Vážený pane Hoffmane,

naprostou shodou okolností - při vyhledávání reakcí na bělehradský převrat posledních dnů, se mi dostal s notným a více než ročním zpožděním, do rukou text Vašeho “Otevřeného dopisu monarchistickému sdružení Koruna česká”. Protože se již téměř deset let zabývám mj. publicistikou - a toto řemeslo se snažím vykonávat čestně a zejména nezávisle, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - musím se velice pozastavit zejména nad faktem, že “Otevřený dopis” byl zveřejněn pouze na webových stránkách Pravoslavného publikačního díla (pokud ještě někde jinde, není mi o tom nic známo), leč - a to je to nejméně etické - nikdy nedorazil na moji adresu či adresu Koruny české. Možná, že hlavním důvodem podobného tajnůstkářství byla Vaše neochota k polemice, nevím, ale v žádném případě to nelze pokládat za seriosní jednání, které zaráží zvláště u člověka, o němž lze předpokládat, že se hlásí ke křesťanské víře.

Leč k obsahu samotnému - nejsem si jist je-li Vám více známo o proklamovaném členství otce Antonije Drdy v našem hnutí, faktem však je, že otec Antonij nikdy členem Koruny české nebyl, tudíž ani “pro pohoršení” nemohl vystoupit, je však možno jej označit za dřívějšího příznivce našich myšlenek. Jeho reakce na článek ve Zpravodaji je mi známa a odpověděl jsem na ni stručným dopisem, cit.: “Bohužel mne velice mrzí, že Váš postoj je silně ovlivněn slavjanofilstvím (-panslovanstvím), které bez pochybností patří minulosti (a zejména 19. století). Podobná slovanská “vzájemnost” obvykle sloužila zvláště dvěma nikterak ušlechtilým cílům, které by měly být vzdáleny zejména víře: v dobách na přelomu století k rozšiřování ruské nadvlády mimo hranice evropského Ruska (tedy k jeho imperiálním mocenským výbojům) a obraně i posilování výlučnosti jednoho etnika nad druhým (stejně jako pangermanismus). Monarchisté už ze své podstaty nemohou být nacionalisty či zastánci nějakých panetnických ideí - panovník je vždy otcem všech, bez rozdílu původu, majetku či konfese. Jediný princip, který uznáváme je princip zemský, v žádném případě nacionální (nemluvě již o známé nadnárodnosti nobility).

Dále, naše přesvědčení, že pokud by byla po skončení války zachována v Jugoslávii monarchie, pramení z faktu, že

1. v zemi by se k moci nedostali komunisté, nedošlo by nejprve k tvrdé titovské diktatuře a posléze ani k umírněné Miloševičově
2. země by se v duchu doby přiblížila západním konstitučním monarchiím (do té doby tradičně dobré vztahy se Spojeným královstvím, navíc posvěcené válečným spojenectvím)
3. nepochybně by nastaly jisté změny vedoucí k autentické autonomii nesrbských národností v zemi, což by určitě oslabilo tendence k odtržení; pokud by přece jenom zvítězila touha po samostatnosti, vše by zajisté proběhlo poklidnějším způsobem

Z čehož velice logicky plyne, že by se Balkán, Evropa i svět vyvarovaly stovek tisíc mrtvých v nedávném konfliktu, nemluvě už o milionech vyhnanců ze svých domovů (ať už na jedné, tak na druhé straně), či utrpení nevinných při bombardování Jugoslávie v loňském roce. Pochybovat v tomto případě o tom, že separatistické tendence nesrbského etnika svým - zcela v komunistickém duchu - arogantním jednáním posílil právě Miloševičův režim (a jeho ať už vědomí či nevědomí podpůrci), který ve jménu Velkého Srbska rozpoutal válečný konflikt téměř vůči všem svazovým republikám, nelze. Dnešní situaci pochopitelně velice nahrál i neuvážený velkosrbský postoj Alexanderova otce Petara již před vypuknutím II. světové války, předpokladem je ovšem (i z výše uvedených důvodů), že by se díky poválečnému svazku jugoslávská monarchie zkultivovala ve smyslu spíše západoevropském. Nejsem si však jist, že jsem náš názor vysvětlil dostatečně, obávám se totiž, že situaci, která mohla nastat - pokud by Západ zabránil Titovi uchopit moc - zatvrzele poměřujete dnešními poměry, které vyvřely právě proto, že se tak, bohužel, nestalo. Je nepochybné, že hlavní roli sehrála tehdejší západní politika ústupků vůči zločinnému komunismu a nejen co se týče Jugoslávie.

