní poměry, v nichž se církev octla ne jejich vinou již dávno předtím, než se narodili. Vědouce, že jsou bezmocní proti valící se vlně novoutrakvismu, rozhodovali se zkrátka pro to, co podle svého přesvědčení považovali za menší zlo. Jestliže Gelastus na konci svého života ve své závěti nazval církev římskou svou matkou, neprojevil tím nic jiného, než že zoufá nad budoucností husitismu vůbec. To je jisté, že staroutrakvisté přestupem k církvi římské zrazovali to krásné, mohutné a svaté, co znamenal mistr Jan Hus.

Přiklonila-li se převážná a stále vzrůstající většina církve kališnické k učení Lutherovu, znamenalo to osvobození této církve od závislosti na římském katolicismu, který svým postupem v době basilejského sněmu husitským požadavkům naoko vyhověl, ale přitom husity dostal do svého zajetí zcela ve smyslu slov Palomarových, že je třeba s nimi zacházet jako se splašeným koněm: laskavostmi dosáhnout toho, aby se mohla dát ohlávka, a pak už se naučí poslouchat. Této ohlávky se novoutrakvismus zbavil. V kališnictví jakoby se byla krev obnovila. Ochablost a živoření pominuly. Vrátila se chuť k činům. Uvažovalo, plánovalo a jednalo se. Církev dala se znovu na výboj s elánem, který strhával. Římští katolíci k ní přistupovali ve velkém množství, celá města a celé obce. Ze 34 dosud římskokatolických měst v roce 1518 ztratila římská církev patnáct farností n v roce 1531 sto padesát farností ve prospěch utrakvistické. Přispěla k tomu hlavně ta okolnost, že nejen celé bohoslužby byly konány česky, ale že se na celé čáře uplatnil lidový zpěv.

Tohoto oživení bylo však dosaženo popřením svátosti kněžství, odezíráme-li od subtilních otázek základních. Odchylka ve věci svátostí znamenala odchylku i od Husa, od Chelčického i od původního učení českých bratří, kteří však v této otázce se později taktéž přizpůsobovali světové reformaci. Táborští sice přijímali od začátku tři svátosti a v roce 1431 už také jen dvě, avšak jak dalece novoutrakvisté byli v této věci ovlivněni táborskými, kteří už dávno vyhynuli, není, pokud je mi známo, ještě ustanoveno. Faktem jest, že k této změně u novoutrakvistů došlo ve spojitosti s hnutím, jež nese jméno Lutherovo. Je však nepopiratelné, že u táborských, valdenských a českých bratří i luterské reformace byly určité společné prvky. Z myšlenkových proudů a politických poměrů začátkem 16. století a v důsledku zeměpisné polohy českých zemí nemohla se kališnická církev zbavit zotročující závislosti na římské církvi jiným způsobem. Po této stránce nezbývalo než připojit se k Lutherově reformaci. Provést to však nebylo snadné obsahově i formálně.

Pokus učiněný utrakvistickou synodou roku 1524 a opětovaný roku 1545 nevedl k cíli. Nezbývalo než nový směr uplatňovat fakticky v rámci církve kališnické. Patrně bylo nutno při tom postupovat opatrně. Nasvědčuje tomu způsob, jak se 21 novoutrakvistických kněží v roce 1561 bránilo proti stížnosti Gelastově. Učinili to prosebným spisem králi, v jehož předmluvě své učení nazývají pravověrně katolickým. Ve spise samém tvrdili, že se drží starého učení husitského, odvolávajíce se na husitskou synodu pražskou z roku 1421 (s jejímž jednáním táborští nebyli spokojeni) a na staré písně husitské, v té době ještě zpívané, z nichž jedna jedná o sedmi svátostech.

Je třeba uvážit, že od prvních styků s Lutherem uplynulo již 42 let. V roce 1555 byla v Německu státně uznána luterská konfese augsburská, kterou byl nadšen i syn Ferdinanda I., arcivévoda Maximilian do té míry, že chtěl z římské církve vystoupit a přihlásit se k luterství. Když pak jako král český a císař římský z důvodů dynastických od tohoto úmyslu upustil, chtěl přesto augsburgskou konfesi učinit základnou pro sjednocení katolíků i evangelíků. Toto stanovisko císařovo, jež bylo známo, dodávalo novoutrakvistům odvahy, aby se pokusili zbavit se kompaktát, s nimiž kališnická církev byla právně svázána a jimiž byla udržována v područí římské církve. Majíce na zemském sněmu převážnou většinu a jsouce nad to podporováni i německým luterským, jakož i českobratrským panstvem a rytířstvem, učinili roku 1567 usnesení, kterým žádali, aby kompaktáta byla vyškrtnuta ze zemských privilegií. Když usnesení bylo králem zamítnuto, rozhodli se domáhat se na základě kompaktát státního uznání pro konfesi, která by byla společná všem podobojím, včetně českých bratří a německých evangelíků augsburského vyznání v Čechách. Po delším, často pohnutém jednání byla sestavena takzvaná „Česká konfese“, po stránce věroučné založená na augsburském vyznání, dále „Církevní řád“ a „Patrné důvody“, jednostranně volené to výňatky z usnesení starých sněmů, jimiž bylo dokazováno, že česká konfese odpovídá staré církvi podobojí. Dosáhli však jen ústního schválení císaře Maximiliána II., jakožto krále českého. Hned po tomto schválení poslána byla česká konfese do Wittenberka ke zjištění a potvrzení, že je ze stanoviska luterského správná, což dosvědčuje její reformační povahu. Vysvítá to ostatně z celého jejího obsahu. Neuvádí se v ní už sedm svátostí, nýbrž jen dvě. Novoutrakvismus nebyl jen potud luterský, že organizačně a právně příslušel k husitské kališnické církvi.

Nuncius byl velmi uspokojen tím, že Česká konfese nebyla potvrzena písemně, a staral se, aby jejím přívržencům bylo znemožněno vydat ji tiskem. Dověděv se, že stavové hlásící se k této konfesi povolali do Prahy tiskaře, aby ji vytiskl pro potřeby církevní, (vždyť církev nemohla bez ní řádně pracovat a nebylo možno ji v několika tisících opisovat), bez meškání vyžádal si slyšení u císaře a přemluvil ho, aby tisk konfese zakázal, a císař mu vyhověl. Byla tedy vydána proti zákazu císařovu: hned roku 1575 česky, pak roku 1579 česky a německy, dále v roce 1583 česky, v roce 1584 německy, a pak znova roku 1608 a oficiálně ještě v roce 1609 a 1610. Ale hned v roce 1576 byla v českém překladu vydána též augsburská (luterská) konfese a uplatňovala se mezi novoutrakvisty souběžně vedle české konfese. Vliv augsburské konfese se projevoval též v nových obřadních knihách, v postilách, kancionálech i katechismech, což je dalším důkazem luterského charakteru novoutrakvismu. Jaké námahy a jaké odhodlanosti, statečnosti a vytrvalosti bylo zapotřebí, aby v roce 1609 od Rudolfa II. bylo dosaženo schválení české konfese Majestátním listem! Povstání v roce 1618 nebylo vyvoláno ani husitismem, ani luteranismem, nýbrž neurvalým postupem duchovních i politických vůdců katolické menšiny národa proti náboženské svobodě devíti desetin. Zrádným činitelem, který v zákulisí tento postup organizoval a řídil, byl papežský nuncius (a přisluhovači rakouských i španělských Habsburků, bigotních katolíků, jako např. J. C. Lobkovic).

