Přečetli jsme


Recense
„Hlasu mučedníků“



Dostal se nám do rukou časopis „Hlas mučedníků“, jehož vydavatel není nikde v celém časopisu uveden, stejně jako zcela schází jakákoliv tiráž. Zdá se nám, že tuto tiskovinu vydává a rozšiřuje anonymně nějaká z evangelických sekt, patrně letničního zaměření; o těchto sektách prorokuje Písmo, když hovoří o posledních časech –- objeví se mnozí falešní proroci a svedou mnohé. Nejsme překvapeni, že se v těchto dobách mnozí takoví „vlci v rouše beránčím“ objevují po celých houfech na celém světě svádějí lid k nepravému učení a snaží –- jen tak, jakoby mimochodem –- očernit, pomluvit pravou Církev Kristovu –- církev pravoslavnou. Víme ze slov Kristových, že vlivem činnosti těchto služebníků satanových zůstane na konci jen málo těch, kteří si podrží pravou autentickou pravoslavnou víru křesťanskou. Cílem těchto misionářů je strhnout lid na celém světě ke své víře, ke své „církvi“, která je bez oživujících spasitelných svatých tajin, má samozřejmě narušenou, poškozenou křesťanskou víru –- zbavenou její spasitelné moci. Součástí této „misie“ je odradit lidi od pravé Církve Kristovy, znevážit svaté pravoslaví; používají k tomu výmysly, dávají slovo nenávistným pomluvám –- toho všeho kroužilo kolem pravoslavné církve vždy dosti, neboť již sám Spasitel neměl nouzi o nepřátele a svým následovníkům prorokoval: „Na světě soužení míti budete.“ Tyto sekty vytahují svou protipravoslavnou a potažmo protikřesťanskou propagandu zvláště při svém působení v tradičně pravoslavných zemích (především v Rusku), na které se ze Západu (kde se k tito „misionáři“ důkladně připravili) sektáři sesypali jako hejno krkavců… Používají při tom jakýchkoliv metod (včetně nejpovrchnějších materiálních lákadel), aby odvedli pravoslavné věřící od Církve Kristovy do své sekty. Rusko s největší místní pravoslavnou církví misionáře ze Západu přitahuje jako magnet. Ostatně i v řečeném „Hlasu mučedníků“ se dočteme vyznání jednoho takového „misionáře“: „...Mým snem od prvního okamžiku mého obrácení je svědčit o Kristu Rusům. Takové sny jsou vždy naplněny...“

Toto vše se děje, to vše se musí dít, neboť je to znamení doby, ve které žijeme, o tom všem víme z Písma i z dávných proroctví. Ale je třeba, abychom na tyto jevy odhalovali v jejich nahotě, ukazovali jejich démonickou podstatu a upozorňovali na ně ty, kteří mají ještě uši k slyšení. Tento proces průchodu falešných proroků světem nezastavíme, ale můžeme se před ním chránit. To je veškerý smysl tohoto článku.

Ve zmíněném časopisu je hned na prvé stránce za obálkou přetištěn dopis, který zaslal jednomu z oněch „misionářů“ jeho přítel - uniatský biskup (tedy římský katolík východního obřadu) z Rumunska. Na pomluvy z této strany již pravoslavní uvykli; a nejen na pomluvy, ale i na násilí, útoky a to i vražedné… Víme, že s této strany nic dobrého nepřijde, nepřekvapuje tedy ani, že právě těmto lidem dávají slovo vydavatelé „Hlasu mučedníků“ na svých stránkách. Uniatský biskup se nejprve rozepisuje o mučení, které museli římskokatoličtí biskupové východního obřadu v Rumunsku od komunistů vytrpět. Ano, za komunismu v Rumunsku stejně jako v Rusku přijímali mučednictví mnozí římští katolíci, stejně jako pravoslavní stejně jako mnozí jiní, kteří se hlásili ke Jménu Kristovu. Pokud žádný z uniatských (tzv. „řeckokatolických“) biskupů nezradil, ale raději ve vězení umírali –- jak se píše v článku –- slouží jim to nepochybně ke cti. Škoda, že tuto čest získanou mučednictvím mění v bezectnost, když obrací svou zlobu a nenávist k pravoslavné církvi. Tato nenávist uniatů k pravoslaví je odedávná a pramení z prostého faktu, že pravoslavní pouhou svojí existencí připomínají uniatům jejich falešnost. Uniaté totiž převzali podstatnou část pravoslavné liturgie a nazývají sami sebe slovy tohoto obřadu jako „pravoslavné křesťany“. Ano, cítí se být pravoslavnými křesťany - ovšem sjednocenými s Vatikánem; v tom je ovšem vnitřní rozpor, neboť nikdo nemůže být pravoslavným a zároveň sjednoceným s římskokatolickou církví, která je od pravoslavné církve oddělena. Tato vnitřní rozpolcenost však vytváří bolestnou identitu uniatů. Tato bolest je o to větší, že ani vztahy mezi s Římem sjednocenými uniaty a samotnými římskými katolíky západního obřadu nejsou bezproblémové, ale je zde jisté napětí. Tato vnitřní bytostná bolest se mění v nenávist namířenou proti těm, kteří zůstali věrní, kteří jsou opravdovými pravoslavnými křesťany. A tato dávná zášť, od které jim nikdo nemůže pomoci, zatemňuje uniatům oči.

