Po rozpuštění útvaru svedl Nikolaje osud s důstojníkem, kterého dobře znal. Nemusel Kravčenka dlouho přemlouvat. Znovu se přidal ke své brigádě.
Šli do boje se jménem Krista...
Lidé přicházejí k Bohu různě. Pro Nikolaje Kravčenka byla cesta k Bohu nejen dlouhá, ale i velmi nebezpečná. Byla to cesta válečná.
Na vojnu byl povolán v roce 1983. Ke 21. stavropolské brigádě VDV se nedostal náhodou. Nikolaj se narodil na Čukotce a celé dětství prožil s otcem na lovu. Otec ho brával sebou od nejmladších let a učil ho životu v přírodě, chtěl z něho mít opravdového muže. Nikolaj se naučil skvěle střílet a to sehrálo rozhodující roli při jeho povolání mezi ostřelovače. Vojenskému řemeslu se stavropolci učili v Taškentu, v podmínkách podobných afghánským. Tam však nakonec nasazen nebyl. Po skončení služby se vrátil do vlasti. Mnoho pracoval a nakonec se stal ředitelem hřebčince.
„Do války, do Čečny, jsem si nežil špatně“, vzpomíná. „Vše, co člověk potřebuje, jsem měl. Pouze tam uvnitř, v duši, cosi chybělo. Každý den jsem koukal na televizi, četl noviny - všude bylo pouze jediné. Všude Rusy a vůbec Slovany urážejí, jako bychom byli nějaká chátra. Krátce, v roce 1994 jsem se rozhodl vše opustit a odjet do Jugoslávie, na pomoc Srbům“.
Jeho matka nejprve s jeho rozhodnutím nesouhlasila, ale nemohla najít odpověď na otázku: „A pokud by s tebou někdo udělal to, co se Srby a na pomoc by nikdo nepřišel jen proto, že ho matka nepustila?“ Cesta z daleké Čukotky na Balkán vedla přes Moskvu. Zastavil se na pár dní v Moskvě, pobýval v Sergijev-Posadu, přivezl balíček pro krajana. Byl zcela ohromen velkolepostí Trojicko -Sergijevské lávry, o níž dříve neslyšel. Na této svaté zemi se v něm, podle jeho slov, utvrdila pravoslavná víra s novou silou.
Do Jugoslávie Nikolaj nedojel. V Abcházii se rozhodl ke službě v kozáckém praporu zvláštního útvaru (SPECNAZ - specialnoje naznačenije, jednotky zvláštního určení, pozn. překl.).
Po rozpuštění útvaru svedl Nikolaje osud s důstojníkem, kterého dobře znal. Nemusel Kravčenka dlouho přemlouvat. Znovu se přidal ke své brigádě.
V létě 1994 to už bylo jasné - válce v Čečně se nelze vyhnout. Na území povstalecké republiky se stavropolští rozvědčíci objevili dlouho před příchodem federálních vojsk. Seznamovali se s prostředím, zjišťovali, jak se vyvíjejí události, jak probíhají potyčky mezi příznivci Dudajeva a jeho opozicí.
Těsně před začátkem války se brigádě nedostávalo důstojníků. Velitelství vymohlo pro čtyři veterány, mezi kterými byl i Kravčenko, důstojnické nárameníky. „Specnaz“ stavropolské brigády se dostaly do boje v prvních dnech války.
Realita byla mnohem horší, než bývá ve filmu. V noci z druhého na třetího ledna 1995 se dostalo osm průzkumníků, mezi kterými byl i Nikolaj, a čtyřicet nezkušených vojáků do obklíčení. Zkušení vojáci pochopili, že se odtud živí sotva dostanou. „Přichází chvíle, kdy každý z nás myslí na Boha...“, zpívá se v písni. V takové situaci byl i Nikolaj Kravčenko.
„Řekl jsem: ´Hospodine, jestli se probijeme a zůstaneme naživu, postavím chrám. A když chrám nepostavím sám, budu alespoň na stavbě pracovat“. Hospodin Bůh byl tu noc na straně ruských vojáků. 48 bojovníkům rvoucích se pěstmi se podařilo probít ke svým a dokonce beze ztrát.