8. TRVALÉ DĚJINNÉ HODNOTY HUSITSTVÍ

Husitství vyznačovalo se živým a horoucím národním i vlasteneckým smýšlením českým a též slovanským. Husité věděli dobře, že okrajová území království českého, tehdy už poněmčená nebo národnostně promísená, bývala česká. Bylo jim známo, že kdysi všecky kraje ležící severně od Čech bývaly slovanské. Těžce nesli, že prostor českého jazyka byl ve vlastní otčině tak zúžen, že i vnitrozemí je prosáklé městskou německou kolonizací. V samých městech pražských byli Němci mocným činitelem. Na univerzitě, na níž byly zastoupeny čtyři národy: český, bavorský, saský a polský, v důsledku toho, že v polském národu bylo mnoho Němců, český a slovanský živel byl v menšině. To vše již ze stanoviska křesťanské spravedlnosti Čechy uráželo. Nelze se divit, že s očistným církevním hnutím šlo souběžně očistné hnutí národní a že u husitů náboženský, národní a státě politický život splývaly takřka v jedno, zvláště když úsilí o čistotu církve u jiných národů bylo zastoupeno jen jednotlivci, kdežto v Čechách a na Moravě se za ně postavil takřka veškerý národ se svými politickými reprezentanty, zemskými stavy.

Čechové v prosazování očisty církevního života viděli svou povinnost, čest, vyznamenání i zásluhy, kdežto jiní je pro to odsuzovali. Snaha o odstranění církevních zlořádů, jež byly pociťovány jako křivdy páchané na křesťanské víře, tak totalitně chápaná a uplatňovaná, jako to činili husité, nemohla zůstat slepou ke křivdám jiného rázu, také těm, jimiž byl zkracován český národ a jež každý jen trochu přemýšlející Čech si uvědomoval. Již dávno před vzplanutím husitského hnutí bylo zatlačování české národnosti jednotlivci těžce pociťováno. Se vzrůstem počtu lidí vzdělaných, vychovaných pražskou univerzitou, nastalo uplatňování a pronikání českého živlu v některých poněmčených městech a obcích, ještě než došlo k Husovu konfliktu s církevními představenými. Již před husitskou dobou ve 14. a v prvních letech 15. století bylo několik měst i vesnic počeštěno. Husité to považovali za svatou povinnost. Proto v každém svém prohlášení vedle požadavků církevně očistných kladli požadavky též národního a státně politického rázu. Jakmile se čeští stavové vzpamatovali z pohnutých událostí, jež následovaly po upálení Husově a vyvrcholily klatbou, vyhlášenou kardinálem Dominicim nad celými Čechami, půhonem na královnu Žofii, bouřemi pražskými a smrtí krále Václava IV., sestavili své požadavky, jež v roce 1419 přednesli dědičnému nástupci českého trůnu Zikmundovi. Mezi nimi vedle církevních věcí uvedli též, aby čtení papežských bul se dělo až po povolení králově, aby byly potvrzeny svobody a práva království českého, aby cizozemci nebyli připouštěni v úřady světské nebo duchovní, aby český jazyk byl jediným úředním jazykem u soudů a aby ve městech a v celém království měli Češi přednost.

V roce 1420 byl po vyhlášení křižácké výpravy vydán manifest Pražanů k Čechům a provolání ke všem Čechům a Moravanům. V obou se mluví o dobru království českého a o „zproštění a vysvobození od křivd a utištění našeho jazyka, a to s pomocí Pána Boha všemohoucího, jehož při vedeme, a s pomocí svatého Václava, dědice našeho“. V manifestu se mimo to vzpomíná, že Němci slovanský jazyk vyhnali z Míšně a z Prus a že chtějí tak učinit i v Čechách.

Pražských artikulech se praví: „Aby zlá a křivá pověst o této zemi byla vyčištěna a tak aby se obecné dobré dalo království a jazyku českému.“

Když se Zikmund ztotožnil s křižáckou válkou, byla mu vypověděna poslušnost a koruna nabídnuta polskému králi Vladislavu, po jeho odmítnutí pak litevskému knížeti Vitoldovi. Při tom se mluvilo o „bratrském národě slovanském“. V roce 1429 kladou husitští stavové Zikmundovi (stále ještě neuznávanému za krále českého) pro uzavření příměří s jeho zetěm Albrechtem Rakouským podmínky, aby Albrecht, jakožto markrabě moravský, zachoval Moravany při jejich právech, aby na Moravě nebyl úředníkem žádný cizozemec a aby Zikmund poručil zemi moravskou některému pánu nebo knížeti jazyka českého nebo slovanského.

Znajíce toto smýšlení husitů a uvědomujíce si snad morální neoprávněnost i neudržitelnost svých pozic v české zemi, mnozí Němci se po propuknutí husitských bouří sami odtud stěhovali, a pokud to neučinili a stavěli se proti církevně očistnému programu, byli husity při dobytí měst vypuzování. Jestliže však husity pro jejich husitství pronásledovali a utracovali, byli jimi také bez milosrdenství usmrcováni. Na straně husitů neběželo tu o národnostní zášť pro zášť, neboť sami, například v Praze, přidělili Němcům, kteří se připojili k jejich církevnímu hnutí, kostel svatého Ducha. Očišťování měst od Němců bylo však více neseno samou vnitřní strhující silou a mohutností husitského hnutí, než vojenskými exekucemi, k nimž v řadě případů vůbec nedošlo. Před dobou husitskou nebylo snad ani jedno město v Čechách čistě české, neboť za Přemyslovců bylo městům dáváno právo německé a ve většině z nich měli Němci správu i úřady plně ve svých rukou. Mnohá města, zvláště v pohraničí, obklopená venkovem, který byl německou zemědělskou kolonizací poněmčen, byla zcela poněmčena. Nyní se vše změnilo. Jednak, a to ve většině případů, v krátké době od roku 1420 do 1430, jednak po ní. Úplně počeštěna byla nejen města ve vnitrozemí, v nichž bylo Němců málo, ale i ta, kde jich bylo mnoho nebo měli moc v rukou.

Byla to:

Kutná Hora, Německý Brod, Jaroměř, Hradec Králové, Klatovy, Nymburk, Kolín, Čáslav, Chrudim, Vysoké Mýto, Litomyšl, Dvůr Králové, Netolice, Český Krumlov, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Ústí nad Labem, Žatec, Litoměřice, Chomutov, Maštov, Duchcov, Most (kde zůstalo něco Němců), Bílina, Kouřim, Opočno, Slané, Nový Hrad, Michalovice, Švihov, Bělá, Česká Lípa, Třebenice, Teplice, Krupka, Stříbro, Beroun, Duba, Doksy, Jablonné, Kadaň, Libochovice, Postoloprty, Přimda, Planá, Rokytnice, Soběslav, Střekov, Sušice, Kozlov, Mimoň, Trutnov, Úštěk, Zákupy, Vrchlabí, Prachatice, Vimperk.

Ve všech těchto i ve zcela vnitrozemních městech byla zlomena moc německého měšťanstva a jejich správa i úřady se dostaly do rukou českých.

Ke stejnému vývoji věcí došlo i na Moravě, kde dokonce i v Olomouci, Brně, ve Znojmě a Jihlavě český živel pronikal.

