Skok na seznam „za dveřmi"
Skok na Homepage
To jsou závěrečná slova Ježíše Krista z evangelijního čtení 23. neděle po Padesátnici (Lukáš 8,39). Nezapomínáme na ně příliš často? Jenže my zapomínáme i na samu skutečnost, že nám Bůh učinil velké věci. Ďábel přichází a bere nám ze srdce a z mysli (Lukáš 8,12) a z paměti myšlenku na to, že nás Bůh učinil účastníky věcí vskutku velikých a že na nás koná dílo, které nebylo v silách a možnostech žádného smrtelníka. V důsledku toho se zamotáváme do péčí a starostí o světské záležitosti, naše srdce se vzdalují duchovnímu životu, láska k Bohu a tužba po Božím Království se stávají jen vzdálenou ozvěnou.
Jak co nejlépe vyhovět sobě - to zaměstnává mysl mnoha lidí. Kolik lidí se však trápí tím, jak se zalíbit Bohu a jak poznat a konat Jeho vůli, nikoliv svoji vlastní?
Lidé světa prožívají svůj život jako neustálý spěch - neřku-li vyčerpávající maratónský běh - za dosažením různých potěšení, slastí, tělesných útěch - po jejichž dosažení zjišťují, že jimi nejsou dostatečně uspokojeni, a této prázdnotě unikají tím, že své tužby namíří na dosažení další marnosti. Tím je srdce zmateno a takoví lidé nejsou schopni rozlišit důležité od nedůležitého, podstatné od nepodstatného, skutečné od klamného, dobro od zla... Být křesťanem znamená ukončit toto zmatení srdce, ujasnit si v srdci kam směřuji, co jsem si vlastně zamiloval, a toužit po dosažení nebeského a nikoliv pozemského, po získání Božské útěchy, nikoliv tělesné. Křesťan se zmateným srdcem je vydán napospas vášním a přeludům, a je křesťanem jen podle jména.
Duchovní zkušenost pravoslavné církve dokazuje pravdivost Písma, které praví, že nelze sloužit dvěma pánům, Bohu i mamonu (majetku) (Lukáš 16,13). Svatí Otcové svojí vlastní duchovní zkušeností prokázali, že tělesné vášně a libosti jsou v protikladu k duchovní útěše, že náklonnost ke světskému se vzájemně vylučuje s účastí na pravém a neklamném duchovním životě. Světu pomáhá křesťan především tím, že uzdraví sebe samotného, nemocného vášněmi.
Toužit po pozemském a tělesném a nemilovat duchovní a Božské znamená být v oklamání. Vždyť tento svět a nic v něm nemá trvalou hodnotu a není ve srovnání s nebeským světem skutečné. Pozemské je jen stínem nebeského. Zde v tomto světě vše pomíjí a nakonec pomine i celý tento svět. Nemůže být úplně skutečné to, co je pomíjivé. Křesťan věří v neviditelného Boha a nebeský svět poznal jako reálnější a pravdivější, než je to, co si zde na zemi může osahat rukama a co je přístupné jeho tělesným očím. Náš Spasitel nám otevřel cestu do pravé reality, do nepomíjivé skutečnosti. Nositel Kristova Jména (křesťan) žije vědomím, že jeho pravá domovina není na zemi, ale na nebi. Tedy shrnuto: být křesťanem znamená učinit volbu, vybrat si Božské a zavrhnout světské.
Možná toto učení o klamnosti pozemského světa někomu připomíná různá orientální učení (buddhismus, hinduismus), která učí vidět tento svět jako pouhé klamné zdání. Je nutno poznamenat, že určité duchovní pravdy rozpoznali lidé všech dob a všech kultur a to se promítlo do určitých shodných rysů všech náboženství. Tyto shody jsou v dnešní "ekumenické době" vyzdvihovány a neuvěřitelně přeceňovány. Pravdou je to, že tyto vzájemné podobné rysy různých náboženských učení jsou spíše povrchního rázu. Klamnost pozemského světa je sice řadou náboženských systémů reflektována, avšak následně je jednotlivými náboženstvími dosti odlišně vykládáno, v čem tento "světský klam" vlastně spočívá.