„Ve válce je člověk jako syrové dřevo, které jde do ohně. Válka - to je oheň. Opálí se, nepotřebná slupka odpadne. Člověk přemýšlí o celém svém životě. Mezi námi bylo v Grozném za jedinou noc pokřtěno 200 lidí. Kněz neměl dost křížků, jinak by bylo pokřtěných ještě více. Zapamatoval jsem si jeho slova: „Jsem nejšťastnější kněz, neboť jsem slyšel jak šli vojáci do boje a volali: Kristus vstal z mrtvých!“
V devadesátémšestém roce se Nikolaj znovu vydal bojovat. Před odjezdem chtěl ještě pobýt v Trojicko-Sergijevské lávře. Tam se zpovídal starci Kyrillovi - duchovníku lávry. Otec Kyrill, sám bývalý voják, veterán Velké vlastenecké války, mu řekl: „Tvoje válka skončila“, a navrhl mu, ať zůstane v lávře. „Nejprve jsme to bral na lehkou váhu, jaký může být z ostřelovače kněz? Ale potom jsem si vzpomněl na příhodu z Grozného. Vždyť proč nás Bůh zachoval živé? Já jsem slíbil Bohu postavit chrám a dosud jsem slib nesplnil... Vzpomněl jsem si ještě na jedno. Padl můj kamarád. A dva dny před operací v Gudermesu se mi o něm zdálo. Skočil jsem za pancíř a on řekl: „Buď opatrný, jsou tam - miny. Jestli nechceš slézt, modli se. Ráno jdeme do akce a v mé hlavě je: ...tak se modli.“ Dali jsme na nástrahy pozor a jako zázrakem jsme zůstali živí. Nikolaj se nerozhodoval najednou, ale nakonec zůstal v lávře. Po Čečně zvláště zde, v Trojicko-Sergijevské lávře, našel duševní rovnováhu.
„Vzpomínám, jak jsem jednou jel do Petrohradu v jednom kupé s lékařem z rehabilitačního centra. Řekl mi, že je nezbytně nutné, abych po návratu z války prošel rehabilitací. Když jsem mu řekl, že jsem v lávře, poznamenal: Žádné rehabilitační centrum nedokáže to, co chrám.“ Nyní již dva roky (1999) plní povinnosti zvoníka. Ze začátku bylo těžké přivyknout pravidelnému životu, tak kontrastnímu všedním dnům u „Specnaz“.
„Bylo těžké odnaučit se příliš silným slovům. Na vojně slova nevolíš. Ale dnes jsem již odnaučil. Pokud někdy sprosté slůvko uletělo, cítil jsem, jakoby se mi na rty dostala špína. Upřímně řečeno, někdy bych si moc rád zastřílel, úplně jako narkoman. Vždyť jsem prožil celý život na lovu. Ale duchovní nemohou střílet. Brzy se, doufám, zbavím i této závislosti.“
Ovšem některé specnazovské návyky využije i v lávře. Například horolezeckou přípravu. Společně se svým druhem Viktorem Afončenkem, také bývalým specnazovcem, ve výšce, ze které se točí hlava, čistí zlaté kupole chrámů. A někdy se sem pouze uchyluje před shonem a marností. Pokud je třeba, spustí se z 80ti metrové výšky, během několika minut. „Specnaz“ se prostě nezapomíná.
Nikolaj má sen stát se diakonem a vrátit se na rodnou Čukotku. V Moskvě je podle jeho slov duchovních dost a tam, v dálce, je zatím bez kříže a kupole jeho chrám, který slíbil Bohu postavit. Opět se mu hodí jeho umění pracovat ve výškách. Rád by také pracoval s dětmi a učil je chránit svou vlast. Je si jist: pokud vláda nemůže vychovávat své budoucí ochránce tak, jak je chápáno na Rusi, bere na sebe tuto starost pravoslavná církev.
„Člověk s křížem zachraňuje víc než člověk se zbraní.“ - řekl mi na rozloučenou bývalý odstřelovač, nyní zvoník Trojicko-Sergijevské lávry, Nikolaj Kravčenko.
Andrej Rodnov
z ruštiny přeložil
Boris Havel
svkaterina@centrum.cz