Změna byla tak důkladná, že například rada města Stříbra v roce 1515 vybídla bavorského vévodu, aby jí posílal jen české neb latinské listiny, a ne německé, protože ona německy nerozumí. Totéž od něho požadovala Plzeň, České Budějovice a Domažlice. Němectví se udrželo jen na Chebsku a Loketsku, dále v Kynžvartě, Šluknově, České Kamenici, Frýdlante, v ostrůvku broumovském a kraslickém, v Lanškrouně, ve Stokách, ve Volarech a v Nýrsku.

Je sice pravda, že když se poměry v důsledku kompaktát uklidnily, započali se Němci od roku 1440 opět do Čech stěhovat, zvláště když byli zváni samou českou šlechtou. Byli to hlavně obchodníci a řemeslníci. Ale tito přistěhovalci nebyli tak početní, aby byli mohli působit různé národnostní přesuny. Některá města se proti usídlování, případně uplatňování Němců bránila. Například v roce 1478 Kutná Hora se usnesla, že konšelem jejím nemůže být Němec, a v roce 1514 Litoměřice učinily usnesení, že nepojmou do města žádného Němce. Také šlechta se husitstvím úplně počeštila, pokud před tím byla německá nebo poněmčilá. Kolem roku 1500 málokterý šlechtic uměl německy. Když roku 1510 třicet českých pánů přijelo do Žitavy vyjednávat s lužickými městy, ukázalo se, že žádný z nich nezná německy. V roce 1516 z téhož počtu pánů, kteří tam za týmž účelem přijeli, rozuměl německy jen Berka z Dubé. Ani nejvyšší hejtman království českého Radislav Beřkovský ze Šebířova, který byl patrně vůdcem této výpravy, nerozuměl německy.

Králové čeští byli nuceni mluvit česky. Čeština byla úředním jazykem jak sněmu zemského, tak úřadů zemských desek i zemského soudu. Toto právo češtiny se uplatnilo napřed jen praxí, neboť husité považovali za samozřejmou věc, aby se v jejich vlasti mluvilo na všech místech česky, ale později bylo stanoveno i formálně, tak usnesením zemského sněmu z roku 1495 a zemským zřízením. Český jazyk byl v době husitské mnohem vytříbenější než německý, neboť už od Tomáše ze Štítného bylo ho používáno jednak k překladům teologických spisů, jednak k bohosloveckým polemikám, při nichž bylo nutno uplatňovat i filozofické důkazy a zabývat se vůbec odtažitými pojmy. Schopnost tehdejší češtiny vyjadřovat teologické pojmy uznává též německý historik dr. E. Winter. Ostatně stačí porovnat například německý překlad apologie českých bratří se soudobou češtinou bratrskou, abychom se o tom přesvědčili.

Český národní ráz země české začal být opět ohrožován jednak luterskou orientací novoutrakvistickou, jednak zvolením Habsburka Ferdinanda I. za krále českého, což obojí spadá do téže doby. První synoda podobojích, která se vyslovila pro novoutrakvismus, byla roku 1542, a Ferdinand I. byl zvolen roku 1526. Nebezpečí nevzniklo z toho, že by novoutrakvisté nebyli smýšleli dosti národně, nebo že by Ferdinand byl měl úmysl germanizovat, vždyť byl více Španělem, než Němcem a němčinu až do své smrti dokonale nezvládl. Ale obě uvedené události měly mít v budoucnosti neblahé následky pro národní ráz českého království. Ferdinand vládl od roku 1519 v Rakousku a od roku 1526 v Čechách i Uhrách. Prostředkujícím jazykem se na jeho dvoře stala němčina. Habsburkové nesídlili jen v Praze, ale i ve Vídni. Tam se obklopovali většinou německými šlechtici. Tato dvorní šlechta zakupovala se také v Čechách, kde na svých panstvích usazovala německé kolonisty. Pokud běží o novoutrakvismus, je třeba uvážit, že husitské hnutí bylo sice věcí českého národa, a luterská reformace, nesená národem německým, měla charakter německý, takže tu byla dána možnost národních rozporů, avšak též náboženské sympatie mezi luteranismem a novoutrakvisty značně tuto možnost zmírnily. Poněvadž tentokrát byli to Němci, kteří nábožensky vedli a dávali, a Češi přijímali a nábožensky se přizpůsobovali, nemohlo se to neprojevit i v ohledu národním, v tom totiž smyslu, že s expanzí luterství nastala i expanze němectví. To je věc v dějinách lidstva pravidelná. Sto let před vystoupením Lutherovým bylo na výboji husitství a s ním češství. V 16. století začínají Češi, pokud se zajímají o reformaci, odcházet na univerzitní studia do Wittenberka, Lipska, Frankfurtu nad Odrou, Marburku, Roztok, Jeny, Salcburku a jinam, a po svém návratu udržují s těmito městy a s německými přáteli z dob studií styky.

Právě v té době rozvíjí se na Tachovsku, Vimpersku, Kapličku, Krumlovsku, Jablonecku, Českolipsku a Pojizersku sklářství a zintenzívňuje se nejen na Falknovsku (= Sokolovsku, pozn. red.), Loketsku, Nýdecku, Kraslicku, ale i na Litoměřicku, Plánsku, Stříbrsku, v Kutné Hoře, Jílovém, Příbrami a na Budějovicku hornictví.

Nastává velký příliv Němců do všech těch krajů a měst. Nejsou to už lidé, kteří prohlašují Čechy za kacíře, ale jsou to vítaní bratři ve víře. Je možno se proti nim nějak briskně postavit? Vždyť práva českého národa i jazyka jsou zajištěna. Úředním jazykem je čeština, a na královské zámky, ani v zemské úřady nesmějí býti dáváni cizozemci! Ukázalo se však, že zákony postavené zemskými sněmy a utvrzené zemským zřízením nestačí. Byly ještě jiné příležitosti, jimiž němečtí lidé, kteří nastoupili do šachet a dílen a otevřeli si obchody v Čechách, mohli se i se svým jazykem dostati ne sice do zemských úřadů, ale na jiná místa, která nebyla bez veřejného významu a vlivu. Začalo to tím, že byli přijímáni ne za konšely, ale za občany v českých městech. Tak do Starého Města v Praze bylo přijato v desítiletí 1527-1537 všech nových občanů 456, z nichž bylo 52 (11 %) Němců; v desítiletí 1538-1548 přijato 403, z toho 87 (21 %) Němců; v letech 1549-1560 přijato 426, z nich 121 (28 %) Němců; v letech 1561-1570 přijato 424, z toho 149 (35 %) Němců; v letech 1571-1580, tedy v době kdy byla Maxmiliánem II. ústně potvrzena česká konfese přijato 412, z toho 180 (43 %) Němců; v desítiletí 1538-1548 přijato 403, z toho 87 (21 %) Němců; v letech 1591-1601 přijato 574, z toho 304 (52 %) Němců; v letech 1602-1611, kdy byla česká konfese potvrzena Majestátem Rudolfa II. přijato 476, z toho 243 (51 %) Němců; a v letech 1612-1621 přijato celkem 582, z toho 268 (46 %) Němců. Do obce malostranské bylo v letech 1550-1621 přijato 922 občanů, z toho 618 (66 %) Němců. Do obce novoměstské v letech 1526-1621 bylo přijato 3 136 nových občanů, z toho- 547 (17 %) Němců. Na Hradčanech bylo v letech 1566-1574 přijato nových občanů 26, z toho 15 (57 %) Němců, a v letech 1585-1620 přijato 194, z toho 148 (76 %) Němců.

Podobně bylo v Berouně, Rakovníku, Lounech, Mělníku, Mladé Boleslavi, Mnichově Hradišti, Turnově, Jičíně, Kolíně, Klatovech a jiných městech.

V pohraničí poněmčilo se během 16. století území mezi Hostinným a Vrchlabím, kolem Jablonného a Liberce, a Ostí nad Labem. Přibylo mnoho Němců, ale Češi zůstali ve většině a podrželi i správu městskou ve svých rukou na severu ve Žlutících, Žatci, Bílině, Teplicích, Litoměřicích, Úštěku a Štětí. Na západě ve Všerubech, Touškově, Stříbře, Toužimi, Kladrubech, Chotěšově, Stodu, Horšově Týně; na jihu v Budějovicích, Kašperských Horách, Vimperku, Prachaticích, Netolicích, Krumlově a Jindřichově Hradci.

Zapomínalo se, že faktická změna v národnostním složení obyvatelstva si časem vynutí, stane-li se trvalou, i změnu základních předpisů. Za německými občany se objevovali němečtí kazatelé. Tak roku 1551 obdrželi luteráni německého kazatele v Jindřichově Hradci, roku 1555 v Českých Budějovicích, kolem roku 1560 v Kutné Hoře, kde v roce 1569 byla z rozkazu Maximiliána otevřena i německá škola, ve Vimperku, dále v roce 1564 v Prachaticích a ve Slaném, roku 1601 v Bakově.

V letech 1611-1619 byly postaveny v Praze dva německé luterské kostely: u Salvátora a u sv. Trojice. V roce 1619 byl ustanoven německý luterský kazatel v Mladé Boleslavi, téhož roku obdrželi němečtí evangelíci svůj kostel v Litoměřicích. Ba čeští příslušníci české konfese ustanovovali německé kazatele i v českých obcích, jako pan Vilém Trčka z Lípy v roce 1564 v Oubyslavi u Jičína, pan Hasištejnský z Lobkovic roku 1567 ve Štědré u Žlutic, pan Jindřich z Valdštejna kolem roku 1570 v Dobrovicích u Mladé Boleslavi, pan Volf ze Šebířova roku 1586 ve Velké Černoci u Žatce.

Zakupováním velkostatků vnikali Němci i do českého sněmu. V roce 1609 byl český sněm už zahájen nábožnou písní českou a pak německou, avšak výlučnou řečí zemského sněmu zůstala i nadále čeština, což platí též o generálním sněmu celé české koruny, jehož se zúčastnili zástupci německých stavů slezských a lužických.

Také na Moravě, jednak na soudě zemském, jednak v kanceláři zemského hejtmana, pokouší se německý jazyk uplatnit. V roce 1600 činí to olomoucký biskup hrabě František z Dietrichsteinu a v roce 1610 městská rada olomoucká. Na českém sněmu začíná hrabě z Donína předčítat císařský rozkaz německy. Jsou všichni zakřiknuti. Dietrichsteinovi jest řečeno, že nesmí zasednout na sněmu zemském, dokud se nenaučí česky. Olomouckou městskou radu upozorňuje zemský hejtman Karel starší ze Žerotína, že nemíní jim odpovídat, opováží-li se psát jinak, než česky. Voláním: „Nechť se německy mluví v Němcích; zde jsouce v Čechách, mluvme česky!“ - přerušují čeští stavové hraběte z Donína.

Avšak mimo zemské úřady dělají se ústupky němčině s překvapující ležérní lehkostí. V Praze česká mládež se tak přizpůsobuje Němcům, že se tváří, jakoby uměla jen německy a nechce na českou otázku odpovídat česky, při tanci v hospodách mluví na přítomné německy, ba zakládá kroužky, ve kterých je zakázáno promluvit české slovo. Proti těmto a podobným zjevům usnáší se zemský sněm moravský roku 1609 o zákoně, jímž má být pro všecky časy zabezpečena výlučná platnost českého jazyka, a český sněm činí totéž roku 1615. Obsahem tohoto zákona v krátce je, že ti cizinci, kteří jsou přijati za obyvatele země, mají své děti ihned z mladosti dát učit českému jazyku a jen ty děti, které tento jazyk ovládnou, smějí dědit nemovitý majetek. Dále že nemá být žádný cizozemec přijat, dokud se napřed nenaučí českému jazyku, ale i jeho potomci nesmějí býti v zemských nebo městských úřadech nebo soudech ustanovováni až do třetího kolena. Ve farnostech a školách, kde před desíti lety bylo kázáno, případně vyučováno česky, má se tak díti pro všecku budoucnost, a kde v posledních deseti letech nějaká změna nastala, má se to do svatého Jiří zrušit a zavést čeština. Kdyby kdokoliv, znalý českého jazyka, nechtěl jím mluviti a také jiné k tomu naváděl, ten nesmí v zemi zůstati, nýbrž musí se do půl roku vystěhovati. Je zakázáno kteroukoliv obec nazývat německou. Brzy potom píše Pavel Stránský svůj „Okřik na nedbalého Čecha“, kterým vyslovuje svou velkou mrzutost nad tím, že německý jazyk se čím dále tím více uplatňuje v evangelických kostelích v Čechách. Oba zemské jazykové zákony byly panovníkem bez námitek schváleny. Je pravděpodobné, že by byly zamezily další pronikání německého jazyka, kdyby nebylo došlo k bitvě na Bílé Hoře. Přece však nutno přiznat, že tato zákonná opatření měla ráz pouhé obrany proti Němcům, kteří byli ve výboji. I Karel starší ze Žerotína, unaven otevřenými i zákulisními útoky biskupa Dietrichsteina, vzdává se svého úřadu, tedy ustupuje, ne od právní zásady, ale z místa, z něhož mohl národní věci hájit.

Také některé rody šlechtické poněmčovaly se studiem na německých univerzitách, sňatky s německými šlechtičnami a styky s knížecími rody.

Husitská doba dala českému národu vlastního českého krále, Jiřího z Poděbrad, za něhož se český stát povznesl ke kulturnímu i hospodářskému rozkvětu, připomínajícímu dobu Karla IV.

Jiří, který dovedl kolem sebe shromáždit družinu spisovatelů, proslavil se také tím, že v roce 1464 navrhl, aby byl založen svaz evropských států. Měl to být svaz spojenectví, míru, bratrství a svornosti, aby v Evropě přestaly války, vpády, loupeže, požáry a vraždy. Měl to být stálý svaz států, jehož úkolem mělo být zabezpečení míru v celé Evropě.

Návrh obsahoval program i organizaci svazu.

Program byl tento:

1) Zavržení každé války útočné; členové se zavazují, že ze žádné příčiny nesáhnou navzájem ke zbrani,

2) zaručují si územní integritu,

3) poskytnout napadenému peněžitou pomoc k obraně,

4) zavazují se, že neposkytnou právní ochranu komukoli, kdo by mírové ustanovení porušil,

5) ponesou úhradu nákladů, spojených s ochranou míru, s vykonáváním svazového soudnictví a s vydržováním svazových vyslanců,

6) neshody mezi členy mají být řešeny před svazovým soudem,

7) organizace svazu pozůstává z hlavního shromáždění, z předsedy, rady, soudu, pokladny, archívu, znaku a úřednického personálu, což vše v návrhu je zevrubně rozvedeno,

8) sídlo svazu nebude stálé,

9) ustanovení svazu bude provedeno v Basileji, kde zůstane sídlo 5 let, pak bude sídlo v některém městě francouzském, pak italském a jiném.

