Stalo se v lednu roku 1080
Sotva se Morava vzkřísila po maďarském vpádu nábožensky a liturgicky, což jí trvalo 90 let, český kníže Vratislav žádá o povolení slovanské liturgie v Čechách. Není tam totiž tolik kněží, kteří by slovansky sloužili a pokračovali v pravoslavné tradici. Do Čech by přicházeli kněží z Moravy právě proti proudu latinských kněží přicházejících z Německa.
Ve snaze o církevní souhlas a povolení slovanské liturgie obrací se kníže Vratislav k papeži Řehoři VII. Papež ve své odpovědi liturgii slovanskou nepovoluje a uvádí v textu psaném latinsky proč ne. Jeho záporné stanovisko vlastně navazuje na řadu dřívějších averzí vůči misii sv. Cyrila a Metoděje, kteří museli v Římě obhájit jak bohoslužebný jazyk tak i moravskou církev; a to bylo ještě dlouho před velkým rozkolem.
Ve smyslu zamítavé odpovědi ke slovanské liturgii konce 11. stol. vidíme, že povolení pro sv. Cyrila a Metoděje bylo přechodné a ryze formální (resp. účelové; pozn. red.). Smysl a duše Říma byla již v době Cyrila a Metoděje proticařihradská a odpověď knížeti Vratislavovi od Řehoře VII. po schizmatu v r. 1054 je toho dokladem.
Řehoř VII. 2. ledna 1080 píše:...cum primitiva ecclesia multa dissimulavit quase a sanctis patribus postmodum, firmata christianitate et religione crescente, subtili examinatione correcta sunt.
Papež odmítá Vratislavovu žádost o povolení slovanské liturgie v jeho zemi s poukazem na to ... že v ní je už křesťanství dostatečně upevněno než, aby tam musela církev trpět ještě něco, co se příčí jejím kánonům a co je ochotna připouštět vždy jen tak dlouho, dokud je to při slabých počátcích křesťanské víry účelné. (Z. Kalandra, překlad)
Byla to stálá římská církevní praxe, na jejímž konci stálo splynutí s Římem nebo sjednocení. V Čechách od toho osudného roku došlo k oficiálnímu přerušení pravoslavné tradice a církevní orientace přechází na Řím. Jistě, víme o přežívání pravoslaví v celých našich dějinách. (Ale to se už dělo většinou neoficiálně či tak řka "katakombně"; pozn. red.)
Za zmínku stojí postupný likvidační vývoj, který nastoupili stoupenci západu. Např. onen dříve kladně hodnocený biskup Zdík olomoucky dává svým výnosem pronásledovat (...honit...) kněze po lesích jižní Moravy. Které kněze? Jistě ne ty latinské, když on sám byl latiník. Některé místní názvy jsou toho památkou: Kněží háj, Svatocheň atd. Nikoliv knížecí háj, háj knížete pána, ale Kněží háj.
Křesťanstvo dříve jednotné se dělí v 11. století; odtrhuje se římská církev a zásluhou Franků dochází v Čechách k obrácení na latinskou orientaci. O tom, že Řím neznává křesťanství uvedené na Moravu sv. Cyrilem a Metodějem a přenesené do Čech knížetem Bořivojem (a jeho manželkou Ludmilou), svědčí legendista německého kléru. Píše o křesťanství, které do Čech uvedl kníže Spytihněv. Tento autor legendy Oportet je orientován ostře protislovansky a protičesky, neuznává Bořivojovo křesťanství, zamlčuje existenci slovanské liturgie v Čechách či první chrám slovanské liturgie na Levém Hradci. Píše však, že "...v nynější době byly Čechy dokonale upevněny na základech křesťanské víry", tj. v době konce 11. století, kdy legenda vznikla. Zní v tom přímý ohlas papežské odpovědi - a legendista se ztotožňuje s papežským zákazem. Jak může mluvit o křesťanství a nevidět pravoslavné chrámy v Čechách?, a jaké tedy bylo to křesťanství, které uvedl Spytihněv do Čech? Byli to Benediktýni z Ostrova na soutoku Sázavy s Vltavou z kláštera z r. 999, jejichž ... mateřincem byl Niederalteich u Pasova (Huňáček). Vyhnal slovanské mnichy ze Sázavy..., kde liturgie sv. Cyrila a Metoděje byla chráněna a měla ještě v Čechách mnoho ctitelův (Palacký); a zmíněné Benediktýny uvedl právě tam. Možná, že za své zásluhy dostal od papeže právo např. nosit mitru, za což platil ročním poplatkem ve stříbře. Jistě myslí německý legendista ... z gregoriánského části kléru (Kalandra) - takové zásluhy, jako že zbořil chrám sv. Víta založený sv. Václavem, kde se dříve sloužila pravoslavná liturgie, pro níž sv. Václav pekl prosfory a lisoval víno na Pražském hradě.
A tak nakonec můžeme shrnout - konec pravoslaví v Čechách je dán zákazem papeže Řehoře VII. v lednu r. 1080. Je to konec oficiální, papež určuje směr vývoje. Křesťanství zavedené zde Spytihněvem bylo latinské. Pochopení našich dějin a doplnění bílých míst v nich je odvislé od hodnocení církevních dějin střední Evropy, zápasu mezi Cařihradem a Římem, výkladu filioque, papežského primátu, unie a jazykových bludů (tzv. "trojjazyčná hereze" latiníků). Kéž je hodnocení dějin vedeno cestou neutrality a nestrannosti.
Znojmo, prosinec 2002
Literatura:
Záviš Kalandra: České pohanství
Václav Huňáček: Ostrov mezi Břevnovem a Sázavou
František Palacký: Dějiny národu Českého