Proto výše vzpomenutý uniatský biskup snadno přehlédne, že tlak vyvíjený komunisty na uniaty, aby přestoupili k pravoslavné církvi, neiniciovali pravoslavní; že pravoslavní při tomto procesu byli stejně jako oni manipulováni komunistickou mocí a pod stejným tlakem (ta samá situace nuceného přestupu uniatů do pravoslavné církve se odehrála na východním Slovensku). Jenom naprostá zaslepenost záští ke všemu pravoslavnému může zplodit takové pomluvy, jako že prý rumunský pravoslavný patriarcha nabídl komunistům svou vilu jako vězení pro uniatské biskupy. Nebo že pravoslavná církev prý podporovala bezbožný komunismus. Považovat toto tvrzení za pravdivé a nepostřehnout, že je zplodila jen slepá nenávist, může jen člověk, který nic neví o mučednictví pravoslavné církve v Rusku, o nedozírných zástupech pravoslavných biskupů, kněží a věřících jdoucích na smrt do lágrů; která jiná církev trpěla více pod komunismem a má více novomučedníků než pravoslavná, jež působila v samotném epicentru světového komunismu. Když pak řečený uniatský biskup dále dodává, že pravoslavná církev prý podporovala komunismus stejně jako předtím podporovala fašismus, je již zjevné, že používá starý trik: „zloděj volá –- chyťte zloděje!“; to je zřejmé každému, kdo ví něco o nedávné historii uniatské církve u nás a na Ukrajině, kdo ví o známé zkompromitovanosti právě uniatské hierarchie kolaborací s fašisty (mimochodem, právě tato všeobecně známá kolaborace představitelů uniatů s fašismem byla kromě jiného jednou z příčin násilné likvidace této církve komunisty –- bohužel byla tato likvidace prováděna právě převáděním do pravoslavné církve, což bylo zapříčiněno mimo jiné právě tím, že se uniaté považovali za „pravoslavné“). (Poznámka na okraj: Pravoslavní křesťané mají opravdu důvod litovat toho, že k tomuto násilí ze strany státu na uniatech došlo, neboť vzhledem k přestupování uniatů k pravoslavné církvi již v období prvé republiky a k samovolným procesům rušení unie jinde ve světě - např. v USAse můžeme domnívat, že nebýt odsouzeníhodného zásahu světské moci patrně by již dnes nešťastná unie u nás buď vůbec neexistovala nebo jen jako nevýznamná skupina věřících; kdyby byl věcem ponechán volný průběh, pak by mohl pokračovat proces návratu uniatů ke skutečnému pravoslaví započatý již dávno před tím nebo by se vývoj u nás jistě ubíral podobnými cestami jako v těch místech světa, kde měli věřící svobodu, a bývalí uniaté by se dobrovolně sami stali pravoslavnými nebo by se z nich stali římští katolíci s obvyklým západním obřadem a beze všech zvláštností).

O dalších pomluvách uniatského biskupa otištěných v onom časopise je zbytečné polemizovat, neboť jde o zřejmé výmysly –- jako například, že prý pravoslavný patriarcha po věznění hostil uniatské biskupy krocaní pečínkou a vínem a přemlouval je, aby společně s ním sloužili komunismu a pod.

(Uveřejněno v pravoslavném časopisu Hlas Pravoslaví 2/95)






Jako poznámka pod čarou je zde komentář výroků uniatského biskupa.




Zpět na rozcestník „Literatura“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage