Ke svátku „Sbor přesvaté Bohorodice“
Druhý den svátků Narození Kristova je zasvěcen »Sboru přesvaté Bohorodice«, tedy kruhu osob kolem Panny Marie — mohli bychom říci — svaté rodině Ježíše Krista. Kromě samotné Matky Boží, která Ježíška povila, sem patří samozřejmě Josef, pěstoun Páně, snoubenec přesvaté Panny. Svatý Josef byl povoláním tesař a v té době již starý muž, vdovec; jen takovému mohli svěřit kněží k ochraně pannu vychovanou při jerusalemském chrámu. Josefa kněží nalezli a Marii mu svěřili, zasnoubili mu ji, aby o ni pečoval a chránil ji. Tím byl zmaten ďábel, který již o těch dob, kdy Isaiáš prorokoval: »Hle, panna počne a porodí syna,« slídil za všemi pannami; zlý duch byl zasnoubením Panny Josefovy sveden ze stopy; neporušenost svaté Panny Marie může pod záštitou čistého svazku s Josefem brzy vydat Božský spasitelný plod. Je to tajemství. Josef měl z prvého manželství děti, které se tak staly nevlastními bratry Pána Ježíše. I ony patří ke sboru přesv. Bohorodice, která se jim stala starostlivou matkou. Na prvém místě uveďme nejstaršího z nich - Jakuba, jenž vlastně ostatní své bratry v tomto sboru zastupuje. Sv. Jakub, bratr Páně, se později stal Ježíšovým učedníkem (stejně tak i ostatní bratří), a pak prvým biskupem jerusalemským. Zemřel za víru v boholidství svého nevlastního bratra - a svého Pána - mučednickou smrtí...
Jako do každé rodiny patří i předkové, tak i do rodiny
sboru přesvaté Bohorodice patří společný předek Marie i Josefa - král
David, žalmista. Nebylo nic pozoruhodného na tom, že Marie i Josef
byli stejného rodu, neboť takový byl zvyk. Protože tato rodina byla
z rodu Davidova, putovala při sčítání lidu do Davidova města - Betléma,
aby zde byli všichni příslušníci Josefovy rodiny zapsáni. Příslušnost
každé rodiny podle svého rodu k nějakému městu nahrazovala vlastně
soudobou instanci »trvalého bydliště«, podle něhož probíhají sčítání
lidu v současnosti.
Jak jsme již pravili, Sbor přesvaté Bohorodice je vlastně svátkem Kristovy rodiny a můžeme jej snad přenést na svátek rodiny všeobecně. Nemám zde však na mysli svátky rodiny, kdy se rodinní příslušníci scházejí u plných stolů a pod. Tím není rodina utvářena ani podstatně upevňována. Pro rodinu a její soudržnost je podstatné společné sdílení života a všeho, co dobrého i zlého přináší. Proto totiž rodina vzniká, a proto se při nedostatku dobré vůle společně snášet utrpení, které některému členu rodiny život přinese, rodina může rozpadnout... Předobrazem křesťanské rodiny a společného sdílení nepřízně života budiž nám naše »svatá rodina Ježíšova«. Vidíme totiž, jak kvůli jednomu členu rodiny, který je hned po svém narození pronásledován světskou mocí, celá rodina odchází do jiné země — dnes bychom řekli — do emigrace. Na osudu dnešních emigrantů vidíme, že být emigrantem není (a nikdy v dějinách nebylo) nic růžového. Každá emigrace je bolestná, strastiplná a snad nikdo nevolí tento osud dobrovolně... Přestože králem Herodem je pronásledován pouze Ježíš, sdílí s ním celá rodina, do které se narodil, Jeho osud.
Rodina - to je typický způsob života lidí. Proto se Bůh, chtěje na svět přijít jako úplný člověk, jako obyčejný, »typický« člověk, vtělil v rodině. Nezvolil jako způsob svého příchodu na svět nějaké senzační sestoupení s nebes, mimořádné, nadpřirozené ztělesnění či »materialisaci«, jak je dnes v módě říkat. Nikoliv, Bůh přichází do světa v tichosti, tak, jak je ustanoveno pro přicházení lidí na svět - v rodině. Rodina je tím požehnána. Bůh se sám podřizuje řádu, který pro lidi určil, a tím jej opět prosvěcuje a žehná.
