Proč byl svatořečen kníže Rostislav?
Hanácký kurýr č. 46, roč. II. (týdeník pro střední Moravu) uveřejnil v prosinci rozhovor s ThDr. Pavlem Alšem; z článku vybíráme pro naše čtenáře:
Díky knížeti svatému Rostislavovi pořídili cyrilometodějci
pro Moravany překlady východních bohoslužeb s celým bohatstvím hymnů,
modliteb a poučných textů, které dodnes používá pravoslavná církev.
To souviselo s vytvářením základů hudby, respektive liturgického
zpěvu. Svatý Rostislav jistě hmotně podporoval i stavebnictví – vznikaly
chrámy a kaple, vyzdobené freskami a ikonami – to byl základ
malířského umění. Při chrámech – je to doloženo archeologickými
nálezy – se přistavovaly prostory školní, v monastýrech vznikala
skriptoria, v nichž se nejen přepisovala starší díla, ale rodila
se zde i nová literární tvorba. Na Rostislavovu žádost sestavili
svatí Cyril s Metodějem zákony světské i církevní… to byla duchovní
klenotnice i duchovní výzbroj národa, který nestrpěl ponižování
a porobu. To byly hodnoty, které od nás rádi přejímaly i sousední
národy.
V (římsko)katolické církvi svatořečení světců trvá desítky, někdy i stovky let a vyzdvižení jedince k úctě na oltář předcházejí dlouhodobé a přísné procesy důkazních řízení. Jak je tomu v pravoslavné církvi a kolik má svatých?
Pravoslavná církev má za dva tisíce let své existence stovky svatých. Ty z prvního tisíciletí dějin křesťanství máme společné s církví římskokatolickou. Mnozí světci jsou zařazeni k uctívání do kalendářů celocírkevních, jiní jsou ctěni v místních pravoslavných církvích, někteří jen lokálně, třeba ve městě anebo jen v monastýru, kde žili a působili. Většinou byli původně kanonisováni spontánní úctou věřícího lidu v tom místě nebo v národě bez nějakého procesního rozhodování církevního úřadu. V pravoslaví to vlastně takto pokračuje dodnes a úctu k světecké osobnosti veřejně prohlašuje modlitbou biskupský sbor místní církve. Pravoslaví je cizí právnický duch, proto svatořečení není soudní proces, ale projev všeobecné úcty a lásky. V případě svatořečení knížete Rostislava je důležité, že se k úmyslu pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku připojily shodně nejen pravoslavné církve slovanských zemí – bulharská, srbská, ruská, polská s účastí biskupů na kanonisaci, ale též církev cařihradská, jejíž stolec před jedenácti stoletími vyhověl Rostislavově žádosti.
Jaké úctě a pozornosti se bude těšit nový svatý?
Pravoslavná církev rozhodla, aby jeho svátkem byl 28. říjen, nikoliv proto, aby se světecké osobnosti vytvářelo nějaké politikum, ale s intencí, abychom se zamýšleli nad tím, že knížeti leželo na srdci blaho našich národů, jejich duchovní růst, samostatnost společenství a rozkvět. I dnes je důležité, abychom jako on dovedli podřizovat osobní zájem službě celku, hledat to, co nás spojuje. Svatý Rostislav se nespokojoval v této službě s hodnotami jen hmotnými, byť byly sebelákavější. Věděl, že bez duchovních základů jsou tyto věci neplodné, někdy i škodlivé. Hledal pro osobní, národní a státní život takové vzory a učitele, kteří dovedou odhalovat nejen hluboké zdroje lidských zkušeností a dovedností, ale orientují k vyšším hodnotám pozemského a nadpozemského – k Božímu životu. Poznal hodnotu křesťanství a církve. Když nepochodil v Římě, obrátil se do Cařihradu. Rozhodoval se pro to nejlepší, nevedl výboje proti sousedům, toužil po míru a hájil jej i samostatnost svého státu a byl si jist, že nikoliv chvilkový politický a kulturní efekt, ale samostatná národní církev s vlastním bohoslužebným jazykem bude národu spolehlivou duchovní oporou.
Zpět na cyrilometodějský rozcestník