Tímto návrhem předstihl Jiří svou dobu o 500 let.

Husitská doba zrodila však kromě krále Jiřího řadu jiných vynikajících mužů:

kazatele a církevního organizátora Jana Rokycanu, vynikající vojevůdce Jana Žižku a Prokopa Holého (Velkého), biblického myslitele Petra Chelčického, opravovatele textu Nového zákona Martina Lupáče, skladatele duchovních písní Miřického, vynikajícího vůdce Jednoty bratrské bratra Lukáše, ohnivého jejího biskupa Augustu, mnohostranného vynikajícího pracovníka Jana Blahoslava, který mimo jiné přeložil znovu Nový zákon, sestavil kancionál a vynikající na tu dobu českou mluvnici a napsal též dějiny Jednoty bratrské; překladatele z jiných jazyků i samostatné spisovatele: Řehoře Hrubého z Jelení, Václava Píseckého, Mikuláše Konáče z Hodiškova, který se uplatnil i jako knihtiskař a vydavatel knih, Bartoše Písaře, Sixta z Ottersdorfu, Jana Kocína z Kocinetu, Mikuláše Dačického; archiváře, samostatného dějepisce a životopisce na základě archivního materiálu Václava Březana; kritického cestovatele a cestopisce Krištofa z Polžic (byl též na hoře Athosu), Pavla Skálu ze Zhoře, Pavla Stránského, autora zajímavé a důkladné knihy o státě českém; dva vynikající tiskaře a vydavatele: Jiřího Melantricha a Daniele Adama z Veleslavína, který přeložil i samostatně napsal řadu náboženských spisů a vydal též první český historický kalendář; vynikající politiky: Karla Staršího a Velena ze Žerotína a Václava Budovce z Budova.

Vidíme zde i řadu pracovníků v době pobělohorské, kteří i ve vyhnanství celé srdce věnovali vlasti, s níž pro své náboženství byli nuceni se rozloučit, ale neronili slzy nad osudem svým a svých rodin, nýbrž nad národem. K těmto vyhnancům patřil a jejich řadu jako duchovní velikán zakončil poslední biskup Jednoty bratrské, všestranný učenec, myslitel, přírodní badatel, pansofista, vychovatel, organizátor školství v různých státech, učitel národů, veliký Čech, zbožný křesťan a autor velké řady průkopnických, hlubokých a překrásnou češtinou psaných knih - Jan Ámos Komenský.

Jména mistra Jana Husa, Jeronýma Pražského, Jana Žižky, Petra Chelčického, Jednoty bratrské a Jana Ámose Komenského vešla natrvalo do světových literatur. I když výčet vynikajících mužů českých není zdaleka úplný, svědčí dostatečně o vysoké duchovní úrovni českého království. Při kritice, že možná státní politika se mohla dělat lépe, je nutno se zamyslit nad celkovými mocenskými poměry v Evropě (např. nápor Turků, zámořské objevy, měšťácká revoluce v Nizozemí a v Anglii).

Husitismus pozbyl svého elánu a podlehl únavě. Ta se projevila již v roce 1424 ochotou pražanů, ba i táborských vyjednávat se Zikmundem, přestoupením několika husitských šlechticů k římské církvi, odporem proti Prokopu Velkému, rozhodnutím většiny zničit táborské uzavřením jednoročního příměří mezi husity a stranou podjednou r. 1434, ochotou přijmout Zikmunda za krále, vyslovenou v roce 1434, netajenou touhou po dohodě s basilejským sněmem, volbou Albrechta za krále českého aj.

Nastalo duševní zjalovění, nebylo odvahy a snad ani sil k samostatně tvůrčí práci. Avšak které sebe mohutnější hnutí v dějinách lidstva ušlo tomu i za lepších poměrů? Jak se neměli husité vyčerpat v boji za uskutečnění ideálů křesťanské víry, když celá Evropa více než deset let se na ně jako na kacíře vrhala, aby je zničila? A když došlo k míru, uzavřenému z únavy nejen jejich, ale i celé proti nim válčící Evropy, vyšlo najevo, že jsou oklamáni. Byli např. nuceni stále se doprošovat, aby jejich církev měla kněze. Toto duševní ovzduší nemohlo být příznivé myšlenkové tvorbě.

Lze s velkou pravděpodobností se domnívat, že by se vývoj duchovního, kulturně tvořivého a národního života byl bral cestami mnohem plodnějšími a bezpečnějšími, kdyby se církvi podobojí podařilo dosáhnouti vlastního biskupského sboru. Nebylo by bývalo došlo k téměř stoleté její vnitřní malátnosti a k další stoleté vnitřní rozpolcenosti, ani snad k jednostrannému zatížení církevními polemikami, ke chronické bezradnosti kališnické konzistoře, ke vzniku vlastní bezmocnosti a v důsledku toho i k její trvalé pasivitě. Církev byla by se mohla i přes sebe větší ostražitost vůči možným nástrahám zvenčí věnovat kladné práci. Římský vliv mohl být v českém národě úplně zlikvidován, když uvážíme, že pražský římskokatolický arcibiskupský stolec zůstal téměř 140 let neobsazen. Soustavě obecně církevní bez římského zázemí by nebyla odolala ani římskokatolická česká šlechta, vždyť víme, jak ten její římský katolicismus byl vlastně labilní. Často otec byl římský katolík a syn husita. Víme také, že tehdy celá západní církev byla v rozkladu, např. vyjma papeže a malou části kardinálů stála ve skutečnosti (třebas i ne vždy zjevně) na stanovisku, že papež podléhá církevnímu sněmu, čímž octl se v nebezpečí sám papežský systém. S pádem tohoto systému, z něhož vzešlo všecko zlo, proti němuž bouřil Waldhauser, Milíč, Hus a v 16. století Luther a Kalvín, byla by se církev časem očistila i od tohoto zla.

V duchu Husova úsilí očištěná, opravdovému náboženskému životu navrácená, bibli neodcizená, naopak s ní srostlá, od věroučných zásad obecné církve neodloučena, naopak jim věrná, česká církev s vlastním biskupským sborem nebyla by vyvolávala v neuvědomělém a válkami unaveném okolním světě křesťanském, zvláště po kompaktátech uzavřených s basilejským církevním sněmem, zvláštní odpor, ale ani pohrdání. Je známo, že vyobcování Jiřího z Poděbrad z církve a jeho sesazení, provedené papežem Pavlem II., velmi málo zapůsobilo na okolní země. Podobně by si byl počínal svět k české církvi podobojí, kdyby si byla v Cařihradě včas opatřila vlastní biskupský sbor. Nebyl by svět příliš dbal klateb, kterými by byla bývala zahrnuta z Říma. Kladná její práce, která by se v duchu mravních směrnic Husových byla při nezávislosti na milosti římských biskupů v ní vyvinula a uplatnila, nebyla by zůstala bez účinku ani uvnitř českého státu, ani za jeho hranicemi, jako bez něho nezůstala činnost Jiřího z Poděbrad.

