V našem časopise Hlas Pravoslaví vyšel nedávno článek bratra Romana Jurigy "Myšlenka ve službě nesvobody", který se zabývá problémem fundamentalismu (můžete si jej přečíst v internetové verzi tohoto čísla Hlasu pravoslaví zde). Tento článek nás přiměl k úvaze, kterou bychom rádi předložili i čtenářům.
Fundamentalismem se obyčejně míní boj některých příslušníků starých kultur a náboženství za udržení či rozšíření nejpřísnějších forem své kultury a náboženství. Jedná se o reakci některých tradičních společenských a náboženských systémů na globalizační tlak, který v dějinách nemá obdoby. Někdy nepoužívají tito bojovníci za tradiční hodnoty formu protestu (jak by se náleželo), nýbrž formu útoku. Sem patří i snahy o expanzi a útlak příslušníků jiných kultur a vyznání a toto násilí je hodné odsouzení.
Pohled na tento boj - v podstatě strašlivých rozměrů - je politováníhodný. Proti globalizaci, která bojuje svými obrovskými penězi, ale i zbraněmi, stojí množství místních kultur a náboženských tradic, které různými způsoby zápasí o sebezáchovu a své další uplatnění na světové scéně, a to někdy i násilnou formou. Vše to představuje obraz pomíjivosti lidského snažení, neboť není zakotveno v Kristově pravdě. "Nebe i země pominou, ale (jen) má slova nepominou," pravil Pán.
Avšak samotné slovo "fundamentalismus" je možno používat ve dvou podstatně odlišných významech a souvislostech. Jednak v doslovném slova smyslu a pak v přeneseném. V tom druhém případě má toto slovo vysloveně negativní obsah, jak jsme o něm hovořili výše. Věnujme ale nyní pozornost prvnímu případu (čili doslovnému výkladu), abychom lépe pochopili doslovný obsah termínu "fundamentalismus".
Tento pojem tak, jak ho můžeme lingvisticky rozebrat, značí pouze nějaký myšlenkový proud či filosofii nebo hnutí, jež staví na fundamentu -- základu, je tomuto základu věrný.
Je jasné, že potom velice záleží na tom na jakém základu, čili na čem je ten který "fundamentalismus" založen, čemu je věrný. Jistě je naprosto jiný fundamentalismus islámský, sektářský, evangelikální, římskokatolický, pravoslavný a nebo třeba ekologický.
Je pravda, že takovým "fundamentalistům", kteří se snaží být věrní základům a plnit to učení, jemuž jsou věrni, je společné, že jsou naprosto přesvědčeni o své pravdě, jsou ochotni se jí podřizovat, zápasit za ni a obětovat se pro ni.
Když se však podíváme na tyto vlastnosti, musíme uznat, že to jsou v podstatě vlastnosti kladné, žádoucí a vytvářející podstatnou součást charakteru mravného člověka. To, co je znehodnocuje, je, když se položí do služby lži, zlu, nenávisti a násilí.
Naopak to, co takové vlastnosti zhodnocuje a naplňuje smyslem vpravdě hodným života člověka, je, když stojí ve službě skutečné pravdy, za kterou je člověk ochoten takto svědčit.
Je-li Pán Ježíš Kristus nejvyšší Pravda, Cesta a Život a žádá-li od nás věrnost, aby nám mohl darovat spásu, pak, zůstáváme-li mu věrní, stáváme se v určitém smyslu také - "fundamentalisty". Jsme tedy "fundamentalisté", neboť se držíme křesťanského fundamentu - Základu, Ježíše Krista. Musíme ale dodat, že to říkáme s jistou nadsázkou, neboť je to pojem, který - jako žádný "-ismus" - do křesťanského slovníku vlastně nepatří.
Vzpomeňme nyní na to, co jsme nastínili na začátku článku o dvou významech slova fundamentalismus (doslovném a přeneseném); mezi nimi vede důležitá a jasná hranice, která je však při zaujatém nebo povrchním pohledu často ignorována. A tak se stává, že svět nevnímá (nebo nechce vnímat?) zásadní rozdíl mezi tradičním křesťanstvím a bojovným fundamentalismem některých např. islámských skupin. Viděno touto zjednodušující optikou, je pak každé lpění na tradici spatřováno jako cosi nebezpečného, bránícího nastolení míru mezi národy a zotročujícího lidstvo.
A skutečně, pravoslavní křesťané jsou někdy označováni za ty zpátečníky, kteří jsou zahleděni jen do minulosti a tradic a tím brání pokroku, dialogu a novému pohledu na svět, jak to vyžaduje dnešní doba a situace a krize civilizace...
"Budete také slyšeti boje a pověsti o bojích; Hleďtež, abyste se nermoutili; neboť toto všecko musí býti; ale to ještě není konec. Neboť povstane národ proti národu, a království proti království; a budou hladové a morové a země třesení po všech místech; ale toto všecko jest jen počátek bolestí. Tehdáž vydají vás v soužení a budou vás zabíjeti; a budete v nenávisti u všech národů pro jméno Mé. A tehdy mnozí budou se horšiti a vespolek se zrazovati a jedni druhých nenáviděti; a mnozí falešní proroci povstanou a svedou mnohé; a že se rozmnoží nepravost, ochladne láska mnohých. Ale kdo setrvá až do konce, ten spasen bude" (Mat. 24,4 a dále).
Myslíme, že pravoslavní křesťané nejsou do sebe uzavřenými, zachmuřenými zpátečníky, kteří se brání dialogu a povýšenecky shlíží na své okolí. Nebrání se rozhovoru s jinými lidmi a stojí o něj. Jsou si ale vědomi toho, že jsou nositeli Kristovy pravdy, i když hříšní, a cítí zodpovědnost především za to, aby světlo Kristovy Pravdy hlásali (vždyť každý myropomazaný křesťan je pověřen k misijnímu dílu). Z toho je jasné, že křesťan nemůže vést takový dialog, v němž by byl přístupný nechat se přesvědčit o jiné (nekřesťanské) pravdě, ale chce zvěstovat pravdu pravoslaví ostatním lidem - a to aniž by ji chtěl vnucovat, ale s láskou a pochopením a s nadějí, že druhý bude mít z této zvěsti duchovní užitek. Křesťanská pravda má původ v Božím zjevení a nikoliv v diskusi lidí.
Je však zřejmé, že ne všichni lidé jsou této pravdě otevření a přijímají ji; velký počet lidí ji odmítá a napadá a není rád, když je mu zvěstováno evangelium Kristovo tak, jak je učí pravoslaví. Že se pak pravoslavní misionáři dostávají do těžké pozice, je nasnadě... Jistě, není to jev, jenž by patřil jen k naší době; následky nenávisti zakusil již samotný Pán Ježíš Kristus, po něm apoštolové a po nich celé zástupy pravoslavných křesťanů, kteří o své víře statečně svědčili před pohany a heretiky prohlašujícími se za křesťany.
Pán Ježíš Kristus takto posiluje věrné: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat -- jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, neboť neznají toho, který mě poslal" (Jan 15,18-21).
Jindy Spasitel pravil: "Moje království není z tohoto světa" (Jan 18,36), a tak si i my uvědomujeme, že Kristovo učení se nemění podle výkyvů doby, společenských nálad, módních a moderních trendů. Kristova pravda je nadčasová a my, pokud cítíme zodpovědnost zůstat jí věrni, nemůžeme klást pravoslaví na roveň jiným pojetím křesťanského učení, jiným náboženstvím a světovým názorům. Nemůžeme připustit relativizování Kristovy pravdy a v "rovnocenném dialogu" s jinak věřícími ji nakonec postupně opouštět. Vždyť svatý apoštol Pavel dodává: "Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého..." (2 Kor 6,14-16).
A tak - křesťanští mučedníci, kteří položili svůj život za Krista, vyznavači, trpitelé za pravoslaví a konec konců všichni ti, kteří svědčí o Kristu svým životem, i když kvůli tomu trpí ústrky, ti všichni by mohli považováni za křesťanské "fundamentalisty" (v kladném, doslovném významu tohoto slova), protože se drželi a drží základu - Pána Ježíše Krista a byli a jsou ochotni to dosvědčit svým životem. V tomto smyslu by pak označení "fundamentalista" mohlo být pro křesťana pochvalou.