Lze bezpečně říci, že nekřesťanské nauky jsou formovány lidskými názory, omylnou zkušeností svých zakladatelů a dalších spolutvůrců, a tudíž se do těchto nauk podstatnou měrou promítá lidská nedokonalost a nedostatečnost a vnitřní duchovní nemoc, kterou od Adamova hříchu trpí všichni lidé. Nekřesťanská náboženství nejsou založena na plnosti pravdy Božího zjevení - narozdíl od křesťanství, jehož jedinečnost mezi všemi náboženstvími tkví v tom, že není výtvorem žádného člověka, ale jeho původcem je sám Božský Stvořitel a Spasitel světa. To je příčinou toho, že i křesťanské pojímání tohoto světa jakožto klamu je zásadně odlišné od pohanského vidění světa jakožto kosmického klamu, či tzv. "máji" (hinduismus) apod.
Když už jsme učinili odbočku od našeho původního tématu k (ne)podobnostem Kristova náboženství s hinduismem či buddhismem (které se dnes tak rychle šíří po duchovně vyprahlém a dezorientovaném západním světě), připojme ještě, že zcela zásadní odlišnost křesťanství od těchto orientálních náboženských systémů je zřetelně patrná, když přijde řeč na to nejdůležitější - a tím je věčný život a spása člověka. Buddhismus i hinduismus jsou vzdáleně podobny křesťanství svým tušením, že by život člověka měl být věčný a nikoliv omezen na krátkou dobu, po níž přebývá na zemi tělo člověka, a že člověk nějakým způsobem přežívá svou tělesnou smrt. Jak odlišné od nekřesťanských nauk však je Boží zjevení o plnosti spásy člověka pro věčný blažený život v Božím Království, kde budeme přebývat s nepomíjivými zbožštěnými těly jako blažené osoby, jak to hlásá křesťanské učení! Hinduisté vidí věčný život a nesmrtelnost člověka jako klokotání v nekončícím koloběhu převtělování (nauka o reinkarnaci - převtělování lidí vzbuzuje u mnoha Zápaďanů nadšení, jako by to byla nějaká radostná naděje, zatímco na Východě, kde je tohoto učení doma, je koloběh převtělování daleko případněji prohlašován ze strany řady hinduistických mudrců za strašlivou kletbu spočívající na lidském rodě). Buddhismus vidí spásu člověka v nirváně - vyvanutí do neosobní prázdnoty, kde se člověk může rozplynout, když ze sebe vymítí všechny tužby a dovolí rozplynutí své osobnosti; tato buddhistická "spása", spočívající ve zničení lidské osoby (svého vědomí "já"), je vlastně duchovní sebevraždou, při níž člověk pomocí systému různých duševních cviků a za pomoci určitých "sil" postupně ztratí své "já", zřekne se své osoby, tedy obrazu Božího v člověku, ve prospěch splynutí s neosobní existencí, kde už není "já a ty", kde není lidská osoba, čímž došlo ke zničení člověka jako takového (tedy lidské podstaty, jež spočívá právě v osobě člověka). Ano, buddhismus má pravdu, že tímto způsobem lze úplně odstranit lidské utrpení, avšak děje se to za strašlivou cenu odstranění lidské osoby (slovo "osoba" znamená vědět o sobě). To není spása, to je pracné a namáhavé dosažení takového duchovního stavu, kdy již není co spasit, protože už zmizel ten, koho by bylo možno spasit.