Ale můžeme hovořit i o rodině v širším slova smyslu. Takovou rodinou je například každá farnost. Všichni členové církevní obce spolu totiž sdílí vše dobré i zlé, co život farnosti přináší. Sdílíme spolu především Boží dary, Tělo a Krev Kristovy, ale neseme společně i útoky světa, jenž bojuje proti dílu Božímu. Z darů se radujeme a společným utrpením jsme stmelováni. Všichni jsme účastni duchovního růstu a úspěchu každého člena církevní obce; všichni však také neseme pády a hříchy každého křesťana naší pospolitosti. Všichni sdílíme společné starosti o blaho a růst naší církevní obce.
A přinesme další podobenství. Jako se každá lidská rodina rozmnožuje a skrze děti pokračují lidské rody, tak i církevní rodina plodí nové a nové křesťany, udržujíc tím svou pozemskou existenci a zajišťujíc pokračování svatého rodu křesťanů pravoslavných. Církvi je dáno znovuzrození lidí vodou a Duchem - tím se stáváme křesťany, opouštíme duchovně pozemský rod a jsme vštípeni do životodárného kmene Kristova, odkud sajeme mízu Života. Skrze křest se rodíme do duchovní rodiny Církve Boží.
Když si říkáme »bratře«, »sestro«, není to jen obrazné. Není to ani pouze proto, že jsme všichni děti Boží (v tomto smyslu jsou všichni lidé bratry a sestrami). V církevní obci má toto oslovení jiný, hlubší, niternější a intimnější význam. Po svatém přijímání jednoho Těla jedné Krve z jednoho kalicha se naše krev spojuje s Krví Kristovou, již jsme právě přijali; takže jsme po svatém přijímání všichni jedné krve - všichni máme v sobě Krev Kristovu, tím jsme všichni jedním tělem, Tělem Kristovým. Jako jsou sourozenci jedné krve, mají všichni krev svých rodičů, tak i křesťané jsou po svatém přijímání jedné Krve - Božské Krve Kristovy, jsou znova zrozeni, jsou v plnosti Božími dětmi, dětmi nebeského Otce. Máme v Církvi jednoho Otce a jsme tedy bratry a sestrami.
Nyní se již v našich úvahách o rodině bezděčně přesouváme ještě o stupínek výše a shrnujeme či dále rozšiřujeme naše přirovnání - hovoříme o celé Církvi Kristově jako o jedné rodině. Všichni pravoslavní křesťané jsou zde bratry a sestrami, sourozenci, účastníky jedné veliké rodiny, rodu křesťanů pravoslavných. To je nesmírná věc. Jen těžko můžeme domyslet tuto úžasnou skutečnost, že jsme se ocitli v Božské rodině, kde je naše zkažená lidská krev, krev otrávená jedem smrti, léčena, a stává se opět životodárnou krví Boží; do žil se nám v Církvi při svatém přijímání vlévá úplně nová Krev, krev svatosti, nesmrtelnosti, krev, která nás vrací zpátky domů, do naší jediné pravé rodiny, rodiny nebeské, sboru kolem Otce...
Církev je opravdu rodinou se vším všudy, rodinou jedné krve, rodinou jednoho Života, rodinou sdílení všeho, co život přináší. Tak všichni pravoslavní křesťané společně nesou to, co svět proti Kristově Církvi snová, neboť tento svět, o kterém nám Ježíš říká, že jeho vládcem je ďábel, se pokouší — dnes stejně jako v minulosti — Církev zničit. A tak v celých lidských dějinách prožívali pravoslavní křesťané různá pronásledování; a není tomu jinak ani dnes — někde více, jinde méně, ale je to náš společný osud, osud uložený v samotných duchovních základech křesťanství, osud nesení kříže...
Jak jsme se v úvahách o rodině přesunovali stále výše, je nutno dokončit toto stoupání od jednotlivé lidské rodiny až k Rodině, která je vlastně ideálem lidského společenství, lidského sdílení se. Myslím na Rodinu Království Božího. To je dokonalé soužití, zde jsou již překonány všechny lidské nedokonalosti, bariéry, rozdělení... Zde jsou již plně spojeni jednou Krví — Božím životem — všichni, kdož po tomto za svého pozemského života žíznili. Každý, kdo prahne po dokonalé lidské jednotě, po neomezeném obcování, kdo touží otevřít se všem a vstoupit do každého, nachází to již za svého pozemského života v Kristově Církvi, ve společném přijímání Života z jednoho kalicha s bratřími a sestrami v Kristu; a blaženou sladkou plnost boholidského obcování pije plnými doušky v nebeském Království, které je pro tyto přichystáno.
jer. Jan
Zpět na rozcestník »O přesvaté Bohorodici«