Jak jsme již naznačili, i dnes se ponenáhlu začínáme setkávat s tím, že ten, kdo se nechce zříci své křesťanské víry nebo ji v rámci programu celosvětového "usmíření" relativizovat vůči jiným vírám anebo alespoň něco ubrat z plnosti víry předávané svatými Otci pravoslavné církve, je veřejně prohlašován za fundamentalistu (v negativním smyslu toho slova) a připočítáván k nesnášenlivým a agresivním náboženským kruhům, potažmo k nepřátelům míru, neřku-li dokonce k nepřátelům lidstva. Takové nespravedlivé obvinění a účelové odsouzení však není, jak jsme již na to poukazovali, ničím novým. Již v době prvokřesťanské církve byli nejzbožnější křesťané osočováni jako opozice státní moci a občanského pořádku, kazitelé mravnosti a nepřátelé lidstva a míru, s nimiž je nutno rázně skoncovat. Podobná situace se opakovala v porevolučním Rusku.
V pravoslavných církvích se silnou tradicí (např. ruská či řecká církev) učí mnoho teologů a mnichů - starců zachovávat plnou věrnost křesťanské tradici a varovat se kompromisu v oblasti církevního učení. Je vhodné podotknout, že k věrnosti autentickému pravoslavnému učení intenzivně nabádají významné duchovní osoby pravoslavné církve, mnišští starci, kteří jsou známi svým pokrokem v duchovním životě a svou pravdivou duchovní zkušeností. V článku, na nějž reagujeme, je však zřejmě právě takovýto postoj starců vyhlašován za netolerantnost a fundamentalismus v negativním slova smyslu; tito duchovní učitelé pravoslaví jsou tam přirovnáváni k jakýmsi hinduistickým či sektářským guruům. Jsme přesvědčeni, že je-li to v onom článku opravdu takto myšleno, pak je nutno takovýto útok na pravoslavné starce a duchovní učitele odmítnout, zvláště, je-li publikován v pravoslavném tisku.
Svatý apoštol Pavel psal v 1. listě Korintským: "Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?..." (1 Kor 10-13).
Postoje zmíněné svatým apoštolem Pavlem se dnes v církvi také vyskytují, ale myslíme, že spíše v liberálních (svobodomyslných) kruzích, neboť i tam trpí mnozí tím neduhem, že uznávají jen svůj teologický postoj jako skutečné pravoslaví. Ti, kteří jsou těsně přimknuti k pravoslavné Tradici, většinou prosazují a brání tradiční pravoslavné pojetí, učení a praxi apoštolské církve, postoje svatých otců, učení svatých sněmů. Na rozdíl od nich pak liberálové až příliš často prosazují pouhé své vlastní osobní zbožné názory a svá osobitá teologická mínění. V této souvislosti je ovšem nutno zamyslet se i nad tím, zda snad sami pravoslavní liberálové nezavdali příčinu ke vzniku konzervativních opozičních hnutí v Církvi - a to vnášením určitých novot do života Církve (ať už se jedná o otázku kalendáře nebo společných bohoslužeb s nepravoslavnými)? Vždyť bez těchto ukvapených liberálních počinů by ti, kteří jsou někdy odsuzováni jako takzvaní "pravoslavní fundamentalisté", neměli důvod se oddělovat a vytvářet opozici vůči novotám. Myslíme, že toto je velice závažná otázka. Každá významná změna zaváděná do života Církve vzbuzuje přirozenou odezvu tradičně smýšlejících křesťanů. V Církvi se má podle Písma svatého vše dít podle řádu; podle svatootcovské tradice má být v Církvi neustále hledána jednomyslnost, která je předpokladem pro pokoj a lásku. Myslíme, že je na místě uvažovat o tom, zda některé jednostranné počiny liberálů nenarušují mír v Církvi, neopomíjejí hledání jednomyslnosti a zda tedy není odmítavá reakce konzervativních kruhů legitimní a opodstatněná - vzhledem k tomu, že nebylo při zavádění novot dosaženo církevního souhlasu a všecírkevního přijetí.
Pro udržení církevní jednoty je nutno odmítat svévoli. Jednota je budována z jedné strany na Božských základech položených naším Spasitelem, a na straně druhé - lidskou vírou a sebezapřením. Nedostatek víry a sebezapření vede vždy ke sporům.
Věříme, že bychom si všichni měli především uvědomit, že pravoslavní křesťané mají jediného Pána, kterým je Ježíš Kristus a který nás nabádá ke vzájemné lásce a jednotě. Tato jednota vždy tkvěla ve společné Eucharistii a jednotném učení a praxi Církve, jak je to vyjádřeno ve svatém Písmu a církevní Tradici. Proto bychom se měli snažit především udržet jednotu pravoslaví, což lze jediným způsobem, který je stejný od začátku křesťanství, - tím, že zůstaneme věrní posvátným základům. Jestliže tuto posvátnou jednotu obětujeme ekumenismu a pochvale od okolního světa, nebudou snad o nás jednou platit slova: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát" (Mat 12,25)?