Vraťme se však zpět k původnímu tématu. Správný stav a vnitřní uspořádání srdce přivádějí křesťana k poznání, že je nejen zbytečné a dílu spásy škodlivé, ale lidskému duchu nepříjemné pachtit se dosažením světských hodnost - bohatství, postavení, tělesné či psychické slasti a jakéhokoliv uspokojení, které nepřichází přímo od Boha skrze blahodať (milost) Svatého Ducha. Uzdravené a nezmatené srdce si uvědomuje, že tento svět nemůže nabídnout nic, po čem by mohlo toužit - vždyť jediné, co je hodno touhy člověka, je Nebe. Křesťan žije ve vědomí, že kdo má Krista, má všechno. A kdo nemá Krista, nemá vůbec nic, je naprostým žebrákem - i kdyby mu patřil celý svět. Pán Ježíš pravil: "Co člověku prospěje, kdyby i celý svět získal, ale duši své při tom škodu učinil?" (Marek 8,36)
Mějme na paměti, že klamnost tohoto světa se projevuje nejen jeho pomíjivostí a stále se blížícím zánikem, ale také tím, nic z toho světa si duše nemůže vzít s sebou, až se oddělí od těla. Konec světa zažije nejen pokolení lidí, které bude na zemi přebývat v době druhého příchodu Pána Ježíše Krista. Každý člověk si prožije svůj konec světa, když zemře. V okamžiku tělesné smrti ztratí pro člověka všechno světské význam, a tehdy každá lidská duše pochopí, že všechno, co patřilo světu a za čím se člověk pachtil, po čem toužil, kvůli čemu plakal a po čem naříkal - vše je úplně klamné a pár okamžiků po smrti ztrácí pro toho člověka jakýkoliv význam, pozbývá všeho smyslu - přestane pro nás existovat, a tím se naplno projeví klamnost všech světských hodnot.
Tak zjišťujeme, že v tomto klamném (tj. pomíjivém) světě nemá žádná činnost skutečnou hodnotu, než neustálá modlitba a naplňování Božích přikázání lásky (Luk 18,1). Osvícené srdce přesně chápe, jak důležité je vést život podle Božích přikázání, vnímá jejich velikost a věčnou krásu. Křesťan, který má v srdci pořádek a světlo, nedopustí, aby se kvůli pomíjivým světským záležitostem anebo nízkým žádostem těla poskvrnil přestoupením Božích zákonů věčného života a nadsvětské krásy.
Blaze tomu, kdo pochopí klamnost světa už za svého pozemského života a ještě v době přebývání v těle využije tuto vzácnou a rychle uplývající lhůtu k tomu, aby obrátil své srdce od pozemského k nebeskému, od světského klamu k duchovní realitě. Hoře tomu, kdo promarnil drahocenný čas svého pozemského života a až po odloučení duše od těla nazřel klamnost všeho pozemského, neboť v tento hrozný okamžik je již příliš pozdě na získání spásy. Po oddělení duše od těla se totiž duše ubírá tam, kde bylo srdce člověka v poslední chvíli tělesného života: milovalo-li Boha a žilo-li poznáváním nebe, ubírá se duše tam, k čemu lnulo srdce za života; jestli dlelo zmatené a oklamané srdce u věcí tělesných a pozemských, tehdy duše nemůže k nebi. Po odpoutání duše od těla je pozdě na tom něco měnit. Smutný je i stav duše člověka, který neměl pravdivé duchovní poznání, ale žil v klamném vědomí o Bohu; stejně tak člověka, kterému jeho náboženství nepřineslo pravdivé neklamné okušení skutečné blahodati Svatého Ducha anebo mu nezprostředkovalo reálné očištění duše od poskvrn hříchů. Duše takového člověka je slepá a bloudí jako ovce ztracená - stejně jako za pozemského života tak po smrti těla... Musí být strašné zjistit po smrti, že to, čemu člověk ve svém životě věřil a v co složil svoji naději, je klamné, vymyšlené lidmi a nemá ve skutečnosti žádnou schopnost očistit duši od hříchů ani žádnou spásonosnou moc.
Obohacujme se tedy za svého pozemského života takovým bohatstvím, které nejen zloději nekradou, které se nerozpadá, ale o které nás ani tělesná smrt nemůže připravit (Matouš 6,19-21; Luk 12,34).
Jako pravoslavní křesťané se tedy radujme z toho, že nás Bůh učinil účastníky díla spásy; že nás, nemocné a zmírající, uzdravuje; že nás, chudé a obrané ďáblem o všechno, obohatil nezcizitelným duchovním bohatstvím.
Vypravuj tedy, jak veliké věci ti učinil Bůh; a vypravuj to co nejčastěji především sám sobě. Znamení spásy má mít křesťan stále na ruce (tj. každou práci koná s vědomím, že slouží Bohu a nikoliv sám sobě); znamení spásy má mít mezi očima (tj. myšlenkami je u Boha a nikoliv ve světě) (viz Exodus 13,16); stále pamatujme na to, že jsme vykoupeni z otroctví hříchu a vyvedeni do svobody Božích dětí.