Jako už téměř stoletý útvar církevní byla by česká církev možná zapůsobila i na Luthera, který se při vystoupení v roce 1517 zaměstnával na základě těžce získaného vědomí o ospravedlnění z víry vlastně teprve problémem papežství, když byl novým současným papežským prohlášením odpustků vydrážděn k sepsání 95 tezí o vině, pokání, trestu, očistci a odpustcích. V těchto tezích ještě zdaleka nestál na svém pozdějším stanovisku, k němuž se teprve propracovával. Není vyloučeno, že by bylo k očistě církevního života došlo bez reformace, ale též bez toho druhu církevního sněmu, jako byl koncil tridentský, kterým systém papežství byl zase utvrzen a jímž otevřena cesta k budoucímu sněmu vatikánskému,26 a že by se tedy k nápravě bylo došlo jiným způsobem, naznačeným českou církví husitskou. Je mi dobře známo, jak nesmrtelných a nezhodnotitelných zásluh získala si světová reformace o zduchovnění a znáboženštění života křesťanů na základě bible. Ale po 400 letech, jež uplynuly od jejího vzniku, může jen příliš jednostranný člověk tvrdit nebo i jen se domnívat, že život podle evangelia je v rámci obecné církve nemožný a že může spočívat jedině na historické reformaci, případně na trvalém odloučení od církve obecné. Mým přesvědčením jest, že Husova cesta byla správná. Jestliže k cíli nevedla, nezavinil to on, ale nerozhodnost, váhavost a nestatečnost zodpovědných představitelů husitské církve ve věci, která měla pro husitské hnutí životní význam. Tato cesta byla by možná vedla i k obnově jednoty veškerého křesťanstva, jež nyní je tak nesmírně ztížena, a to jednak tridentským a vatikánským koncilem římské církve, jednak reformací a její téměř bezpočetnou rozdrobeností.

Aťsi husitismus měl vývoj jakýkoli, byl to zjev, jimž náš národ si zasloužil, aby byl zařazen mezi přední národy světa. Početné, mnohostranné a vynikající byly klady husitského hnutí:

boj za věc Boží a za ideální statky lidstva, ne za hmotu, ale za ducha, sebeobětování v tomto boji až k smrti, opravdovost, neskonalá důvěra v Boha, touha po poznání zákona Božího, pravidelné čtení bible, smysl pro precizaci programu, sestavení řádu a vybudování organizace, ochota k přijetí poučení a k usmíření, upřímnost a otevřenost v jednání, dodržování slova, schopnost shromáždit veškeré vrstvy národa, smysl pro ekumenicitu křesťanství i pro solidaritu křesťanských států (návrh krále Jiřího), jakoži pro náboženskou snášenlivost v občanském životě, uvědomění si správnosti a žádoucnosti osobní náboženské svobody a přijetí této zásady zemskými sněmy, horlivé zasazování se o přirozená práva národa na základě křesťanské spravedlnosti, národní očista vlasti, vědomí příbuznosti s jinými národy slovanskými, péče o čistotu a rozvoj rodného jazyka, duchovní expanzívnost náboženská, kulturní i národní, vliv na okolní národy, iniciativnost, pohotovost vtělovat slova ve skutky, ochota i dovednost vyrovnávat protivy vyjednáváním a dohodou, smysl pro křesťanské zacházení s poddaným lidem. Vším tím stali se husité ukazateli lepších cest, než jaké znal tehdejší svět. Ve všem tom zračila se touha po mravně vysokých a nadosobních hodnotách i pohotovost sloužit jim a obětovat vše pro jejich uskutečnění. Tím předstihl český národ časově všecky národy střední i západní Evropy po stránce myšlenkové i účinkové.

Husitům se vytýká násilí, ničení památek, vnitřní úpadek, povstání proti zákonnému králi, prohra a zánik. Není však správné uváděti tyto skutečnosti beze zřetele k jejich příčinám a pohnutkám. Husité neválčili a neničili památky z barbarského ničivého pudu. Jejich činy nebyly bez hlubší myšlenky a měly více ráz obraný než útoku. Vnitřnímu úpadku neušlo dosud na světě žádné hnutí. Každé hnutí jest neseno mimořádným a zpravidla jednostranným vypětím energie, po němž časem nastane vyčerpání a ochablost. Povstání proti panovníku bylo morálně odůvodněno. Byla dynastie v právu, když po celých sto let potlačovala náboženské smýšlení devíti desetin národa? V politickém životě platí ovšem více správné oceňování sil než mravní zřetele. Úpadek husitismu byl více myšlenkového než mravního rázu. Jakého vzepětí vůle byli schopni pobělohorští exulanti. Jak velkou oběti přinesli. Jak nezdolnou vůli projevovali. Co podnikali, aby vývoji věcí dali jiný směr. Porážka byla způsobena ne tak mravním úpadkem, jako mylnou kalkulací, unáhlenou volbou neschopného Fridricha Falckého a nedostatkem potřebných příprav k takovému odboji. Zejména špatnou orientací ve světových mocenských poměrech, nesprávným odhadem spojenců (např. zrada saského kurfiřta) i nedostatečnou energií vojenskou (např. úder proti Vídni již na počátku povstání by dal událostem jiný směr). Ale i poddaný lid, který se nesměl vystěhovat, bránil se proti změně víry. Toho by úpadkoví lidé nebyli bývali schopni.

LITERATURA:

Algermissen, Konrád: Konfessionskunde, Hannover 1930.

Bartoš, F . M.: Do čtyř pražských artikulů, Praha 1940.

Bidlo - Hýbl - Šusta: Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních, Praha 1921.

Bílek, Tomáš: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, Praha 1896.

Caha, Arnošt: Stručné dějiny národa československého, Brno 1936.

Denis, Arnošt - Vančura, Jindřich: Konec samostatnosti české, Praha (bez udání roku, předmluva napsána roku 1892).

Flajšhans, Václav: O mučednících českých knihy patery, Praha 1917.

Hilferding, A. F.: Hus a jeho poměr k pravoslaví, Č. Budějovice 1923.

Hrejsa, Ferdinand: Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny, Praha, 1912.

Klik, Jos.: Národnostní poměry v Čechách od válek husitských do bitvy bělohorské, Český časopis historický 1921 a 1922.

Kliment, J.: Svaz národů Jiřího z Poděbrad a idea jediné světovlády, Praha 1935.

Kolárová-Císařová, Anna: Žena v hnutí husitském, Praha. Knihy Sokolice, nový dotisk 1922.

Krofta, Kamil: Žižka a husitská revoluce, Praha 1937. Nesmrtelný národ, Praha 1940.

Kybal, Vlastimil: M. Jan Hus, Učení, Praha, II/1 r. 1923, II/2 r. 1926, II/3 r. 1931.

Neumann, Aug.: K dějinám husitství na Moravě, Olomouc, 1939.

Novotný, Václav: Mistr Jan Hus, I/1 I/2 Praha 1919, 1921.

Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, vyd. z roku 1877.

Palmov, Ivan: Češskije bratja v svoich konfessijach do načala sbliženija ich s protěstantami v konce pervoj četverti XVI. stoletija, Praha 1904.

Pekař, Josef: Z duchovních dějin českých, výbor z díla Josefa Pekaře, I., Praha 1941.

Pichler, A .: Geschichte der kirchlichen Trennung zwischen dem Orient und Occident, München 1864.

Sedlák, J.: M. Jan Hus, Praha 1915.

Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury, Praha 1940.