Chtěli bychom také uvést tuto poznámku: v článku, na nějž reagujeme, je spojován obdiv k poslednímu ruskému carovi (který našel své vyjádření ve světeckém uctívání sv. carské rodiny) s Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí, což autor onoho článku uvádí jako jeden z atributů fundamentalismu. Zřejmě mu není ještě známo, že se carská rodina těší uctívání a pověsti svatosti již delší dobu i v samotném Rusku a to v nejširších lidových i duchovenských církevních kruzích. Letos byla po důkladných přípravách ruským patriarchátem spolu s tisícem dalších mučedníků, kteří byli v době komunismu za své křesťanské přesvědčení zabiti, slavnostně před celým světem svatořečena.
A nakonec se ještě obraťme k tónu článku o fundamentalismu, který jsme rozebrali. Jeho autor v úvodu sice kritizuje globalizaci a nivelizaci všech hodnot, kultur a světových názorů, ale paradoxně svými názory, jež v článku vyjadřuje, jaksi zůstává vězet v soukolí právě těchto osidel moderní doby. Na mnoha místech opakuje zavedená a často po hříchu nepřesná či povrchní klišé a přistupuje k realitě schematicky. Spolu s nedostatkem naslouchání argumentům "z druhé strany" pak samotná jeho studie vlastně splňuje kriteria fundamentalismu... Přístup, jaký zvolil, trpí bohužel nedostatkem schopnosti hlubší výpovědi o podstatě problému, je matoucí a tak těžko povede k pochopení a lásce, ale může vést až k nevraživosti, podezřívavosti a potažmo k nesnášenlivosti. Závěrečná charakteristika fundamentalistů (tj. onen test, který na konci svého článku autor poskytuje jako klíč k demaskovaní fundamentalisty) je proto ošidnou i pro něj samotného...
Jer. Jan a mátuška Jana Baudišovi
(Psáno pro Hlas Pravoslaví jako reakce na v úvodu vzpomenutý článek v HP č. 9/2000. Tuto naši reakci odmítla redakční rada oficiálního časopisu Pravoslavné církve v českých zemích "Hlas Pravoslaví" uveřejnit, protože si prý nepřeje polemiku.)
Autor článku v HP přistupuje k tak závažnému tématu, které si zvolil, dosti povrchně a nekompetentně. Kromě toho, co uvádíme v naší (zde uveřejněné) úvaze, je třeba poukázat i na to, že se nesprávnosti otištěné v HP netýkají jen postoje k "pravoslavným fundamentalistům".
Závažným způsobem zkresluje autor článku v HP skutečnost i na místech, kde se dotýká muslimů a tzv. evangelikánů. Evangelikální církve zahrnují široké spektrum církví, jež spojuje určitý způsob doslovného chápání a dodržování Písma. Většinou vyznávají skromný způsob života, jsou velmi konzervativní až staromilecké a či snad i nepraktické. Tedy jsou úplně jiné, než jak je popisuje autor onoho článku. Pokud by se mělo hovořit o ctění konzumního způsobu života, pak to je charakteristické pro určitou úzkou část západních protestantských "charismatických" hnutí, které vyznávají tzv. "teologii prosperity". Tato hnutí sice vyšla od evangelikánů, ale jsou dnes považována za samostatné církve (známe tyto "charismatiky" i v ČR - modlitby za zdraví, podnikatelský úspěch, prosperitu... Ale to už nejsou evangelikáni!) Velice zjednodušující a potažmo zkreslený je i způsob, jakým autor onoho článku přistupuje k tzv. "islámskému fundametalismu" (je možno odkázat na literaturu: Luboš Kropáček: Islámský fundametalismus, Vyšehrad). Není pak divu, že obdobně zjednodušujícím a zkreslujícím způsobem se autor článku v HP rozepisuje i o problematice konzervativních postojů v pravoslavné církvi.
Myslím, že právě takový zmatený či schematický přístup k duchovní problematice, jaký je prezentován oním článkem v HP, je nejlepším dokladem opodstatněnosti a oprávněnosti pevných postojů konzervativně a na posvátnou Tradici orientované části pravoslavného křesťanstva.
Skok na seznam „za dveřmi"