Právě z těchto důvodů tolik pohrdám nacionalismem (prosím nesměšovat s občanským patriotismem, vlastenectvím), který má rozhodující vinu na balkánských konfliktech - v tomto směru souhlasím s Vaším názorem na snahy po ustavení Velké Albánie, což je totéž co Velké Srbsko... (Nicméně Berishu, Miloševiče i Tudjmana stavím sobě na roveň, valného rozdílu - mimo občanskou příslušnost - mezi nimi není, všichni jsou bývalí komunisté a nedávní diktátůrci). Ostatně Vaše poznámka o UCK jako partnerovi NATO při boji proti Miloševičovi je poněkud nemístná, tato podzemní armáda je při urovnávání konfliktu stejně obtížná jako oficiální jugoslávské síly a vojenští činovníci KFOR na to mají svůj vyhraněný názor. Nakolik se liší od názoru evropských převážně socialistických politiků je jiná věc.

Ještě pár slov ke Kosovu: ve Vámi doporučené historii Kosova (převzaté tuším z teletextu), totiž chybí jedno důležité období a přiznám se, že nepříliš šťastné - v roce 1913, po skončení letitých balkánských válek se mocnosti - Rakousko-Uhersko a Itálie - dohodly, k velké škodě, na rozdělení země bez ohledu na převažující etnikum zde sídlící. Tehdy se stalo, že část Kosova osídlená převážně albánským etnikem byla přiřčena právě Srbsku, pokud by připadla Albánii - což mělo být i podle tehdejších měřítek logické, k dnešnímu konfliktu by nedošlo. (Jisté je, že tehdy sehrála svou úlohu politika a zejména snaha po omezení muslimského vlivu v této části Evropy, bez ohledu na to, k čemu podobná neuváženost povede po letech)

Mezi další velice kulhající přirovnání je poznámka o “v Británii se skrývajícím Pinochetovi”, jehož (v duchu komunistické propagandy) řadíte mezi diktátory, poněkud zapomínáte, že právě tento muž patří mezi ojedinělé osobnosti, které se dokázaly postavit této zločinecké ideologii, navíc je pan generál hluboce věřícím křesťanem, pro nějž morální hodnoty mají nejvyšší platnost. Propaganda, která se proti němu v levicové a pseudohumanistické režii po desetiletí vede, je naprosto vylhaná a je mi líto těch, kteří něčemu podobnému zatvrzele věří i dnes. (Doporučuji přečíst výstižný článek, který přibaluji)

K Havlovým výrokům se vyjadřovat nebudu, jednak proto, že nepatřím mezi jeho příznivce a už vůbec ne obdivovatele, navíc se mi naprosto nelíbí, že často trpí nutkavou potřebou promluvit za všech okolností i k událostem jimž rozumí málo či vůbec.

Velice nesebekritické, zato notně šovinistické výkřiky pana Rajka Dolečka - upřímně - mi nestojí za přečtení (podobných jsem slyšel už více než dost), ostatně co také chtít od člověka, který se po léta minulého režimu honosil svými více než dobrými vztahy - slušně řečeno - k jeho hodnostářům, že.

A na samý závěr náramně (nikoli mou vinou) opožděné repliky pár poznámek k Vašim poznámkám. Nevím kde jste si přečetl (ve Zpravodaji KČ zajisté nikoliv), že potenciální obnova monarchie, cituji: “je podmíněna naším členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii...” Za poněkud komický - při vší úctě - pokládám Váš názor na antikristovské síly NATO, byť tomu bylo spíše naopak - aliance (alespoň jak tuším) vznikla jako obranné společenství proti bolševickému Antikristovi a nikoli naopak. Nebo snad pravoslavná církev bojuje s jiných Antikristem než církve konfesí západních? A kde jste se v našem plátku - probůh - dočetl, že přijetí Česka do NATO se stalo díky Bohu?