Vyznání víry Jednoty českých bratří podle vydání Komenského z roku 1662, vydáno nákladem ústředního svazu českých evangelíků, Praha 1918.

Poznámky

(V originále pod čarou)

1Kromě severních Charvátů byli i severní Srbové, jejichž pozůstatky jsou reprezentovány nynějšími Lužickými Srby. Sv. Ludmila pocházela pravděpodobně z jižních sídlišť tohoto kmene, který se v tom území počeštil.

2Ve dvou věcech nemá Chaloupecký pravdu:

Předně, když podle F. Dvorníka tvrdí, že v moravské církvi nebylo dogmatických rozporů s Římem, že běželo snad jen o nějaké odchylky v liturgii, jež neměly vážného a dogmatického pozadí.

Za druhé, že píše tak, jakoby sv. Cyril a Metoděj v roce 867 měli hned na Moravě úmysl jíti za účelem vysvěcení učedníků do Říma.

A. Rozhodně byly dogmatické rozdíly mezi Konstantinem a Metodějem na jedné straně, a mezi latinskou církví ve Španělsku, Fransku a Německu na druhé straně. Tam se už nejen věřilo, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, ale dokonce tato víra se uplatnila ve vyznání víry, vsunutím „Filioque“, kdežto sv. Konstantin a Metoděj se drželi, a to velmi stroze, původní víry, že Duch svatý pochází jen od Otce, a za žádnou cenu nechtěli do vyznání víry cokoliv vsunovat. V Římě po této stránce nebyla situace ještě úplně jasná. Učení o pocházení Ducha svatého od Otce i Syna nabývalo tam už sice vrchu, ale nenabylo ho ještě úplně a vyznání víry bylo zpíváno bez vsuvky „Filioque“. Vezmeme-li v úvahu tento stav, můžeme říci, že mezi Římem a moravskou církví dogmatické spory byly, ale též že jich nebylo. To podle toho, ke kterému směru příslušel nebo se klonil ten neb onen papež. Za Hadriána II., o němž víme, jak o této otázce smýšlel, bylo však úskalí rozporů obepluto patrně poukazem na to, že v Římě měli tehdy (ba až do roku 1014) vyznání víry bez vsuvky „Filioque“, takže vyznání víry, jak bylo zpíváno na Moravě, krylo se s vyznáním víry, jež bylo zpíváno v Římě. Nástupce Hadriána II., Jan VIII., neuznával, že Duch svatý pochází od Otce i od Syna a slíbil Fotiovi, že se přičiní, aby vsuvka FILIQOUE zmizela z vyznání víry i tam, kde byla už zavedena. Štěpán VI. (V.) však věřil, že Duch svatý pochází od Otce i Syna. V tomto případě byl mezi Římem tj. papežem a moravskou církví věroučný rozpor.

Byly však mimo tento rozpor a mimo otázku bohoslužebného jazyka ještě dva další rozpory:1. Metoděj a jeho učedníci drželi se starokřesťanského názoru, že všeobecný sněm církevní je nejvyšší pozemská instance celé církve, a že jeho rozhodnutí jsou povinni se podřídit všichni, i oba papežové - římský i alexandrijský (neboť alexandrijský patriarcha měl a má dosud tento titul), kdežto římská církev tvrdila, že papež římský stojí nad všeobecným sněmem církevním a jeho usnesení potvrzuje, kterýžto rozpor už tehdy dotýkal se věrouky.

2. V moravské církvi zavedli sv. Cyril a Metoděj postní řád církve východní, který se lišil v některých jednotlivostech od postního řádu římského. Že tyto rozpory zde byly, vysvitá z institucí, jež dal papež Štěpán VI. (V.) svým delegátům biskupu Dominikovi a kněžím Janovi a Štěpánovi, které vypravil na Moravu v roce 885, jakož i z dopisu, jejž po těchto delegátech poslal Svatoplukovi. Za tohoto papeže dospěly uvedené rozpory na ostří. A učedníci Metodějovi byli právě na rozkaz papežův z Moravy jako prašivé ovce vypuzeni, že diktátu jeho nechtěli se podvolit.

B. Názor druhý, jakoby Konstantin a Metoděj na Moravě zamýšleli dát posvětit své učedníky v Římě, odporuje církevněslovanskému životopisu sv. Metoděje, kde se v hlavě 5. praví, že oba bratři, když vyučili žáky, navrátili se z Moravy, tj. vydali se na zpáteční cestu z Moravy. To znamená, že měli na mysli Řecko, odkud přišli a odkud byli vysláni, a nikoliv Řím. Vysvítá to i z církevněslovanského životopisu sv. Konstantina, kde v hlavě 16. se vypravuje o pobytu svatých bratří v Benátkách a o disputacích sv. Konstantina s trojjazyčníky benátskými. V 17. hlavě se uvádí pozvání římského papeže. Do Říma se tedy vydali, až na pozvání, jež jim poslal papež do Benátek.

3V té době Sasové bydlili ne v nynějším Sasku, které tehdy bylo ještě slovanské, nýbrž dále na sever, v dnešním Dolním Sasku.

4Kriste, dej nám milost, Kyrie eleison ( = řecky: Pane, smiluj se), a všichni svatí pomáhejte nám.

5Dr. V. Chaloupecký zaznamenává zajímavý detail, že dva žáci sv. Romualda, který se seznámil se sv. Vojtěchem a stal se jeho velkým přítelem a ctitelem, na popud sv. Vojtěcha učili se pilně slovansky, aby se připravili na misii v Polsku. Nazývali se Jan a Benedikt, a tomuto studiu se věnovali pravděpodobně v Čechách. (Prameny X. století, str. 430.)

6Nesnadno pochopitelný je názor historika J. Slavíka, jakoby Slované a mezi nimi též Češi ve starším středověku neměli téměř žádné národní vědomí. Je pochopitelné, že vědomí občanské rovnosti neměli, ale vědomí příslušnosti k určitému lidskému kolektivu měli zcela určitě. Vždyť je mají i nejprimitivnější národy. Měl je zajisté Rostislav, když ve svém poselství k císaři Michalu III. pravil: „Sjat v ny všli učitele mnozi chrsťani iz Vlach i iz Grk i iz Němc, učjašte ny različ. A my Slovene prosta čjad i ne imem, iže by ny nastavil...“. Proč mluví Rostislav o nás Slovanech, jestliže neměl vědomí příslušnosti k určitému lidskému kolektivu? Proč si vzal Bořivoj ženu Pšovanku, proč Vratislav Stodoranku? Jestliže si Přemyslovci záhy vybírali ženy z Německa, činili to z důvodů politických a v důsledku latinské církevní orientace, ne však proto, že by si nebyli vědomi národní odlišnosti Čechů a Němců a své příslušnosti k Čechům. Uznávat to neznamená ještě anachronické promítání moderního nacionalismu do středověku. Plenění a pustošení vlastního obyvatelstva není žádným dokladem nedostatku vědomí příslušnosti k určitému národu. Dovedou přece i rodní bratři, třebas vědí, že jsou bratry, vzájemně se ničit a zabíjet.

Popřením národního vědomí u lidí z 10. a 11. století se gordický uzel našich historiků při výkladu českých středověkých dějin rozhodně nerozplete. Také není pravděpodobno, že snad částečná germanizace zabránila germanizaci úplné tím, že nová vyšší kultura přinesla nové prostředky a zdroje národní kultury. K našim slovanským soukmenovcům na severu přece tatáž vlna kolonizace i té vyšší kultury šla, a přece se neudrželi. Příčina je pravděpodobné v něčem jiném.

7Teprve dr. Chaloupeckým byly v poslední době pracně rekonstruovány.

8Prameny X. století, str. 449 n.

9Podle nových etymologických výzkumů (V. Šmilauer) je původ tohoto jména slovanský: postol znamenalo ve starší češtině nejprostší lýčené obutí, prtný byl švec nebo současně krejčí. Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vydání, Praha 1968, str. 474 a 487. (Pozn. red.)

10Václav by se měl uvádět, nebereme-li v úvahu kratičkou vládu Václava na rozhraní roku 1191-1192, jako II. už z pocty k svatému Václavu a vůbec ke svým předkům, vždyť byl po dlouhé době po sv. Václavu druhým českým panovníkem, který se nazýval Václav. Ale poněvadž Čechy byly v roce 1212 tzv. zlatou bullou sicilskou od římsko-německého císaře Friedricha II. (1212-1250) za platné služby povýšeny na dědičné království, začali se Přemyslovci za své předky stydět a počítali se jakoby nová dynastie.

11Zajímavé je též, že teprve za vlády Vladislava II. provedl papežský legát kardinál Quido v roce 1143 strohým způsobem kněžský celibát v českých zemích. Do té doby bylo české kněžstvo, činné v duchovní správě, podle způsobu prvotní církve, který je dosud zachováván v církvi pravoslavné, ženaté, třebas už papež Řehoř VII. v roce 1073 prohlásil všeobecnou platnost celibátu. Pražský biskup Daniel (1148-1167) byl synem kněze, a kronikář Kosmas, děkan svatovítské kapituly v Praze, který nedávno před tím (1125) zemřel, ačkoliv byl tuhým latiňanem, byl také ženat a zmiňuje se ve své latinsky psané kronice o úmrtí své manželky Božetěchy. Ale odpor proti nucenému celibátu trval i po zákroku Quidonově ještě dlouho. Když po 54 letech poté (1197) přišel do Prahy další papežský legát kardinál Petr a požadoval od kandidátů kněžství, aby před vykonáním aktu svěcení přísahali, že budou žít v celibátě, postavili se proti tomu kandidáti tak bouřlivé, že svěcení muselo být odloženo. Lid byl také proti tomuto požadavku. Kardinál se stěží zachránil rychlým útěkem.

12Na toto právo odvolávali se vždy „všeněmci“ a znovu je zavedl režim Hitlerův, ne však pouze v Praze, nýbrž v celém protektorátě. Ze Soběslavova rozhodnutí uvádím toto:

„Já Soběslav, vévoda Čechů, dávám všem nynějším i budoucím vědět, že Němce, kteří bydlí v podhradí v Praze, přijímám do své milosti a své ochrany a chci, aby tito Němci, jak se svým původem liší od Čechů, tak se od nich lišili i svým zákonem a zděděným právem. Proto dovoluji těmto Němcům žíti podle zákona a práva Němců, jak je měli od doby mého děda, krále Vratislava. Povoluji jim... vlastního soudce. Má-li Čech s Němcem spor, při němž je potřebí důkazů, má Čech přivésti jako dva svědky dva Němce a jednoho Čecha, vesměs věrné muže; jestliže Čech nebo Román nebo kdokoliv obžaluje Němce, má nejvyšší komorník oznámit to poselstvím soudci Němců a soudce Němců bude o té věci sám souditi, a komorníku nepřísluší s tím cokoliv činiti. Také povoluji Němcům, že nejsou povinni přijímati mezi sebe hosta, cizince a příchozího. Vězte, že Němci jsou svobodni lidé. Chce-li kterýkoli příchozí nebo host z jakékoliv země bydliti v obci Němců, ten má přijati právo a zákon Němců.“ Stali se tedy Němci v Praze živlem privilegovaným i oproti samým Čechům.

13Území jižně od Dunaje bylo slovinské, avšak germanizováno.

14Hallstatt leží na levém břehu řeky Mohanu severně od Bamberga. Forchheim je bavorské město mezi Norimberkem a Bambergem, Lorch leží v okrese lineckém na pravém břehu Dunaje nedaleko od vtoku řeky Enže do Dunaje.

15Biskupství v Bambergu bylo založeno v roce 1007 císařem Heinrichem (Jindřichem) II. za účelem pokřesťanštěni Slovanů, žijících západně od Čech, a též Slovanů polabských.

16Němečtí učenci považují Vítkovce, neboli Witigony za odbočku rodiny původní německé (Schonhering, Blankenburg). Do Čech prý sé dostali za zmatků, povstavších v rodině Přemyslovců. Jejich důvody si však vnitřně odporují a nejsou tedy přesvědčivé. Vítkovci ujali se kláštera ve Schläglu, opuštěného cisterciáky a usadili v něm premonstráty z Milevska, kteří tehdy (v roce 1226) ještě byli Němci. Rodina Vítkovců je rozdělila na 4 větve: pánů z Hradce, z Rožmberka, Landštejna a Krumlova.

17Po 28. říjnu 1918 byly české názvy některých obcí pozměněny, tj. opraveny podle starých listinných záznamů, německé byly ponechány ve znění z doby rakouské, ale po říjnu 1938 byly v četných případech zavedeny německé názvy docela nově, aby se zakryl slovanský původ obce.

18Podrobněji o tom, viz na str. 58 a násl. v souvislosti s výkladem o vzniku církevního rozkolu. (Pozn. red.)

19Podle jiných historiků v roce 1176. (Pozn. red.)

20(Ba i v naší době, kdy tridentský sněm už dávno dogmatizoval učení Tomáše Akvinského o pokání, prostí věřící namnoze se domnívají, že odpustky znamenají odpuštění hříchů. Od sněmu tridentskčho roku 1545-1549, 1551-1552, 1562-1563 nejsou odpustky už nabízeny v té formě jako před ním, nýbrž se požaduje vykonání různých dobrých skutků.)

21Tak podle V. Novotného, M. Jan Hus; I, str. 1 (Praha 1919); dnes se uznává za pravděpodobné datum Husova narození rok 1371, srov. V. Husa. - Dějiny Československa (Praha 1961), str. 80, aj. (Pozn. red.)

22 Podle počátečních slov latinského Otčenáše - Pater noster. (Pozn. red.)

23Porušený text autorova rukopisu doplněn podle Apologie z roku 1503 ve vydání I. Palmová, Češskije btaťja, II, str. 157-246. (Pozn. red.)

24Jakubův 5,14-15

25Doplněno podle Františka Kavky, Bílá hora a české dějiny, Praha 1962, str. 29, 37-38. Rukopis silně poškozen. (Pozn. red.)

26Autor míní I. vatikánský koncil r. 1870. (Pozn. red.)



Poznámka editora:
v textu se uvádí „svatý Vojtěch“, ačkoliv tato osoba není v pravoslavné církvi uznávána za světce. Autor tak zřejmě učinil kvůli přehlednosti a srozumitelnosti výkladu. Není známo, že by autor jako pravoslavný biskup někdy považoval Vojtěcha Slavníkovce za světce a obracel se k němu v modlitbách či uváděl jeho jméno v bohoslužebných knihách.

Zpět na rozcestník článků k dějinám

Zpět na husitský rozcestník

NAVRCHOLU.cz