Trochu mne ovšem mrzí, že mne považujete za příznivce spojené Evropy; jsem totiž toho názoru, že podobný svazek tu už jednou byl a nazýval se RVHP (o něco podobného usiloval před více než padesáti lety i jistý německý Adolf), a pokud si komunisté vyměnili místo se socialisty, zase takový velký rozdíl to nebude. Svazující tendence všespasitelného superstátu (v levicovém pojetí) produkované jako na běžícím pásu právě Bruselem, mne v žádném případě neuvádějí v nadšení. V prvních letech nám (i ostatním postkomunistickým zemím) EU snad může být ku prospěchu, ovšem později tomu bude dozajista naopak...

Ostatně jsem se velice podivil nad Vašimi pochybnostmi o možné obnově skutečné monarchie, samozřejmě se snažím uvěřit vašemu monarchistickému přesvědčení, jak alespoň tvrdíte - pokud však se stejnou vahou víry vyznáváte i křesťanství, potom si nejsem jist, zda jste vůbec křesťanem. Pochybovat o funkčnosti dnešních monarchií (a v Evropě jich máme jedenáct), je nadmíru nedomyšlené, stačí se rozhlédnout po kontinentu a porovnávat. Ostatně velice racionálně to dokládají průzkumy prováděné ať už OSN, tak renomovanými universitami (Harvard a Chicago), které posuzovaly úroveň jejich rozvoje založený na koeficientech jako jsou životní podmínky, úroveň vzdělání či výše státních důchodů. Osm z desíti zemí v čele jsou monarchie, pouhou výjimkou jsou USA a Island. V podobném duchu vyzněl i průzkum pánů prof. Lee Sigelmana z University George Washingtona a Dr. Jeremy D. Mayera z Kalamazoo College, které v žádném případě nelze považovat za příznivce monarchismu, pouze provedli nezávislé posouzení objektivních údajů (podrobné údaje na stránce http://www.apsanet.org/PS/dec98/sigelmanandmayer.cfm).

O mnohém svědčí také loňské australské referendum, kdy tisíce mil vzdálená britská královna zvítězila nad domácím australským presidentem!

A co se týče poznámky poslední: hypotetickými členy Svaté říše římské národa německého jsme stále, ať už se to někomu líbí či nikoliv, některé svazky vyplývající ze staletých tradic nelze přervat ani po mnoha dějinných zvratech, byť jsou dnes spíše imaginární, což nemá k Vaší integrační idei tak daleko...

Přeji Vám více pochopení pro odlišné názory, byť - a pevně v to doufám - se ty naše příliš neliší. O škodlivostí osvícenství (či humanismu, chcete-li) s Vámi polemisovat nebudu, protože je pokládám stejně jako Vy za nejhorší metlu lidstva, jeho plodem byla Velká francouzská revoluce, po níž následovaly veškeré hrůzy minulého a zejména tohoto století - ať už to byl mnohokrát zmiňovaný nacionalismus, liberalismus, socialismus, fašismus či nacismus, resp. další “moderní” -ismy. Kolik desítek či stovek milionů nevinných životů a jaké nezměrné lidské utrpení (mimo duchovního a etického úpadku) tato dějinná etapa přinesla, víme oba stejně dobře.

Co se Jugoslávie posledních dnů týče, pevně věřím v postupné sbližování s ostatními evropskými zeměmi a vzájemnou spolupráci, nesmyslných aversí už myslím bylo dost. Jugoslávští občané ve svých lepších dobách vždy dokázali jít pevně za svým cílem a doufám, že to dokáží i dnes, nemohu než jim popřát mnoho pevné vůle a jenom to nejlepší.

Buďte s Bohem.

Praha, 8. října 2000

S veškerou úctou,